Aby mohl lék působit na chorobný proces uvnitř organismu, tedy celkově (systémově), musí se dostat nejprve do krve, protože právě její proudění jej může donést až k místu určení. Někdy je cesta z místa aplikace k cíli delší a pomalejší, protože není tolik naspěch, jindy ale musí být co nejkratší a nejrychlejší, protože v akutní situaci může jít doslova o život. Hodně také závisí na typu, charakteru a vlastnostech léčivé látky a z ní vyrobeného léčivého přípravku – i na tom záleží, v jaké lékové formě je k dispozici.

Vůbec nejjednodušším, nejčastěji používaným a také nejoblíbenějším způsobem podání léku je jeho požití ústy. Latinsky se to řekne „per os“, a v odborné řeči se proto této aplikaci říká perorální. Právě tímhle způsobem do sebe vpravujeme nejrůznější tablety, dražé či kapsle (tobolky), ale i sirupy, roztoky, suspenze, emulze či kapky. Tuhle jednoduchost požití léku, dovolující účinně zasáhnout chorobný proces v útulném prostředí domova namísto v ambulanci či nemocnici, považujeme za velkou přednost. Méně už si uvědomujeme nevýhodu perorálního podání léku – že se totiž dostává do krevního oběhu teprve poté, co projde trávicím traktem až do jater. Teprve odtud má totiž v podobě portální žíly skutečně otevřenou bránu do krve. A to je třeba mít na paměti nejen z časového hlediska, nýbrž i proto, že při průchodu játry se lék může více či méně přeměnit (metabolizovat) a tak třeba i ztratit něco ze své účinnosti. A jsou i takové léky, které mohou játrům škodit.

A právě to je také jeden z řady důvodů, proč existuje další způsob aplikace – nitrožilní čili intravenózní. Lékaři k tomu užívají buď injekce, nebo nitrožilní infuze (znáte ji spíše jako „kapačku“). Na rozdíl od nebolestivého a integritu tělesného povrchu nenarušujícího požití léku ústy se těmito postupy naše tělesná schránka méně či více zraňuje. A to neříkám kvůli té troše bolesti, kterou dospělá osoba (méně už dítě) konec konců vydrží. Jde spíše o (byť jen malé) riziko podráždění kůže a podkoží, nebo dokonce o infekci v ráně, která hrozí spíše při dlouhodobém zavedení žilní linky pro intravenózní infuzi. Proto se tyhle cesty podání volí tehdy, kdy je opravdu nutná rychlá akce a potenciální prospěch tedy vysoko převažuje potenciální rizika.

Kromě nitrožilních injekcí existují rovněž injekce intramuskulární čili nitrosvalové, a subkutánní neboli podkožní. Při těchto způsobech aplikace musí ovšem podané léčivo – než se dostane do krve – proniknout příslušnými tělesnými tkáněmi. Což se ovšem neobejde bez malého zdržení, v jehož důsledku je rychlost zaplavení léčivou látkou po nitrosvalové injekci pomalejší než po nitrožilní, a po podkožní opět pomalejší než po nitrosvalové. I v těchto dvou případech jde ovšem opět o injekci – a ta nejen bolí, ale většinou ji také musí aplikovat odborník ‒ lékař či zdravotní sestra (i když např. diabetici i někteří další dlouhodobě nemocní si po řadu let píchají injekce sami). V podstatě stejným způsobem jako při podání per os proniká do krve lék podávaný do organismu z druhého konce trávicího traktu, než jsou ústa – tedy z rekta čili konečníku. Rektálně (per rectum) se podávají hlavně čípky.

Naopak při sublingválním nebo bukálním podání – lék se vkládá pod jazyk nebo na vnitřní stranu tváře – se lék podobně jako při nitrožilním podání velmi rychle vstřebává sliznicí v ústech přímo do krve a játra opět obchází. Proto se tak podávají např. přípravky na bázi nitroglycerinu (nitráty), jehož úkolem je co nejrychleji odstranit anginózní bolest na hrudi při ischemické chorobě srdeční.

V podstatě totéž platí i o inhalační aplikaci např. aerosolů, byť tak se většinou dosahuje jen místního účinku v dýchacím ústrojí – třeba u antiastmatik. A konečně v některých případech lze volit tzv. transdermální terapeutický systém – účinná látka, obsažená ve speciální náplasti proniká do krevního oběhu po prostupu kůží. Těchto aplikačních forem se užívá např. při odstraňování bolestí zad, kloubů apod.

A dvě poznámky na závěr:

Za prvé ‒ jako perorální označujeme jen požití léku ústy, polknutím. Všechny ostatní způsoby aplikace se nazývají parenterální.

A za druhé – zde uvedené aplikační metody se týkají hlavně léčiv s požadovaným celkovým (systémovým) působením. Kromě toho ovšem existuje celá řada léků pro místní (lokální, topické) působení, které se aplikují přímo na postižené místo. Jim bude věnováno naše příští povídání.