Zvuk houkačky je v úzké uličce nepříjemně hlasitý. Sanitka se zastavila před naším domem. Po chvíli odváží sousedku odnaproti. O pár týdnů později odtud odjíždí pohřební vůz s křížem. Nevěděli jsme, že sousedé Nadžimovi jsou křesťané.

Vzpomínám na krásný film Jasudřira Ozua Příběh z Tokia. Staří rodiče se vypravují do hlavního města za dětmi. Ti na ně ale nemají moc času, všelijak si je přehazují. Nejlépe se o ně nakonec postará snacha, vdova po synovi zemřelém ve válce, která si bere volno, aby je mohla provést městem. Děti se nakonec rozhodnou rodiče poslat do nedalekých levných lázní u moře. Krátce po návratu domů stará matka umírá. Děti litují, že si rodičů nemohli víc užít. Starý otec zůstává sám.

Při nákupu v samoobsluze si všímám pana Nadžimy: sedí v koutku se stolky a židlemi, upíjí z kelímku instantní kávu a pozoruje život kolem. Zdravím ho. S mou mizernou japonštinou si ale moc nepopovídáme.

U nás v rodině je situace jednodušší. Mám bratra v Česku, a když je potřeba, může být rodičům nablízku. Nejvíc teď trpím já, jak jsem daleko od rodičů. Vím… Musím se postarat o svou rodinu, o děti. Švagrová žije v Paříži a tchýně byla tady v Tokiu osamocená. Proto jsme se sem před dvěma roky s japonskou manželkou odstěhovali. Žijeme s ní v rodinném domě, v oddělených bytech. Marně v Evropě odkojené televizními záběry na japonské mrakodrapy vysvětluji, že většina Japonců žije v malých dřevěných domcích, často několik generací jedné rodiny pohromadě.

Myslím na přítele, básníka Zbyňka Hejdu (viz rozhovor Vital 1/2011). Brzy to bude sedm let, co je na věčnosti. Zemřel doma, v rodinném kruhu. Poslední měsíce k němu docházel pečovatel z domácího hospice Cesta domů, shodou okolností můj bývalý katecheta z dětství. Myslím na to, jak moc Zbyněk miloval svou maminku. Dlouho polehávala u nich v kuchyni. Pan Nadžima žije nyní v domečku, kde mu vše připomíná nepřítomnost manželky. Sám ale není, jeho dcera žije ve vedlejším domě, syn za nimi pravidelně dojíždí.

Foto Teo Romera

Japonsko má nejstarší obyvatelstvo na světě. Žije zde více než 44 tisíc lidí, kterým je víc jak sto. Porodnost je dlouhodobě nízká. Přibližně dvacet osm procent obyvatelstva – přes 35 milionů lidí – je starší pětašedesáti let. Staří Japonci, a Japonky obzvlášť, jsou dlouho zdraví. Mají svou hrdost. Je běžné, že vám v metru starší žena uraženě poděkuje, když jí nabídnete své místo, a odvrátí se s pohledem jako by říkala „To vám připadám tak stará?“ Na ulicích jsou často vidět staré ženy s pojízdnými chodítky s prostorem pro hůl, nákupní tašku či psíka, shrbené, pomalé, přesto pyšné, jako by říkaly: „Podívejte, jak se o sebe ještě sama dokážu postarat!“

Ideální domov důchodců musí být postaven na respektu k lidem jako k osobnostem, které v každém věku umějí do společenství přispět.

Chodím na kurz japonštiny. Pořádá ho radnice zdarma, aby pomohla cizincům se rychleji a lépe včlenit. Tři hodiny denně po tři měsíce. K tomu přednášky a vycházky. Jedna z nich mě zavedla do domova důchodců Kojodo Hómu ve čtvrti Nakano.

Zaokrouhlená světlá budova se zelení na dvorku. Přízemí je určeno denním aktivitám otevřeným lidem, kteří sem dojíždějí zvenku. Zrovna probíhá kroužek zpěvu s cvičením. Trenérka stojí před velkým plátnem, na kterém jsou promítány pohledy přírodních krajin. Připojují se k ostatním, větší část starých mužů a žen cvičí vsedě, pohybuje rukama a trupem, někteří se připojují ke zpěvu. Jedna starší paní se mě ptá, odkud jsem, a pokračuje: „Začínáte mít trochu bříško. I vy byste měl více chodit a méně sedět u počítače. Nárazy chůze jsou dobré pro kosti. Kdo se přestane hýbat, dává tělu signál, že už se chystá odejít.“

Opodál jsou stoly pro další aktivity: origami (skládání z papíru), kaligrafie, ruční práce, vaření… Pořádají se tu kurzy tance, maškarní plesy, muzicírování, hry se psy, občas přijde dvojice komiků manzai předvést své two men show. I pan Nadžima dnes dojíždí na takové aktivity. Na žádost jeho dětí za ním domů přišel poradce z radnice. Podle jeho časových možností, osobních zájmů a jiných kritérií mu poradil, jaké aktivity by mohl navštěvovat a kde.

V druhém patře jsou pokoje stálých obyvatel, jídelna a koutek, kde si mohou oddychnout pečovatelé. Automatické postele, přenosné záchodky, které stačí umístit hned vedle postele, aby člověk nemusel v noci chodit daleko. Speciální deska na přenášení osob z pojízdného lehátka na postel, aniž by si pečovatel musel příliš ničit záda.

Fantastické koupelny. Pro pohyblivé, samostatné lidi je zde jedna tradiční, lázeňská. Druhá je pro lidi nepohyblivé, se speciálními vanami, do kterých je možné zajet vsedě na křesle nebo se vleže ponořit na lehátku. Teplotu i dobu koupele je možné nastavit digitálně dle potřeby.

V jídelně si všímám některých zvláštně upravených jídel s texturou želé – s věkem je někdy náročnější polykat tekutiny či pevnou stravu. Především si ale všímám toho, jak někteří z právě obědvajících strávníků při příchodu cizích návštěvníků ožili.

Vybavuje se mi stacionář svaté Anežky České Berounské Charity, ve kterém zemřela má babička. Dlouho se o ni starali rodiče v nedalekém Tetíně. Pro zhoršující se Alzheimerovu nemoc to po čase bylo příliš náročné. I tam měly staré ženy pohled plný zvědavosti, když přišla návštěva. Svět, kdysi plný známých tváří a zákoutí, povinností, hluku, anonymních kolemjdoucích se zúžil na zvláštní společenství pečovatelů a několika lidí, stále stejných, se kterými by se člověk za jiných okolností pravděpodobně nesetkal.

Běžné služby hradí z devadesáti procent stát, zbylých deset procent platí rodiny. Jako u tolika věcí, i zde se ovšem mísí kapitalistické zásady se socialistickým cítěním.

Úcta a vděčnost, které jsem tehdy pociťoval vůči ženám, které s laskavostí pečovaly o mou babičku, se přenáší na pečovatele japonského domova. Kladu si otázku, do jaké míry tato úcta a vděčnost spoluvytváří zeď, která od vnějšího světa již beztak dosti odtrženým zaměstnancům takovýchto domovů znesnadňuje první kontakt. Po prohlídce máme možnost si s nimi trochu více promluvit, klást jim otázky.

„Co je ve vaší práci nejnáročnější? Co vás naopak nejvíce těší?“ Nejnáročnější je únava. Fyzická i psychická tíha. Nutnost být k dispozici neustále. Často nemožnost si řádně odpočinout. Nejkrásnější je, když člověk náhle zachytí u starých lidí, o které se stará, záblesk vděčnosti. Náhle z vás veškerá únava spadne, vše je opět smysluplné.

Běžné služby hradí z devadesáti procent stát, zbylých deset procent platí rodiny. Denní aktivity jsou převážně na soukromé bázi. Jako u tolika věcí, i zde se ovšem mísí kapitalistické zásady japonského státu a jeho institucí se socialistickým cítěním. Na podobné služby i na soukromé dopravní firmy, které převážejí děti do škol nebo pana Nadžimu na denní aktivity do podobného domova důchodců, je někdy možné pobírat příspěvky.

Důležitost soudržnosti komunity je patrná i z toho, že radnice nabízejí stravenky či jiné výhody sousedům, kteří občas seniory z jejich čtvrti navštíví, nebo ověří, zda mají dobře zamčeno, pomáhají s nákupem…

V Kojodo Hómu zaměstnávají několik cizinců. Podle japonského statistického úřadu odpovídá současný vysoký počet seniorů generaci baby boomerů. Do roku 2060 má obyvatelstvo Japonska nápadně ubýt, až o čtyřicet milionů obyvatel. Struktura společnosti se ale má zároveň radikálně proměnit: stárnutí obyvatelstva by se mělo zpomalit, zato počet práceschopných lidí by se měl ještě o polovinu snížit. Přibližně třicet procent obyvatelstva bude starší než šedesát pět let a velká část těchto lidí bude potřebovat péči, což představuje také zvýšení sociálního státního rozpočtu. Proto také Japonsko v současné době mění podmínky pracovních víz a zakládá různé programy k usnadnění migrace zahraničních pracovních sil.

Obdivuji se velkým posuvným oknům. V domově důchodců nedaleko Versailles, ve kterém nyní bydlí má druhá babička z francouzské strany rodiny, se mi příbuzný jedné dámy, se kterou se skamarádila, postranně svěřil: „Všiml jste si, že tu nejdou otevřít okna? Pouze úzká okna na kliku u stropu, viďte? Brání tak sebevraždám. Taky jsem zjistil, že tu mezi některými obyvateli dost bují promiskuita. A pozor! Nenechávejte babičce žádné šperky, nám se tu už něco ztratilo.“

Co by tento pán, poněkud úzkoprsý vůči lidské slabosti, říkal tomu, že nedaleko od Tokia, v Kanagawské prefektuře založil jeden pečovatel bar pro seniory. Podnik Rjúgúdžó je nepřístupný osobám do pětašedesáti let. Ačkoli se výzdobou neliší od jakéhokoliv jiného obyčejného baru, je bezbariérový a přijímá i lidi, kteří mohou už pouze ležet či kteří trpí pokročilou rakovinou. U dveří je kód, aby osoby s demencí nemohly omylem nepozorovaně vyjít na ulici, záchodky jsou vybavené geriatrickými postelemi pro přebalování plen. Obsluha sestává z vyškolených zdravotních sester a fyzioterapeutů. Majitel, sám pečovatel z domova důchodců, předem navštěvuje rodinné členy hostů, aby se informoval o jejich zdravotním stavu a potřebách. K založení baru ho vedla zkušenost s vlastními rodiči: „Nechtěl jsem, aby zůstávali zavřeni doma, aby se styděli jít mezi lidi. Chtěl jsem, aby měli možnost si občas zajít s přáteli na skleničku.“

Po svém příjezdu do Japonska, kdy jsem si občasně přivydělával konverzačními lekcemi cizích jazyků, jsem se seznámil se Satoko Fudžiokovou. Chystala se do Evropy, aby při mezinárodním sympoziu v Londýně představila svůj nový projekt kulturního regionálního střediska se zaměřením na péči o seniory a chtěla si procvičit angličtinu, zejména techničtější slovník. Jak jsem posléze zjistil, Satoko patří v Japonsku mezi hlavní inovátorky v přístupu k seniorům a k mezigeneračnímu soužití.

I ona začala pracovat v oblasti péče o seniory v reakci na stárnutí svých rodičů a na smrt své matky. Premiéru měla v domově důchodců v Nagasaki, kde se snažila co nejvíce zvýrazňovat individuální schopnosti lidí při denních aktivitách, od kreslení po japonské šachy šógi. Byla to pro ni první zkušenost. Aby důchodci cítili, že jsou vnímáni jako plnohodnotní jednotlivci lidské společnosti, často jsou do organizace těchto a jiných aktivit zapojováni. Jsou například jmenováni zástupci jednotlivých kroužků. Dostávají zodpovědnosti a povinnosti při pořádání kulturních a společenských akcí domova, ale i čtvrti – jsou tedy nadále aktivními členy komunity.

Namítl jsem, že pan Nadžima byl dříve uznávaným kardiochirurgem. Nejsou pro něho kreslení a cvičení ponižující? Když ho čtvrť zapojí třeba do organizace slavnosti dušiček bon odori, bude částečně rozhodovat o jejím průběhu a bude při nich prodávat cukrovou vatu, lidi pozdraví a pochválí, poděkují mu. Ale nejsou takovou činností jeho pravé dovednosti a dřívější společenské postavení bolestivě potlačené? Jeho by asi spíš zajímalo, kdyby jim někdo občas přišel udělat zajímavou přednášku a moct si s ním pak popovídat. Nebo kdyby rovnou požádali jeho o přednášku…

„Jistě. Podobné aktivity cílí v první řadě na fyzické zdraví lidí, kteří se jich zúčastňují.“ Projekt Satoko vychází z opačných základů: „Problém je v tom, že generace pana Nadžimy ještě poznala válku a bezprostřední poválečné období. Je to generace hrdá, ale skromná. Musela se tvrdě vypracovat, ale bylo by pro ni neslušné dávat to na odiv nebo si na něco stěžovat,“ vysvětlila mi Satoko.

Na to navazuje podnikatelskou úvahou: „Stárnutí Japonska je také obchodní a technologickou příležitostí. Nemá-li člověk feedback od svých klientů, nemůže pokročit. Pokud naslouchá a nevychází vstříc jejich pravým potřebám, nemůže jim nabídnout kvalitní služby. Pouze jim bude vnucovat většinový model a bude se méně snažit sám sebe zlepšovat.“ Předjímá však, že nastupující generace seniorů nebude již zdaleka tak pokorná. Bude to generace, která plně zažila ekonomický rozmach Japonska, generace zvyklá na moc, zvyklá rozhodovat a stěžovat si.

Vzhledem k věkovému vývoji obyvatelstva se v Japonsku počítá po několik desetiletí s tím, že nově vystavěné školy se do budoucna promění v domovy pro seniory. Ostatně část školy, do které chodí můj syn, již jednomu takovému domovu připadla. Bezbariérové chodby jsou pro děti zábavné – v budoucnosti poslouží jejím rodičům. Satoko mi ale říká, že toto jí přijde málo. „Děti jsou sice vedle seniorů, ale nedochází zde ke skutečnému generačnímu střetávání a obohacování. Přitom mezigenerační setkávání je stimulující pro psychické zdraví. Nejen pro seniory.“

V Japonsku, kde se lidé méně zvou k sobě domů a více se setkávají venku, existuje bezpočet komunitních center. I v naší čtvrti je takové centrum. Děti si hrají na hřišti nebo si půjčují a čtou knihy, lidé středního věku si pronajímají místnosti na hodiny vaření nebo malování, starší dámy tam chodí na kávu, pánové na tradiční deskovou hru go. Satoko chce v tomto směru jít ještě o krok dál.

Inspiraci částečně čerpala z progresivních projektů nových komunitních center založených na mezigeneračním setkávání ve městě Tojama. Několik let dojížděla do města Karuizawa, odkud pochází, a prováděla tam výzkum u obyvatel. Zajímala se nejen o to, co mají rádi, nebo jaký druh činností by si přáli od nového místního střediska, ale také, jaké jsou místní zvyklosti a tradice, místní lidové písně, pohádky a řemesla. Základem je, aby ve středisku mohli lidé dělat to, co mají rádi, aby měli možnost se svobodně vyjádřit a aby následný program byl sestavován na základě jejich přání a tužeb. Řekne-li někdo, že má rád klavír, musí zde být možné, aby si sám mohl zahrát, nebo aby mu někdo mohl zahrát.

Satoko mi ukazuje plán, nákresy a maketu dřevěného domu v malém lesíku, hned vedle základní školy. Dala ji název Hoči no Lodži (Hočiho chalupa). Kolem domu je park s potůčkem, malým polem a prolézačkami. Prostor má vymyšlený tak, aby měli školáci možnost se při společné práci nad sazenicemi přiučit od seniorů. V dřevěném domě mají být různé místnosti, některé v tradičním japonském stylu se slaměnými podlahami tatami, jiné v evropském stylu ze dřeva. Hudební salónek, dílna, kuchyňský koutek, ale i malá klinika. Centrum bude výdělečné díky denním aktivitám pro seniory a podpoře města. Jeho identita bude však zaměřená na kulturní program pro široké publikum, na mezigenerační propojení a udržení místních tradic a řemesel.

Zaměstnanci budou složeni z klasických pečovatelů, lékařů, ale také z lidí s různými technickými, řemeslnými a uměleckými dovednostmi. „Návštěvníci nemají mít jako první dojem, že se jedná o další instituci nabízející klasické denní aktivity pro seniory, ale o skutečné akční centrum, kde se lidem naslouchá,“ doplňuje Satoko o svém projektu, jehož stavba již započala a dokončená má být příští rok.

Myslím na své rodiče a prarodiče a dávám Satoko za pravdu. Ideální domov důchodců musí být postaven na respektu k lidem jako k osobnostem, které v každém věku umějí do společenství přispět. A pak přemítám nad svými vyhlídkami a vychází mi z toho jednoduchá rovnice. Vždyť jak se ke stáří chováme, tak se budou naše děti chovat k nám.