Můžeme s jistotou povědět, že jsme se během krize změnili? Zatím ne. Řečeno hokejovou hantýrkou: není vůbec jasné, zda nyní hrajeme první, druhou nebo třetí třetinu, a nevíme, zda se pak nebude ještě prodlužovat.

Současná pandemie bezesporu, na rozdíl od ekonomických krizí, zasahuje úplně do všech oblastí našich životů. Na to, aby to člověk cítil na každodenní bázi, nemusí být sociolog.

Lidé v důchodovém věku, kteří jsou nejohroženější skupinou a mají kolem sebe častěji vrstevníky s těžkým průběhem nemoci nebo znají někoho, kdo na ni zemřel, se pochopitelně více obávají o své zdraví a zdraví svých blízkých. U lidí v produktivním věku, zejména u těch, kteří měli nižší příjmy nebo pracovali ve službách, pozorujeme obavy ekonomické. Někteří mají výpadky v příjmu, jiní už zaměstnání ztratili úplně, a tak se potýkají s finančním nedostatkem. To se ale netýká lidí pracujících stereotypně například v IT sektoru.

U mladých lidí jsou následky pandemie nedozírné − nejvíce na ně dolehla sociální izolace. Jedním z nebezpečných důsledků může být, že děti kolem dvanácti třinácti let postupně rezignují na ochotu být součástí kolektivu a uzavřou se do sebe.

Pokud bych měl ale zobecňovat, určitě platí, že pokud vám něco chybělo před pandemií, chybí vám to teď mnohem více. Lidé, kteří byli ohroženi izolací, v ní nyní přetrvávají a lidé, kteří neměli peníze, dnes mají finanční problémy daleko větší. Ti, kteří měli velké množství sociálních kontaktů, si zpravidla nějaké uchovali. Také je zjevné, že někteří rezignovali na riziko nákazy a vyhodnotili si, že jejich psychické pohodě víc prospěje, když se alespoň s někým stýkat budou, což je jeden z důvodů, proč všechny ty zákazy a omezení nefungují. Lidé zkrátka před rizikem nákazy upřednostňují věci, které jsou pro ně důležité, což může být třeba ekonomické ohrožení nebo psychická pohoda. Právě pocity psychické pohody u obyvatel naší republiky oslabují. Z dat víme, že se na konci loňského jara výrazně zvýšil počet lidí s různými příznaky psychické nepohody, nebo dokonce depresivních stavů. Asi nebude náhodou, že nejohroženější skupinou, která může trpět úzkostnými nebo depresivními stavy, jsou ženy se školními dětmi.

V rámci výzkumů děláme hloubkové rozhovory. Z těchto šetření jsme už před covidem zjistili, že část lidí nedůvěřovala nejenom vládním institucím, ale i společnosti jako takové.

Už před koronou jsme měli 780 tisíc lidí v exekuci. Zároveň nám tady půl roku fungovala uzávěra na splátky, ta se sice povolila, ale my dopad ještě úplně nevidíme. V běžné době nejsou lidé schopni splácet své hypotéky jen v jednom procentu případů. Za předchozí ekonomické krize to byla tři procenta, což je poměrně veliký nárůst, ale pořád nemůžeme mluvit o tom, že by všichni, kteří mají nějakou půjčku, nebyli schopni splácet. Problémy ale jistě nastanou, uvidíme je v masovém měřítku a budou mít dlouhodobé dozvuky, můžeme dokonce očekávat, že se budou předávat i mezi generacemi.

Důvěra ve vládu už snad ani neklesá. Nemá totiž kam. Na začátku pandemie byla důvěra v to, že vláda situaci zvládá, 83 procent. Dnes se pohybuje kolem 30 procent. Z hlediska mezinárodního srovnání se naše vláda vloni na jaře těšila největší důvěře v západním světě, dnes jsme na tom společně se Španělskem jednoznačně nejhůř. Skok v důvěře k vládě je skutečně obrovský a pořád se vyvíjí.

Svojí frustraci mnozí dávají najevo prostřednictvím účasti na demonstracích. Chodí na ně velmi specifická a hlavně různorodá skupina lidí. Jsou tam lidé, kteří jsou proti systému z principu, řekněme například fotbaloví chuligáni, kteří se přišli na jednu z demonstrací poprat. Jsou tam také lidé, kteří na nemoc nevěří, myslí si, že jsou všechny statistiky zkreslené a že je to celé umělý komplot. Jsou tam vůdčí osobnosti, které očekávají, že jim účast na demonstracích přinese bonusové body dejme tomu při znovuzvolení do Poslanecké sněmovny. Ale jsou tam samozřejmě také lidé, kteří už jsou celou situací z různých úhlů pohledů natolik nešťastní, že se k demonstrantům přidávají. Mají pocit, že je nikdo nevyslyší, trpí ekonomicky, jsou v psychické nepohodě, trpí silnou izolací nebo se nemohou vzdělávat. Z druhé strany ale roste také počet lidí, kteří jsou frustrovaní tím, že nejsou opatření dostatečná a že kastují společnost na ty, kteří pracují a nepracují v průmyslu nebo mohou či nemohou pracovat z domova. Jsou také frustrovaní totální chaotičností vládních nařízení, která už se nemění ani jednou za 14 dní, ale v podstatě denně. A volají po řešení, které nám pomůže situaci zvládnout. Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že nejdůležitější číslo, které zatím máme, měli jsme a budeme mít, je počet mrtvých. Těch je aktuálně 30 tisíc a stále ještě přibývají. A to je v půlročním horizontu strašně moc.

V rámci výzkumů děláme hloubkové rozhovory, v nichž se bavíme s různými lidmi a rozebíráme jejich životy a osudy. Z těchto šetření jsme už před covidem zjistili, že část lidí nedůvěřovala nejenom vládním institucím, ale i společnosti jako takové. A už tenkrát tam byly tři hlavní zdroje nedůvěry. První typ nedůvěry pramení z toho, že daný člověk vyrůstá v rodině, která už nemá šanci. Tito lidé jsou takto postaveni před hotovou věc a vyrůstají s pocitem, že jsou ti lúzři, ze kterých nikdy nic nebude, což je samozřejmě doprovázené dalšími negativními sociálními jevy. To, kde se narodím, je totiž důležitá věc a je velice těžké se z toho vymanit, respektive je mnohem jednodušší zachovat si status, když vyrůstáte v bohaté rodině, kde se jen stačí udržet se na svém. Když se ale narodíte v rodině s problematickým sociálním zázemím, je udělat krok vzhůru mnohem obtížnější a ani nemáte pocit, že by vám to společnost umožňovala. Ostatně o tom svědčí i fakt, že se část mladých lidí nastupujících do učňovských oborů identifikuje jako ti, kteří prohráli. V patnácti letech! A společnost je v tom jenom utvrzuje.

Druhým důvodem je nějaká složitá osobní zkušenost, často třeba komplikovaný rozvod, kdy máte pocit, že jste zklamal sám sebe nebo své okolí, čili individuální úroveň.

Třetí zdroj nedůvěry pramení z toho, když vás zklame stát. Představte si, že jste podnikala, někdo vás okradl a stát nebo soud se vás nedokázal zastat − a teď odhlédněme od toho, na čí straně je pravda, protože ve svém osobním příběhu to vyprávím tak, že jsem byl okradený a mám pocit, že mi nikdo nepomohl. U všech tří typů je pak složité získat nějakou důvěru.

Z dosavadního průběhu pandemie vyplývá, že nejsme státem do nepohody. Minimálně na rovině legislativních opatření a ochoty rozhodovat a schopnosti naslouchat si.

Nemůžeme očekávat, že vše odezní jako mávnutím proutku a jen co skončí pandemie, budeme se mít všichni zase skvěle. Tyto problémy se potáhnou ještě několik let. Lidé tedy budou ztrácet důvěru ve společnost, začnou se orientovat zcela na sebe, budou se uzavírat před světem. Začnou hledat jednoduchá řešení, a to i v té politické rovině. Z historického pohledu jsou líbivá politická řešení velmi nebezpečná.

To, jak nám úspěšní lidé říkají, že je každá krize příležitost, pro drtivou většinu lidí neplatí. Krize je krize. Každá je problematická a my v ní nehledáme nějaké velké příležitosti.

Jedním z rizik, na které příliš nemyslíme, je selhání očkovací kampaně, pokud by se větší část lidí, i přes to, co se tady děje, nechtěla nechat naočkovat. Z krize bychom se pak nejspíš nedostali. S očkováním ale na druhé straně může souviset také rostoucí problém symbolických nerovností, který vidíme na každodenní úrovni běžných lidí a zcela konkrétně.

Z dosavadního průběhu pandemie vyplývá, že nejsme státem do nepohody. Minimálně na rovině legislativních opatření a ochoty rozhodovat a schopnosti naslouchat si. Na druhé straně jsme alespoň na jaře minulého roku ukázali, že ještě nejsme stát v rozkladu a že tady existuje nějaká společenská solidarita a vzájemnost, která tedy existuje i dnes, jen už se neprojevuje na celospolečenské úrovni. To je mimochodem dané i odchodem celé spousty významných expertů a odborníků z veřejných pozic. Výměna, tedy lépe řečeno odchody, mozků jsou v této krizi nebývalé.

Můžeme si říkat, že špatně už bylo, což ale bude možné až tak za rok, za dva, až se z pandemie stane historická událost. Pozitivní ale je, že se společnost ještě nerozpadla, neměli jsme tady žádné vlny rabování a byli jsme svědky obrovského nasazení dobrovolníků i celých profesí. Vidíme velkou sousedskou solidaritu a lokální podporu výdejních okének. To vše ukazuje, že ještě nejsme v rozkladu. Jako sociolog upozorňuji na negativní jevy, abychom si na ně dali pozor a neprošly kolem nás nepozorovaně, a ačkoliv covid spoustu problémů přinesl a ještě přinese, zase tak špatně na tom nejsme. Obecně platí, že současná mladá generace nemá žádného společného jmenovatele, který by ji nějak definoval. Tak teď už ho máme. Upřímně řečeno bych byl ale mnohem raději, kdyby tomu tak nebylo.