Klišé první: Afrika je plná divokých zvířat

Neodjížděl jsem s představou, že se snad hned kolem letiště budou prohánět krvežízniví leopardi. Trvalo ale dlouhé dny, než jsem vůbec nějakou přírodu zahlédl.

V některých afrických zemích narostla lidská populace za posledních několika desítek let třeba i pětinásobně, a tak tu člověk na vlastní oči vidí, co znamená třeba pojem zvaný „deforestace“. Tedy kácení a vypalování obrovských ploch lesů a přírody, aby tam mohly vzniknout nová města a plantáže. A to není vše. Globální změny klimatu tady nejsou žádnou spornou teorií, ale realita, na kterou musejí vesničané reagovat. Přicházejí nečekaná sucha, počasí se chová jinak než po minulé generace.

V Africe jsou stále obrovské oblasti nedotčené člověkem, ale na většině míst se příroda scvrkla na národní parky. Takže ne, žirafu mimo národní park opravdu nepotkáte.

V Ugandě jsem viděl, jak vesničané vypalují les půl metru od hranice národního parku. „Kdyby národních parků nebylo, nebyly by zvířata,“ prohlásil lakonicky můj průvodce Noel v Serengeti, jednom z neslavnějších parků světa, kde člověk vidí, jak celá Afrika kdysi vypadala.

Co je tedy typicky africké? Prašná ulice bezejmenného města. Rozsáhlá předměstí s chatrnými domky, za nimi lány polí a plantáží. Opuštěné, nekonečně nezáživné pustiny plné křoví.

Pravda je, že pokud už příroda někde zachovalá zůstala, stojí za to. Ať už je to nekonečná vrchovina neuvěřitelně zelené barvy, vodopády či průzračná jezera.

Když má ves pramen s čistou vodou, je to bohatství. Tak jako tato osada severní Tanzanii. (Foto: Archiv autora)

Klišé druhé: Zoufalým Afričanům je třeba pomoci

U jednoho takového jezera v jihozápadní Ugandě jsem potkal Američana Seana. Pozoroval projíždějící loďky rybářů vydlabané z kmenů stromů a hladinu jezera, na které se odrážely drobné kapky deště. Byl ve špatné náladě. „Nemá to smysl,“ říkal a balil si jednu cigaretu za druhou.

Sean pomáhal sedmý měsíc na místním projektu, jehož cílem bylo do oblasti přilákat nové turisty. Měl ale, pocit, že ve skutečnosti nepomáhá. „Dobrovolná práce většinou není třeba, vždyť je tu spousta lidí, kteří nemají do čeho píchnout,“ říkal mi. „Navíc, nerozumím jim. Nevím, co chtějí. A taky, chybí mi povykládat si s někým o něčem jiném než o náboženství a o fotbale. Místní z mé pomoci nic nemají a jediné, k čemu mi to může být dobré, je, že se doma pochlubím, že jsem tu pomáhal,“ vyprávěl Sean s očima upřenýma na klidnou hladinu jezera. Druhý den už jsem Seana nepotkal. Koupil si letenku a odcestoval domů.

Na lidi jako Sean narazíte na cestách Afrikou často. Dobrovolničí, pomáhají – nebo se o to alespoň pokoušejí. Realita je ale stejně jako v Seanově případě komplikovaná. Jsou oblasti, kde je pomoc nezbytná, a kde zasluhuje velký obdiv každý, kdo tam vyrazí – tedy ve válečných nebo extrémně chudých regionech.

Řada afrických akademiků tvrdí, že by se mnoha zemím skutečně vedlo lépe bez řady dobře míněných zásahů zvenčí.

Problematičtější je pomoc ve státech, které sice bohaté nejsou, ale společnost a instituce tu po svém fungují. Navštívil jsem města, kde mají neziskovky a rozvojové agentury vlastní čtvrti, hezké domy obehnané ostnatými dráty či restaurace, kam chodí výhradně Evropané a Američané – a obsluhují je místní. Ti pracují i v některých západních neziskovkách, ovšem za mnohonásobně nižší plat. Vznikají dva světy, které se neprotínají. Žít v Africe za západní plat je příjemné, člověk si může pronajmout hezký dům, auto s řidičem, pomocníka v domácnosti. Nejsnazší možností, jak se tu usadit, je pokračovat v neziskových projektech – přestože už třeba nejsou zapotřebí.

V některých bezpečných oblastech se stal z dobrovolničení byznys. Například v Tanzanii okolo Kilimandžára si můžete zaplatit u některé z agentur balíček, který obsahuje pomáhání, ubytování i safari. Pro tento fenomén se vžil pojem „voluntourism“, tedy turistika spojená s dobrovonictvím – často krátkodobým pomáháním, které nemá valného smyslu.

Samozřejmě nelze říct, že všechny rozvojové projekty nemají smysl. Třeba spolupráce západních středních škol s těmi africkými přináší prospěch oběma stranám. Řada místních akademiků však tvrdí, že by se mnoha africkým zemím skutečně vedlo lépe bez řady dobře míněných zásahů zvenčí – zvlášť, pokud by západní země nechránily tak výrazně své trhy a odpustily africkým zemím dluhy minulosti, aby mohly začít s čistým štítem.

Řadu dopadů pomoci si totiž člověk hned neuvědomí. Například: neziskovky samotné někdy nechtíc vytvářejí negativní mediální obraz Afriky, když na své projekty chtějí získat peníze vykreslováním problémů. Spousta lidí si pak myslí, že Afrika rovná se hladomor, chudoba, nemoci. Ale jaká je realita?

Lucovi zemřeli během rwandské genocidy v roce 1994 oba rodiče. Vyrůstal v sirotčinci a díky pomoci lidí ze Západu má dnes kvalitní vzdělání a naději na lepší budoucnost. Jeho příběh ukazuje, že pomoc Africe může mít tisíce podob – a v některých případech i opravdu pomáhá. (Foto: Archiv autora)

Klišé třetí: Afrika je kontinent války a bídy

Realita je taková, že většina Afričanů neví, co je to válka nebo hladomor. Ano, jsou oblasti, kde lidé žijí ve strachu a velké bídě. Dnes to jsou třeba Burundi, Somálsko nebo Jižní Súdán. Tyto regiony ale tvoří výraznou menšinu. Naopak ekonomiky řady zemí rostou, země jsou bezpečné.

Některé státy vyloženě prosperují. Botswana měla dlouhá léta kompetentní vládu a patřila po desetiletí k nejrychleji bohatnoucím zemím světa. Dokázala zužitkovat bohatství z těžby diamantů tak, že zisk dopadl na obyčejné lidi. Život tam můžete mít podobně kvalitní jako v Česku, byť obrovským problémem je tu epidemie HIV.

Dalším příkladem může být středoafrická Rwanda, kde proběhl před 23 jeden z největších masakrů v dějinách. Když jsem přejel hranici z Ugandy, byla to podobná změna, jako když přijede z Česka do Německa. Po pár kilometrech poznáte, že se tu lidem žije lépe. Opravené silnice, rostou tu tisíce rodinných domků. Veřejná doprava jezdí na čas dle jízdních řádů, funguje tady i systém veřejného zdravotního pojištění. Všechno není růžové, ale Rwanda je zemí s nadějí.

Naděje je slovo, které v Africe uslyšíte často. Nejednou jsem tu pocítil závany optimismu a víru, že temné časy jsou u konce. Jak mi řekl sirotek rwandské genocidy Luc: „Bylo to zlé, ale všichni víme, že tahle doba už je pryč.“