Když v roce 1974 v Kanadě dva mladíci poničili dvaadvacet místních nemovitostí, přišel nejen trest, ale také setkání s těmi, kterým domy patřily. A spolu se setkáním i dialog. O tom, co vlastně mladíci udělali, a o tom, jak svou škodu napraví. Respekt k potřebám obětí a prostor pro pachatele přijmout za své jednání odpovědnost jsou principem restorativní justice. Její zakladatel a duchovní otec Howard Zehr říká, že restorativní justice není mapa, ale kompas. Víc než přesným návodem je spíše filozofií, kterou si každá země naplňuje svým vlastním způsobem. V souladu s její kulturou, zvyky a tradicemi. Kořeny tohoto přístupu najdeme už ve 13. století, kdy měly podobu tzv. smírčích křížů. Z kamenů je jako součást svého pokání musel postavit pachatel vraždy, čímž dával najevo, že svou vinu přijímá. Zároveň už tehdy byla do rozhodování o trestu zapojena rodina oběti. Pokud pachatel splnil jimi stanovené podmínky, mohl se vyhnout popravě.

„Neřekla bych, že smírčí kříže jsou přímým předchůdcem restorativní justice, ale princip vyrovnat se nějakým způsobem s obětí i u nich bezesporu je. Ale spíše v rovině materiálního odškodnění než narovnání vztahů, o které jde současné restorativní justici především.“ říká JUDr. Petra Masopust Šachová, PhD., která v České republice Institut restorativní justice před dvěma lety založila. „Líbí se mi, že neexistuje jednotný manuál, jak restorativní principy aplikovat, každá země je naplňuje po svém. U nás jsou opřeny o snahu odklonit se od autority, což je u postkomunistické země přirozené. Nejen v justici, ale třeba i v našem zdravotnictví, školství a výchově jako takové častěji vidíme partnerský dialog víc než direktivní příkaz.“

Pachatel sice dostane trest, ale co dál? Bolest v pozůstalých a obětech zůstává. Stejně jako pocit nespravedlnosti.

V oblasti dialogu, respektu a sociálních témat nám bývají dávány za vzor severské země a inspirovat nás mohou i svým pojetím restorativní justice. Například Norsko využívá propracovaný systém mediace mezi obětí a pachatelem a do role mediátorů staví proškolené dobrovolníky. Aktuálně jich má okolo pětiset padesáti v tři sta pětašedesáti obcích. Jsou jmenováni na čtyři roky pro konkrétní obec a více než formální předpoklady rozhodují ty osobnostní. Vybraní dobrovolníci pak pracují převážně s pachateli, kteří jsou trestně odpovědní, ale zároveň nejsou starší dvaceti let. Důvod je jednoduchý. Nedostatek příjmů neumožňuje uložit jim dostatečně výchovný peněžitý trest a vězení je trestem příliš tvrdým a kontraproduktivním. Kromě oběti, pachatele a mediátora se mohou setkávání účastnit i další lidé. Rodiny obou stran nebo kdokoli další, komu daný trestný čin vstoupil do života. Pachatel tak získává možnost uvědomit si následky svého jednání. Je zásadní rozdíl mezi situací, kdy pachatel s hlavou skloněnou vyslechne trest, a situací, kdy se podívá svým obětem do očí a řekne: „Ano, já jsem to udělal.“ Přijetí zodpovědnosti znamená zároveň schopnost navrhnout, jak svou škodu odčiním.

„Tomu, aby se pachatel byl schopen podívat své oběti do očí a omluvit se jí, předchází velmi dlouhá cesta, která je plná konfrontací se sebou samým. Mezi nejsilnější milníky na ní patří setkání se s vlastním studem za to, co jsem spáchal,“ přibližuje vnitřní procesy pachatelů Petra Masopust Šachová a dodává, že taková transformace může být do určité míry i prevencí recidivy: „Restorativní přístup recidivu řeší, ale nevyřeší ji sám o sobě. Rozhodující je, jakou další podporu pachatel dostane a jak naplní své potřeby. Musí umět rozklíčovat otázku, proč vůbec má trestnou činnost v životě a jakou potřebu mu naplňuje, a to není jednoduché. Proto musí být restorativní justice součástí širšího spektra služeb, které pachateli pomohou najít jeho místo a uplatnění ve společnosti. Bez toho se recidivě zabránit nedá.“

Norské statistiky ukazují, že většina trestných činů mladistvých je spojena s drogami nebo násilím. A přináší také odpověď na otázku, proč mají tito lidé trestnou činnost ve svém životě. Polovina z nich totiž někdy v minulosti zažila například týrání nebo zneužívání. Často ve vlastní rodině. Pokud polovina mladistvých pachatelů byla dříve obětí, je to důležitý signál pro společnost, která sama sebe nejlépe ochrání tím, že pachatelům pomůže z kruhu vystoupit. Norové to vědí a heslem jejich restorativních programů je slogan „vychováváme své budoucí sousedy“.

Kromě prevence dalších trestných činů pomáhá restorativní justice i se zpracováním agrese, nenávisti nebo strachu. Emocí, které přirozeně prožívá většina pozůstalých nebo obětí trestného činu, ale zároveň emocí, které škodí primárně jim samotným. Pachatel sice dostane trest, ale co dál? Bolest v pozůstalých a obětech zůstává. Stejně jako pocit nespravedlnosti. Otázku „proč?“ si řada z nich nepřestane klást nikdy. A právě restorativní justice na ni pomáhá odpovědět. Petra Masopust Šachová vysvětluje jak:

„Když neznám odpověď na otázku „proč?“, nemůžu v sobě příběh uzavřít. A to znamená, že trpím nejistotou, která mě drží v minulosti. Oběť přirozeně neustále pátrá po důvodech, proč zrovna ji někdo třeba přepadl. Po setkání s pachatelem se ale může dozvědět, že důvod byl prostý. Šla zrovna okolo a byla to tedy náhoda. Zdá se to jako maličkost, ale není, protože oběť se po získání odpovědi může začít se situací vyrovnávat a zbavit se postupně dojmu, že zrovna na ni číhá na každém rohu nebezpečí.“

Jak to přesně vypadá, když si pozůstalí odpovědí na otázku „proč?“, ukazuje příběh, který na svém webu popisuje The Marshall Project. Server zaměřený na žurnalistiku z justičního prostředí. Mike a Debbie Lilesovi. Za třiačtyřicet let společného života zplodili a vychovali pět dětí. V roce 2017 byla Debbie zavražděna. Rok se obě strany, vrah i pozůstalí, chystali na společné setkání. „Viděl jste fotky z místa činu, viděl jste, jak se mozek naší matky roztekl po podlaze?“ chtěla se vraha ptát dcera Michelle. Druhá dcera Dana s sebou na setkání přinesla obrázek s osobním vzkazem, který od maminky kdysi dostala pro svého syna, jejího vnuka. Třetí z potomků, Gerald, si před setkáním přečetl životní příběh pachatele a alespoň částečnou odpověď na svou otázku „proč?“ získal. Dočetl se třeba to, že pachatelem byl člověk, který byl v dětství opakovaně týraný, mučený hlady, umístěný do dvaceti různých dětských domovů. Člověk, který byl sexuálně zneužívaný a který se ve třinácti letech pokusil z důvodu osamělosti o sebevraždu. Smyslem těchto informací není vzbudit v pozůstalých soucit nebo odpuštění, smyslem je pochopit souvislosti. Zmíněný server cituje Geraldova slova po dočtení spisu: „On je zlomený, ne neopravitelný. I jeho život má hodnotu.“ Soudce tehdy navrhl revoluční řešení. Pokud obžalovaný odpoví pravdivě na všechny otázky, které rodina má, respektive pokud jeho odpovědím rodina uvěří, nedostane pachatel trest smrti, ale „pouze“ doživotí. V USA se jednalo o naprosto bezprecedentní přístup vystavěný na absolutním respektu k pozůstalým. Především oni musí cítit určitou satisfakci, především jejich potřeby musí být naplněny a soudce jim dal najevo, že si toho je vědom.

„Důležitost takového respektu si nejlépe uvědomíme, když se na příběh podíváme optikou běžné praxe. Není výjimkou, že například důvěryhodnost svědků je protistranou u soudu zpochybňována. Zejména u závažných trestných činů je takový přístup nesmírně bolestivý a nedůstojný, a proto právě respekt považuji za pointu celého restorativního přístupu. Nestačí oběti jen vidět a slyšet, je třeba vnímat jejich příběh a dát jim prostor podílet se na hledání řešení,“ vysvětluje význam respektu ředitelka českého Institutu pro restorativní justici.

Prvním předpokladem je uvědomit si, že každý z nás může být zítra pachatelem nebo obětí, a přestat se tvářit, že se nás trestná činnost netýká. Není to pravda

Podobně osvíceně se zachoval i soudce v dalším příběhu. Richard Berman, který ve Spojených státech amerických rozhodoval v procesu s miliardářem Jeffreym Epsteinem. Mužem, který dlouhé roky sexuálně zneužíval desítky dívek a díky svým konexím i v těch nejvyšších politických kruzích až neuvěřitelně dlouho spravedlnosti unikal. Jeho životní příběh mapuje aktuální dokument Nechutně bohatý, který je k vidění na serveru Netflix. Vystupují v něm i některé z jeho obětí a jejich výpovědi pomáhají pochopit, jak klíčový respekt k potřebám obětí je. Když se Jeffrey Epstein dostal v roce 2019 za mříže, věděl, že je konec a spáchal v cele sebevraždu oběšením. Den předtím ale převedl veškerý svůj majetek na třetí osobu a obětem tak poslal cynický vzkaz, že vinu necítí a odškodné nezískají. Dopad na psychiku zneužitých žen byl devastující. „Opět unikl spravedlnosti, zase vyhrál,“ i takové reakce od nich v dokumentu zaznívají. Mimořádnou empatii a učebnicový příklad restorativního přístupu projevil zmíněný soudce Berman. Nevyslyšel Epsteinovy advokáty, kteří po jeho smrti usilovali o ukončení procesu, a dopřál zneužitým ženám slyšení v soudní síni. Měly možnost říct vše, co potřebovaly, a nutno podotknout, že se k tomu dlouhé roky odhodlávaly. Pokud by nyní o svůj čas a prostor přišly, možná by v sobě prožité trauma nikdy definitivně neuzavřely, což ony samy v dokumentu potvrzují: „Soudce Berman mi změnil život. Poprvé jsem viděla někoho ve vysoké funkci, kdo k nám měl nějakou úctu a vyslechl nás. A to je všechno, o co mi šlo. Aby nás někdo vyslechl.“ Právník obětí, Brad Edwards, ojedinělost tohoto přístupu potvrzuje: „To, jak se soudce Berman choval k obětem, bude vzorem pro podobné situace. Myslím, že to vstoupí do dějin jako nejdůležitější případ pro oběti trestných činů v dějinách USA.“

Jak dlouho asi bude trvat, než se podobně budou chovat i české soudy. Na tuto otázku Petra Masopust Šachová odpověď nemá, ale ví, co k ní vede: „Prvním předpokladem je uvědomit si, že každý z nás může být zítra pachatelem nebo obětí, a přestat se tvářit, že se nás trestná činnost netýká. Není to pravda. Ovlivňuje naše životy, atmosféru ve společnosti a naše chování. Když někdo vykrade dům v ulici, kde se nikdy nezamykalo, jsou dvě cesty. Buď začnou lidé zamykat, nebo začnou hledat ztracenou důvěru a bezpečí. A já věřím, že bude přibývat těch, kteří by si vybrali tu druhou možnost.“