Mezi oběma věkovými póly lze najít daleko víc společných skutečností (kladných i záporných), než si obecně uvědomujeme. Úvodem připomínám sentenci Jana Wericha, že starej blbec byl jednou taky mladej blbec. Není to hezký příklad kontinuity a překlenutí generačních propastí?

Za zmínku stojí i fakt, že u části začínajících mladých řidičů je zjevné, že ještě nejsou dobrými šoféry, no a u části seniorů v pokročilém věku pak zase platí, že nejeden z nich tím dobrým řidičem postupně přestává být.

Podobností jsem vypozoroval vskutku nemálo. Včetně toho, že na prahu životní dráhy je pro mladé typické, že obvykle neoplývají penězi. Ani v tomto ohledu se od nich nijak neliší řada lidí v důchodovém věku.

Pro mladou generaci je taky příznačné, že si nerada nechává od někoho radit, protože přece sama ví všechno nejlíp.

I v tomto ohledu zaujímají identický postoj někteří lidé v letech. Taky vědí všechno nejlíp – s odvolávkou na životní zkušenosti, leč s pominutím faktu, že část z těchto zkušeností už má prošlou záruční lhůtu.

Svědkem zvláštní vzájemné blízkosti dvou krajních generací jsem se stal i u pokladny pražského plaveckého bazénu v Podolí. Když se tam mladá dívka ptala, jestli existuje nějaká sleva pro studenty, dostala odpověď: „Stejná jako pro důchodce.“

Pozoruhodnou shodu je možno zjistit také ve statistikách rozličných turistických úrazů. Přeceňování vlastních sil, které lze pozorovat na obou stranách životního oblouku, je překvapivě podobné. Nejlépe jsou na tom turisté středního věku. Ty z této úvahy vynechávám, avšak s jemným upozorněním, že i jim bude věk přibývat a časem přijdou o své výsadní postavení ve středovém poli.

Určité generační podobnosti jsou pozorovatelné i v zájmu o vyšší intenzitu poslouchaného zvuku. Leckdo z mladých příznivců moderní hudby si libuje v množství decibelů. Podobně je tomu při sledování televize a rádia i u části seniorů, u nichž se projevují problémy se sluchem. Také oni vítají přidání zvuku a nechápou (stejně jako mladí), když jim okolí vytýká, že je to moc nahlas.

Blízkost se dá najít taky ve vztazích mezi některými dětmi a jejich prarodiči. Leckdy si s nimi rozumějí důvěrněji než s rodiči. Za jakousi bibli tohoto vztahu lze pokládat Babičku Boženy Němcové.

Zůstanu-li ještě u dětí, nebylo od věci, když pražské Centrum celoživotního vzdělávání založilo Experimentální univerzitu pro prarodiče a vnoučata. Obě tyto skupiny si mohou být blízké kromě jiného tím, že dětem se předhazuje, že tomu či onomu ještě nerozumějí. Seniorům zase, že lecčemu už nerozumějí.

A ještě něco je společného světu dětí a seniorů. Obě skupiny jsou pokládány za komerčně nejsnáze ovlivnitelné. Cílená reklama na hračky, sladkosti, nápoje a rozličné předměty je nejmladší generaci předkládána jako něco, bez čeho nemohou žít. S podobnou intenzitou je cíleno rozličnými šmejdy i na seniory. Například při naléhání, aby si koupili sadu úžasných divotvorných hrnců, přičemž ten skutečně divotvorný mezi nimi není, protože zůstává jen v legendárním muzikálu.

Zabrousím-li do sfér státních, za pozoruhodnou pokládám myšlenku, s níž jsem se setkal ve Švédsku. Šlo o tvrzení, že jedním z nejdůležitějších měřítek kvality společnosti je, jak pomáhá těm, kteří teprve začínají životní dráhu, a taky těm, kteří ji pozvolna končí.

Vrátím-li se k úvodem zmíněným slovům mistra Wericha, domnívám se, že není od věci alternovat jejich obsah i optimističtějším doplňkem. Že člověk chytrý ve stáří jím byl obvykle už taky v mládí.

Stačí si uvědomit, v jak raném věku vznikly mnohé vynálezy, byly učiněny leckteré objevy a vytvořena významná umělecká díla. Požadujeme-li někdy takzvanou úctu ke stáří, přimlouvám se i za úctu k mládí. A taky za vědomí, že jsme na jedné lodi. Jak jsem se pokusil naznačit, my v letech toho totiž máme společného s mladými generacemi víc, než si myslíme (dokud ještě myslíme).