No a na Janáčka, a na jeho Káťu Kabanovou, dneska jdu. Do opery v Národním divadle moravskoslezském, do divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. A zas – moc lidí si asi řekne, že opera, to je přece věc hlasů, a co ty by dělaly v Ostravě? Vždyť se tam zanesou veškerým tím bordelstvem, co tam fičí vzduchem. Jenže! On se tam o operu stará Jura Nekvasil, a to nejenže je výborný kumpán hospodský, ale to je taky člověk, co opeře jednak rozumí, jednak jí věří a především ju umí dělat a umí zařídit, aby konšelé a všeci, které je k tomu třeba, uvěřili opeře též. Takže se mu daří i shánět a zaplatit ty dobré hlasy.

Ale odložme kabát (mám aj sako!), a pojďme, je to na galérii, a ta je ve Dvořákovi vysoko, převysoko. Obrazovky s textem jsou sice velice decentní, ale já jsem si zapomněl brýle, Kristova noho, ogare, ty si vůl! Ale to nevadí, protože na jeviště a jeho dění vidím, děj a texty si celkem pamatuju a co si nepamatuju, to si přece nějak přečtu, to se totiž ke spánku přiloží dva prsty, ukazováček a prostředníček, a jak se zvedá těmi prsty kůže, oko lépe akomoduje a ten rozmazaný svět písmen se promění ve slova. Nu, ale už se začíná…

Příběh Káti Kabanové je stejně známý jako dojemný – mladá, čistá, citlivá žena v manželství strádá, především pak citově, její manžel je totiž v těžkém vleku své matky, a tak její pokusy uvěřit v dobrý společný život, uvěřit v možnost hluboké lásky mezi manžely, naráží na matčinu krutost a řekněme rovnou, asi i žárlivost. V domě se ovšem nenachází jen matka, syn ‒ manžel a Káťa, ale také mladá děvečka ‒ pomocnice, služka je snad příliš silné slovo, jsme přece v carském Rusku. Nu a ta je ztělesněním života – ale co já jsem to slyšel! Jak ta Varvara na tom jevišti, zejména se svým milým, řádila! Tady jsem si uvědomoval zas a znova, kde se rodí ta moje janáčkovská láska – on nikdy nezapomene, že jeho život tvoří jeho lidé, že každý kraj má svůj zvláštní způsob, jakým se lidé pohybují v krajině. A ten jinačí způsob se nepozná jen v nářečí, ale je vepsaný i do každého našeho kroku, do toho, jak chodíme, jak se milenecky držíme, jak tancujeme, a tady se tančilo! Na stole, kolem stolu, před ním – tak sladce, tak splývavě, tak rozpustile… Prostě jak se tančivá,když je člověk mladý a zamilovaný a nechce se mu ještě opakovat chyby svých rodičů a zestárnout do krusty, ve které není cítit už vůbec nic.

Nu a potom ta Káťa – ta čistá Káťa, kterou to maloměsto plné připosraných chlapů zabije. První zbabělec – manžel, jmenuje se Tichon. Je to sice asi nejspíš tak, že by i milovat uměl, kdyby mu to ovšem matka povolila. A záměrně píšu povolila, ne dovolila, protože on je skutečně jak pes v jakémsi vytrvalém otrockém spojení s matkou, Kabanichou. A tak pije. Ale jak pije! Tak nějak zbaběle, nehrdinsky, to není flamendrování, je to skryté pofrťánkovávání, které dělá jen ten, kdo se bojí – vzepřít se světu, ve kterém žije, i podívat se sám na sebe do zrcadla. Ale i ta matka, i ta Kabanicha, též jináč nádherně zazpívaná, protože to je těžké, zazpívat najednou krutost, která je ale vlastně ztvrdlou láskou, která na sebe zapomněla. To, co z Kabanišiny emocionality zůstává, je zahánění vzpomínek na jakési živoucí předtím. Teď je koncentrována do toho, aby ovládala všecko to slabé mužské okolí. Dělá to znamenitě, ale též jaksi unaveně, zničeně, protože i ve ztvrdlé krustě, která zůstává po původní vyvřelině magmatu a lávy, je přece ještě nějak cítit to živé, horké, co se muselo sopkou prodrat na povrch. A tak i Kabanicha, ač se tváří jako silná, despotická, nenasytná, je vlastně nešťastná, místo skutečného duševního života zvolila si svět omezený jen na jakousi na odiv dávanou zbožnost a slušnost.

Drama trvá vlastně strašně krátce – Tichon odjíždí, a Káťa, už nejistá si sama sebou, protože tuší, že se do jejího srdce dere kdosi jiný, jej prosí – a je to jedno z nejpůvabnějších míst opery – prosí jej – ať ji vezme s sebou, ať nikam nejezdí, proboha hlavně ať ji nenechává samotnou – to je poslední křik před propastí, jako by kdosi už už couval k hrozivému bodu zlomu, ale ještě pořád se dovolává toho samozřejmého, a tak se tu nevyskytujícího – obyčejného lidského citu, prosté a přece tak veliké lásky. Káťa ale toto rozhřešení nedostane, a tak se dostává do vleku věcí – především Vavruška zinscenuje setkání Káti a Borise. Láska tu na chvíli je, neodehrává se hned tělesně, ale jakoby se stalo – jsou to slova dozpívávaná strašně doopravdy, tady se ukazuje kouzlo i nebezpečí celé této role – to nemůže zpívat každý! To nemůže inscenovat kdekdo, to nemůže režírovat nikdo, kdo nemá v sobě jak velkou empatii obecně lidskou, tak taky strašný kus básnického vidění světa. A to všecko v Ostravě! Nu, ale! Přestávka byla akorát dlouhá, každý, kdo by snad operou pohrdal, měl by si prohlédnout ty dlouhé, táhlé nohy, které se kolem mě hemžily v nejrůznějších rafinovaných i prostě elegantních botách, aby věděl, že opera eště pořád má svůj smysl kromě jiného především proto, že se v něm poměry vracejí k normálu a vidíte tu mnohem víc žen v sukních.

Boris ovšem taky není právě hrdina ‒ krásně se to ukáže nejprve nepřímo – ve chvíli sporu o – hromosvod. To je zas geniální drobnost – řeknete si, co tu zas s hromosvodem? Ale právě tady, v tom zpátečnicky pevném pohledu na svět, je ukrytý střet – žádný hromosvod, protože, jak říká představený městečka (parafrázuju): „Na co jakýsi drát, copak nevíš, co je bouře? Bouře je trest Boží!“  A Boris se už najednou nepře, nepře a mizí – odchází – kanálem uprostřed jeviště. U toho kanálu je třeba se zastavit. Slyšel jsem po divadle v hospodě mnoho a mnoho celkem uznatelných důvodů, proč je poklop na jevišti opery, a jakési, trochu brutální, trochu směšné, v každém případě absurdní, sestoupení mimo scénu, blbina. Ale víte co? Není! Protože – je to Janáček. Dekl uprostřed jeviště je scéna fakt jak z jiného, nižšího žánru, možná operety, možná thrilleru, ale to je přesně Janáček – ten, který sbírá po hospodách a při potulkách hlasy lidského hovoru a dělá si z nich notové osnovy, to není badatel kdesi v tichu intelektuální kavárny. To je chlap, který ví, co to je být s lidma a mezi nima, ví, jakou hudbou hrajou! Ne, Juro, nenech si to vzít, dekl je v pořádku. Ale zpátky ke Káti – manžel se vrací, milenec utekl deklem, co ona tu teď? V nádherném obraze, kdy jakoby je nám zazpívaný celý lidský život, se Káťa vrhne do řeky. Ještě si naposledy zazpívá, a jestli Kristus není úředník, musí ji povolat k sobě, protože ona si v tom děsu zpívá: „Ptáčci přiletí na mohylu…“ To je jak svatá Ludmila, když ji přišli zabít, ještě své vrahy poprosí – Nechte mě se chviličku pomodlit. Je to ostatně velice pěkně a jednoduše udělané, strhne na sebe takový obrovský kus modré látky. Vůbec celá scéna je velmi zjednodušená, jen několik nasvětlených objektů, jako by nebylo důležité, kde a kdy se příběh odehrává, tím získává na své trvalosti, tím se zdůrazňuje fakt, že takové příběhy se dějí dnes a denně. Ale pozor, ještě není konec, ještě se to celé musí dohrát! Káťa, ta zbožná a láskou naplněná Káťa, spáchá nejprve hřích lásky, aby pak zhřešila brutálněji, sáhne si na něco, co si nedala, vezme si život, ovšem, to všecko z veliké touhy po jiném, lepším světě. Ale jistě, jsme přece tady, na této zeměkouli, utéct nelze – protože i mrtvé tělo Káti slouží zas – Kabaniše. To poslední, co totiž slyšíme, je její (poctivě, jak jinak, zahraný) smutek lítost, nejen nad tou smrtí, ale i nad tím pohoršením: „Děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost.“  Nu, to se potom chce chodit tím tajuplným městem, a najednou je to všecko více méně jisté – moderní opera je nejvíc doma tady, v Ostravě…

P. S. Jedny z těch krásných noh patřily i Katarině Makarevičové, která pro reportáž z posledního čísla (ta O kumpánech a dobrém čtení) udělala ty krásně živé fotky, takže její pravé jméno, přesněji to, jak se podepisuje, zní: Catherine Makarevich, ne Kateřina malkevič, jak se jakýmsi nedopatřením pod fotky posledně dostalo.