Nerad bych však význam nůše zužoval jen na dárkovou činnost. Její dějinný význam je podstatně větší. Například pro mě byla dost dluhojedním ze vzorů. Tedy u ženských podstatných jmen.

Žena-nůše-píseň-kost, tak zněla čtveřice, kterou jsem se nabifloval v padesátých letech minulého století. Do současnosti však přežila už jen žena, píseň a kost.

Jak vím od vnuček, nůše vypadla ze hry. Asi logicky, neboť namísto nůší se nosí batohy a batůžky. Jenže ty jsou rodu mužského. Na místo bývalé nůše tedy nastoupila růže. Vmezeřila se do uvolněné pozice s předpokladem, že by mohla mít platnost nadčasovou.

Neměli bychom však být nevděční a vypudit nůši i z naší mysli. Leckdo z nás ještě pamatuje – zvláště z venkova – její kariéru. Chodilo se s ní například na trávu, pro klestí, pro šišky a vůbec sloužila v nošení lecčeho. Mohlo by se jí taky říkat nosnice, jenže ten výraz už byl obsazený drůbeží.

U strejdy na Vysočině, kam jsem jezdíval na prázdniny, bývala uložena ve stodole. Považoval jsem tehdy za velkou čest, když mi byla svěřena k nějakému přenosu. Teprve v pozdějších letech jsem se podílel i na přenosech rozhlasových a televizních, ale ten na Vysočině pro mě zůstává specifický.

Někde se nůše používá dodnes, leč ve srovnání s minulostí už podstatně méně. A co teprve v porovnání s dobami ještě dávnějšími, které znám už jen z literatury.

Kdysi se v nůších roznášelo i pečivo do krámů. V Národních listech z roku 1886 popsal Ignát Herrmann, jak pekařský mistr Václav Klouda vysílal z Dobříše každodenně patnáctiletého učně s pečivem do Dlouhé Lhoty. Chlapec se tam vydával „juž(????) o třetí hodině ranní“ a nesl „na hřbetě nůši s houskami“.

Pevné proutěné nůše patřily i k vybavení pašeráků. Ti dávní krkonošští je měli i v několika velikostech – podle toho, co za kontraband zrovna přenášeli přes horské hřebeny. Proslýchalo se, že někteří z pašeráků byli jedna ruka s celníky, což se ostatně ukazuje jako výhodné spojení dodnes.

V ještě starších dějinách jsem se dobral k počátkům jejich tradiční úlohy při sběru hroznů. Významnou roli hrály i v počátcích hornictví. Vynášelo se v nich vytěžené uhlí, případně jiná hornina. Když popustím fantazii, možná v těch časech vzniklo ironické rčení „Vlez mi na záda!“

Nůše jako něco kdysi všudypřítomného vplynula i do masopustních zvyklostí. O její roli v rámci maškar uvedl na počátku minulého století Čeněk Zíbrt, profesor všeobecné kulturní historie: „Baba s nůší jest přestrojený muž, jenž stojí v nůši beze dna: z předu pak přidělána jest loutka ženská, jež zdánlivě člověka v nůši nese.“

Divím se, že nikdo z módních sexuologů tuto postavu zatím nevyložil jako ukázku transsexualismu. Slovo nůše přežívá i v symbolických vyjádřeních. V článku o veletrhu vynálezů jsem nedávno četl, že tam byla „plná nůše dobrých nápadů“. Jenže ta konkrétní a hmatatelná začíná být raritou. Pravda, ještě tu a tam ji lze najít v sortimentu košíkářského zboží, ale oproti minulosti je to už jen vzácnost.

Nuž poděkujme nůším za jejich historickou službu. Odhaduji, že nejsem zdaleka jediným seniorem, který k nim má svým způsobem i citový vztah. Jak by ne, když leckdo z nás s ní má spojeny rozličné osobní zážitky a prožitky.

Jenže už od Ovidiových časů platí, že všechno se mění – omnia mutantur. Tato moudrost se vztahuje i na proutěnou pomůcku používanou po leta kromě jiného k tomu, aby do ní večer 5. prosince rodiče vkládali dárky, které pak postava s nalepenými vousy rozdá dětem.

Nůše patřila k vybavení nadílejícího mikulášského protagonisty odjakživa, ale kde ji vzít, když není doma po ruce? Proto ji některé půjčovny nabízejí současně s příslušným kostýmem.

Objevují se však i jiná novodobá řešení. Vloni byl v Brně hodnověrnými svědky spatřen Mikuláš, který měl pro ten účel na zádech tašku messengera.