Když jsem se připravoval na náš rozhovor, žádný jiný jsem nenašel …

Tady jsou fotky, podívejte se na fotky. Dáte si štamprli?

Díky. Vy nebudete?

Já jsem vyléčenej alkoholik.

Jak dlouho nepijete?

17. října 1990 mě Pavel Kohout odvezl na léčení. Rok jsem byl na antabusu. Ale venku z toho nejste nikdy. Když jsem přestával sám, čtrnáct dní jsem nepil, pak si dal panáka a lítal v  tom zas. Změní vám to celý život: v práci vám to vadí, doma problémy, ze všeho se dokážete vylhat jenom kvůli alkoholu. Předstíráte, že máte práci, výmysly neberou konce. A když vezmete do ruky foťák, málem si s ním vyrazíte oko.

Byli jsme zavření 40 let a dalších 40 let bude trvat, než pochopíme zákonitosti, které fungují v západním světě.

Co rozhodlo, že jste šel na léčení?

Slavili jsme u Pavla Kohouta moje narozeniny. Ráno jsem se vzbudil a hned jsem šátral, kde je nějaké pití. Zatrhnul mi to a odvezl mě k doktorovi Vaňkovi, který mi hned mezi dveřmi řekl, že na mě čeká už dvacet let. Rok jsem k němu chodil dvakrát týdně na antabus. Výjimku jsem měl jen tehdy, když jsem jel s Václavem Havlem na nějakou akci, neexistovala výmluva. Pondělí, čtvrtek, v sedm ráno, týden za týdnem, celý rok. Důležitá je  disciplína. Chtěl jsem si tu krabici s antabusem vzít domů a dobrat to sám, ale doktor mi to nedovolil. Nebyla to ale moje vůle, žádnou nemám. Mohla za to osobnost Pavla Kohouta, kterého si nesmírně vážím. V životě mi pomohl mnohokrát. Seznámil mě se svými kamarády – disidenty. V roce 1969, když nastoupil Husák, mi řekl: teď si vyber, buď budeš fotit to, co ostatní fotografové, nebo se budeš přátelit s tou naší partou a budeš mít jenom průsery. Odpověděl jsem mu: vy jste přeci moji kamarádi, Saša Kliment, ty, Ludvík Vaculík, Václav Havel …Ukončil to tak, že mi řekl, ať k němu pak nechodím brečet. Chodil jsem a on mi vždycky pomohl. V jedné své knížce píše, že pro mě udělal víc, než pro svého syna. A je to pravda.

V roce 1978 Pavel Kohout emigroval, přispělo to k vaší závislosti na alkoholu?

Určitě. S přáteli jsem se samozřejmě stýkal dál, ale ten hybatel byl pryč. Ve svém archivu mám z té doby obrovské díry. Když jsme se někde sešli, vždy tam bylo nějaké pití. A to mě už pak zajímalo víc než fotografování. I proto je škoda, že odtud vyhnali Ivana Kincla, protože jestli někdo nafotil Chartu, pak to byl on. Nebál se! Mám tu fotku z pohřbu otce Václava Havla ze Střešovického krematoria. Já se se svou Leikou krčil v koutku, Havla přivezli na pohřeb z kriminálu, a Ivan fotil. Všechno. Jindy zas zatýkání. Ivan fotil. Sebrali nás, když stěhovali Kohouta. Stáli jsme na Hradčanském náměstí, udělali párkrát cvak a hned nás chlapci estébácký naložili do aut a každýho zvlášť odvezli do Bartolomějské. Chvíli jsem tam vzdoroval, nakonec jsem z foťáku vyndal film a dal jim ho. Pustili mě. Šel jsem hned do Slavie, kde jsme se scházeli vždycky, když někoho zavřeli. Za chvíli přišel Ivan a ptá se mě: Máš něco? Nic! A on slavnostně vytáhl film. Stačil ho vyměnit za nový a ten estébáci znehodnotili.

V roce 1969 se vám podařilo odjet do Německa, pak do Paříže. Ale vrátil jste se …

Pracoval jsem chvíli v saarbrückenské televizi. Jednou přišel produkční a povídá: Volá pan Kohout. Kohout? Jak mě tady vystopoval? Šel jsem k telefonu a Pavel se mě ptal, jestli jsem už dával nějaké interview. Skutečně jsem měl nabídku na rozhovor – novinářům se líbil příběh o dvou mladých zamilovaných lidech v emigraci. Pavel mě však varoval, abych to nedělal: Stejně se vrátíš a pak budeš mít malér. Dal jsem na něj a rozhovor odmítl. Nabízeli mi víc a víc, mysleli si, že licituji, ale nepřemluvili mě. Když jsme s mojí tehdejší přítelkyní Štěpánkou odjížděli do Paříže, vedoucí zahraničního vysílání mi ty peníze stejně dal. Na cestu. V Paříži jsme oba studovali. Pak ale přede mnou někdo plácnul, že veze auto do Prahy. Jedeme zpátky, to jsem věděl hned. Příteli Jirkovi Muchovi, který nás od návratu zrazoval, jsem vysvětloval, že přeci my, mladí, nesmíme dopustit, aby se situace vrátila před srpen.

Byl jste o návratu rozhodnutý celou tu dobu?

Vůbec ne. V Paříži se mi líbilo. Ale najednou se to nějak zvrtlo. Byl v tom sentiment i fakt, že jsme se stýkali s velice úzkým okruhem lidí. To je zásadní chyba emigrace. Když se nechcete vrátit, musíte se adaptovat v novém prostředí – tedy vyhledávat spíše francouzské kamarády. Díky naší české enklávě tohle nefungovalo. Vrátili jsme se do Prahy v květnu 1969. Krátce nato nastoupil Husák. Kohout mi říkal, že teď se bude lámat chleba. Oponoval jsem, že Husák byl zavřenej, že bude mít pochopení. Neměl. A bylo zle. Štěpánka mi náš návrat velmi vyčítala. Zkraje 70. let mi při večeři v restauraci přistrčila pas. Otevřel jsem ho a přečetl si jméno: Steffani Hanau. Kdo to je? Ptal jsem se. To jsem já, odpověděla Štěpánka a dodala, že se v Londýně formálně vdala: Oldo, jsi opilec, vzali ti pas, jaká je s tebou perspektiva? Žádná. Pozítří odlítám. Sebrala se a odletěla.

Viděli jste se pak ještě?

Štěpánka se rozvedla, nechala si jméno Hanau, a vdala se za jednoho z našich emigrantů. Jako Angličanka sem začala naprosto volně jezdit. Měla svůj život. Dnes žije tady i v Mnichově a je to moje nejlepší kamarádka. A dodnes mi má i po těch letech za zlé, že díky našemu návratu z Francie nemohla na Sorboně dostudovat postgraduál filologie a arabistiky.

Jak vás přivítali rodiče? Váš tatínek útlak znal, měl krejčovskou firmu, kterou mu po válce vzali …

Ze začátku byli rádi, ale problémy . Jeli jsme s Ondrou Otčenášem točit na Šumavu nějaký dokument. Vydali jsme se na Černé jezero, kolem vedla pěšina a najednou dráty s cedulí Vstup zakázán. Prolezli jsme to těmi velkými oky, šli dál a narazili na nějaký drát na zemi. Nešahej na to, říkám Ondrovi. On za to ale zatáhl a bum, světlice. Za chvíli už proti nám běžel pes na dlouhém vodítku a dva kluci s kvérem. Sbalili nás a odvezli do Železné Rudy k výslechu. Snažili se nám vnutit, že jsme se pokusili o útěk. Skončilo to tím, že nám dali blokové pokuty. Koupil jsem v Rudě pohled a nalepil na něj, co se jich tam vešlo a připsal: trochu se nám ta cesta prodražila. A poslal to kamarádce do Prahy. Ten pohled nikdy nedošel. V roce 1981 si mě pozvali do Bartolomějské, chtěli, abych odjel z Československa. Řekl jsem, že když dostanu pracovní výjezd, pojedu. Oni ale chtěli, abych se odstěhoval nadobro. Ostatně, už jednou jste se pokusil o násilný přechod státních hranic, řekl mi ten policajt. Nevěděl jsem o čem mluví. Pak otevřel šuplík, vytáhl ten můj pohled a položil ho přede mě na stůl. Nemělo cenu mu to vysvětlovat. Když nás tehdy v Rudě vyslýchali, zvonili zároveň u nás doma. Táta jim řekl, že můj útěk je nesmysl, ale ještě lepší byla paní Otčenášová, která prohlásila: Pánové, můj syn se pozítří vrátí. Peču mu kachnu, on ji má tak rád.

Rok 1969 pro vás znamenal stop spolupráci s médii. Zrovna, když se naplno rozjížděla vaše kariéra …

Místo focení do novin jsem dělal pomocného zahradníka na zámku Kratochvíle. V Netolicích mi nabídli, abych se stal místním fotografem. Měli však podmínku, že budu hrát v místním ochotnickém divadle, takže z toho nakonec sešlo. Na zámku jsem ale vydržel tři krásné sezóny.

Jak jste se seznámil s Václavem Havlem?

V roce 1967 mi ho na sjezdu spisovatelů představil Pavel Kohout. Zásadní bylo setkání o tři roky později, kdy jsme se setkali na svatbě Pavla Juráčka. Pak se začalo jezdit na Hrádeček a k Pavlovi Kohoutovi na Sázavu. Byla to taková dvě centra, lidi z Literárek, Klíma, Vaculík, Kliment a ti mladí. Underground jsme ale začali vnímat až v době procesu s Plastikama. Hezky to vyjádřil profesor Patočka, který řekl, že petici proti procesu s Plastiky podepíše, ale jejich hudbu poslouchat nemusí.

Podle jakého klíče fotíte, máte dopředu promyšlenou kompozici?

Ne, to musíte vidět na místě. Pokud se fotí v kanceláři, je ta situace stereotypní, hodně fotek se nedá použít. Mění se samozřejmě lidé, kteří se s Havlem setkávají. Zajímavé ale je, když se někam jede. Například v létě se bude točit Odcházení, Václav ho bude režírovat, a tak tam pojedu fotit. Dokonce si přál, abych v tom filmu hrál – že prý budeme s Bohdanem Holomíčkem, Tomki Němcem a Karlem Cudlínem paparazzi.

Kdo z fotografů vás v začátcích ovlivnil?

K fotografování mě dostal Ota Richtr, fotograf na volné noze, který v roce 1964 emigroval. Když mi bylo 15, dal mi na fotografickém kroužku do ruky Leiku. Naprosto mě to uchvátilo. Vyučil jsem se, šel na grafickou školu, pak jsem byl rok a půl ve Světě sovětů, odkud mě vyhodili kvůli neplnění pracovních povinností a nekázni. Od roku 1965 jsem na volné noze. Když jsem ležel na zádech, ležel jsem za svý. Ještě dneska dost lidí nechápe, co to znamená starat se o sebe. Chodí do zaměstnání, předstírají práci – to je valná část úředníků – a pak není divu, že 12 % lidí volí komunisty. Zoufale nám tady chybí šlechta, její elegance, noblesa, intelekt, nadhled, zkušenost.

Listopadové naděje se tedy nenaplnily?

Očekávání bylo obrovské, ale zároveň naivní a bláhové. Společnost na tohle nebyla připravená. Hned po revoluci založila Zuzana Mausová v Ženevě České zastupitelství a chtěla, aby ho slavnostně otevřel Jirka Dienstbier. Poslala letadlo, letěl jsem s ním a fotil. Když jsem vrátil, vyprávěl jsem kamarádům v hospodě, jak je to úžasné. A oni se mě zeptali, kolik tam stojí pivo. To jsem nevěděl. Další jejich otázka zněla, jak jsem se tam domluvil. Německy se dá domluvit, já na to. A jejich závěr byl: k čemu nám byl ten osmdesátejdevátej dobrej? Jazyk neumíme, peníze nemáme, nikoho tam neznáme, tak co bychom tam dělali. Opona zde vytvořila uzavřenou společnost, která se západu bála. Jeden kamarád mi říkal, že když byl rok zavřenej, minimálně další rok mu trvalo, než si zvykl na poměry v normálním životě. A my byli zavření 40 let, takže dalších 40 let bude trvat, než pochopíme zákonitosti, které fungují v západním světě.

Fotíte řadu kamarádů, českých i světových osobností, překvapil někdo z nich, ať už pozitivně nebo negativně?

Měl jsem to štěstí, že jsem měl kolem sebe lidi, kterých jsem si vážil a kteří se nikdy nezpronevěřili svému vyznání. V roce 1990 jsem se seznámil s arciopatem Opaskem. Bylo po mši a opat si stěžoval na jídelníček. Bratři prý maximálně ohřejou konzervu. Nedalo mi to a zeptal se ho. Otče, co kdybych vás pozval na oběd, moje Marjánka skvěle vaří.…To bych ti byl, chlapče, velmi vděčnej, odpověděl mi. Od té doby jsem si ho vozil domů každých 14 dní na večeři. Byl to zářný příklad člověka, který nikdy neslevil – za Němců maléry, za bolševika dostal doživotí. Nikdy neuhnul. Bohužel takových lidí je čím dál méně.

Jeden slavný fotograf prohlásil, že jsou pro něj nejdůležitější okamžiky, kdy nefotí …

Naprosto souhlasím, protože buď fotografuji nebo poslouchám. Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 jsem poprvé slyšel, jak někdo otevřeně a fundovaně kritizuje komunisty. Ať to byl Milan Kundera, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Václav Havel nebo Pavel Kohout, který se přihlásil a před plejádou komunistických spisovatelů přečetl dopis od Solženicyna. V takovou chvíli se nedá fotit.

Sledujete současnou dokumentární fotografii?

Jsou zde bezesporu vynikající fotografové, Šibíkem počínaje přes Neffovi, prostě kluci, kteří digitální fotku pochopili a srostli s ní. Nebo Bohdan Holomíček – ten nefotí, ale filmuje. Vstoupí tady do dveří a od té chvíle to mačká. Říkám mu: co blbneš, Bohdane? A on: Fotím! Dělá z toho pak takové pásy, které jsou velmi oblíbené ve Francii. Je to jeden z nejlepších fotografů vůbec, i když poté, co přešel na digitál, mu trochu nerozumím. Dál třeba Pepík Koudelka …

Oldřich Škácha, * 16.10.1941
v PrazeVystudoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, od roku 1962 pracoval jako fotoreportér pro řadu československých a zahraničních vydavatelství. Po roce 1968 byly jeho novinářské aktivity komunistickou vládou zakázány. Byl členem skupiny disidentů vedené Václavem Havlem a dalšími prominenty české inteligence. Po roce 1990 pracoval jako fotograf na volné noze pro Kancelář prezidenta republiky. Od roku 1996 pracuje pro řadu českých vydavatelství a zabývá se fotografováním osobností českého politického a kulturního života.Josef Koudelka fotil také srpen 1968. Jaké to je, když se díváte na fotografie někoho jiného ze stejné události?

To se nedá srovnávat. Pepík měl jednu velkou výhodu – fotil předtím na Slovensku cikány. Jednou jsem ho potkal s vyraženýma zubama. Byl jsem na cikánský svatbě a když se vožrali, byl jsem tam jedinej bílej, tak jsem dostal přes držku, vyprávěl. Doufám, že už s tím blbnutím skončíš, řekl jsem mu na to. Proč? To je přeci život! V srpnu fotil, já se díval. Udělal jsem sice 80 fotek, ale on vylezl na tank a fotil! To by mě ve snu nenapadlo.

Máte téma, které vás vždy lákalo, ale zatím jste ho nerealizoval?

Vždycky jsem chtěl fotit Šumavu. Viděl jsem ji nafocenou v barvě, jak to všechno kvete – ale to není Šumava. Je přeci smutná, zádumčivá, nostalgická, černobílá. Byl jsem tam jednou v listopadu fotit na Modravě a Březníku, déšť, sníh, zima. Za dva tři dny jsem měl dvacet fotek, ale pořád to nebylo ono. Příští rok zase. Pochopil jsem, že to člověk musí mít v sobě. Proto jsem obdivoval svého kamaráda a skvělého fotografa Honzu Reicha. Nebo starého pana Sudka. Když jsem byl na škole, nosil jsem mu stativ. Fotil Národní divadlo ze Střeleckého ostrova, od Petřína krásné šikmé světlo. Stáli jsme tam asi hodinu, mrknul se na matnici a řekl: Fešáku, ono to dneska nesvítí, jdeme domů. Byl jsem s ním ještě asi dvakrát a nikdy jsem to nechápal. Prostě to světlo cítil.

V létě chystáte výstavu na Nové scéně Národního divadla. O co půjde?

Bude to dvaadvacet rámů, do každého se vejdou dva portréty. Povídat si tam spolu budou kardinál Špidlík a opat Opasek, Pavel Tigrid a Zdeněk Urbánek, Škvorecký a Petr Kabeš. Václav Havel se tam objeví také, ale o něm výstava není. Jemu je věnována ta v baru Krásný ztráty Havel a ti druzi, kterou bude až do  21. srpna pravidelně obměňovat, takže se vlastně jedná o více výstav v jednom rámci.

Tři roky spolupracujete s naším časopisem. Je pro vás ta spolupráce v něčem specifická?

Jediný časopis, který stabilně kupuji, je Respekt. A zjišťuji, že váš časopis začíná být stejně kvalitní. Jak fotograficky, tak textově – má prostě obsah. Vyjma mého rozhovoru, který je naprosto bezobsažný, si vybíráte lidi, kteří mají v hlavě mozek. Prostě radost číst.