Být HIV pozitivní už není rozsudek smrti

Řada zcela zásadních domácích úspěchů, které zasáhly doslova celý svět, se však odehrála už dříve. V roce 1969 to bylo právě Československo, jež se stalo vůbec první zemí, která na svém území dokázala vymýtit poliomyelitidu neboli dětskou infekční obrnu způsobenou virem napadajícím centrální nervový systém. Z dnešního pohledu se to může zdát jen jako jedna zašedlá kapitola v historii medicíny, ale tehdy šlo o naprosto zásadní krok. „Poliomyelitida byla velmi obávanou nemocí, která zabíjela a mrzačila celé generace dětí. Neexistovaly proti ní léky a dodnes nemáme cílenou protivirovou terapii. O to větší význam má očkování, které bylo u nás zahájeno v roce 1959, nejprve neživou Salkovou vakcínou, jež byla v roce 1960 vystřídaná živou Sabinovou vakcínou s ústním podáním. Už v roce 1969 bylo Československo prohlášeno za první polio free zemi,“ popisuje docentka Vilma Marešová z Fakultní nemocnice na Bulovce. Ne náhodou se tak Československo stalo vzorem pro ostatní státy v tom, jak úspěšně očkovat. Jen mimochodem − dodnes mezi námi žije několik tisíc lidí, kteří prodělali poliomyelitidu jako děti a tato nemoc navždy změnila jejich život. Mnozí jsou upoutáni na invalidní vozík nebo chůzi zvládnou jen obtížně pomocí berlí.

Také další český úspěch zasáhl takřka celý svět. Práce českého vědce profesora Antonína Holého a jeho týmu v Ústavu organické chemie zásadně změnila léčbu HIV pozitivních pacientů. V době, kdy se věnoval hledání vhodných antivirotik, mimo jiné také proti pásovému oparu nebo žloutence typu B, znamenalo sdělení, že je někdo HIV pozitivní, takřka jistý rozsudek smrti. Díky Holého objevům, které se z potenciálně nadějných molekul skrze náročné klinické testování dostaly až do podoby schválených a registrovaných léků, mají dnes HIV pozitivní před sebou takřka stejnou naději na dobu dožití jako zdraví lidé. Mnozí se tak dočkají nejen vlastních dětí, ale dokonce i vnoučat. Léky, jejichž cesta začala v laboratoři profesora Holého, užívají miliony lidí po celém světě a díky nim mohou žít kvalitní život.

Péče o duši na vývoz

Český medicínský výzkum i následná klinická praxe v mnoha ohledech snese srovnání se zahraničím a vychází z něj velmi dobře. Potvrzuje to i fakt, že se hned tři pracoviště dostala na seznam spolupracujících center Světové zdravotnické organizace (WHO) a čtvrtému bude toto prestižní ocenění v brzké době uděleno. Jednoduše řečeno, získání tohoto statusu znamená, že je daná instituce ve své práci unikátní a své poznatky může úspěšně sdílet s dalšími zeměmi. Navíc o tento titul nemůže žádné pracoviště požádat samo, ale první krok musí být učiněn ze strany WHO. O to cennější pak jeho získání je.

Konkrétně toto ocenění drží Ústav zdravotnických informací a statistiky, který se mimo jiné podílí na tom, jak získat mezinárodně srovnatelná data v oblasti zdravotní péče nebo na vzájemně srozumitelné terminologii pro vzácná onemocnění. Dalším oceněným pracovištěm je Ústav pro péči o matku a dítě, jenž je mimo jiné partnerem pro projekty WHO s cílem snížit novorozeneckou a mateřskou úmrtnost. Nejnověji na seznam spolupracujících center přibyl Národní ústav duševního zdraví, kdy mimo jiné bude pomáhat jiným zemím v regionu střední a východní Evropy se změnami v oblasti psychiatrické péče a také destigmatizace problematiky duševního zdraví. „Zařazení do sítě otevírá dveře k dalším prestižním spolupracím a projektům na globální úrovni. Je to ale také velký závazek,“ popisuje Petr Winkler z NÚDZ. Brzy se spolupracujícím centrem stane také Recetox Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, který se dlouhodobě věnuje dopadům toxických látek na životní prostředí a také živočichy včetně člověka. Jeho data mimo jiné využívá Program OSN pro životní prostředí.

Zaživa zchladit a pak operovat

České medicínské úspěchy zdaleka nejsou jen „složité teorie“, ale také možnosti, jak měnit lidské životy k lepšímu. Konkrétním příkladem je chirurgická léčba trombolytické plicní hypertenze, onemocnění, které vzniká jako následek opakovaných embolií plic, kdy krevní sraženiny blokují plicní cévy. V Centru pro plicní hypertenzi Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jsou schopni nabídnout zcela unikátní operaci, během níž je pacient po část zákroku připojen na mimotělní oběh a současně, aby nedošlo k poškození jeho mozku, musí být jeho tělesná teplota snížena na pouhých 17 až 20 stupňů celsia. „Díky zchlazení můžeme zastavit krevní oběh a bezpečně zprůchodnit plicní tepny. Pokud bychom kompletně nezastavili cirkulaci včetně mimotělního oběhu, operační pole by se neustále plnilo krví,“ vysvětluje chirurg Jaroslav Lindner, který osobně provedl všech 400 operací chronické tromboembolické plicní hypertenze v České republice. Plíce i v případě, že dojde k zastavení srdce, což se při této operaci děje, se dále plní krví. „Nízká teplota navíc chrání mozek. Za normálních okolností může dojít při 37 stupních Celsia po čtyřech minutách bez kyslíku k poškození mozku. Při zchlazení pacienta na 20 stupňů vydrží zhruba dvacet minut. Za tu dobu musíme tepnu vyčistit. S chlazením a ohříváním nemocného trvá operace celkem šest až sedm hodin,“ dodává lékař.

Unikátní operace tromboembolické plicní hypertenze vyžaduje týmovou mezioborovou spolupráci a v Evropě ji provádí jen několik pracovišť. Mezi ta největší patří centra v Paříži, Vídni, Bad Neuheimu v Německu nebo v Cambridge. Ke světové špičce se řadí i Centrum plicní hypertenze ve VFN. Dříve bylo možné pacientům nabídnout „jen“ ředění krve, ale tato výjimečná operace dokáže zcela změnit jejich prognózy a u některých z nich vést dokonce ke kompletnímu vyléčení. Od roku 2004, kdy toto centrum vzniklo, se zde tak léčili nejen čeští pacienti, ale také nemocní ze Slovenska nebo Rumunska, kde zatím nejsou možnosti léčby a ani je není možné tímto způsobem operovat.