Vzhledem k tomu, že Helfštýn je dobře patrný z frekventované silnice i železniční tratě, je také snadno dosažitelný a jako takový se stává cílem mnoha návštěvníků. V roce 2021 jejich počet překonal dosud poprvé statisícový počet, což s úspěšnou obnovou podle projektu architektů Miroslava Pospíšila a Martina Karlíka bezesporu souvisí. Hrad na skalnatém návrší nad Moravskou bránou se opět nadechl a získal čerstvou energii.

Z hradu pevnost, z pevnosti zřícenina

Jeho kořeny sahají až do čtrnáctého století. K majitelům patřili například pánové z Kravař, dále Pernštejnové a Bruntálští z Vrbna, kteří byli posledním šlechtickým rodem, jenž na Helfštýně sídlil. Během jejich pobytu došlo k rozmachu a stylové kultivaci vrcholící dostavbou renesančního paláce v průběhu šestnáctého století, jež obyvatelům umožnila pohodlnější životní podmínky. K úpadku hradu došlo během třicetileté války, od té doby už sloužil jen vojenským účelům a ztratil někdejší reprezentační funkci – změnil se v pevnost. Postupně zchátral natolik, že z něj zůstala zřícenina, protože tam, kde se nežije, je proces devastace nezadržitelný: platí to o hradech stejně jako obyčejných domech. Aby byla pro budoucnost ochráněna před nešetrnými zásahy, v roce 1963 došlo k prohlášení hradu Helfštýn za kulturní památku s odůvodněním, že se jedná o „archeologicky cennou a ojedinělou lokalitu s dochovanými pravěkými i středověkými relikty opevnění“.

Foto BoysPlayNice

Neviditelné zásahy

Snahy o záchranu Helfštýna spadají do osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, kdy došlo k některým pochybným úpravám v romantizujícím duchu podle představ architekta Zdeňka Gardavského, který si „domýšlel“, jak mohl kdysi hrad vypadat, aniž by k tomu měl přesné historické podklady. Dnes jsou Gardavského pokusy brány do jisté míry jako kýč. V současné památkové péči platí, že zřícenina musí zůstat zříceninou, a tak k hradu také přistupovali architekti Miroslav Pospíšil a Martin Karlík z olomouckého ateliéru atelier-r.

Ti dostali na starost torzo renesančního paláce, někdejší helfštýnskou chloubu, která byla již od roku 2014 kvůli odpadajícímu zdivu uzavřena veřejnosti. Řešili tudíž kritickou situaci, hrad prohrával s gravitací. Vlastník objektu, kterým je Muzeum Komenského v Přerově, požadoval jednak statické zajištění paláce, jednak jeho zastřešení, které nesmělo změnit typickou siluetu. Při navrhování nově přidaných prvků pak architekti měli mít na zřeteli možnost případného budoucího odstranění, aniž by to celek jakkoliv ohrozilo.

Foto BoysPlayNice

Právě stanovené zadání a „mantinely“ majitele a investora donutily architekty k velmi kreativnímu řešení. Opětovnou rovnováhu stavby provedli ve spolupráci s docentem Ladislavem Klusáčkem, špičkovým statikem z brněnského Vysokého učení technického, který má s památkami bohaté zkušenosti. Šlo o takřka chirurgickou práci.

„Snažili jsme se to dělat tak, aby naše zásahy nebyly vidět,“ vysvětluje Martin Karlík. „Například hlavice spínacích tyčí jsou zapuštěné do kapes ve zdivu, které jsou následně dozděné, aniž by byl samotný zásah patrný, ale drží hrad pohromadě. Odtrhávalo se celé severovýchodní nároží paláce, který stojí na skalnatém ostrohu, takže se kolem něj musely navrtávat mikropiloty, jež běžně člověk, který hrad navštíví, také nepostřehne.“

Z vyprávění je znát, že působení na renesanční architektuře neslo rysy dobrodružství. Už jenom dopravovat stavební materiál po křivolakých cestičkách přes soustavu dřevěných můstku muselo být dramatické, zvláště pak v zimním období, kdy se měnily ve zmrzlý tobogan.

Dobrodružná cesta

Nezůstalo však jenom u regenerace narušeného zdiva. Architekti se rozhodli, že se pokusí návštěvníkům přiblížit dějinný vývoj paláce ve všech jeho původních úrovních, do nichž už se po staletí nemohl nikdo podívat. Na zastřešení použili masivní sklo uložené na železných nosnících a schodiště s lávkami nechali vyrobit z povětrnostně odolné oceli, která umožňuje řízenou korozi. V přízemí se návštěvníci pohybují po leštěném betonu. Nová cesta představuje pro každého návrat do dětských let, kdy byl každý krok malým zázrakem. Na Helfštýně se při postupu do různých podlaží mění úhel pohledu a s ním nečekané obrazy. Vše se zdí na dosah. Zážitek se stupňuje a vrcholí výstupem na střechu, odkud jsou patrné Beskydy na východě a lesnaté kopce všude kolem.

O vítězství rekonstrukce Helfštýna v České ceně za architekturu rozhodla porota, již vedl izraelský architekt Yasha Jacob Grobman, dále v ní úřadovali architekti z Nizozemska (Bart Brands a Peter Veenstra), Mexika (Eduardo Cadaval), Slovenska (Irakli Eristavi), Itálie (Antonio Longo) a Maďarska (Balázs Marián). Z hodnocení vyplývá, že o nejlepším počinu nebylo pochyb, v tomto ohledu panovala jednoznačná shoda porotců: „Prostory hradu jsou otevřené různým způsobům využití a funkcím,“ uvádí porota ve zdůvodnění své volby, „vznikají malebná místa a zákoutí, nejedná se o banální rekonstrukci minulosti. Zřícenina se tak stává prostorem k prozkoumávání a objevování, a to prostřednictvím netriviálních (a částečně labyrintových a nečekaných) sledů místností, průchodů, vyhlídek, otevřených oken a teras, z nichž lze krajinu a okolní území pozorovat a vnímat.“ Jsou to výstižná slova. Citlivý, ale zároveň racionální, a především odvážný přístup architektů může ukázat cestu, jak v buducnosti zacházet s historickými památkami. Nejde jenom o to dějiny konzervovat a ochránit před možnou zkázou: stejně podstatné je umožnit jejich fungování v budoucnosti, aniž by však přišly o svůj nezaměnitelný výraz a charakter, o kouzlo a tajemství. Jen málokdy se v případě rekonstrukce sejde tolik příznivých ohlasů z řad odborníků a laiků doma i v mezinárodním srovnání.

Foto BoysPlayNice

Pět let života

V hlasování čtenářů v prestižním online magazínu Dezeen získal Helfštýn hlavní cenu v kategorii „znovuzrozené projekty“.
„Je to zásluha celého ateliéru,“ říká skromně architekt Martin Karlík. „Doufali jsme, že naše dílo někoho osloví, ale že bude mít až takový ohlas, jsme nepředpokládali. Pro mě představuje obrovskou zkušenost, velmi výjimečnou příležitost, k níž se architekt dostane jednou za život.“

Práce na zastřešení hradní zříceniny je specifické téma vymykající se běžné architektonické tvorbě. Martin Karlík jí strávil pět let, od roku 2015, kdy s kolegy vymýšleli první koncept, až do loňského roku, kdy se rekonstrukce dokončila. „Helfštýn se stal srdeční záležitostí, hodně jsem se dozvěděl o dějinách, starých stavebních technikách, materiálech,“ dodává. „Je možné, že už se v budoucnosti ani k takovému úkolu, kde se propojuje více než půltisíciletí trvající historie se současností, nedostanu.“

Kořeny tradice

Ačkoliv není její historie dlouhá, má Česká cena za architekturu ze všech architektonických soutěží – připomeňme si například Grand Prix Architektů nebo Stavbu roku, které se v Česku pořádají – největší prestiž. Souvisí to s tím, že ji pořádá Česká komora architektů, tedy stavovská profesní organizace bdící nad profesionálním fungováním oboru. Poprvé byla udělena v roce 2016, kdy ji získaly vlastní dům s ateliérem (takzvané Zenové domy) Petra Stolína a Aleny Mičekové v liberecké části Ruprechtice. Byl to jasný důkaz, ale také vzkaz všem stavebníkům, že měřítko ani rozpočet není rozhodující. V roce 2017 byl jako nejlepší stavba oceněn Archeopark v jihomoravském Pavlově navržený architektem Radko Květem. Jde o překrásné nadčasové objekty, citlivě zakomponované do krajiny, v níž došlo k nejstaršímu osídlení u nás. V roce 2018 byla Česká cena za architekturu udělena Davidu Krausovi za jeho návrh administrativní budovy ve středočeských Strančicích. Dům odlitý z betonu zaujal svou technologickou i uměleckou stránkou, protože připomíná konceptuální dílo. V roce 2019 vybrala porota mateřskou školu ve Vratislavicích u Liberce, která byla realizována podle návrhu Petra Stolína a Aleny Mičekové, laureátů z roku 2016. Vlastně pokračovali v tom, co započali u svého vlastního bydlení, ale formu rozvinuli a umožnili dětem zažívat v mateřské škole svobodné pocity z velkoryse pojatého prostoru. V roce 2020 získali prvenství architekti Jiří Opočenský a Štěpán Valouch, kteří vytvořili sídlo firmy Lasvit v Novém Boru. Celkem se o prestižní ocenění v letech 2016 až 2021 ucházelo už více než čtrnáct stovek staveb, dosud největší zájem architektů o účast v soutěži byl hned v jejím prvním ročníku. Zvláštností je, že aby bylo rozhodování o nejlepších stavbách objektivní, porota je pokaždé složena ze sedmi výhradně zahraničních architektů nezatížených „lokálními vlivy“. Na podzim se dozvíme, kdo byl podle poroty tím nejlepším v roce 2022.

Autor je kritik architektury.