Neodolatelná světlovláska se skvělým smyslem pro humor a svérázný umělec: a zároveň dva nejlepší lezci své generace. O Zorce a Petrovi Prachtelových by se dal z fleku natočit hollywoodský trhák. Byl by plný lásky, okamžiků na hraně a nepravděpodobných zápletek. 

První scéna bijáku by se nejspíš odehrávala ve Vysokých Tatrách, kus nad Popradským plesem. Právě tady, v sedle stěny zvané Ihla v Ostrve, se Zorka s Petrem poprvé potkali. „Lezl jsem sólo a byl dost vyjukaný z počasí. Foukalo, sněžilo, prostě nejasné výhledy. A najednou v sedle sedí blondýnka s šátkem na hlavě,“ vzpomíná Petr na počátek roku 1961. Zorka Meyerová v sedle čekala, až jí zkušenější kamarádi hodí lano. „Co blbneš, to jde hezky pěšky. Polez, to tě zahřeje,“ řekl jsem jí.

Vylezli spolu na vrchol a pak i sešli dolů. Další dva roky se neviděli, protože Petrovi zbývalo ještě kus vojny v Popradu… Když se znovu potkali v Praze, stali se nerozlučnými partnery na skále i v životě. 

Zaplout do spáry

Osobně jsem se s Prachtelovci potkala až skoro na konci jejich společné cesty, slavili zrovna pětačtyřicáté výročí seznámení. Chtěla jsem o nich napsat článek a vzniklo z toho svérázné přátelství. 

Zorka měla tehdy nohu v sádře, což jí nebránilo v tom, aby bez jištění vylezla na vrchol jizerských Lysých skal. Pro dobrou fotku a taky kvůli přípitku na těch pětačtyřicet let. 

Kilometrovou cestu ke skalám šla lehce, jako by ani zlomený kotník neměla, zato Petr celou dobu kveruloval, cože bude dělat, až Zorka jednou umře. Že se to stane už za pět let, tehdy netušil nikdo z nás. 

Pětadvacetiletý fotograf, co se mnou tehdy za Prachtelovci vyrazil, na Zorku celou dobu okouzleně koukal. „Tak nádherná ženská… přitom je ve věku mojí babičky,“ komentoval to později cestou domů. Nebyl jediný, na koho Zorka působila magneticky: laskavá a bystrá ženská s extrémním lezeckým talentem a postavou i tváří Brigitte Bardot se nerodí každý den. 

Ani nevím, kolik ze Zorčina fluida vnímal její muž. Někdy mi přišlo, že oceňuje hlavně fakt, jak skvělá lezkyně s ním jde životem. A že ji takhle má usazenou i ve vzpomínkách. „Zorka byla výjimečný tvor. Lezla líp něž většina mužů, což někoho fascinovalo a někoho vytáčelo: nebo oboje zároveň. Vezmi si jen Krvavou spáru na Ocún. Zapeklitá cesta. Přišli jsme tam se Zórou, a jak si ji prohlížela odspoda, bylo jasné, že to chce zkusit. Nastoupila úplně s přehledem a vzlínala samozřejmě a s citem. Úplně do té spáry zaplula. No borci dole byli v šoku, co ti budu říkat: nelíbilo se jim to,“ směje se Petr při vzpomínce na výstup cestou, na níž si do té doby vylámali zuby všichni, krom dvou lidí: autora cesty Radka Kuchaře… a Petra Prachtela. 

Prachtelovci prostě ve své generaci patřili mezi největší lezecké talenty. Stali se ostatně prvními cizinci, kteří byli zařazeni do elitní saské Meisterklasse. Nejnáročnějšímu a nebezpečnému lezení na pískovci v nejobtížnějších cestách do té doby dominovali pouze němečtí lezci. 

Bosky a v šatech

Při porovnání s dnešní horolezeckou výbavou měli Prachtelovci k dispozici pravěké materiály. Zorka lezla ráda bosky, jinak oba používali kopačky s uřezanými špunty. „Na skále to drželo dobře a nic moc jiného se stejně sehnat nedalo,“ krčí rameny Petr s tím, že první skutečné lezečky si pořídili až někdy kolem padesátého roku života. 

„Třeba ošemetnou Plátkárnu na Sfingu lehounce vyběhla sólo, bez lana a bosa. A takhle jsme ji ve Skaláku i jinde vídali… od nejištěného sólo lezení ji neodradila ani sádra, kterou měla občas opatřenu tu či onu nožku,“ vzpomíná na Zorku turnovský lezec Vladimír Procházka řečený Chroust. 

Zorka měla ještě jednu specialitu, ráda lezla v šatech nebo sukni. Když s Petrem probíráme staré fotky, Zorka na nich září třeba ve folklorně lemovaných šatech na Panenské skále nebo v jasně bílém modelu, který měla při výstupu na Smrkový boulder v Jizerkách.

Specifickým znakem obou Prachtelovců byla vždycky neskutečná fyzická odolnost. Lezení se zlomenými končetinami v sádře i bez ní bylo na denním pořádku. „Zorka dolézala Stoletou Mařenu na Divé Máří se zlomeninou v dlani, a to jako prvovýstup, což je unikátní,“ pamatuje si třeba Liberečan Pavel Vinklát. 

Odolnost se ale projevovala hlavně při výstupech tatranských. Zorka coby první žena přelezla v zimě obtížnou Hokejku na tatranský Lomnický štít. Jedna z nejtěžších a nejkrásnějších tatranských cest vede přes převisy, jemné lišty, kouty i exponované úseky a dá zabrat i v létě, natož v mrazu a sněhu. Prachtelovi na ní zažili noční bivak v nárazovém větru. „Nesměli jsme usnout, hráli jsme nejprve země–město a pak se dala Zorka do vyprávění pohádek. Do rána jsme to přečkali, ale kus pod námi tu noc umrzli dva jiní lezci,“ vzpomíná Petr.

Podobných zážitků spolu nasbírali celkem dost. Petr se při líčení heroických kousků vždycky trošku čepýřil pýchou, Zorka to pak většinou trochu shodila: „prostě nic tak hrozného“. 

Jump!

Schopnost snášet nepřízeň všeho druhu a moc nad ní nemudrovat se Prachtelovým hodila i mimo skály. Na Petra měli dlouhodobě pifku komunisti, protože lezl sólově, „stranil se kolektivu“, byl „držkatý“ a vůbec si všechno dělal po svém. 

Kvůli tomu postupně přicházely různé zákazy: nejdřív nepovolené výjezdy do ciziny, pak i další. I když se nařízení týkala Petra, Zorka s ním držela basu avystoupila z reprezentačního lezeckého družstva. Dostali třeba od německého týmu pozvánku k výpravě na Everest, ale vyjet nemohli. 

Politická nepřízeň měla vliv i na jejich pracovní život, oba se živili, jak to šlo. Vystudovaná zemědělská inženýrka Zorka dělala sekretářku a pak knihovnici. Petr krom jiného kreslil mapy: aspoň takhle využil výrazný výtvarný talent, který jako mladý kluk rozvíjel na pražské Hollarce. 

Mizerné vybavení a zákaz jezdit do zahraničí nakonec paradoxně daly talentu Prachtelovců spíš vyniknout avytříbit se. Stovky obtížných prvovýstupů na domácí a slovenské půdě mluví za všechno. „No já mám ke třem tisícům vlastních cest a občas i dneska něco vytvořím,“ říká pětaosmdesátiletý Petr a jedním dechem si stěžuje na koleno a další stařecké neduhy, „akorát skákání už jsem nechal, to by taky nemuselo dopadnout.“

Skoky mezi skalními věžemi bývaly pro Prachtelovy vedlejší disciplínou, ale nakonec je paradoxně nejvíc proslavily. Češi, kteří poskakují nad hlubokými propastmi pískovcových věží, fascinovali amerického lezce a filmaře Allena Hilla natolik, že sebral štáb a vyrazil do středu Evropy. 

K natáčení se jim tehdy povedlo přemluvit šestadvacetiletou skokanskou hvězdu z Adršpachu, Milana „Kyslíka“ Zdvořilého, ale taky Petra a Zorku, jimž bylo tehdy šedesát a pětapadesát let. 

Na konci devadesátých let bylo daleko k dnešním GoPro kamerám velkým jako krabička od sirek, a tak filmaři vymysleli helmu s připevněnou kamerou. „Kysele jsme po sobě koukli a potěžkávali. Samotná helma jak prase, kamera si nezadala s cihlou,“ líčil mi Vladimír „Chroust“ Procházka, který tehdy americké produkci pomáhal. „Nikomu se nechtělo s tímhle skákat. Pak Zorka prostě řekla ‚Jděte se bodnout, já tam s tím skočím!´ A taky to udělala, i když jí helma byla velká amuseli jsme přidělat ještě smyčku omezující výkyv.“

Snímek nazvaný jednoduše Jump! se stal hitem festivalů lezeckých a dokumentárních filmů, půlstránkový článek tehdy stárnoucí skokanské dvojici věnovaly i The New York Times. „Nerozluční partneři se stali legendou pro své kousky na vrcholcích pískovcových věží Českého ráje… mnoho skoků absolvovali bez jištění lanem,“ psaly americké noviny v roce 2008.

Na sto kilometrů

Kromě toho všeho ještě Prachtelovi běhali dlouhé tratě. Lézt se nedalo denně, a tak do svého reportoáru zařadili střední běhy a maratony. „Na nic jiného jsme beztak neměli peníze. Běhali jsme v takových úděsných keckách s úplně placatou podrážkou… no něco, jak máš tyhle balerínky,“ ukazuje Petr mezi prsty výšku podrážky.

Jejich domovským během byla Jizerská stovka. „Původní trasa měla sto kilometrů, ale pak to začali orientálisti (orientační běžci, pozn. red.) zkracovat různými nábližkami, až to spadlo na nějakých devadesát. Tak se udělala nová stovka, tu jsem pomáhal vytyčovat. Měla nějakých tři tisíce metrů převýšení, ještě o kus víc než ta původní.“ 

Petr vyhrál Jizerskou stovku jednou, zato v traťovém rekordu, Zorka třikrát. „Ve světových tabulkách běhů na sto kilometrů byla tehdy na 17. místě. Srovnávalo se to přitom s výsledkama jiných, kteří běhali stovky na rovině, a Zorka v čase měla to třítisícové převýšení.“

Oba Prachtelovci přitom měli zdravotní hendikepy, které je k dlouhým běhům zrovna nepředurčovaly: Petr ischemickou chorobu srdeční a Zorka potíže s nožní klenbou a výrůstkem. Skoro proto netrénovala a běhala dlouhé tratě z voleje. 

Jedním z jejích triumfů bylo vítězství na Vavřínové podkově v Pardubicích, kde natrhla triko všem chlapům i ženám. „Běželo se pět a půl kilometru s překážkama, skákal se i Taxis s náběhem přes prkno. Nejdřív vyběhly baby, bylo jich tak tisíc a měly dostat čtyři sta metrů fóra. Jenže jak dva tisíce chlapů na startu vidělo, jak jim ženské unikaj do dálky, protrhli to a náskok byl nejvýš tři sta metrů. Ale Zoru ani tak nikdo nedohonil. Ani já, nikdo. A čas měla tehdy docela famózní – 18:30.“

Prtě a Prťák

Zatímco Petr měl tendenci trhat rychlostní rekordy, Zorka držela spíš opačný styl, rozbíhala se pomalu a dlouho vydržela. „Vždycky vydržela víc než já. Pamatuju si kterýsi dlouhý závod, kde ona klusala jako laň a já už jsem nemohl, táhl jsem se, pořád zastavoval, že chci zavázat tkaničku, naštelovat foťák. Ona dobře věděla, o co jde, ale nevyčetla mi to. Říkal jsem jí Želva. Kvůli tomu, jak byla pomalejší v běhání i na skalách. Při lezení vydržela neskutečně dlouho na jednom místě, což bylo nutný, lezla často bez jištění, a kdyby hodila tlamu, bylo by po ní. Zóře se původně říkalo Panča, ani nevím, jak tahle přezdívka vznikla. Ale my jsme si během let říkali jinak. Nejdřív byla Želva, pak, jak jsme stárli, jsem jí říkal Prtě a ona mně Prťák. Smál jsem se, že je menší a menší, a ona se taky smála a ukazovala, že i já se zmenšuju. Takže Prtě a Prťák: to odpovídalo našim figurám.“

Ke stáru se Zorka s Petrem věnovali takzvaným rasákům, tedy běhům kombinovaným s lezením. Ten asi nejostřejší proběhl v roce 2005, kdy Petrovi bylo sedmašedesát. Vylezl tehdy během dvaadvaceti hodin dvě stě cest, uběhl šedesát kilometrů a stihl k tomu i dvacet přeskoků z věže na věž. Zčásti v bouřce a bez čelovky.

Rasáků už se Zorka účastnila spíš jako záchrana, občas s Petrem vylezla nějakou cestu na Ještěd. Vždycky ho pečlivě hlídala, starala se o lezecký materiál, který při akcích používal. Vracela se do skal pro skoby, které nechal v cestách. V té době už ji zmáhala rakovina. Tahle „mrcha“, jak jí říkali Prachtelovci, dokázala unavit i nezdolnou Zorku.

Byly jsme ještě spolu na podzim na našich oblíbených Lysých skalách, měla radost z mých cest do dálek a nechala si všecko do detailu vylíčit. O dva měsíce později ji „ta mrcha“ dostala. 

„Celý život jsem se toho podvědomě bál, že odejde dřív než já. Nechtěli jsme té diagnóze věřit, nikdy jsem ji neviděl v koncích,“ shrnuje to Petr. „A to jsme spolu přelezli tisíce cest a udělali stovky prvovýstupů. A pak prostě umře. Zorka byla největší vítězství mého života. Víc než všechny prvovýstupy.“