Sedmadvacetiletou Američanku Terri Rainesovou z Oregonu přemluvila k výletu do Austrálie přítelkyně Lori. Lákal ji Velký bariérový útes. Terri s ní zálibu v potápění nesdílela, vody se bála. A pak, doma měla spoustu práce s opuštenými a zatoulanými zvířaty ve své záchranné stanici Cougar Country (Země pum), zaměřené hlavně na americké pumy. Lidé je chovali jako domácí mazlíčky, a když začaly být nebezpečné, zbavovali se jich. Neustále hledala místa, kde by o ně bylo spolehlivě postaráno. Ve své naivitě – neznajíc australské předpisy ohledně importu zvířat, ji nicméně napadlo, že by tam pro ně mohla najít nový domov.

V říjnu 1991 při putování po severovýchodní Austrálii zastavili s přáteli u malé australské zoo s názvem Queenslandský park plazů a zvířat. Jen ztráta času, další zklamání, pomyslela si.

Vešli do udržované zahrady. Kolem cestiček byly palmy, viděla čistá terária. Na trávnících výstavní pávi, parkem se volně potulovali klokani s mláďaty. Hlas v amplionu zrovna svolával diváky k show ve výběhu krokodýlů. Vzápětí se ukázali – plavali v nádrži, od aligátorů přes sladkovodní až po velké mořské. Kolem se uvolněně procházel muž, v ruce kus syrového masa. Vysoký, statný, v khaki košili a šortkách, bosý, blond, rozevláté vlasy pod koženým kloboukem, na levé ruce hodinky s černým řemínkem. Natáhl se přes okraj a první krokodýl chňapl po soustu. Skupina asi dvaceti lidí vydechla.

Z každého jeho pohybu i slova vyzařovalo nadšení pro ty tvory. Mluvil o jejich rituálech, vyprávěl historky, jaké s nimi zažil při odchytávání, chválil samice jako matky, vysvětloval, jak se jim bezpečně vyhnout. Z temné vody se vynořil tunový kolos a málem mu urval knoflík u košile, zatímco rovnou do tlamy dostal kus masa. Podle postavy a chůze usoudila, že je zvyklý na tvrdou práci. Všimla si neobvykle velkých rukou a několika malých jizev na obličeji.

Z parkoviště se opakovaně ozýval klakson auta, dál mířili do Brisbane, ale nebyla schopna se pohnout z místa. Před ní stál chlapík, který lovil holýma rukama krokodýly, aby je zachraňoval. Jeho energie, zaujetí pro lidožravá zvířata, jakási vnitřní zrychlenost ji fascinovaly. Vyvolával dojem, jako by měl před sebou málo času a musel toho pro jejich záchranu ještě hodně stihnout. Při pomyšlení, že ho už nikdy neuvidí, pocítila bolest.Došel až k ní a řekl jen: „Ahoj děvče.“ Cestou k autu mu vyprávěla o pumách…, jako by se znali celý život. Po pár dnech mu sama zavolala.

Vyrostl v zooparku svých rodičů. Kapsy kalhot míval plné ještěrek, v sedmi letech dostal první krajtu. Vedle otce Boba se brzy začal pouštět do odvážných kousků s krokodýly. Cokoliv podnikal, natáčel. Nepředstíraná náklonnost k predátorům, radost i odvaha, s jakou bral do rukou jakékoliv zvíře a říkal mu „kamaráde“, ho dovedly až k producentu Johnu Staintonovi. Zkušený dokumentarista odhadl talent filmaře, ohromen znalostmi hodnými přírodovědce, okouzlil ho způsob, jakým se ke zvířatům přibližoval a dostával k nim i diváky. Začala dvacetiletá spolupráce a zrodilo se hluboké přátelství dvou mužů.

Foto: Wikimedia Commons

S Terri po svatbě v roce 1992 strávili líbánky chytáním krokodýlů pro první díl seriálu Lovec krokodýlů promítaný na Animal Planet. Steve Irwin se takřka přes noc stal senzací Ameriky. Hladce běžící marketingová mašinérie ho za krátký čas protlačila i do nejvzdálenějších koutů světa. Jeho nosový přízvuk znali v každé domácnosti i ve školních třídách. Hostili ho známí moderátoři televizních stanic, stal se hrdinou filmu i seriálů uváděných na všech přírodovědných kanálech. Stevovy pověstné hlášky „Všechno je v pořádku, chlapče, všechno je v pořádku“ ve chvíli, kdy držel v ruce smrtelně jedovatého hada pokoušejícího se ho kousnout, či úlevné „Crikey“ (sakryš) v riskantních situacích hltalo obecenstvo čítající víc než půl miliardy lidí.

A dál si hleděl svého snu – pozvednout malý zvířecí park na vyšší úroveň. Spal jen čtyři hodiny. V pět už pracoval na jeho rozšiřování (dnešní Australia Zoo). Celý srpen roku 2004 strávil s rodinou, dělal svou běžnou práci v Lakefieldském národním parku na poloostrově Cape York. Odchytil dvaatřicet krokodýlů a označkoval je. K ruce mu byli další dva muži. Osmiletou Bindi a dvouletého syna Roberta nenápadně zaučoval na umělém krokodýlovi tomu, co brilantně sám ovládal. Měl vedle sebe životní lásku – nejbližšího parťáka.

Museli se rozdělit. Čekalo ho filmování mořských tvorů do cyklu Vymírající druhy oceánu poblíž Velkého bariérového útesu. Terri odjela s dětmi napřed domů, zabalit se na dovolenou do Tasmánie, kam za nimi měl Steve po splnění mise dorazit. Loučili se v rychlosti, chtěla mu připomenout, ať je opatrný, ale přišlo jí to absurdní.

Do Port Douglasu dorazila posádka týmu na palubě Irwinova dvaadvacetimetrového průzkumného plavidla Croc One. John Stainton, kameramani Craig Lucas a Justin Lyon, dr. Jamie Seymour, mořský biolog z Univerzity Jamese Cooka, a vnuk slavného J. Cousteaua, Philippe. Loď řídil kapitán Chris Reed. Nepřálo jim počasí, nedařilo se získat dobrý materiál, ztráceli dny… A tak se rozhodli pořídit u Batt Reefu prozatím alespoň záběry mezi rejnoky pro nový seriál malé Bindi. Plavali tam ve velkém počtu samci. V neděli se pokoušela Terri z Tasmánie dovolat Stevovi, aby mu děti popřály k svátku otců. Spojení na vzdálenost tisíc kilometrů nefungovalo. Ani on se jim nedovolal.

V pondělí 4. září 2006 svět běžel jako každý den. Bindi, daleko od svého otce, který byl pod vodou, se radovala ze zbrusu nových hodinek s včelkou. Zničehonic zahlásila, že je právě poledne. Steve se zrovna pohyboval nad dva a půl metru dlouhým rejnokem („mořskou čičinkou“). Před parybou plaval kameraman Lyon. Zpomalila a otočila se. Nad ní muž v khaki kraťasech s maskou a šnorchlem na obličeji. Možná se cítila v pasti… a tak vymrštila prudce ocas a zasáhla ho do hrudi trnem s dvaceticentimetrovým ozubeným ostřím. Kamera osudnou chvíli zaznamenala.

Zůstaly dohady, zda ztratil dřívější reflexy, nebo jen nebyl ve vodě tak rychlý jako na souši. Zlomená žebra, prst na ruce, bezpočet uštknutí, koleno poškozené náročnou prací…, tělo si vybíralo svou daň. Instinktivně si vyrval dvaceticentimetrový bodec ze srdce, jen moment předtím, než upadl do bezvědomí.

Informace o náhlé smrti Steva Irwina, šokující zpráva o tragédii na Velkém bariérovém útesu, vytlačila ostatní dění ve světě do pozadí. Dominovala všem televizním stanicím i periodikům. Zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech. Ukázalo se, jak nesmírný měl na lidi vliv. Svět přišel o svého hrdinu, který změnil životy mnoha z nich.