Psal se rok 1920, když si třicetiletý žurnalista, prozaik, dramatik a překladatel počkal na osmnáctiletou herečku před Švandovým divadlem. S jejím otcem, spisovatelem a právníkem, se znal z Národních listů a půvabnou blondýnku se střapatými vlasy už nějaký čas na jevišti sledoval.

Čekával na ni pak pravidelně, aby se spolu do noci procházeli Prahou a řeč mezi nimi nebrala konce.

Niterně křehký Čapek, jemuž právě tento dar dával možnost tvořit, si dovolil vážně se zamilovat. Se všemi pochybnostmi kvůli rozdílu věku i chatrnému zdraví – trpěl revmatismem obratlových kloubů a lékaři mu prý nedoporučovali oženit se a založit rodinu. On, který se přes horečnatou práci na „všech frontách“ cítil nejšťastnější ve své samotě, kde mohl tvořit, rozvíjet vize o lepším světě obklopený rozepsanými rukopisy a knihami.

Olga si nesla vlastní traumata z dětství: smrt matky v osmi letech a dopad každodenní reality první světové války. Už jako dítě mívala srdeční potíže. Přecitlivělá, předčasně dospělá „stará duše“ utíkající před skutečností do snů. Vášnivě četla, psala básně, převtělovala se do vymyšlených postav. Otec ji vedl ke studiu jazyků a těsnopisu, ale ona jednoho dne zazvonila u dveří slavné divy Marie Hubnerové s prosbou, aby ji připravila na herecké zkoušky.

S Čapkem se vídali takřka denně, ale i tak si vyměňovali nepřetržitě dopisy. Pořád si měli co říci, ať se to týkalo umění, politiky, osobních věcí, zvláště pro Karla bylo psaní přirozené jako dýchání.

Je až neuvěřitelné, jak rozsáhlé dílo s přesahem hranic mladého státu i do budoucnosti dokázal jeden člověk vytvořit za osmačtyřicet let života. Při cestách po světě se Čapek setkával s významnými osobnostmi, všemi respektovaný, s vlivem na společenské dění. V domě Na Strži u Dobříše hostil přátele nejzvučnějších jmen tehdejšího intelektuálního života.

Čapek Scheinpflugovou přitáhl k sobě a probudil v ní lásku, jak dokládá jejich rozsáhlá korespondence. Po čase se ale začal stahovat do ulity. Došel k přesvědčení, že by jí měl dopřát život s někým mladším, zdravým. Nabádal ji, aby se obklopovala vrstevníky a přestala se kvůli němu trápit. Dával jí volnost, přitom bez ní nemohl být. Chtěl ji vidět šťastnou.

I takto nějak může vypadat duševní zápolení jednoho muže:

„Ty pláčeš a zahrnuješ mě hořkými výčitkami, když mluvíš o naší budoucnosti, a já věším hlavu a mlčím. Tvé představy o společném životě – kdybych měl víc „dobré vůle“. Mám strach před vším vášnivým, matoucím, tělesným a vzrušujícím. Holčičko, láska zůstává i pod studem a sebetrýzní. A roste soucitem. Věř, že taková láska je lepší než ohnivé a pošetilé milenectví.
Co mne mučí, není nemoc těla, ale nemoc svědomí. Útěk do samoty, poustevnictví, hrůza z blízkosti. Olásku, já nevím, co je to být šťasten. Snad jsem nikdy nebyl schopen lásky. Jediné, čeho jsem byl schopen, byla strašná bolest z každé tvé bolesti.“

Takovým pohnutkám muže asi žádná milující žena nerozumí, natož, aby je přijala. Vzali se po patnácti letech po návratu z Alp. Zbývaly jim poslední společné tři roky. Mnichovská zrada oslabeného Karla Čapka zlomila. Umírá na zápal plic 25. prosince 1938. Olgu zradí srdce v roce 1966 během divadelního představení dramatu Matka. Málo se ví, že autorkou námětu byla ona. Její Český román je svědectvím o době a silném poutu dvou vzácných lidí.