Představuji si, jaké to v tom mém domově je. Vzpomínám na domov rodičů, domov mého dětství. Přemítám o tom, jak se člověk cítí na chalupě nebo jaké to bývalo u babičky. Kde a kdy jsem se cítila uvolněně a kde ne. Vybavují se mi domovy, kde si člověk musí odsunout věci z gauče nebo židle, aby si vůbec měl kam sednout. Vidím před sebou také ony sterilní dokonalé domovy kompletně navržené architektem, kde ale chybí jakákoliv připomínka jedinečné osobnosti jejich obyvatel.

Až donedávna nebylo v tomto směru co řešit. Truhlu s věnem dostala dívka ke svatbě od rodičů a stůl, židle, postel nebo skříňku na nejnutnější nádobí buď zdědila, nebo jednotlivé kusy vyrobil místní truhlář. Nic víc se do světnice nevešlo, když tam žila celá rodina. Nábytek zrovna tak jako dražší části oděvu měl člověk na celý život.

Po několika málo desítkách let je všechno jinak. Topíme se v záplavě věcí, které nepotřebujeme. Reklamy nám vtloukají do hlavy, že nemůžeme vystačit se stejným vybavením bytu po celý život, že je potřeba následovat módní trendy.

Jak s touto svobodou nakládáme, je ale druhá věc. Mnozí z nás prostě přebírají způsob, jakým bydleli rodiče, nebo opakují, co viděli u známých nebo v časopisech a katalozích prodejen nábytku. „Nejnešťastnější lidé na tomto světě jsou ti, kdo se starají jen o to, co si myslí ostatní,“ napsal současný americký autor C. JoyBell C. Nepřestává mě fascinovat, že nás škola učí spoustu věcí, ale zásady bydlení nikoliv. Nikdo nás neučí, jak se při zařizování domova rozhodovat, jak si uvědomit, co k životu v dané chvíli opravdu potřebujeme, nebo dost často spíše nepotřebujeme.

Nemůžeme si stěžovat, že by bylo na trhu málo výrobků nebo byly špatně dostupné. Problém je, že se v nich těžko orientujeme. Je těžké nepodléhat vlivům okolí a mít odvahu realizovat vlastní, nezávislý názor.

Mnozí z nás to ale vidí jinak: „Prosím tě, zařizujete se jak mladí, že vám to stojí za to,“ řekla mi příbuzná, když jsem popisovala trable s úpravami v bytě. A proč ne? říkám si. Proč žít s tím, že zítra můžu umřít a že to nemá cenu. Proč si neříct, že tu budu ještě dalších dvacet let a že mi to za to stojí? Prostředí domova, kde se cítíme dobře, je pro nás důchodce velmi důležité. Nenechme se tedy udolat negativními názory, William Faulkner psal, že „musíme být svobodní ne proto, že hlásáme svobodu, ale proto, že ji praktikujeme“. Přemýšlení a rozhodování o tom, jak změnit existující domov nebo ho nově vytvořit, je opravdovým zrcadlem naší vlastní svobody. Nejde o to, dělat cokoliv, co nás napadne, co vidíme u sousedů nebo v televizi – to by ostatně právě bylo jen otrocké kopírování ostatních. Jde o to, zvažovat všechny naše potřeby a možnosti a dělat neodvolatelná rozhodnutí.

Tři jednoduchá pravidla pro lepší bydlení:

Třeba jen drobný krůček, ale každý den
Máme spoustu volného času a nic nemusí být hned. Ale může to znamenat, že neděláme vůbec nic.

Každé rozhodnutí má potenciál chyby
Svoboda není zadarmo. Platí se za ni chybami, ale radost z našeho vlastního inspirativního domova to mnohokrát vyváží.

Kde je odvaha, tam je svoboda
Odvezte už konečně do sběru ten starý koberec, o který jen brkáte. Svoboda začíná odvahou věci měnit.