Tohle za nás nebývalo. Věta stará jako lidstvo samo. Věta, která ale nikdy nevyjde z módy. Naopak. Každé další generaci se zdá, že varovný prst nad světem ještě nikdy nečněl s takovou naléhavostí.

Náš pád – přinejmenším morální – vidí obvykle ti starší a zkušenější jako více méně neodvratný. Ke skepsi se najdou důvody vždycky a platí to i dnes. Mohlo by se dokonce zdát, že situace je mnohem horší než dřív.

Když někde právě nevypukne další povstání, převrat nebo válka, jsme zas a znovu zasypáváni alarmujícími zprávami o prachbídném ba katastrofálním stavu světové ekonomiky i celé planety. To, že se u nás doma čas od času zvedají daně či hladiny řek, případně obojí, už bereme jen jako sezonní obtíže.

Opatrná generační diagnóza

Špatných zpráv je moc. Dokonce tolik, že ty méně špatné už vlastně nevypadají ani tak zle. Připomíná to anekdotu o stoickém klidu, kterou na svých duchovních cvičeních rád říkával kardinál Tomáš Špidlík. Je o muži, který si při každém návratu z práce živě představoval, že mu shořel dům, žena podala žádost o rozvod a dcera utíká s největším lumpem z města. „A když jednou zas vrací a vidí skutečně hořet dům, ale před ním stojí jeho žena a dcera, tak si řekne: To se stalo jen tohle? To není tak zlé,“ uzavíral pointu Tomáš Špidlík.

Lékaři v takových chvílích obvykle konstatují: Stav je vážný, nicméně stabilizovaný. Což je, jak víme, věta, která připouští mnohý výklad. Stejně jako konstatování: Tohle za nás nebývalo.

Jak to vidíme my sami? A tuhle otázku rovnou rozšíříme na směřování celého současného světa. Je diagnóza roku 2016 horší, než bývala kdysi? Odpověď se jistě nehledá snadno. To, na čem záleží snad nejvíce, je momentální postavení pozorovatele vůči objektu – vůči světu. Na hodnocení bude mít asi největší vliv náš současný statut, sociální, generační i finanční. Přesto se ale pokusme najít objektivní úhel pohledu.

Naším referenčním bodem je tedy žhavá současnost, přesněji první polovina roku 2016. Se žhavými anebo doutnající konflikty v Africe, na Ukrajině či na Blízkém Východě, s erozí Evropské unie a evropských hodnot a v neposlední ředě se sérií zrůdných teroristických útoků na všech kontinentech vyjma Antarktidy… Takový je tedy lakonický výčet ran, které stihly svět navštívit jen za prvních šest měsíců roku 2016. Jeho události zatím zůstávají v povědomí a stále pracují.

Pro srovnání teď obrazně řečeno přetočíme historický záznam zpět o časový úsek, který obvykle dělí dvě sousední generace, tedy o dvacet let. A uvidíme zřetelně, že ani rok 1996 a jeho první polovina nijak nešetří tragédiemi. Válka v bývalé Jugoslávii se všemi zrůdnostmi sice má svůj bod kulminace za sebou, přesto Balkán ještě čekají krvavé zvraty. Stále se velmi brutálně bojuje i v Čečensku a k dalšímu osudovému konfliktu spěje nezadržitelně Irák.

Svět pro nás, kteří na něm chodíme více než dvacet, čtyřicet nebo dokonce šedesát let, býval stejně špatným, ale často i mnohem nebezpečnějším a mnohem horším místem k žití, než je dnes.

Právě dnes by se mohlo zdát, že cestu k děsivé renesanci terorismu otevřelo až nové milénium, buďme si ale jistí, že ani devadesátá léta nezůstávala nijak pozadu. Naopak. Na konci ledna 1996 najíždí na budovu Centrální banky v srdci srílanské metropole Colombo náklaďák naložený výbušninami. Výsledkem je 86 mrtvých a celých tisíc čtyři sta zraněných. O týden později exploduje zhruba tři kilometry od londýnské City nálož, která zabije dva lidi a způsobí škody v přepočtu za neuvěřitelných 3,8 miliardy korun. O pouhých čtrnáct později dní zabijí dva sebevražedné atentáty v Izraeli pětadvacet lidí a osmdesát dalších zraní.

Mimořádně odpudivý útok zaznamenává v březnu 1996 také malé skotské městečko Dunblane. Nepříčetný nezaměstnaný prodavač v místní škole postřílí šestnáct dětí a s nimi jednoho učitele. O měsíc později se v tasmánském Port Arthur po ulicích prochází zjevně vyšinutý Martin Bryant a pálí na potkání ze semiautomatické pušky. Bilancí je pětatřicet zmařených lidských životů. V květnu 1996 zahyne v Alžírsku za nevyjasněných okolností nejpravděpodobněji rukou islámských extremistů sedm trapistických mnichů z Francie.

Je to náhoda? Sešly se tu jen dva špatné roky? Přeskočme tedy dál o dalších dvacet let do minulosti. V prvních lednových dnech roku 1976 se v Kambodži oficiálně etabluje jeden z nejzločinnějších režimů lidských dějin – samozvaná Demokratická Kampučia. Celkový počet obětí totální komunistické diktatury je později odhadován na jeden a půl až tři miliony lidí! Na jaře roku 1976 přebírá moc v Argentině tvrdá vojenská junta, která pronásleduje zejména levicovou opozici. Bilance jejích obětí se v příštích sedmi letech postupně vyšplhá odhadem na nejméně deset tisíc lidí.

Ani před čtyřiceti lety ve smutné bilanci násilí nechybí Blízký východ. V počínající a nepřehledné Libanonské občanské válce je celý rok 1976 poznamenán řadou etnických a náboženských masakrů s tisícovkami obětí zejména v řadách civilistů z řad šíitů, sunnitů i křesťanů. V dubnu téhož roku zaznamená vážný incident i Peking, když u brány tamější sovětské ambasády exploduje bomba. Zabije čtyři kolemjdoucí. Útok otevírá další dramatické dějství v nebezpečné roztržce mezi dvěma jadernými mocnostmi.

Ano, terorismus určitě není neznámým pojmem ani v roce 1976. V lednu začíná proces s klíčovými členy západoněmecké teroristické skupiny Frakce Rudé armády. Její spektakulární útoky zahrnují takové instituce jako banky, velvyslanectví nebo vojenská velitelství v Německu i za jeho hranicemi a vyžádají si řadu obětí na životech i zraněných.Pokud jsme až dosud neučinili jednoznačný závěr, tak právě na následujících řádcích bychom už mohli najít odpověď na otázku, zda je dnešní svět vyšinutý víc, než byl dříve. Na naší malé exkurzi popojdeme naposledy o dalších dvacet let zpět a octneme se tentokrát v roce 1956.

Rok, kdy začíná Suezská krize válkou mezi Francií, Británií a Izraelem na straně jedné a Egyptem na straně druhé. Hřmí ale přímo i kolem nás, hodně blízko. V polské Poznani začínají nepokoje frustrovaných dělníků. Komunistická vláda je tvrdě potlačuje a nechává za sebou desítky mrtvých. Jiskra odporu ale záhy přeskakuje a dopadá do Maďarska, které bouří proti stalinistické vládě. Brutální vojenská intervence Sovětského svazu končí krvavým potlačením lidové revoluce s tisícovkami obětí na životech civilistů.

Nesmí zapadnout ani dobře známá skutečnost, že svět roku 1956 je světem studené války, v níž proti sobě stojí Spojené státy a Sovětský svaz v pevném odhodlání zničit jeden druhého. Oba národy i jejich spojenci jsou připraveni k frontálnímu útoku i k zoufalé obraně. Oba tábory mají arzenály, které dokážou mnohem více než zajistit vítězství nebo odvrátit porážku. Oba tábory jsou pevně odhodlány uplatnit sílu. Nikdo nepochybuje o tom, že jaderné i konvenční zbraně sovětského i amerického bloku jsou v plné permanenci, a že při skutečném nasazení přinesou zánik celého světa.

Na tomto místě je tak jistě možné konstatovat, že svět pro nás, kteří na něm chodíme více než dvacet, čtyřicet nebo dokonce šedesát let, býval stejně špatným, ale často i mnohem nebezpečnějším a mnohem horším místem k žití, než je dnes. Každá statistika a srovnání zahrnující počet teroristických útoků, obětí, válek, zraněných, uvězněných, pronásledovaných to musí potvrdit. Objektivně.

Nebezpečná blízkost světa

Většina lidí ovšem není a nemůže být objektivně spokojena s tím, že už bývalo i hůř. Najít v reálném životě důvod k radosti či ke spokojenosti pouze v samotném faktu, že nám při návratu ze služební cesty nebo dovolené hoří „jen“ dům, je stejně pošetilé jako nemožné.

Na druhé straně jsou ale zvláštní, ba přehnané, všechny ty současné děsivé chmury a mimořádné zaujetí, které věnujeme neklidnému světu. Naše konverzace nejen u televize, ale i u rodinného stolu, v kanceláři, na procházce v parku někdy připomínají zasedání Rady bezpečnosti OSN. Řeší se migrace, náboženství, situace v Pacifiku, na surovinových trzích, v Kremlu, v Bílém domě, na Hradě, pod ním… To vše jaksi neodpovídá významu skutečné situace, alespoň v kontextu našeho krátkého historického srovnání.

Připomeňme ještě vstupní frázi: Tohle za nás nebývalo. A ptejme se znovu. Tentokrát trošku jinak: Co tedy nebývalo a co nového se stalo, že nás svět tak straší? Nové je to, že svět nebyl nikdy dříve tak blízko. Jistě ne v roce 1956, ani 1976, ale dokonce ani v roce 1996. A když totiž říkáme blízko, myslíme opravu velmi blízko. Je dokonce možné konstatovat, že svět už v novém miléniu pronikl za hranici naší intimity. Dotýká se nás na místech a v situacích, kde to dříve nebylo ani myslitelné.

Generace prarodičů si v mládí mohly přečíst noviny, podívat se na filmový týdeník, poslechnout rozhlas po drátě, tranzistorák anebo televize – to už byly vymoženosti, luxus, ale rozhodně ne průlom. Ten přineslo v devadesátých letech živé televizní vysílání, a tak generace současných rodičů poprvé sledovala první války a krize v přímých přenosech.

Televizní zpravodajství odstartovalo éru fascinace aktuálním děním. A každý se od určité chvíle mohl stát očitým svědkem, který drží prst na tepu doby. Přesto mezi světem a divákem pořád ještě byla celkem slušná distance. Ta se dokonce příliš nezměnila ani po masovém nástupu fenoménu zvaného internet na konci devadesátých let. To, co jsme chtěli vidět nebo slyšet o světě, a to, co měl svět vědět o nás, nakonec vždycky zůstalo stát vypnuto v obýváku nebo v pracovně. Televizi ani stolní počítač si nikdo pod peřinu ani na toaletu nevzal. Právě tohle se změnilo.

Svět už máme rovnou ve vlastní dlani a ve vlastní kapse. A naším oknem do světa začíná být zejména mobilní telefon. Mobil je pro řadu z nás tou první věcí, které se ráno po probuzení dotkneme a tou poslední, které se dotkneme večer před tím, než usneme. To se jistě stále netýká všech, někoho dokonce vůbec, ale i když někdo mobil nemá (a ruku na srdce, kolik takových lidí známe), zjitřené atmosféře doby se může vyhnout nejvýše na rybách nebo na houbách.

Zkusme chvíli uvažovat nad tím, o jak podstatnou a dramatickou změnu jde. O změnu v tom, jak komunikujeme o světě, svět s námi a my s ním.

Boty si zavazujeme stejně, jako jsme je zavazovali před šedesáti lety, stačí klička. Bunda má buď knoflíky, nebo zip. Všechna auta zatím ještě mají alespoň brzdu a plyn, i když některá jezdí jen na elektřinu. Ale třeba hřebík se beze změny pořád tluče jen a pouze na hlavičku. Jedna módní vlna sice střídá druhou a ve stále zběsilejším rytmu se mění barvy, tvary či vzory, ale podstata většiny věcí a jejich funkce zůstává stejná. Naše komunikační a informační prodělaly obrovskou revoluci.

Doma vyrobenou krystalku vystřídaly dotykové HD displeje. Přenos postupně nabral tempo až k limitům rychlosti světla v informování v jakémkoli okamžiku, odkudkoli v reálném čase. Kvantita informací dosahuje astronomického objemu. Média velká i malá, domácí i zahraniční se dostala do naší bezprostřední blízkosti a provázejí nás prakticky bez přestání.

To vše dá určitě vnímat jako fascinující zlepšení, které zvyšuje komfort našeho života. Na druhé straně nová i tradiční média vytvářejí nesrovnatelně větší tlaky, roste nárok na to, jak všechny informace zpracovat, jak s nimi naložit, jak je vyhodnotit. A tak se náš vnitřní komfort může paradoxně citelně snižovat.

Svět je tedy stejný, ovšem stalo se, že k nám v posledních letech promlouvá s rostoucí naléhavostí intenzitou, ať už si to přejeme, či nikoli. A to tu dříve nebylo. Objektivně.

Lapeni sociální sítí

Ani tímto lakonickým konstatováním ale nemůžeme uzavřít naše úvahy nad tím, proč náš svět začal tak vibrovat. Důležitý, dokonce klíčový, je fakt, že informace už jen pouze nepřijímáme a nezpracováváme. My společný obraz světa spoluvytváříme, jak jej modelujeme sami pro sebe i pro druhé. Sdílíme a zveřejňujeme.

Odborníci už před lety popsali fenomén zvaný digitální propast. První základní definice hovoří o rozdílech mezi těmi, kteří mají přístup k novým informačním technologiím, a těmi, kteří tento přístup nemají. Dělící linie se tak logicky rýsuje mezi chudými a bohatými zeměmi.

Věci ale postupně dostaly vlastní spád a nový obsah. Počet lidí s přístupem k internetu na celém světě jen od roku 2000 do roku 2012 stoupnul v průměru z necelých deseti na dvaačtyřicet procent a nástup mobilních telefonů je ještě mnohem razantnější.

I proto se definice digitální propasti mění. V této souvislosti už se nemluví jen o dělicí čáře mezi rozvinutým a méně rozvinutým světem. Trhlina se tvoří mezi více a méně zdatnými a vybavenými uživateli digitálních technologií uvnitř jednotlivých zemí nebo regionů se srovnatelnou ekonomickou silou. Často vůbec nejde o generační otázku. Výzkumy ukazují, že lidé různých věkových skupin z rozvinutých zemí mohou preferovat různé prostředky digitální komunikace, jedni dávají předost počítači, jiní notebooku další potřebují nejvíce mobil. Ovšem představa, že starší lidé komunikují na sítích méně intenzivně je falešná.

V globálním digitálním davu se rozdíly se rýsují jinde. Často v oblasti univerzálních hodnot, názorů a preferencí v politice, kultuře, náboženství i v životním stylu. Ideální platformu k tomuto vymezování otevírají sociální sítě založené mimo jiné na tom, že uživatelé sami cíleně filtrují to, co k nim doléhá a pochopitelně i to, co od nich vychází.

Není nezajímavé sledovat paralelní dynamiku, kterou dostávají společnosti v celém světě. Clintonová vs. Trump v USA, Leave vs. Remain v britském brexitu, Hrad vs. kavárna v české kotlině atd. Mluví se v této souvislosti o globalizaci a deglobalizaci. O těch, kteří v propojeném světě profitují, ať již skutečně, nebo v přeneseném smyslu slova, a o těch, kdo ztrácejí. Jedni sami sebe vnímají jako liberální a progresivní, druzí se mohou vidět jako stabilní a tradiční síla.

Digitální média a sociální sítě nedávají v tomto procesu prvotní impulsy. Ale k dělení, k eskalaci a k napětí dost možná výrazně přispívají. Plní totiž roli katalyzátoru, který může pozitivní i negativní reakce urychlovat a umocňovat, aniž by je sám o sobě spouštěl. Sociální sítě a nová média jsou každopádně zrcadlem, v němž se další a další trhliny zřetelně odráží a zvětšují.

V nových médiích má příležitost hodit kamenem doslova každý, a ta je kdykoli a kdekoli. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce.

V „tekuté realitě“ moderního světa globální digitální dav dál utěšeně roste a to, co pozorujeme, je vše, jen ne klidná hladina. Na ulici, například cestou do práce asi budeme všichni vyhlížet jako spořádaní, milí, slušní lidé. Na webu to tak jednoznačné není. Víme dobře, jak ošklivé věci tam nezřídka vyhřeznou. A nemluvíme tady o urážkách a sprostotě, ale v kontextu hodnocení stavu světa o depresi, chmurách, pesimismu, neobratně maskované zášti a strachu.

Tady se obloukem vracíme k digitálnímu davu. Chování každého davu má jistá pravidla a ta se dají vystopovat i v davech digitálních. K jejich pochopení se zdá jako poměrně vhodná takzvaná konvergenční teorie, která říká, že dav vždy utvářejí lidé s obdobnými dispozicemi, jejichž akce jsou následně posilovány nebo určovány davem samotným.

A pokud je řeč o dispozicích a východiscích, je možné vzít na pomoc další z teorií sociální psychologie, teorii sebepotvrzení. Podle ní se každý přirozeně snaží maximálně posilovat vlastní pozitivní obraz před sebou samým i před ostatními. A pokud chybuje, kompenzuje vlastní hodnocení ať už vědomě, či podvědomě tím, že obrací pozornost k jiné oblasti, v níž je úspěšný, a systematicky tak vyvažuje osobní image.

Když to celé hodně zjednodušíme a budeme parafrázovat zavedené české rčení o zametání před prahem, můžeme konstatovat, že na internetu a sociálních sítích se často a nejlépe zametá před prahem cizím.

Digitální média k tomu vlastně otevírají jedinečný prostor. Umějí nás spojit s celým světem, ale zároveň nám umožní uzavřít se jen do kruhů, které sdílejí a potvrzují náš hotový a předem stanovený názor. Sami do sebe. Přátelé na sociálních sítích nás za naše postoje a činy dokážou hýčkat, a to i v případě, že nedávají valného smyslu. To samé pak očekávají od nás.

Na vrcholech názorového spektra se tak hromadí ti jedni a ti druzí. Někdy se uživatelé z protilehlých táborů navštěvují, ale zpravidla jen proto, aby si (opět) potvrdili, že se opravdu usadili na tom správném kopci. V tom lepším případě, v tom horším proto, aby se v diskusním vláknu pokusili někoho z druhého kopce pořádně urazit. Řekneme asi – jaká změna, rvali jsme se přece už na školním dvoře…

Něco málo by tu bylo. V nových médiích má příležitost hodit kamenem doslova každý, a ta je kdykoli a kdekoli. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. Navíc anonymita, pokud je žádaná, bývá zaručena. Dříve, když chtěl někdo hodit kamenem, musel se ohnout a ohnat se pořádně rukou. To přinejmenším. Dnes stačí jen kliknout.

Tyhle příležitosti za nás nebývaly. Objektivně. A jak víme, příležitost dělá zloděje. Právě tento může dodávat současnému světu, přesněji jeho obrazu, o poznání horší příchuť. Jestli se na hloubení nějaké další digitální propasti sami podílíme, nebo jen fascinovaně přihlížíme, nemůže nás to v konečném důsledku těšit.

Znamená to, že nad moderními informačními technologiemi máme zlomit hůl? Odpovězme se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, který navzdory všem kdysi hájil vynikajícího českého exulanta, jenž se doma octnul v palbě kritiky za to, že ač mnohým nezištně pomáhá, má údajně frivolní životní styl: „Traktor smrdí, ale táhne!“

Takže nezbývá, než to celé zatáhnout za ten správný konec. Ať je toho smradu co nejméně. Svět 2016 se nám pak možná bude zdát mnohem lepším místem.

Autor pracuje v České televizi.