Výsledek však může být nejistý. Viz otázka nedoslýchavého muže, který se v Renčínově vtipu táže manželky: „Říkala jsi love, nebo vole?“

Někdy nezbývá, než na špatně zaslechnuté sdělení rezignovat. Právě to se tradovalo o jednom panu faráři na Karlovarsku, kde jsem vyrůstal. Jelikož hůř slyšel i ve zpovědnici, uděloval všem – bez ohledu na rozsah přiznaných hříchů – paušálně tři zdrávasy.

Teoretickým řešením by mohlo být, aby hříšník ve zpovědnici mluvil víc nahlas. Jenže to by se jeho slova rozléhala kostelem a bylo by po zpovědním tajemství.

Jsou však situace, kdy není od věci říct si o hlasitější sdělení. Případně požádat o zopakování: „Můžeš mi to povědět ještě jednou?“ Taková žádost o repete se však může bezděčně stát riskantní, když původní nezaslechnutá věta zněla: „Já ti to nebudu říkat dvakrát!“

Pokládám za životní štěstí, že jsem nikdy neměl mocenské ambice. Po zhoršení sluchu bych nejspíš selhával při „oficiálních slyšeních“, která absolvují například velvyslanci; už samotný název by mě trémoval.

Pokud se týče návštěv divadel, upřednostňuji vstupenky do řad blízkých k jevišti. V té souvislosti zmiňuji vyjádření jedné bývalé spolužákyně. V mládí měla ráda herce fešáky, ale teď má v oblibě hlavně ty, kteří mluví nahlas a srozumitelně.

K chloubě hereckých bardů patřilo, že hlasem zvládají i nejvyšší divadelní galerii až pod stropem. Naopak od nápovědy se žádala co nejtišší hladina zvuku.

Paradoxně jsem však v internetové divácké debatě o jedné z her ve Stavovském divadle četl od přispěvatelky (s přezdívkou Princezna Evženka), že představení bylo výborné, ale že „jediným negativem byla nápověda, která byla slyšet až na druhé galerii“.

Ta nápovědka se tak zjevně chtěla přičlenit k hereckým bardům. Nevím, jestli i já bych ji na galerii slyšel, nicméně se domnívám, že šlo o unikum.

Jsem rád, že nejsem ani divadelním, ani filmovým recenzentem. Mohlo by se mi totiž v současnosti stát, že kvůli některým špatně zaslechnutým slovům bych mylně plísnil herce, ačkoliv ve skutečnosti by mohlo jít o promluvy zřetelné.

Jsou však i případy, kdy obtížnost vnímané herecké mluvy může být objektivní. Tedy i pro jedince, kteří mají sluch dokonalý.

Například britští televizní diváci si svého času houfně stěžovali na nesrozumitelnou mluvu v některých pořadech a filmech. Generální ředitel BBC Tony Hall na to reagoval vyjádřením, že „bude nutno se nad tím mumláním zamyslet“.

Část takto kritizovaných herců se však bránila tím, že nejde o jejich vinu. Příčinu spatřovali v novodobých plochých televizorech s nedostatečně velkými reproduktory. Tento argument však byl vyvrácen důkazem, že stejně nekvalitní je i sluchátkový poslech takové mluvy, který je nezávislý na reproduktorech.

Jen málokterý herec se přizná k tomu, že jeho přirozená výslovnost je částečně zašmodrchaná. Pro spravedlnost však budiž řečeno, že takový typ promlouvání může někdy neoddělitelně patřit k celkové osobitosti dotyčného.

Tak je tomu například u vynikajícího filmového, televizního a divadelního herce Marka Taclíka, jemuž i někteří dobře slyšící diváci chvílemi obtížněji rozumějí. Zároveň ho však obdivuji za to, že vůči své zvláštní dikci dokáže být sebeironický. Dosvědčuje to i jeho následující vyjádření v tisku:

„Patřím mezi úzkoprofilovou skupinu herců, kteří neumí příliš mluvit. Konkrétně jsme dva, kteří tu skupinu vedeme. Já a Pavel Liška. Říkali jsme si, že bychom spolu mohli natočit film. Byl by to dvouhodinový dialog nás dvou a budeme tvrdit, že je to ve švédštině s titulky.“

K tomu mohu jen dodat, že i za času svého dobrého sluchu jsem takových českých filmů ve švédštině viděl (slyšel) hned několik.

Nejsem zdaleka sám, kdo se v pokročilejším věku snaží hádat uniklé části vět. Například u blogera Martina Hataly, který taky neslyší zrovna stoprocentně, jsem se dočetl, že v okamžicích nejasností se snaží postupovat přísně logicky. Demonstruje to na situaci, když mu žena řekne, že má jít do sklepa pro brambory.

Cituji pisatele:

„Z té celé věty jsem zaslechl jenom její konec, a to brambory… Následuje chvilka přemýšlení. Nabízí se – brambory okrájet, uvařit, přinést, odnést? Kouknu po kuchyni a brambory nikde. Vylučovací metodou tak škrtám okrájet a odnést, zbývá uvařit a přinést… K následnému správnému rozhodnutí moje prosté IQ plně dostačuje, proto pro brambory poslušně odklopýtám do sklepa.“

Jako znalý podobných situací bych panu Hatalovi s obdivem udělil medaili. Byť šlo o brambory, rozhodně by nebyla bramborová.

Každý, kdo začíná mít potíže se sluchem a postupně dospěje k vyšetření u lékaře, případně k dalším krokům, má kromě tvůrčích poznatků s hádáním neslyšených slov taky zkušenost, že se o něm začne poťouchle říkat, že „slyší jenom to, co chce, a neslyší to, co nechce“.

Kéž by tomu tak bylo!

Ve skutečnosti je tomu totiž leckdy právě naopak.