Prevence proti šedému zákalu bohužel neexistuje. Ten je léčitelný pouze chirurgickým zákrokem, při němž je do oka implantována umělá čočka. Tyto operace se dnes už provádějí velmi běžně, takže není žádný důvod k obavám. Dříve to ale měli lidé s šedým zákalem podstatně horší. Operace šedého zákalu je považována za nejstarší operační zákrok nejen v historii oftalmologie, ale i celkově v dějinách lékařství. Ač se to může zdát neuvěřitelné, jeho historie sahá zhruba až do roku 2000 př. n. l., kdy se v Indii, Arábii a v antickém Řecku prováděli první pokusy odstranit nepříjemnou kataraktu! A nebyl to asi žádný med. „Operace“ se prováděla tzv. reklinací čočky do sklivce, kdy pomocí ostré jehly, která byla sterilizována v plameni, byla čočka uvolněna tak, aby spadla do sklivcového prostoru a nebránila průchodu paprsků světla na sítnici. Pokud se ji nepodařilo „shodit“ do sklivce, byla čočka jehlou rozkouskována. Při tomto zákroku nebylo třeba používat ani znecitlivující léky, protože v bělimě, která se při operaci propichovala, je jen minimální množství nervů. I to byl jeden z důvodů, proč se odstraňování šedého zákalu v takřka nezměněné podobě provádělo až do 18. století našeho letopočtu a dodnes se tak dokonce v některých rozvojových zemích provádí. Vzhledem ke špatné hygieně a použité metodě docházelo samozřejmě k mnoha komplikacím – zánětům, infekcím, odchlípení sítnice nebo vzniku druhotného zeleného zákalu. Velmi často „operace“ nakonec zapříčinila úplné oslepnutí.

Dne 8. 4. 1747 Francouz Jacques Daviel přišel s novou metodou léčby, a sice tzv. extrakcí šedého zákalu. Při operativním zákroku došlo k odstranění obsahu zkalené čočky ven z oka velkým řezem, prázdné a čisté pouzdro původní čočky bylo v oku ponecháno, a když se časem zakalilo, musel se v něm další operací udělat otvor, aby světlo mohlo dopadat na sítnici.Na konci 19. století došlo k další modifikaci operace – při intrakapsulární extraci se čočka odstranila z oka úplně celá i s pouzdrem. Základem operace je při velkém řezu vybavení celé zkalené čočky Davielovou lžičkou. Konečným vývojem intrakapsulární techniky extrakce katarakty kolem 60. let minulého století byla tzv. kryoextrakce. Čočka se po otevření oka namrazila na speciální sondu a kývavým pohybem byla z oka vytažena. Při tomto způsobu ale hrozí nebezpečí narušení sklivcové bariéry a následné komplikace. Při intrakapsulární extrakci nezůstává z původní čočky v oku nic. Aby však bylo možné novou umělou čočku do oka fixovat, je nutné opět se navrátit k opuštěné technice extrakapsulární extrakce, ovšem značně vylepšené. V oku se tedy ponechá vlastní pouzdro původní čočky, které i při zkalení obsahu čočky zůstává čiré, a do tohoto pouzdra se pak usadí nová čočka z umělé hmoty.Další revoluci ve vývoji operačních technik odstraňujících šedý zákal znamenal rok 1967, kdy Charles Kelman představil metodu fakoemulsifikace (ultrazvukové rozmělnění a následné odsátí čočky), jenž se používá dodnes. Historickým vývojem prošly i metody znecitlivění – anestezie oka. Jak již víme, při reklinaci nebylo nutné žádné znecitlivění oka. Tahle otázka vyvstala až s pokrokem v operační technice. Zpočátku se při operaci šedého zákalu využívalo jen celkové anestezie, se zdokonalováním operačních technik se kolem 80. let minulého století začala využívat lokální anestezie prováděná vpichem, kdy se znecitlivělo jen oko a oblast kolem oka. Až ke konci minulého století a s rozšířením ambulantních zákroků se začalo využívat anestetických kapek, které jsou bezbolestné a rychle působí.

Revoluce léčby šedého zákalu – nitrooční čočky ze skla a plastu

Ačkoliv se pokusy o implantaci očních čoček prováděly již dříve, o opravdovém úspěchu můžeme hovořit až s vynálezem Sira Harolda Ridleyho, který 29. listopadu 1949 provedl v Londýně první implantaci nitrooční čočky z plexiskla. A jak na svůj geniální nápad přišel? Během války Ridley pracoval jako lékař na vojenské základně, kde se setkával s letci, jimž zůstaly v očích zasekány kousky plexiskla, z nichž byly vyrobeny kabiny stíhačky. Cizí těleso v oku znamená vážné komplikace a často i ztrátu oka, Ridleyho však zaujalo, že v tomto případě oko kousíčky plastu bez problémů přijalo.

Ačkoliv byl přístup oftalmologů k této operaci dlouhou dobu velmi kritický, Ridleyho myšlenka implantovat čočku z plastu se nakonec ukázala jako geniální. Až po zavedení druhé generace nitroočních čoček a zlepšení operační techniky byla tato metoda definitivně přijata jako adekvátní způsob léčby šedého zákalu a Sir Ridley se dočkal uznání v posledních letech života. V roce 2000 mu za zásluhy udělila titul rytíř sama anglická královna Alžběta II. Dnes už se na moderních pracovištích užívají výhradně „měkké čočky“, vyráběné z hydrofilního nebo hydrofobního akrylátu a ze silikonu a otvor na zavedení se oproti předchozím pěti až sedmi milimetrům zmenšil na velikost dva milimetry i menší. Nitrooční čočky získaly v oftalmochirurgii i další účel, kromě šedého zákalu se stále častěji používají jako metoda refrakční chirurgie při korekci vysoké myopie (krátkozrakosti), hypermetropie (dalekozrakosti) a astigmatismu.