„Život je jako voda. Protéká nám mezi prsty, a my se je snažíme více semknout, abychom ho ještě chvíli udrželi a mohli tak udělat něco pro své blízké, pro rodinu, pro vlast, pro Evropu, pro svět, pro tuhle modrou planetu,“ říká na balkóně svého bytu v Hradci Králové v úvodu filmu, který sleduje přípravu pěti atletů z pěti evropských zemí na 18. Seniorské mistrovství světa v atletice ve Finském Lahti. Nejmladšímu – Jiřímu – je 82, nestaršímu pak rovných sto. S režisérem Janem Tenhavenem se seznámil při závodech, v italském Riccione v roce 2007. „Skočil jsem tehdy 102 centimetrů, běžně přitom skáču kolem 95, takže jsem měl opravdu velkou radost. To ho zaujalo a oslovil mě. Ve filmu jsem pak jako skokan, i když mojí hlavní disciplínou jsou běhy,“ vysvětluje. Při premiéře v Německu bydlel u režisérových rodičů. Stali se z nich přátelé. S hrdiny filmu si ostatně píše dodnes. V Lahti kromě výšky startoval i v trojskoku, běhu přes překážky a tratích na pět a deset kilometrů. Kdyby se naplnil jeho sen z dětství, mohlo být všechno jinak.

Saze, štětec, podkovy

„Chtěl jsem být kominíkem, jen kvůli tomu, že bych mohl být špinavý. Ale maminka mi říkala, že právě kominík se musí strašně moc mýt, tak jsem si to rozmyslel,“ vzpomíná. Brzy však zahořel novou láskou – k umění. Chtěl malovat, dělat grafiku, chodil proto do kurzů módního kreslení na Rottrovu školu v Praze. „Otec byl krejčí, bydleli jsme v Dejvicích, kde bylo hodně malířů, kousek od nás bydlel Švabinský.“ Maminka mu však umělecké plány vyhnala z hlavy, vždyť umělců je hodně, ale těch, kteří si uhájí slušné živobytí pro sebe a pro svou rodinu – těch je moc málo. „Kumšt můžeš vždycky dělat jako svojí zálibu,“ říkávala. A tak Jiřímu rozmluvila i tuto touhu, i když se později umění věnoval – 25 let psal týden co týden do časopisu Jezdectví o koních v umění, pořádal a stále pořádá výstavy. Racionální obživu, která by ho bavila, našel v živočišné výrobě. „Nejlépe propracovaná plemenářská genetika byla u koní, proto jsem se jimi začal zabývat.“ Před praxí v Kladrubech se začal učit rajtovat. Měl stipendium 175 korun měsíčně, hodina na jízdárně přitom stála padesát korun. Vždy ale dal dohromady dvě stě korun a čtyřikrát měsíčně si chodil zajezdit. Brzo věděl, co má dělat, co to znamená sedět na koni. Krásnou práci pak našel v Napajedlích, kde deset let pracoval jako vedoucí chovu koní.

Když mluvím o běhání

Koňská vášeň jej málem připravila o možnost závodit. Když mu bylo 27 let, měl vážnou nehodu –  spadl na něj kůň. Deset let nesportoval. Lékaři mu to zakázali, sportovci ho naopak přemlouvali, ať to zkusí. S vervou se pustil do běhání, a i když mu zpočátku otékaly nohy, překonal to a vrátil se i na nejdelší trať. „Maraton byl odmalička můj sen. Když jsem si zavedl první tréninkový deník, na štítek jsem napsal 42 195 – vzdálenost do Maratónu. Nepsal jsem si do něj vítězné časy, ale čas toho, kdo byl poslední,“ popisuje Soukup.  Sám ho do šedesáti běhal mezi 3 – 3:45 hodinami, dnes potřebuje  dvojnásobek času. Přesto – v kategorii 80+ je v atletických tabulkách jediným maratóncem, v kategorii 70+ je na skvělém desátém místě. „Výkony jdou s věkem dolů, to je jasné. Při tréninku je nezbytné myslet i na odpočinek. Mám vyzkoušeno, že čím víc trénuji, tím mám horší výsledky. Do maratónu nemůže jít člověk nabitý – jde pak rychle první pětku a na třiceti kilometrech zhasne. Trénuji jedenkrát týdně, pohybuji se ale každý den – mám šestikilometrový okruh, který chodím. To je v maratónské přípravě velmi důležité,“ zmiňuje svůj tréninkový plán. Ke každému ránu navíc patří jeho klasická sestava – sklapovačky, kolo, kliky, studená sprcha. „Důležité je být zvyklý na pohyb, stačí jednoduché cviky. Už doktor Miroslav Tyrš říkal „kde stanutí, tam smrt!“

JAROSLAV SEIFERT
Už léta mi na stěně odbíjejí staré hodiny
A ohlíží se za časem mého života,
Který tak závratně pospíchá
A při bití si vždy vzlyknou
(Báseň z PF Jiřího Soukupa)

Láska ze stáje

Neocenitelné a tolik potřebné zázemí vytváří Jiřímu manželka Gruša.  Seznámil se s ní, vcelku pochopitelně, u koní, v Chuchli. Před každými závody jí slibuje, že na sebe bude opatrný. „Ve filmu žena sice říká, abych se hlavně vrátil zdráv, ale když jsem přijel z Finska její první otázka byla: Máš nějakou medaili? A kolik?“ Prý to nevyslovuje nahlas, ale Jiří i tak ví, že mu žena fandí. „Mám v ní velkou oporu. To není jen o tom, aby mě někdo namasíroval nebo vypral dres. S jedním mým vítězným trikem se šla pochlubila  i své kamarádce,“ říká pyšně. S filmem Na stupních vítězů přibyly ke sportovním akcích ještě filmové projekce. Jiří Soukup je tak řadu víkendů pryč.  A film Herbsgold – tak zní německý originál – považuje za svůj největší úspěch. „Zastiňuje mé vlastní atletické výkony. S atletikou jsem se dostal do několika evropských států, ale s filmem do Kalifornie, do Číny, Montrelu, Toronta…,“ vypočítává své filmové mise. Ze sportovních výkonů si nejvíce cení zlaté medaile ze světového mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu v Polska 2010. „V novinách psali, že to bylo na hraně zdravotního rizika, ale já můžu říct, že to bylo na hraně životního rizika. Kdyby mi nepomohli při sestupu, asi bych tam někde zůstal. Běželi jsem v dešti, v zimě, ve větru a v oblacích – cíl byl v 1600 metrech nad mořem,“ popisuje náročný závod.

Životospráva je základ

Pohyb je pro něj stejně důležitý jako vzduch. Hlavně se pohybovat radí i čtenářům. „Nejde o kvalitu, ale o to vůbec něco dělat, neustrnout u toho, že se postavím k oknu a koukám ven.“  Od mládí pije kozí mléko, každé ráno si dá trochu kvasnic. Dříve si dal i cigaretu, ale velmi brzy přestal. Řekl si, že buď bude běhat nebo kouřit. „Ale alkohol  neodmítám. Moji umělečtí přátelé z Českých Budějovic mě zvou na červené víno, prý ho jako atlet potřebuji, protože podporuje krvetvorbu. Vyrůstal jsem na Moravském Slovácku a dobře vím, že slivovice je lepší než prášek na spaní,“ vypráví muž, kterému fandi celý Hradec Králové.  O přátelích mluví rád a hodně. Mezi sportovci, umělci, i ostatními lidmi, které v životě potkal, jich má nepočítaně. Raději mluví o nich než o sobě. Z rukávu sype jména, události, data – napsat, že se to nevidí, by bylo klišé. Jenže ono to tak opravdu je. Ve všech úhlech pohledu.