To jsi to dopracoval, co, do časopisu pro seniory…

Člověka překvapí, že vlastně je tak starej a že patří do téhle skupiny. Ale spíš bych byl starej, než senior. Vždycky jsem obdivoval na Magorovi Jirousovi, že byl starej. Nesnažil se, jako to dělá spousta lidí, bejt mladší než jsou. Byl takovej, jakej byl.

Zas ale asi nechceš bejt stařec, ne?

Stařec je něco jinýho než starej, že jo. Je asi vůbec těžký vidět sebe očima těch druhejch. Prostě lety se přesuneš do nějaký skupiny, ať chceš, nebo nechceš. Naděžda Plíšková má někde takový povzdechnutí: proč už nejsem stará, když už nejsem mladá. To mně připadá, že je velice přesný.

A připadáš si starej?

Připadám a nepřipadám, v podstatě o tom neuvažuju. Štve mě, že musím brát prášky, nikdy jsem si nemyslel, že budu muset brát prášky. Pořád mám pocit, že fyzicky něco můžu, i když samozřejmě ne tolik, a potom ‒ spousta věcí mě baví.

Když jsi mluvil o tom Magorovi, že byl starej, tak cejtíš tohle i na sobě? Že stárneš i v tom, co děláš?

Člověk se posouvá, opouští věci, někdy je mu to líto, že to nevytěžil, nedotáhnul do konce, prostě se dostává jinam. Asi se ty věci nedaj vracet. Já jsem léta psal, strašně intenzivně, vlastně jsem se tím živil, což mi dneska připadá úplně neuvěřitelný. Dneska když mám napsat jeden text, tak mi to dá tak strašně zabrat, že nevím, jak je to možný, že jsem to mohl zvládat.

Dřív jsi chtěl ty věci asi víc ovlivňovat…

Určitě, pohyboval jsem se ve výtvarném umění a asi jsem se snažil ty věci nějakým způsobem vysvětlovat. Jak je chápu, co si o nich myslím, vlastně je nějakým způsobem zatřiďovat, spíš než hodnotit.

Ale psal jsi do rozhlasu a do novin, tím vstupuješ do veřejný diskuze, takže jsi musel mít motivaci na ty věci působit.

Teď jsem hledal v rozhlase nějakej rozhovor, co jsem dělal. Nenašli jsme to, ale když jsme to tam hledali, tak jsem viděl, že od roku 1998 jsem tam měl 480 příspěvků. To mi přišlo hodně, 40 nebo 50 příspěvků za rok. A zajímavý je, že většinou neexistovala skoro žádná zpětná vazba.

Myslíš, že to souvisí s tou postmoderní devalvací kritiky obecně?

Většina lidí na toto nemá potřebu nějakým způsobem reagovat, je to pochopitelný. Buď je ten autor pochválenej, tak by ti říkal, jak jsi to napsal dobře, anebo není pochválenej a potom by ti řekl, že to je blbě.

Všecko se relativizuje způsobem, že „můžeš mít názor, jakej chceš“.

Ale to tak není, nebo je? Nemůžeš přece mít názor, že je teorie relativity blbost.

Ale spousta lidí takovej názor určitě má. Nebo si určitě myslí, že ‒ já nevím…

… že Picasso jsou čmáranice. Ale zároveň – a to je na tom děsivý – mají určitě názor, že stojí miliony. To není názor, to je nesmysl. Václava Boštíka léta nikdo nebral vážně. Přezdívali mu Boštíček, jeho dcery říkali, děda se tam v nahoře v ateliéru baví… A najednou se to prodává za statisíce. Věděli to předtím?

Jak ses dostal k výtvarnému umění? Děda byl mechanik, babička švadlena…

Ale máma vždycky četla, v podstatě dobrý věci a bavilo jí to. A její sestra, tedy teta Magda, pracovala v knihkupectví. Věděla, jaký knihy jsou ty důležitý a dávala nám je, taky mi tehdy jako dárek předplatila časopis Světová literatura, to nebylo úplně jednoduchý získat. Já jsem ale byl fanatickej sportovec, šel jsem studovat tělocvik, chtěl jsem bejt olympijským vítězem.

V čem?

V desetiboji, což jsem tedy nedokázal. Nějak jsem si tehdy uvědomil, že bych neměl studovat jen tělocvik, a protože mi šla mi dobře matematika, vybral jsem si to společně. Ten rok nebyla otevřená v Praze, tak jsem se dostal na školu do Olomouce. Zdenek, můj mladší bratr, v tý době už kreslil…

Tak to je taky zvláštní. To prostředí tady vás přece nemotivovalo tímhle směrem.

V té době byl v kinech film Žízeň po životě o Goghovi, to bylo děsně romantický. Myslím, že Zdenek se v tom trošku viděl, v Goghovi i v tom příběhu. V tomhle věku je to všechno okouzlující, třeba Rimbaud, když s tím se člověk setkal, tak vůbec nechápal, že je to možný.

To bylo v jakém roce?

V Olomouci jsem nastoupil v roce 1961. Zdenek byl o čtyři roky mladší, když jsem jezdil domů, tak jsem mu o těch věcech vykládal. On je v podstatě disgrafik, na střední škole měl problémy, ale byl šikovnej manuálně, tak si našel uplatnění…  Takže Zdenek začal kreslit a mě to taky zajímalo.

A kdy přišel odklon od tělocviku?


V Olomouci jsem zažil to, čemu říkaj surrealisti určující setkání. Přišel jsem do vědecký knihovny, a tam jsem najednou viděl ty knihy, nikdy jsem takový množství neviděl, přišlo mi, že tam je všecko, že je tam ta moudrost.

Já tomu říkám hmota vědění.

Jo, a já jsem si říkal: já běhám po stadionech a hážu koulí, a to přeci nemá smysl. A pro mě opravdu v tom momentě tohle přestalo mít smysl. To bylo, jako když to přesekneš. Začal jsem se kamarádit s klukama z filozofie, kouřit, chodit do hospody, fyzicky jsem upadal, už jsem nesportoval. Protože jsem neuměl kreslit, tak jsem zkoušel psát. Po prvním ročníku jsem se přihlásil na letní brigádu na dole Bezruč, dělali jsme v přípravě, asi 1000 metrů pod zemí. Poblíž tam byl výbornej antikvariát, kde jsem si koupil nějaký knihy, byl tam i Lichtenberg a taky Bašó, jeho haiku. Jak jsou krátký, tak jsem si je zapamatoval a jednu z nich – bylo to nějak takhle: Vzít tohle jíní do dlaně / v horkou slzu / se ti roztaje – jsem tenkrát, nevím proč, pochopil.

Co přesně to znamená, pochopil?

Jako to, čemu se říká satori, jak se to zenový pochopení popisuje. Už jsem se s tím v životě nesetkal a nevím, jestli je možný to satori neustále prožívat, ale v tu chvíli to ke mně promluvilo. Prostě jsem viděl, že to v tom umění je. Možná to hledám, nenacházím, ale vím, že to tam někde je.

A to, že ses od začátku zabýval současným uměním, to souvisí s dobou? Mně to přijde jako složitý na začátek.

Co myslíš třeba?

Tak byly šedesátý léta, nastupovaly abstrakce, informel…

Vždycky je problém hodnotit to, co je současný a přijímat to. S odstupem ty věci jsou jasný, někam se  zařaděj, jak kdyby to bylo totéž, jenom vyjádřený jinou formou. Každá doba má věci, který jsou prázdný, dneska je to třeba postavený na nějaký senzaci nebo šokování.

Já mám pocit, že když přijdeš z prostředí, který je nedotčený, tak se tím současným uměním většina lidí nedokáže popasovat.

Ale já měl touhu to poznat. Když víš, že to tam je, tak po tom toužíš. A navíc to současný by mělo bejt nejjednodušší.

Když jsi otevřenej.

No jasně, ale to je těžký. A to souvisí i s tím stářím a stárnutím, nakolik člověk tuto schopnost ztrácí, nakolik je člověk schopnej přijímat ty věci, který nezapadaj do těch jeho představ.

Byla ta doba výjimečná v tomhle, nabitá?

To nedokážu posoudit, protože si to člověk neuvědomoval. Věděli jsme, že něco je špatně, ale spousta věcí byla zajímavá. Vyšla důležitá studie o Zen buddhismu, byli tu beatnici i silná ruská poezie. Zřejmě ta doba byla výjimečná.

Zajímavý ale bylo, že jsme dostávali informace, ale ty informace nebyly úplný. Když si zmiňoval ten informel – ten byl ve světě normálně barevnej, ale protože Češi viděli jenom černobílý reprodukce, tak má místní informel takovej těžkej existenciální tón.

A co Galerie H? 

V roce 1974 jsem se vrátil z Ostravy do Kostelce. Pracoval jsem nejdřív v důchoďáku, pak jako noční hlídač, nakonec deset let v Podniku výpočetní techniky…

Jaký bylo to noční hlídání?

Úplně bezvadný. Hlídal jsem v Jiřském klášteře, českou gotiku a baroko znám výborně.  Spal jsem pod Theodorikem, měl jsem ty obrazy možnost opravdu vidět, každej druhej den se s nima setkávat. Navíc se tam chodilo nahoru Nerudovkou, tam bylo divadlo, kde se každých 14 dní konala výstava. To bylo jedno z míst, kde mohli vystavovat lidi jako Magda Jetelová, Vratislav K. Novák, Michael Rittstein, Kurt Gebauer a další.

Takže tehdy mladá generace.

Vystavovala tam třeba i Daisy Mrázková, a mezi tím samozřejmě amatéři, patřilo to pod Dům dětí a mládeže. Já tam chodil denně, všechny ty výstavy jsem viděl, bylo to zajímavý. Začali jsme chodit po ateliérech, to byla tehdy taky možnost setkat se se současným uměním.

Protože nebylo v galeriích?

Ta hranice nebyla tak úplně ostrá, na výstavách, který byly oficiální, vystavoval kdekdo, daly se tam vidět zajímavý věci, takže tam jsme chodili, ale něco se vidět nemohlo. Třeba Slavík nebo Boštík, to se muselo jít k nim. Další místo, kde byly výstavy, byl třeba Ústav makromolekulární chemie, tam zas vystavovala ta starší generace. Ale pořád chyběl prostor, kterej by byl neoficiální a otevřenej a tehdy jsme si uvědomili, že by se to dalo udělat tady v Kostelci ve stodole. Postupně se to ustálilo na tom, že to budou konfrontační výstavy na vypisovaná témata. První výstava byla v roce 1983.

Kurátorovali jste to, nebo to bylo otevřený?

Témata jsme vypisovali, ale bylo to otevřený. Kdo splňoval ty podmínky, tak mohl tady vystavovat. První vyloženě koncepční výstava vznikla v podstatě náhodou, sehnali jsme spoustu dřevěnejch krabiček a nechali jsme výtvarníky zpracovat ten miniaturní prostor. Jediná podmínka byla, že se to nesmí sdružovat do vyšších celků. Celkem těch výstav bylo 36 a vystavovalo tu dohromady asi 300 lidí.

A jak to skončilo?

Já jsem začal cítit, že se to uvolňuje, v roce 1988 už se mohlo vystavovat kdekoliv, byli Tvrdohlaví, 12/15… Cítil jsem odliv, už to nebylo potřeba.

Bylo ti to někdy líto, že nemáš vzdělání?

Ne. Měl jsem touhu a zájem, a uvědomoval jsem si svý schopnosti. Věděl jsem, že na něco nemám, ale na tohle jsem měl. Už nevím, kdo tenkrát napsal o beatnicích, že „jsou dole a dívají se na sebe vzhůru“ a to mi přišlo hrozně důležitý. Totiž když jsi mimo ten systém, tak je to na jednu stranu děsně blbý. Vlastně skoro všude jsi v nepřátelským nebo v ne přátelským prostředí, na druhou stranu ti to umožňuje procházet tou společností zezdola až nahoru. Nemusíš dělat žádný kroky.

Znovu se vracíš k beatníkům, pamatuješ si, když byl Ginsberg v Praze?

Pamatuju. On přijel do Prahy v takový haleně a v teniskách, na titulce Literárních novin byla fotka s titulkem Černý pták Ginsberg na jedné noze. Četli jsme o večerech ve Viole, a já jsem se tam chtěl taky podívat, tehdy jsem hodně psal. Vyrazili nás, že nemáme kravatu. To mi přišlo, že není v pořádku. A když se v 90. letech vrátil, chtěl jsem se s ním setkat, napsal jsem i nějaký otázky, ale když jsem viděl, jaká tam jde společnost, rozmyslel jsem si to. Pak jsem jenom slyšel, že byl zklamanej, že se k němu nechovali, jak by si zasloužil. Já jsem si vždycky myslel, že autor a dílo je, nebo by měla bejt,  jedna věc.

Jiří Hůla
Narozen 1944, výtvarný teoretik, publicista, výtvarník, básník, kurátor. Od roku 1983 do roku 1988 provozoval soukromou nezávislou Galerii H v Kostelci nad Černými lesy, v osmdesátých letech založil nevýběrový archiv materiálů o českém a slovenském výtvarném umění, který momentálně představuje největší takto specializovanou sbírku. Občanské sdružení Archiv výtvarného umění pod jeho vedením provozuje unikátní otevřenou informační databázi abArt, vydává knihy, pořádá výstavy a další akce.To tak ale není. Knut Hamsun byl fanatickej obdivovatel Hitlera, ale k jeho románu Hlad se všichni odkazujou, Hemingway a další… Když dostal Nobelovku za literaturu, tak ji poslal snad Goebelsovi, jako dar. Tam to dílo musí bejt přece naprosto oddělený.

To je otázka, neznáme to asi natolik, abychom to mohli porovnávat. Ale třeba Rimbaud, Verlain, prokletí básníci, tam to dílo a život má k sobě strašně blízko. Nebo Villon, i když toho o něm moc nevíme. Teď jsem dělal pořad do rozhlasu o Boštíkovi, to bylo stejný. Myslím, že by to tak mělo bejt.

Jako že je to autentický?

Že tomu uvěříš, že to je pravda, že ten člověk za to něčím ručí. Gogh byl přece šílenec. Teď vím, že to tak není, ale tehdy jsem byl rozladěnej, když jsem četl román Na cestě, a najednou si ty věci spojoval.

Ale to bylo několikanásobný. Měl jsi nejdřív legendu o Kerouacovi, pak jsi četl to dílo, který tě zklamalo, a kdybys ještě o něm opravdu věděl, tak by to byla úplná tragedie.

Jistě, proto taky mluvím o tom Ginsbergovi, kterej nebyl spokojenej s tím, jak je přijatej. Tím, že se ty věci medializujou, tak se z nich hodně ztrácí. To neznamená, že by měli bejt zapomenutý, neznámý nebo někde zastrčený, ale vždycky je to nebezpečený. A to je ta moje fousatá věta: spolehlivá obrana proti úspěchu? Bejt neúspěšnej.