Model podnikání, který je postavený na pronájmu, výměnách nebo sdílení majetku není sám o sobě žádnou novinkou. Půjčování si věcí a vzájemná výpomoc byla v rodinách i mezi známými odpradávna. Jen těžko byste ale před dvaceti lety půjčili svůj byt nebo auto úplně cizím lidem. Dnes to dělají stovky milionů lidí denně a nikdo se nad tím nepozastavuje. Moderní informační technologie, které umožňují sdílet prakticky cokoli s kýmkoli a propojit tak v reálném čase poptávku s nabídkou dokázaly kompletně změnit náš přístup. Hranici nedůvěry plynoucí z neznámého boří systém hodnocení, počet hvězdiček, puntíků či procent.

S tím, jak internet a chytré telefony pronikají k čím dál většímu počtu lidí, narůstá i obliba ve službách a odvětvích obchodu, které bychom ještě před pár lety považovali za sci-fi. Kromě rozvoje moderních technologií hraje sdílené ekonomice do karet i odklon lidí od klasických ekonomických struktur, ale také snaha šetřit přírodní zdroje. Zejména mezi mladšími lidmi přibývá těch, pro něž je pohodlnější a levnější si některé věci půjčit než je vlastnit. Zatímco pro předchozí generace bylo vlastnictví domu či auta jakýmsi sociálním statusem, součástí identity, řada dnešních, digitálně odchovaných třicátníků je může považovat za zbytečnou přítěž. Namísto vlastnictví se naučili platit za přístup a dostupnost. Už nejdou do obchodu koupit si nový film na DVD nebo CD oblíbené kapely, mnohem radši si zaplatí Netflix či Spotify, v rámci kterých získají za měsíční poplatek neomezený přístup k filmům a hudbě. Spočítají si, že zaplatit za auto jen ve chvíli, kdy ho potřebují, vyjde levněji, než ho živit celoročně. Sdílená ekonomika je zbavuje starostí se servisem, údržbou – tedy nepříjemností spojených s vlastnictvím.

Základní myšlenka sdílené ekonomiky – nabídnout věc, kterou právě nepoužíváte, někomu, kdo ji zrovna potřebuje a je ochoten za ni zaplatit – se však za poslední léta zprofanovala. Stále je sice možné zapojit se do ní tím, že na jedné z platforem nabídnete k dispozici svůj stan nebo třeba lyže. Postupně se vám vrátí vaše investice, pomůžete někomu druhému a zároveň vás může hřát, že oba dva šetříte planetu, lidské i materiální zdroje. Spousta menších a lokálnějších služeb na ideálech ochrany životního prostředí a posilování komunit prostřednictvím sousedské výpomoci pořád staví. Pro mnoho lidí je navíc aspekt ochrany přírody minimálně jedním z důvodů, proč s myšlenkou sdílené ekonomiky sympatizují. Na druhou stranu je zcela zřejmé, že firmám typu Uber či Airbnb, které za relativně krátkou dobu stihly vyrůst v obří konglomeráty, je ale tenhle původní ideál vzdálený, a jde jim primárně o byznys.

Harvard Business Review před třemi lety upozornil na to, že už samotný název „sdílená ekonomika“ je v tomto případě velká lež. Jde totiž mnohem víc o pronájem. Pokud totiž někdo něco vlastní a někdo jiný si skrze prostředníka tuto věc za úplatu půjčí, nejedná se o sdílení, ale o přístup. Odpůrcům tento odklon od původní idey vadí a prospěšnost sdílené ekonomiky v aktuální podobě zpochybňují i některými dalšími fakty. Namísto toho, aby například existence Uberu snižovala počet aut ve městech, k taxikářům a běžným řidičům jen přibyli další lidé, kteří si přepravou osob chtějí vydělat. Podobné je to s průkopníkem v sektoru cestovního ruchu, o němž byla řeč v úvodu, společností Airbnb, která zprostředkovává ubytování už ve více než šedesáti tisících městech. Nejenže počáteční myšlenka sdílet přebytečné místo ve vlastním bydlení vzala za své, protože si z ní řada lidí udělala hlavní zdroj příjmů, ale mnohde zcela změnila poměry na trhu s bydlením.

Sdílená ekonomika se proto čím dál častěji skloňuje v souvislosti s právními problémy a ukotvením, ale i s vybíráním daní. Původní myšlenka „sousedské výpomoci“ přerostla v globální průmysl čítající miliony transakcí denně.

V řadě států a měst i na evropské úrovni se připravují nové regulace, zákony, ale i samotné právní definice pro tyto služby. Nejinak je tomu i v Česku, kde například obliba krátkodobých pronájmů bytů či domů zaznamenala v posledních letech prudký nárůst. A stát si teď chce na pronajímatele a jejich odvody daní posvítit. Ne všude se ale k službám sdílené ekonomiky staví tak restriktivně. Pozitivní je příklad z Pobaltí, konkrétně z Estonska. To jako vůbec první evropská země alternativní dopravní služby jako Uber a jeho tamní konkurenci Taxify zlegalizovala a regulace jim přizpůsobila. Estonský premiér se přitom nechal slyšet, že vlády by měly technologické inovace přijímat a ne jim stát v cestě.

Co všechno jde sdílet?

Jde o služby v odvětvích jako autodoprava, ubytování,  tzv. „freelancing“ (odborníci na „volné noze“), servis domácností, hlídání dětí nebo domácích mazlíčků i půjčování peněz mezi lidmi. V zahraničí fungují také služby, jako je půjčování oblečení a šperků podle vašeho vkusu nebo potřeby pro konkrétní událost. To vše za měsíční paušál. Ojedinělé není ani sdílení jídla například mezi sousedy, kdy dáte vědět, co se chystáte vařit a s kolika lidmi byste se o svůj gurmánský um rádi podělili.

Průkopníkem sdílené ekonomiky v dopravě byl americký Uber, dnes už ale existuje řada dalších alternativních taxislužeb, mezi nimiž nechybí ani český provozovatel Liftago. Pro kratší vzdálenosti si zase lze půjčit sdílené kolo. Brněnský start-up Flatio nabízí krátkodobé a střednědobé pronájmy bytů, zatímco služba Zavezu umožňuje prostřednictvím mobilní aplikace domluvit přepravu kočárku, nábytku, ale i přestěhování celého bytu. Bringr zas pomůže doručit zásilku či balík. V současnosti tak lze jen těžko nalézt oblast, které by se fenomén sdílení nedotkl. To dokládá start-up SharyGo, díky němuž si můžete zapůjčit i oblečení.

Společnost PwC předpovídá boom sdílené ekonomiky v následujících letech. Objem transakcí, které jsou v rámci ní uskutečněny, rok od roku roste. Analytici předpovídají, že v roce 2025 bude mít objem 335 miliard amerických dolarů (PwC, 2015).

Statistiky ukazují, že například růst obratů na těchto platformách v rámci EU se pohybuje mezi 80–100 % ročně. Obrat, který se v roce 2013 rovnal 1 miliardě eur, se o dva roky později vyšplhal už na 3,8 miliardy. Podle studie společnosti Deloitte má jen v České republice sdílená ekonomika potenciál dosáhnout obratu 60 miliard korun ročně. V současnosti podle odhadů sektor vytváří zhruba třicetkrát méně.

To, že jde ve sdílené ekonomice o miliardový byznys, si uvědomují i velcí investiční hráči. Například za poskytovatelem krátkodobých úvěrů Zonky stojí skupina PPF, portál na rozjezd byznys projektů Fundlift zas patří finanční firmě Roklen. Podle dalších průzkumů PwC v celé Evropské unii 46% respondentů o online platformách ještě nikdy neslyšelo, 35% o nich slyšelo, ale nikdy je nenavštívili, 17% respondentů pak tyto služby alespoň jednou využilo.

Používání online platforem sdílené ekonomiky v EU se stát od státu liší. Nejvíce se online služby sdílené ekonomiky využívají ve Francii (36 %) a v Irsku (35%).  Naopak nejméně respondentů, kteří tyto platformy využívali, bylo na Kypru (2 %) a na Maltě (4 %). Česká republika je rovněž na chvostu se 7 %.

Mezi lidmi, kteří výhody sdílené ekonomiky již čerpají, 86% souhlasí, že otevírá v životě nové možnosti, 83% souhlasí, že usnadňuje život, 78% souhlasí, že díky ní vznikají silné komunity, 63% souhlasí, že je zábavnější, než tradiční nabídka zboží a služeb.

Lidé přehodnocují hodnotu vlastnictví, 81% souhlasí, že je jednodušší věci sdílet, než je jednotlivě vlastnit, 43% souhlasí, že vlastnit věci může být zátěž, 57% souhlasí, že dostupnost je nová forma vlastnictví.