Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Životní koloběh strachu: Proč se některým vyhýbá a jiným ne?

Senioři podobně jako malé děti své strachy somatizují. Uzavírají se do sebe a denně pak zažívají neskutečná muka. Ptejte se zas a znovu „proč?“ a zkuste se nebát.

Ráno to leze po čtyřech, odpoledne chodí po dvou a večer po třech. Ano, je to člověk a jeho životní koloběh. Méně se ví, že obdobný koloběh žijí i naše každodenní strachy. Nikdy dřív mě to nenapadlo, ale od té doby, co jsem máma, tu paralelu vidím úplně jasně. V určitém okamžiku života se vracíme do dětství. V tom dobrém i v tom horším. A tak mé pětaosmdesátileté babičky mají dnes největší strach udělat samostatný krok, stejně jako měla před pár lety strach moje dcera, když se učila chodit. Podobně jako děti nechtějí být bez mámy, touží lidé s vysokým věkem především po tom, aby nebyli sami.

A tento strach a strachy jemu podobné nemají pranic společného s obavami, které prožíváme na vrcholu sil – když se bojíme o rozjetou kariéru, dobrou pověst, dostatek peněz, o to, jestli se vejdeme do kalhot příslušné velikosti nebo kdy v rámci osobnostního růstu překonáváme nejednu fobii či úzkost.

Zahořklí starci

Strachy dětí i stárnoucích lidí jsou zdánlivě drobné, někdo by řekl až zbytečné. Jsou každodenní, všudypřítomné a velmi bolavé. Strach být sám, strach ze změn, nového prostředí, nových lidí. Strach z toho, aby nepřestávaly rodinné tradice a častý je také strach, aby se náhodou zavedené pořádky nezačaly dít nově a jinak.

Nedivme se pak, že stárnoucí lidé jsou najednou podráždění, rýpaví a snad až panovační. Obava o to, že na mém názoru už nezáleží, vede pak k podvědomé potřebě „velet“. Ideálně alespoň vlastním potomkům, kteří jsou sice už dospělí lidé, ale pro své stárnoucí rodiče jsou stále dětmi. A i v tom je strach, že když přestanu velet, už to nebudu já a už mě nikdo nebude potřebovat? A co pak?

Starší lidé také často své strachy somatizují, podobně jako děti. Uzavírají se do sebe a spolu se svými strachy pak denně prožívají neskutečná muka. A zároveň dochází se ztrátou určité životní energie k násobení osobnostních rysů. Tedy do největších soubojů se strachy se pak dostávají ti, kteří byli odjakživa bojácní, vystrašení nebo úzkostliví. Další rizikovou skupinou jsou ti, kteří stáli ve vedoucích pozicích a najednou jsou „nikdo“. Byli hlavami rodin, ostražitě si hlídali svá území, špatně snášeli jiné názory nebo byli přesvědčení, že bez nich se svět nepohne dopředu. A on se hýbe a oni mu pranic nechybí. A dělají ještě aspoň něco dobře? A stačí tomu světu kolem? A… kdy se na ně zapomene?

(Ne)stane se to vše

A přestože se tohle děje většině, je tu skupina lidí, kterým se strach vyhýbá. Těší je pocit volnosti, vědomí toho, že už nemají co ztratit, že možná poprvé v životě vůbec mohou riskovat a žít naplno. Že se mohou přestat bát, protože už pomalu není čeho. Děti vychovali, v práci své udělali, mají sny, chtějí je žít a plnit si je. Ale je jich nepoměrně méně. „Jsou to lidé, kteří nelpí. Na tom, co měli či mají, na svých pravidlech, na tom, kdo po nich co zdědí. Netrápí se, žijí výzvou dalších dní,“ vysvětluje psycholožka Kateřina Cajthamlová. Dodává, že takoví lidé jsou svobodnější, flexibilnější a jejich život je v mnoha ohledech naplněnější i jednodušší než ostatních, kteří strachům podléhají.

„Ta obávající se většina si uvědomuje, že ztrácí síly na každodenní povinnosti, nepřízně osudu. Cítí se zranitelnější. A opět, uvnitř sebe lpí na tom, aby všechno bylo jako ve středním věku, kdy síly bylo dost. Svazují je již zmíněné strachy ze ztráty postavení, kamarádů, partnerů a neuvědomují si, že vývoj v životě nikdy není lineární, ale krizový,“ říká Cajthamlová.
Za strachem v neposlední řadě stojí sebeklam – ne, já ten vysoký cholesterol nemám, to nemůže být pravda! Přichází vztek a dotazování kdo za to může? „A nakonec sami sobě seberou zbytek sil výčitkami: Kdybych já tehdy…,“ varuje Cajthamlová.

Nejjednodušší je jít a jednat. Jste přece už životem otužilí! Protože život je takové otužování, ale mnozí jej naplní vyhýbáním se. A při vyhýbání se vzniká přecitlivělost, jak upozorňuje lékařka. Přece když se vyhýbáte studené vodě, potřebujete časem čím dál teplejší. Když se studené vodě nevyhýbáte, odstávka teplé vody vás rozhodně nezaskočí. A se strachy a obavami vyplývajícími ze situací souvisejících s věkem to je stejné. Přijměte sebe – i v další životní etapě. V nových rolích a rozložení sil. Přijměte prostě fakt stárnutí a věku. A co jde ruku v ruce s ním, berte jako novou etapu a novou zkušenost.

Jak zkusit nemít strach?

Když už jsme u toho koloběhu strachu, zkuste to také vyřešit „koloběhovým způsobem“. Sami sebe se ptejte, proč ten strach máte. A ptejte se jako malé děti. Ty mají jednu velmi účinnou otázku: Proč? A opakují ji tak dlouho, dokud se nedoberou jádra problému. Může to být cesta i k tomu, jak se dobrat toho, proč máte konkrétní strachy a bojíte se je rozpouštět. Začněte otázkou „proč“, odpovězte si, a znovu se ptejte „proč“. Dokud důvod nebude jasný. A pak se můžete začít od strachů odpoutávat. „Špatný je také postoj dobře už bylo a sklony k sebelítosti. Ty vám spolu s nadbytečným lpěním dokážou zničit celý život. Učiní vás velmi zranitelnými,“ vzkazuje MUDr. Kateřina Cajthamlová.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!