Kdo je tvoje babička?

Babičky mám dvě. Babička Iva je z Vodňan, babička Marie ze Svitav. Nevyžádal jsem si od nich svolení je medializovat, a tak nevím, co o nich můžu říkat. Co by tě zajímalo?

Mě by zajímala ta, které jsi psal ten dopis.

Já jsem to schválně psal tak trochu všem babičkám. Pro mě bylo nejzajímavější to, že starší lidé vyrostli v jiné době, a mají proto jiné zkušenosti než my. To, co my děláme, jim může přijít cizí nebo zvláštní. Dokonce se můžou bát, co z toho bude, že je to buřičské. Vlastně úplně chápu, když by jim to bylo nepříjemné. Proto se snažím komunikovat způsobem, který bude srozumitelný pro co nejširší skupinu lidí. Když jsem psal ten dopis, myslel jsem na obě své babičky. Psal jsem to tak, aby mému sdělení porozuměly obě, i když jsou v něčem dosti odlišné.

A budeš jim dopis posílat?

Ano, určitě oběma, na tom papíře z novin. Pro babičky je zajímavé, když se vnuk dostane někam do novin (směje se Mikuláš), a tak chci, aby to viděly, a jsem zvědav na jejich reakce.

“Chci, aby věděla, jaký mají demontrace smysl,” říká Mikuláš Minář o dopisu babičce.
Proč demonstruji? Vedoucí osobnost spolku Milion Chvilek pro demokracii Mikuláš Minář vysvětluje babičce, proč se pustil do organizování největších protestů od sametové revoluce v roce 1989.

Proč jsi zvolil formu otevřeného dopisu?

Byl to nápad Jiřího Hraběte, ředitele neziskové organizace Elpida. Nikdy jsem nic takového nedělal, tak jsem chvíli váhal, ale po chvíli jsem si uvědomil, že je to zajímavý formát. Musel jsem vystoupit ze své bubliny a zamyslet se nad tím, jak přemýšlejí lidé mimo ni. Byla to pro mě výzva a jsem rád, že jsem to napsal.

A dokážeš si představit, že to, co píšeš v dopise, byste si řekli s babičkami u kafe z očí do očí?

Určitě bych to chtěl říct i osobně. V něčem by to bylo těžší. V závislosti na tom, co si babičky právě myslí, by se mnou nemusely souhlasit, a mohlo by se jim to špatně poslouchat.

Na druhé straně je to lehčí tím, že v dopise není lidská přítomnost. Není v něm tón ani mimika. V mezilidské komunikaci to neverbální tvoří 90 procent sdělení. V tom má dopis limity, chybí tam to hřejivé lidské, proto bych jim to chtěl říct i osobně, a to s velkou pokorou.

Někdy máme my mladí tendenci se stavit do takové nadřazené pozice těch, co mají „tu“ pravdu, to je asi normální, to lidi zkrátka dělají. U našich prarodičů je ale důležité, víc než kdy jindy, tohle zahodit a opravdu se snažit naslouchat jejich pohledu, který je postavený na životě, jenž si na rozdíl od nás už zažili. Naší optiku musíme nabízet s pokorou někoho, kdo má o 50 let méně životní zkušenosti, ale zároveň si stát za tím, co říkáme. Dřív bych se moje prarodiče snažil přesvědčovat, jak to má být, teď bych spíš chtěl porozumět tomu, jak to celé vidí.

A jak to vidí?

Různě, to je právě zajímavé. Mají různé životní příběhy, a kdybych to řekl jednoduše, tak babička Marie byla více ztotožněná s tím, co se za socialismu dělo. Tato babička se věnovala péči o lidi. Ted jí přijde, že doba je příliš chaotická a plná negativních zpráv. Ty negativní zprávy byly i dříve, jen se nedostávaly tolik do tisku.

Teď to v záplavě informací vypadá, že se dějí jenom hrozné věci. Je pravda, že postupující konzum a individualizace roztrhávají rodinné svazky a přátelské vztahy. Je také pravda, že lidi mají těch přátelských vazeb míň. Asi toho o rodině víme méně než naši rodiče a prarodiče.

Dobře vím, že demokracie má své chyby – vždyť je tvořena lidmi. Za posledních třicet let se mnohé povedlo, i když pro lidi je přirozenější spíš nadávat na to, co nefunguje.

Přesto, že minulý režim nebyl ideální, měl celou řadu těžkostí a mnoho lidí trpělo nedostatkem svobody, mohli zažívat naplňující život v oblasti vztahů. Pak se nesmíme divit, když jim dnešní doba přijde moc agresivní a individualistická. Je pravda, že na sebe nemáme tolik času jako dřív.

Babička Iva to má v něčem podobně, i když ta více trpěla během socialismu, který jí spíš ublížil. Zajímavé ale je, že i ta v něčem vzpomíná na to dobré. Pro lidi je důležité mládí nehledě na to, jaké byly podmínky. Vždycky je to něco, na co rádi vzpomínají.

Co tě s babičkami spojuje?

S babičkou Ivou máme společný zájem o literaturu, knížky a obecně kulturu. Vděčím jí za to, že mi četla, vyprávěla pohádky, povídala si se mnou a podněcovala moji představivost. Myslím si, že mi to hodně dalo.

S druhou babičkou mám společný starostlivý zájem o lidi. Pro ni je velice důležité, jak se lidi mají a jak se cítí. Pečovala o spoustu dětí, hlavně z vietnamských rodin. Jejich rodiče se do Čech přistěhovali a byli od rána do večera v práci. Babička Marie je mezitím učila česky a hlídala je. Jejíma rukama takto prošlo až deset dětí. Věnovala jim svůj čas naprosto nezištně, bez nároku na odměnu. Bylo to od ní ryzí, a to je pro mě inspirativní.

Pamatuješ si na nějaký moment, kdy jste nepohodli?

Babička Iva mě hodně brala k moři. Měl jsem štěstí, že už jako dítě jsem se dostal k moři jednou za rok nebo dva. To byl vždycky zážitek. Jednou ale vznikl spor, kvůli kterému jsem k moři přestal jezdit na několik let. Bylo to v důsledku toho, že babička byla na pláži a já sem si tak plavčil a plavčil, měl jsem ploutve a šnorchl a šnorchloval jsem.

Nějak jsem to ale přešvih a odplaval jsem asi půl kilometru pryč na sousední pláž. Tam jsem si spokojeně hrál. Byl jsem úplně ve svém světě. Jenže reálně jsem byl asi tři hodiny mimo dosah. Babička asi po čtvrt hodině zjistila, že mě v tom moři nevidí, spunktovala plavčíka, snad dokonce i policii. Já nebyl na dosah a babička si začala myslet to nejhorší. Já se pak po třech hodinách spokojeného hraní vrátil a byl samozřejmě hrozný průšvih, babička byla úplně zoufalá. Byl to tak velký šok, že jsme několik dalších roků měli stopku. To je spíš taková mladická nerozvážnost, vlastně to chápu, že se jí pak do toho nechtělo.

Později bylo vlastně oběma babičkám líto, že jsem nedokončil školu, to vzdělání, do kterého jsme všichni investovali a těšili se na výsledek. V tom je chápu.

Babičce Ivě jsem snad vysvětlil, že mi škola dala hodně, že mi dala to, co jsem potřeboval, jen prostě nemám ten papír. Babička to přijala a byla ráda, že jsem přišel na to, co chci a nevyrostl ze mě nějaký grázl.

Nemají o tebe strach?

Jo, babička Marie má víc strachu, zatímco babička Iva je víc hrdá. Pro ni bylo důležité, že jí jedna její kamarádka nadšeně volala, že byli na akci Milionu chvilek a že je to skvělý a že to celý vede „nějakej mladej ten a je úplně to“. Babička jí vysvětlila, že to je její vnuk, a ta paní na to odvětila „cože, to si děláš legraci“. Babička pro ni pak byla velkou celebritou, takže je hrdá a ráda, že se zajímají její kamarádky.

Víš, co dělaly tvoje babičky 17. listopadu roku 1989?

To přesně nevím, ale myslím si, že v podstatě stejné věci jako skoro 99,7 procenta lidí, nic nenormálního. Běžný život šel dál a to, že se něco událo, se začalo proslýchat až pár dní potom. Obě žijí dosti daleko od Prahy. Myslím, že se nijak aktivně nezapojovaly, ale na to se ještě musím doptat.

Nůžky bohatství se občas rozevírají až moc. Člověk, který se vypracuje a vzmůže, si na to rychle zvykne, a pak se může stát, že ztratí porozumění a pokoru.

Na co ještě by ses babiček rád zeptal?

Já bych si moc přál slyšet od nich vyprávět třeba během jednoho jediného dne celý jejich příběh, a to upřímně. Jak to vidí, jak to cítí bez zabarvování. Chtělo by to obrovskou důvěru z jejich strany, aby věděly, že je za to nebudu odsuzovat, posuzovat. Chtěl bych poznat, kým opravdu jsou a co pro ně bylo důležité. Každý starší člověk v sobě má obrovský poklad životních situací, které zažil. Byl dítě, rodič, prarodič. Má nadhled a moc bych chtěl, aby věděl, že o jeho nadhled stojím. Chtěl bych to slyšet, než z tohoto světa odejdou, abych si to s sebou mohl nést dál. Obecně si myslím, že je důležité, abychom znali své kořeny i to, kým jsou naše babičky.

Není to tak, že neznám jejich příběh, ale rád bych ho slyšel vcelku a upřímně. I takové ty ilustrativní věci, jak vypadala domácnost ve čtyřicátých a padesátých letech. Z toho mála, co vím, mi přijde, že to, co máme dnes, je zázrak, který vůbec nedoceňujeme.

Třeba to, že si můžeme jen tak na skok zajet do Bruselu?

No jasně, když se bavíme takto v Bruselu, musím říct, že i tím, že sám pocházím z malého města, a to z žádné zámožné rodiny, uvědomuju si, proč může někdo třeba i závidět nebo se cítit, jako že jeho životu nerozumíme.

Vždycky, když se dostanu na podobná místa, kde chodí lidé v oblecích a létají sem a tam a baví se o těchto věcech, nemohu se ubránit pocitu, že skutečně žijí v odtrženém světě, v slonovinové věži, a že život běžného člověka neznají.

Nemáme žádné peníze od státu ani od politiků. Všechny peníze na demonstrace poslaly tisíce drobných soukromých dárců, kteří se těch akcí sami účastnili.

Nůžky bohatství se prostě občas rozevírají až moc. Člověk, který se vypracuje a vzmůže, si na to rychle zvykne, a pak se může stát, že ztratí porozumění a pokoru.

Jakkoliv je pravda, že Česká republika je bohatá společnost, která se od revoluce hodně posunula, tak je taky pravda, že 40 procent lidí žije buďto ve strádající, nebo ohrožené třídě. To pak ten život pro ně není nic moc. Když jim potom někdo dává najevo, „tak proč jste teda nespokojený, my se všichni máme skvěle“, je jasný, že se budou cítit odříznutí a možná je to i naštve.

Jedna věc je, že lidé mohou být odříznutí finančně, druhá věc je, že často mohou ztrácet vazby na rodinu… To pak člověk může i ztrácet chuť žít.

Proto bychom se měli dívat na společnost i optikou těch slabších, křehčích a starat se o to, aby i těmto lidem bylo dobře.

I proto je mi sympatická iniciativa kafesbabi. Jsem moc rád, že žádná z mých babiček neumřela, když mi bylo šest nebo 15, ale mohl jsem dozrát do dospělého věku a ještě mám možnost s nimi mluvit. Chápu je mnohem víc a jinak, než když bych měl jen nějakou mlhavou vzpomínku z dětství. Proto bych chtěl povzbudit všechny, kdo mají žijící prarodiče, aby nečekali a podnikli za nimi dobrodružnou cestu a skutečně je nechali vyprávět a neodsuzovali je. Aby si každý vyslechl příběh odžitého života, podíval se s nimi na místa, která jim byla drahá, a dozvěděl se o lidech, kteří pro ně hodně znamenali. Měli bychom si dát práci z nich vydolovat životní moudrost, to je velký poklad, pak už může být pozdě. Takže povzbuzuji všechny, ať jdou na kafe s babi.

To je problém naší generace, jsme moc roztěkaní. Od prarodičů naučil, že je dobré dělat jenom pár věcí, ale dělat je dobře.

Sžily se tvé babičky s počítačem?

Jedna ano a druhá zas ne. Babička Iva si na něj nikdy nezvykla, i když ho měla v práci, než odcházela do důchodu. Babička Marie… To je vlastně zajímavý rozdíl. Ta naopak naskočila na vlnu internetu a je schopná ho používat, tím pádem disponuje zprávami z něho.

Senioři jsou často terčem dezinformací a řetězových e-mailů. Měl jsi z tohoto pohledu o babičku disponující počítačem strach?

Může to znít povýšeně, ale řekl bych, že ano. Internet je jich plný… Naši prarodiče vyrostli ve světě, kde mělo psané slovo trochu jinou úlohu. Na jedné stranu to, co bylo psané, platilo jako pravda, na druhé straně zase byla řada lidí, která instinktivně nedůvěřovala čemukoliv, co bylo napsané, protože to byl oficiální tisk.

U našich seniorů je zajímavá tato dualita. Na jedné straně jednoduše věří všemu, co se píše, a často to odůvodňují slovy „někdo to tam napsal, tak na tom asi něco bude“. Na druhé straně mohou být podezřívaví. To ale není problém jen starých lidí, obecně mi přijde, že Češi často propadají konspirativnímu myšlení typu „kdoví, co za tím je, kdo komu za to co platí a kdo je kde jakou loutkou“.

Vymýšlení konspirací, to je vlastně i častá strategie různých dezinformačních serverů. Ono není až tak důležité, aby tomu lidi uvěřili plně, protože ty zprávy jsou často opravdu za hranou všeho. Ono stačí, když to do lidí zasadí pochybnost a řeknou si „ale co kdyby na tom něco bylo“, a už v nich začne zrát jakési semínko, které se může brzy zvrhnout.

Myslím si, že jestliže tady jsou nové nástroje, které tvoří hrozby, musíme se adaptovat a projít si fází, kdy to drhne, a nějak se s tím naučit, je to proces. Nikdo tu mediální gramotnost nezíská jinak než tak, že se to bude učit. Je to příležitost, která je samozřejmě nebezpečná, ale zároveň to dává seniorům šanci být zapojení do současného dění.

Učil jsi svoji babičku se v prostředí internetu orientovat?

Neučil, protože ona bydlí hodně daleko. K počítači se dostala přes bratrance, který bydlí poblíž, ale určitě se s ní o tom zkusím pobavit. Zároveň mám pocit, že když někdo něčemu začne věřit, je naivní si myslet, že mu to vymluvíme, spíš to může mít opačný dopad. Když bych viděl, že věří něčemu, co nemá důvěryhodný zdroj, tak bych se spíše ptal, jak ví, že tomu může věřit. Dával bych si ale bacha na to, abych jí neříkal věty typu „ty s tím neumíš, tomuhle nevěř“. Takové jednání je mi cizí.

A co ses od prarodičů naučil ty?

Od babiček jsem se naučil vařit pana Halinu a houbové omelety. Naučil jsem se rozpoznávat spoustu druhů hub. Babička Iva je na houby naprostý expert a umí určit snad úplně jakoukoliv houbu na světě. Od dědy jsem se zase naučil, že je dobré ukázat toleranci, když se na něčem neshodneme, a i když se neshodneme, je dobré se soustředit na to, co nás spojuje.

Děda byl soukromý zemědělec. Ke své práci přistupoval s obrovskou houževnatostí. Je jedno, jestli je sucho nebo povodeň, horko nebo zima, děda se věnuje tomu svému políčku za každé situace. To mi přijde velice inspirativní, že se dokážou tak vytrvale věnovat jedné věci. Nejsou tak přelétaví jako my. To je problém naší generace, jsme moc roztěkaní. To jsem se od prarodičů naučil: je dobré dělat jenom pár věcí, ale dělat je dobře.

Je něco, na čem se s babičkami shodnete, ale ne vždy tomu tak bylo?

Myslím si, že babička Marie byla hodně skeptická k tomu, co dělám, jestli to má smysl, jestli to není moc nebezpečné a jestli mě to nesemele. Teď už dobře chápe, proč to dělám a že mě to baví. Respektuje, že je to nějaká moje role a dává mi za pravdu, že je to tak správně.

V něčem je to spíš obráceně. Třeba s babičkou Ivou jsem více nesouhlasil já a díky tomu, že jsem se s ní o tom mohl bavit, rozšířila se mi optika a pochopil jsem, že ostatní mohou vidět věci jinak než já a že jejich důvody pro ně, pro jejich životní zkušenosti, dávají maximální smysl.

Je asi důležité si uvědomit, že jako mladí lidé obecně vidíme věci černobíle a jednoznačně. Máme svůj názor, ale svět není jednoznačný a rozhodně ne černobílý. Jednou ze známek dospělosti je, že se naučíme chápat složitost a mnoho vrstevnatost toho všeho, co se kolem nás děje.

Jakým způsobem komunikuje spolek Milion chvilek se seniory?

Mezi našimi příznivci je spousta seniorů, až mě to samotného překvapuje. Z ankety, kterou jsme si dělali, vyšlo najevo, že nás podporuje úplně celé věkové spektrum. Průměrný věk je někde kolem 47 let. Je tam celá řada seniorů, kteří nám píšou, že se buďto zúčastní, nebo že nemůžou, protože jsou třeba hůře pohybliví, ale že nám fandí. Je to hlavně výzva snažit se být srozumitelný v komunikaci, být tím, kdo se nepovyšuje a nemistruje, že „hele, mně je 25 a vím všecko nejlíp“, ale dávat najevo, že si vážíme starší generace. I proto jsme rádi, když na našich akcích mluví třeba senioři, protože je důležité neudělat řez a neříct si: hele, my jsme ta nová generace a zbytek je zkažený. Je důležitý ty generace propojovat, aby se mohly potkávat a zdůrazňovat to, co nás spojuje. Jsem vždycky vděčný za to, když senioři a seniorky třeba obcházejí školy a vyprávějí své příběhy. Z toho mám obrovskou radost.

Setkáváš se někdy s tím, že senioři říkají, „my vám sice fandíme, ale už jsme si to odbyli v roce 1989, teď je to na vás“?

Někdy to určitě říkají. Je na tom kus pravdy, ono to neznamená, že by měli být pasivní, ale mají pravdu v tom, že teď je to skutečně na nás, protože jde o naši budoucnost. Děje se to, ale je taky spousta proti lidí, kterým je třeba 90 a celý život zůstali aktivní a mají pocit, že má smysl bojovat za to dobré. Je pochopitelné, že celá řada lidí rezignovala, ale pak jsou ti, kteří to přes všechna zklamání nevzdali. Vím si, že jsou lidé, kteří zažili rok 1968, pak listopad1989 a věřili, že teď se to opravdu změní, a celá řada z nich byla zklamaná vývojem, že demokracie stále není. Ve veřejném životě je pořád řada lidi, kteří kradou, lžou a vytvářejí chmurnou atmosféru. O to víc si vážím těch, kteří i nadále věří, že pravda zvítězí, i když to může být fuška.

Koho by tvoje babičky rády viděly mluvit na Letné?

Babička Iva se celoživotně angažuje v baráčnický obci. Je pro ni důležitá úcta k tradici, krojům a lidové moudrosti. Myslím, že by hodně ocenila, když by tam vystoupil někdo z baráčnický obce nebo typově ze Sokola. Někdo, kdo by promluvil o zdravém vlastenectví. Taky o tom, že je důležitý být hrdý na to dobré ve své vlasti, na národní tradice, znát je, znát národní písničky. To je pro ni drahé, v tom vyrostla. Myslím si, že zdravé vlastenectví je jediná pořádná obrana proti nezdravému nacionalismu.

Babička Marie, hm… Té by se třeba líbila Jiřina Bohdalová, někdo, komu věří, někdo, kdo ji provázel celý život. Zeptám se jich.

A kromě toho, kdo by měl mluvit na Letné, na co bychom se měli našich prarodičů ptát?

Vůbec bych se nerozpakoval z nich tahat ta moudra: co jsou jejich nejhodnotnější životní zkušenosti, co by udělali jinak, nejdůležitější lekce ze životních vztahů, co je dělalo šťastnými… Ptal bych se jich na ty velké věci.

Myslím si, že je dobré, že s nimi máme jiný vztah než s rodiči. Prarodiče si mohou dovolit větší nadhled, odstup a otevřenost. Toho bych využil a dal bych jim najevo, že se chci poučit z jejich životních zkušeností. Pro ně samotné to může být nová příležitost se nad životem do hloubky zamyslet. Když se nás nikdo neptá, nad spoustou věcí nepřemýšlíme.

Je něco, co bys rád vzkázal vnoučatům?

Sakra, koukejte milovat svoje prarodiče. Mluvte s nimi a chovejte k nim respekt, a to i tehdy, když se s nimi neshodnete. Využijte toho, že je tady někdo, kdo vyrostl v úplně jiném světě, a berte to jako příležitost porozumět tomu, jaká ta doba byla. Je něco jiného se o komunismu učit ve škole, a slyšet to od svých prarodičů. Běžte za nimi a maximálně těžte z toho, co vám můžou nabídnout, dejte jim najevo, že vám na nich a jejich životním příběhu záleží.