Je drobný a energický, mluví očima i rukama, a když je třeba, klidně celým tělem. Plnovous, krátké pejzy podél uší, jarmulka – to jsou jen vnější symboly, kostým; vždyť každý z nás nějaký nosí.

Pro Achaba, jak mu většina známých říká, platí leccos, jenom ne možnost zastrčit ho do jakékoli předem vytvořené škatulky. Na krku totiž nosí černo bílý šátek, kterému se taky říká arafat. Nemá rád nálepkování: „Nálepka je špatná; třeba víra je nálepka. Já víru neřeším, člověk má být Stvořiteli věrný.“

Nad kávou a čajem jsme během jednoho listopadového odpoledne mluvili zdánlivě o všem možném, jenom ne tak moc o Achabovi. Ale zdání klame, a je-li tato rubrika věnována neobyčejným lidem, pak nemohlo být naše téma vhodnější. Nemohlo nejít až k samé podstatě věci, totiž k člověku samému a k jeho ne-obyčejnosti.

Nenáhodně do Brna

O svém životě Achab nemluví příliš rád: „Bavme se o něčem zajímavějším… každý má nějaký život.“ Tu a tam přejde do třetí osoby, jako by ani nemluvil o sobě. Tok jeho řeči se zrychlí. Narodil se 13. 10. 1958 ve Frýdlantě a na dětství prý vzpomíná rád. „Byl jsem vychováván neuvěřitelně laskavě.“ Rodné město malý chlapec zprvu vnímal jako celý velký svět, ale s přibývajícími roky se Frýdlant zmenšoval a zmenšoval, až se stalo, že byl nakonec nahrazen městem novým, velkým a vzdáleným.

Foto: Jan Bartoš

Ještě než na to přišlo, zdálo se, že z chlapce bude možná „po mamince doktor nebo po tatínkovi pisálek“. Zasáhla ale vyšší moc, která tenkrát trpěla domněnkou o své absolutnosti a nedosažnosti, a bylo rozhodnuto. Místo na střední školu zamířil mladík do Brna na učiliště. „Maminka moudře rozhodla, že budu spojovým mechanikem. Je to čisté povolání, stačí ti plášť a šroubovák.“

V Brně se dostal k divadlu a současně i ke svému druhému jménu Achab, které vzešlo z divadelnické přezdívky. Tenhle příběh ale nemá na první pohled nic společného s jidiškajt, židovstvím. Achab je sice jméno starozákonního krále, o němž se ne zcela lichotivě píše v 1. Knize královské, ale také jde o kapitána, který v Melvillově románu a v jeho filmové adaptaci svádí souboj s bílou velrybou. Filmový Achab a Jaroslav měli prý podobné vousy. A konec konců dobře to zní a souzní se zjevem nositelovým; zkrátka se to ujalo.

Achabovo vyprávění je bezprostřední, laskavé a umě vypointované. Dokáže rychle a bystře odhalovat souvislosti mezi slovy, v životě a vždy směřuje k jádru problému, ať už hovoří o čemkoli; všechno začíná a končí u upřímného vztahu člověka k sobě samému „a to je sakra těžký“. Během hovoru odbočuje velmi často k Tóře, kterou cituje, k biblickým příběhům a židovské symbolice.

Při zpětném pohledu na svůj život zdůrazňuje vědomí, že se vše děje s nějakým záměrem, bez ohledu na to, jestli se v danou chvíli jeví člověku určitá situace jako dobrá či špatná. „Vždyť není náhoda, že jedno z nějsvětějších božích jmen je Nenáhoda.“ Kvůli komunistům se jako dospívající dostal do Brna na učiliště, před učilištěm jej zachraňovalo divadlo, k němuž se po vojně do Brna zase vrátil. Tehdy se seznámil s adventisty a od nich už vedl jen krůček k jidiškajt.

Divadlo

První důležité setkání s divadlem prožil Jaroslav Haidler v dětství, „možná ještě v první třídě“. Rodiče jej tehdy vzali na Dvořákovu Rusalku. Samotnému představení předcházela pečlivá a poučená příprava, aby hoch všemu, co se na jevišti bude dít, dobře rozuměl. „A já tomu rozuměl, všechno fungovalo, krásná pohádka to byla, a potom se stal ten zázrak, jednoduchý divadelní fór, který mě pohltil: Rusalka zpívá, mizí, změna světel, a objevuje se leknín.“

Tehdy se poprvé setkal s možnostmi divadla, se způsobem vyjádření lidské kreativity a současně s katarzí, bez níž nelze dělat divadlo, ani žít. Brněnská divadelní zkušenost pak přinesla ještě vědomí vztahu, napojení a naslouchání. To vše pak platí i pro život mimo divadelní kulisy. Nelze člověku žít bez dotyku s člověčinou, bez vztahu. „Protože kde je Sladký požehnaný?“ Tady, tady, támhle (a míří prstem mezi nás, do prostoru kavárny mezi ostatní sedící, hovořící, popíjející). V setkání s druhým, prostřednictvím druhého se člověk setkává se sebou samým, a tak s Bohem. „Člověče, buď člověk!“

Achab mluví o Bohu často a s pokorou a někdy trochu nezvykle jako o Velkém šéfovi nebo o Sladkém požehnaném. Ale ať už mluví o jakémkoli tématu, všechno říká s vědomím Jeho laskavé přítomnosti. Jako příklad Božího milosrdenství uvádí Adamův příběh ze zahrady Eden. Tehdy jej Bůh nevytáhl za ucho zpoza keře, ale v otázce „Kde jsi?“ („jestli chcete souřadnice, je to Genesis 3,9“) mu nabídl prostor a čas pro hledání vlastní odpovědi.

A jako měl Adam (tj. člověk) prostor pro uvědomování si podstaty své bytosti, cesty, začal si ji v mládí postupně uvědomovat i Jaroslav Haidler, tehdy už Achab.

Náhrobky, živá učebnice

V Brně se setkal s adventisty a jejich prostřednictvím začal se svou „náboženskou propedeutikou“; podrobně se seznamoval především se starozákonními příběhy a pustil se také do studia hebrejštiny.

Do jeho života brzy vstoupil další příběh, totiž pan Theodor Mundstock. Dramatizace Fuksovy hry nečekaně, ale nikoli náhodou otevřela i nové dveře v jeho vlastním životě. Ve svých 24 letech se dověděl o židovských kořenech a pocítil silnou žízeň po vzdělání a tradici, v níž nebyl vychován.

Mluví-li dnes o Tóře, je z jeho slov patrná živost a životnost tohoto prastarého textu. V duchu židovských učenců ji vnímá jako vodítko, ukazatel na cestě a její slova chápe jako pokyny a varování, která mají své jasné místo v jeho každodenním životě.

Vedle biblických příběhů Achabův život naplňují navíc také příběhy židovských hřbitovů, o něž se začal zajímat v době, kdy se rozhodl pro studium hebrejštiny. Tehdy u nás nebyly k dostání hebrejské slovníky, proto mu židovské náhrobky sloužily jako živá učebnice. Záhy zjistil, že neexistuje žádná dokumentace hřbitovů většinou již neexistujících židovských komunit, proto se do tohoto úkolu sám pustil. „A tehdy mě začal bavit život.“

Jde o časově náročnou práci, která mu ovšem přináší nemalé uspokojení. Každý hřbitov si nejprve naskicuje a označí jednotlivé hroby, náhrobky. Texty na náhrobcích si zaznamenává na diktafon, doma je přepisuje a zanáší do databáze přístupné na internetu, kde jsou volně dostupné komukoli, kdo projeví zájem. Podle Achabových slov se s databází naučili pracovat například i potomci českých židů v Americe. Daří se mu propojovat rodiny a díky jeho práci se obnovují vztahy a příběhy, které by jinak upadly do zapomnění.

Střez se zapomenout

Divadlo ale Haidler neopustil. Od konce 80. let působil v Činoherním studiu Ústí nad Labem, které spravoval jako ředitel v letech 1994 – 2011. Od jeho zániku v roce 2014 působí ve spolku Činoherák Ústí, jehož cílem je zachování původního hereckého souboru a udržení dlouholeté divadelní tradice.

K dalším Achabovým činnostem patří překládání zejména tradiční židovské literatury, ale i divadelních her, výuka hebrejštiny prostřednictvím internetového portálu Lamedwaw, na děčínské židovské obci vychovává novou generaci v tradici vzdělané mládeže a od roku 2012 se podílí na aktivitách zastupitelstva Ústeckého kraje.

Veškerou svou prací otvírá Jaroslav Achab Haidler mnohé příběhy v duchu biblického verše: „Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své sny i vnuky.“