Jak jste to udělal, že jste se dožil devadesáti dvou let v duševně svěží formě?

Není to žádná sláva. Mám Parkinsona, mírnou kognitivní poruchu a nikdy nevím, kdy to přejde do demence, protože jak asi víš, až 20 % parkinsoniků končí demencí. Jsem dva a půl roku vdovcem, manželka zemřela na Alzheimera a prožívám sám řadu nemocí, o kterých jsem dříve publikoval. Prožil jsem kariéru od primáře gerontopsychiatrie až ke gerontopsychiatrickému a geriatrickému pacientovi. Třikrát jsem byl hospitalizován. Dva roky jsem byl ležák. Zotavil jsem se až po smrti manželky, když se rozhodovalo, zda-li mám jít do ústavu a nebo zůstat doma. Řekl jsem si, musím se zotavit. Stejně jako psychiatr Ladislav Haškovec, který měl amyotrofickou laterální sklerózu, chodím podél zdi, abych se měl čeho zachytit.

Máte závratě?

Ne. Mám ale poruchy rovnováhy. Na nerovném podkladě jako jsou chodníky bych padal.

Mozečkový syndrom?

Ne, kmenový. Po jednom pádu v nemocnici mi ty poruchy začaly. Spadnul jsem asi desetkrát. Nakonec jsem se stal ležákem. Dva roky jsem ležel v posteli, protože jsme se bál chodit. Taková je v krátkosti moje kalvárie.

Bydlíte sám?

Ano, bydlím tady úplně sám. Obědy mi nosí. Mám „meals on wheels“ – jídlo na kolečkách. Snídaně a večeře si dělám sám. Mladší syn mě bere ven, když je venku hezky. Chodím do něj zavěšený.

Denní režim

Jak vypadá váš běžný den?

Mentálně se aktivizuji. Mám přesný režim. Stávám v půl osmé, udělám si snídani, dopoledne čtu knihy, takových 100 až 150 stran denně. Čtu rád biografické knihy z lékařského světa, nejvíc mě oslovily paměti Josefa Charváta a Vladimíra Vondráčka. Teď čtu vzpomínky Olgy Scheinpflugové.

Jsem „youtuber“, poslouchám na YouTube hudbu. Gramofon se mi porouchal, tak jsem přesedlal na internet.

V těchto dnes zrovna vychází životopis významného amerického neurologa Olivera Sachse, to také stojí za to.

Četl jsem ho. Byl to lotyšský Žid. Napsal krásné eseje o parkinsonském syndromu. Někteří neurologové mají námitky vůči jeho odbornosti, ale lékařské zápisky jsou krásné, slohově perfektní.

Čemu se věnujete odpoledne?

Odpoledne jdu na počítač, tak na tři a půl hodiny. Jsem „youtuber“, poslouchám na YouTube hudbu. Gramofon se mi porouchal, tak jsem přesedlal na internet. Dvacet minut cvičím na rotopedu na Malou noční hudbu, ta trvá asi 25 minut. Večer se dívám na televizi, asi hodinu na zprávy a pak na ČT Art do půl jedenácté.

Jakou hudbu na YouTube posloucháte?

Pouštím si třeba Chačaturiana balet Gajané, nebo Prokofjeva Romeo a Julie a Popelku. Mozarta, Bacha, hodně jsem poslouchal Stravinského a Šostakoviče.

Sledujete politické dění?

Čtu sobotní Orientaci v LN. Syn mi přináší někdy A2, půlce textů v nich ale nerozumím. A také studentský list Babylon, kde nejraději čtu texty od Petra Placáka. Je brilantní. Naposledy si vybavuji rozhovor s Karlem Císařovským, ten ale vedl Vladimír Drápal.

Držíte krok, to je obdivuhodné.

Mám ale poruchy. Otravuje mě kognitivní deteriorace. V kuchyni se bezradně rozhlížím a nevím co tam dělám. Na dve tři vteřiny zapomenu co jsem chtěl. Pak si vybavím, že jdu do lednice. To se mi děje tak půl roku.

Můžeme vás uklidnit, to máme taky.

A pak mi vypadávají pojmy, protože málo mluvím. Třeba dva dny jen čtu. Pak někdo přijde a chce se bavit a já dostanu blokaci. Mezi tím, co myslím a tím co říkám, jako kdyby myšlení šlo separátně od řeči.

A co alkohol? Můžete pít?

Vůbec ne. Jsem zřejmě geneticky nealkoholik. Vždycky mi bylo po alkoholu špatně.

Tak to máte šťastnou alkohol dehydrogenázu.

Ani kouření mi nikdy nešlo. Nedokázal jsem vdechnout kouř. Marihuanu jsem nikdy nemohl.

Při tom by vám teď strašně prospěla.

Říká se to, ale platit takové pecky?

To musíte někde na černo sehnat. Jedné kolegyni jsem naordinoval marihuanu jako tinkturu v alkoholu po lžičkách a strašně jí to pomohlo.

Já beru Nakom – doxyfenyl alanin, neurohormon prekurzor dopaminu, který dělá pořádek v náladě, jeho nedostatek může za depresi.

Nakom, hned si to píšu…

A Nakom mně rozsvítil v hlavě světlo. Od té doby jsem se stal více vigilní, až skoro hypomatický a spíše se bojím brát větší dávky, abych neměl nežádoucí účinky. Ten třes rukou mně tolik nevadí,nemůžu psát, to je jediné.

A na klávesnici píšete?

Trochu píšu, ale mám od mládí syndrom dysgrafie, a ten se mi horší na pravé ruce. Musím se smířit s tím, že nic dalšího již nenapíšu.

K čemu máte na dveřích to lano, co vypadá jako smyčka pro oběšence?

To jsem si sestrojil takovou rehabilitační pomůcku. Vytahuji si na kladce levou ruku, rehabilituji si tak svoje zamrzlé rameno po zlomenině pažní kosti.

Stáří a moudrost

Můžete laikům vysvětlit proč stárne mozek?

Protože stárne celé tělo. Mozek, pokud není stižen nemocí, stárne nejpomaleji. Bez něj by nebylo možné tělo ovládat. Svaly stárnou rychleji, proto jsou staří lidé málo pohybliví, ztuhlí a mají sníženou svalovou sílu.

Když se blíží stáří je už pozdě, příprava má nastat již od středního věku. Vzdělávat se, číst, žít ve společnosti.

Horší kognitivní schopnosti starého člověka znevýhodňují, získávají staří lidé naopak nějakou výhodu oproti mladým?

Staří mají životní zkušenosti. Jsou schopni sdělovat ostatním lidem moudrost. Ženy dobře fungují jako babičky ve výchově vnoučat a předávají prožité věci dál. To je největší výhoda stáří.

Co je moudrost stáří a dá se vědecky popsat?

Kvalita stáří podle Erika Eriksona je otázkou integrace průběhu celého předchozího života. Buď se člověk neintegruje a propadá zoufalství, depresi až sebevraždě a nebo se integruje a dospěje cestou k moudrosti. To je teorie, která zřejmě platí.

Které vlastnosti nebo činnosti mohou přispět k integraci vlastního života. Kudy vede cesta?

Když se blíží stáří je už pozdě, příprava má nastat již od středního věku. Vzdělávat se, číst, žít ve společnosti. Nebát se filozofie nebo teologie. Dospět k moudrosti stáří je zřídkavé, protože většina lidí propadne daleko dříve skleroze, pesimismu, nezájmu, nebo chronickým depresím, takže moudrých lidí ve stáří je málo.

Je moudrost stáří stejně rozložena mezi muže a ženy?

To nevím. Faktem je, že v akademiích třetího věku je většina žen. Muži buď umírají, nebo holdují televizi a pohodlí doma nebo pivu v hospodách. Muži mají větší sklon k pesimismu a možná snadněji rezignují na intelektuální rozvoj ve stáří. Ženy se rády vzdělávají a jsou družnější.

Vy jste dospěl k moudrosti?

Chápu moudrost až v posledních dvou letech. Přesto mi chybí hlavní odpověď na otázku, jaký smysl má vesmír. Filozoficky zůstávám agnostikem a podle Darwina evolucionistou. Dlouho jsem hledal smysl stáří. Nechápal jsem proč jsem ještě naživu, když už jsem vykonal vše co jsem vykonat měl. Největší krizi jsem měl mezi 70. a 80. rokem když jsem postupně přestával dělat medicínskou praxi. Po všech krizích si teď myslím, že smysl stáří je v tom, hledět v odstupu na věci vykonané.

Zlatá šedesátá

V 60. létech jste se podílel na rozsáhlých výzkumech léčivých účinků LSD. Prokázal se léčebný efekt u duševních poruch?

ČSSR se v té době paradoxně řadila k psychedelickým velmocem, výzkumy se odehrávaly na mnoha pracovištích. Dobrovolně se nechaly intoxikovat stovky lidí z řad umělců, filozofů, lékařů. Prováděly se pokusy s duševně nemocnými a výsledky byly velmi nadějné. Nyní se s LSD znovu začíná experimentálně pracovat při léčbě psychických poruch. Je to nová nadějná terapie a velký význam vidím v podávání LSD umírajícím pacientům.

Grof je velký filozofující psychiatr, přírodovědci je ale vysmíván. Za padesát let historie ukáže, zda-li byl šarlatán nebo osvícený vědec.

Čtyři roky jste na výzkumech spolupracoval se Stanislavem Grofem, pozdějším zakladatelem transpersonální psychologie. Je mnohými adorován, jinými zatracován. Jak se vy k jeho práci po letech stavíte?

Grof je podle mě velký filozofující psychiatr, který propojil mýty všech kultur, šamanismus a moderní psychiatrií. Tvrdí, že lidské vědomí je odrazem vesmírného vědomí, což potvrzují i mnohé astrofyzikální výzkumy. Přírodovědci je ale vysmíván, kritizován, je držitelem dvou Bludných balvanů. Nechme všem svobodu bádání, nebojme se jiných teorií a vyčkejme. Za padesát let historie ukáže, zda-li byl šarlatán nebo osvícený vědec.

Co pro vás osobně znamenala spolupráce se Stanislavem Grofem.

Byl to pro mě obrat od farmakologie k možnostem dynamické psychoterapie. Zkoumali jsme vliv opakovaných nízkých intoxikací LSD na lidskou psychiku. Společně jsme pracovali na scénáři filmu Hledá se toxin X. Oba jsme bydleli na Smíchově, byli jsme přátelé a naše rodiny jezdily na společné výlety. Já jsem ateisticky a přírodovědecky orientovaný, ale mám otevřené dveře pro Grofovu koncepci, protože kdo neprožil intoxikaci LSD, neuvěří jaké zážitky může člověk prožít.

Vyhoštěni z Prahy

Po roce 1968 jste neprošel politickými prověrkami, brzy jste měl Prahu zakázanou a odešel jste do Horních Beřkovic. Jak k tomu došlo?

Z Vinohradské nemocnice jsem musel odejít a nikde mě nechtěli zaměstnat. V roce 1972 mě přítel František Hájek, ředitel psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích přijal na tamní geriatrický primariát. Tam jsme se s Kamilem Kalinou potkali a často stýkali.

Jaká tam panovala atmosféra?

Hrozná, tam jsem si teprve uvědomil, co to je třídní boj a vláda strany. Hrozní lidé. Pan ředitel Hájek byl nestraník, takže buzerovali jeho a nás primáře. Nikdo se ale nepletl do odborné činnosti. Když chtěl někdo studovat psychopatologii oligofrenie, tak mohl. Byla to dobrá zkušenost. Z malého výzkumného pracoviště jsem se dostal ven z Prahy, mezi mladé lidi a dobrou partu.

Byl jste přítomen tamnímu koncertu Plastic People v roce 1976?

Ano. Byl jsem překvapen, že něco takového šlo. Stylu hudby jsem neholdoval. Názory Magora jsem nesdílel. Například na to, že stát nemá platit filharmonii. Koncert se uskutečnil na tzv. sedmnáctce, na oddělení Kamila Kaliny pro doléčování schizofrenie. Byl to komorní koncert, přišlo asi deset doktorů a nějaké sestřičky.

Byly z toho problémy?

Hlavně pro Kamila Kalinu, který je pozval. Na každém primariátu byli nejméně dva lidé kteří donášeli. Stačilo se blbě zatvářit, nebo vypadat, že si něco myslíte a již jste byl zařazen do kategorie protistátní živel. Tak to chodilo. Kamil Kalina raději v roce 1976 odešel zpět do Prahy, já zůstal.

Jako primář jste v Beřkovicích působil až do roku 1985, kdy jste šel do penze. Jak jste si zvykal na novou roli?

Můj odchod ze zaměstnání byl pro mě také experiment. Adaptace na nový status. Když jsem viděl, jak jdou děti do školy a dospělí do práce, bylo mi to líto. Cítil jsem se jako ve vakuu. Poté se dostavil hodně degradující pocit z pádu primářského platu na úroveň důchodcovského. Na druhou stranu přišla svoboda a možnost stanovit si své cíle. Na tři měsíce jsem přijal pozvání do Sarajeva jako hostující profesor na univerzitu. V roce 1987 jsem vyjel na rok do Kanady, spolupracovat s Pavlem Grofem. Jako důchodce jsem se stal nezávislý na politických figurách, KSČ a ROH.

Takže pro vás důchod znamenal větší svobodu?

Ano. Ale musel jsem se finančně uskrovnit.

Smrt a co jí předchází

Jste zakladatelem české thanatologie – vědy o umírání a smrti. Co vás k tomu přivedlo?

Elisabeth Kübler-Rossová vytvořila v šedesátých letech psychologický model založený na koncepci procesu umírání. Byl jsem konfrontován s obrovskou mortalitou svých vlastních pacientů. Na gerontologii v Horních Beřkovicích jsem přijímal každý rok stovky pacientů a z nich 20 % zemřelo do 3 měsíců. Pořád jsem psal ohledací listy. Thanatologii jsem dělal jako obrannou intelektuální činnost proti svědectví trvalého umírání.

Potvrdila vaše praxe, že pět fází smutku podle Kübler-Rossové: popírání, hněv, smlouvání, deprese až po smíření funguje spolehlivě?

Funguje. A prospíval nám lékařům a sestrám, víc než pacientům. My jsme díky němu lépe chápali psychologické procesy umírání.

Jak se nadále rozvíjí thanatologie?

Fenomén NDE (Near Death Experience) neboli zážitky blízké smrti, není ani dnes po 45 letech od jeho zveřejnění uspokojivě vysvětlen. Chybí věrohodné kazuistiky i metodologie, jak je možné daný jev zkoumat. Překážkou k realizaci podrobnějších výzkumů byla i neochota anesteziologů ke spolupráci s psychology či s psychiatry u případů s jasně prokázanou klinickou smrtí a s následnou úspěšnou resuscitací.

Senioři na přednáškách o smrti nejen neusínali, ale dokázali brilantně a věcně diskutovat.

Dá se popsat co umírající člověk prožívá?

Zatím se zkoumají mechanismy jak zážitky vůbec vznikají. Moje žena než zemřela dostala embolii plic, trochu se zotavila a když jsme si telefonovali, řekla mi: „Včera jsem byla v jiném vesmíru a dnes jsem se k vám vrátila.“ Ten prožitek v ní byl pevně zakořeněný, do dvou dnů zemřela. Nevíme to jistě, ale podobné prožitky nejspíš vznikají jako adaptace organismu na konec života. Jsou to arteficiální psychózy, podobné extázi, nebo vizi něčeho nadpřirozeného, optimistického, co umírajícím lidem usnadní přechod z jednoho stavu do druhého.

Stavy které zkoumal Stanislav Grof pomocí LSD a později pomocí holotropního dýchání, si někteří lidé, před smrtí, vyrobí sami…?

Ano, když přichází smrt, tak si to možná vyrobí sami. Na základě tryptaminu. Tento hormon je v rostlinách a je integrální součástí všech živých organismů.

Jak se vy sám vyrovnáváte faktem vlastního stáří a smrti?

Vždy mi pomáhalo studium filosofie života ve stáří. Nejen čtení autobiografií velikánů literatury jako je S. Zweig, E. Canetti, ale i odborné literatury, například kniha amerického gerontologa L. Hayflicka Jak a proč stárneme. Do paměti se mně vryly eseje Lewise Thomase Buňka, Medúza a já. nebo Myšlenky pozdě v noci. Rád se vracím k antickým filosofům: Cicero-Cato starší O stáří a eseje v díle Seneky.

Přednášel jste o umírání nejen lékařům, ale i laikům, a také seniorům. Jaké byli reakce?

Senioři na přednáškách o smrti nejen neusínali, ale dokázali brilantně a věcně diskutovat. Stejně dobrou zkušenost jsem míval se svými geriatrickými pacienty.

Žijeme a tváříme se jako kdyby smrt vůbec neexistovala, smrt je tabu. Je to správně?

Konfrontace člověka se smrtí by měla probíhat již od dětství. Měla by se vracet do čítanek, objevovat v diskusích s učiteli a s rodiči. Pedagog by se neměl bát otevřených rozhovorů o smrti se svými žáky. Naše smrtelnost je dána pokračováním života v našich dětech, zde na krušné zemi, nikoliv někde v hypotetickém ráji na nebi. Dětem jsme předali polovinu našich genů, základů lidské nesmrtelnosti.

Jak nepříjemné téma o smrti otevírat?

Nebát se o ní přemýšlet a citlivě o ní mluvit. Existuje mnoho hlubokých myšlenek, které usnadňují laické filozofování o smrti. např. proslavený citát J. P. Sartra „Na smrt se nemá příliš myslet, ale musíme s ní počítat.“ Nebo parafráze Seneky, kterou kdysi zformuloval posluchač Rozhlasové akademie 3. věku. „Abychom se smrti méně báli, je třeba o ní nahlas rozmlouvat.“

Intoxikace mocí

Své letité gerontopsychiatrické zkušenosti jste využil také při výzkumu stáří a nemocí mocných mužů ve 20. století. Studujete ještě dál?

Pokládám to za více méně uzavřené. Prostudoval jsem životopisy a zdravotnické záznamy našich prezidentů, TGM, Beneše, Háchy a Gottwalda. A pokračoval jsem Leninem, Stalinem a Hitlerem. Zajímalo mě, do jaké míry ovlivnil jejich zdravotní stav, zejména výskyt neuropsychiatrických poruch osudy našeho státu. Podobné výzkumy vedl britský psychiatr a politik David Owen, který studoval zdravotnické záznamy řady evropských politiků. Owen poprvé užil pojem syndrom hybris, syndrom mocenské pýchy. Tento syndrom je plně rozvinut i u našich politiků.

Náš prezident pravděpodobně trpí alkoholovou encefalopatií s degradací charakteru. Má velkou kognitivní rezervu, takže žádné poruchy paměti zatím nemá.

Dají se vaše nálezy zobecnit?

Psychické zdraví našich politiků je pro národ neobyčejně důležité, protože v kritických chvílích rozhodují o životě a smrti nás všech. Němečtí psychiatři po pádu Hitlera požadovali, aby každý příští kandidát na vedoucí funkci byl podroben expertíze. To se ale neděje a psychiatrické profily nejvyšších státníků jsou často velmi problematické.

Náš současný prezident vás v této souvislosti zajímá?

Zajímá. Samozřejmě se mohu mýlit, ale náš prezident pravděpodobně trpí alkoholovou encefalopatií s degradací charakteru. Má velkou kognitivní rezervu, takže žádné poruchy paměti zatím nemá.

Doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc.
Narozen 1925, je psychiatrem působícím převážně v oboru geriatrie, zabýval se ale i neurologií, internou, farmakologií, thanatologií a lékařskou etikou. V roce 1950 promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze. Kandidátskou disertační práci obhájil v roce 1963. Docentem v oboru psychiatrie se stal v roce 1969. Přednášel, publikoval 250 odborných článků.

Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc.
Narozen 1945, psychiatr, psycholog a psychoterapeut. Působí na 1.lékařské fakultě UK (Klinika adiktologie) a v nestátní organizaci SANANIM. Jako mladý lékař pracoval v letech 1970-1976 v psychiatrická léčebně Horní Beřkovice, kde byl v té době doc. Vojtěchovský primářem.

Souhlasím. Poruchy paměti nemá, zatím, ale nemá mentální kreativitu ad hoc. On buď kecá, nebo opakuje staré věci.

Také zřejmě má moriatické nálady. A projevuje se u něj diabetická porucha zraku – retinopatie.

Rozhodně. A ta neuropatie v nohou se také prokazatelně zhoršuje.

Padá dopředu při chůzi ze schodů, podobně jako padal Castro. Je ctižádostivý a dělá mu dobře moc, kterou získal. Ale není sám, je jich více, kteří hybris podlehli.

Jak jste se cítil při vaši vlastní nedávné hospitalizaci?

Vzpomněl jsme si na bonmot Františka Hájka – tehdejšího ředitele Beřkovic. Prohlásil, že když byl v nemocnici, největší zájem o jeho zdraví měly uklízečky, méně již sestry a doktoři vůbec ne. A tomu odpovídá i moje zkušenost z posledních let. Doktoři psali záznamy do počítače, sestry byli neosobní a jedině uklízečka se mnou dokázala komunikovat o obecně lidských věcech.