„Paní Sýkorová vždycky ráda pila z tohohle hrnečku,“ říká František, pečovatel v domově seniorů, a ukazuje mi hrnek, do kterého mám ležící a téměř pořád spící klientce s pokročilou demencí uvařit ranní čaj. Klientce, která už neví, jak se jmenuje, co je za den, kde je, ani to, že měla svůj oblíbený hrnek s růžemi. Dost možná je jí úplně jedno, jestli právě do něj dostane svůj čaj. A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí. Je to právě hrnek s růžemi, který rozhoduje o tom, jestli jste ještě pořád paní Sýkorovou, nebo už jen klientkou na pokoji 304. Jestli žijete, nebo přežíváte. Když máte štěstí, máte okolo sebe pečovatele, který tohle ví. Pečovatele, který ví, kolik kostek cukru chcete do kafe, jaký máte oblíbený hrnek a jak velkou vrstvu másla máte rádi na chleba. Když máte štěstí, máte okolo sebe někoho jako je Dana, Saša, Jana, František nebo Dominik.

Těmito slovy začíná moje kniha Hořím, kterou vydalo nakladatelství Archa. Je o pěti nejlepších pečovatelích o seniory, které jsem za více než patnáct let práce v sociální sféře poznala. Je to kniha, o které její editor Michael Třeštík říká, že je knihou rozhovorů s lidmi, kteří nevylezli na himálajské osmitisícovky, nevynalezli nové léky, nepřekonali žádné rekordy, ale dokázali mnohem víc. A já souhlasím.

Pečovatelství je náročná a výjimečná profese. Je spojena se samotnou podstatou bytí a musíte pro ni mít dar. Hrdinové mojí knihy ho mají a umějí s ním pracovat. Přála bych si, aby kniha prostřednictvím jejich příběhů pomohla otevřít diskusi na téma podmínek pro výkon pečovatelské profese a přinesla lidem v téhle mimořádně náročné, ale i mimořádně krásné profesi uznání. Přála bych si, aby diskusi o respektu a podmínkách otevíral i náš projekt D.O.M.A., který pod hlavičkou naší neziskové organizace MILA už druhým rokem realizujeme. Projekt, který ve svém názvu skrývá slova důstojnost, otevřenost, management a atmosféra, realizujeme aktuálně ve čtyřech domovech seniorů. V takových, ze kterých se nám sami ozvou s tím, že by rádi, třeba jen něco málo, zlepšili. Pomáháme najít nový úhel pohledu na fungování týmu, vytváříme prostor pro změny a nabízíme podporu s jejich zavedením. Věříme, že cesta ke kvalitní péči vede přes spokojené pečovatele. Jedině pečovatel, který je vyslyšen a respektován, umí vyslyšet a respektovat potřeby těch, o které pečuje.

Co čte Simona Bagarová

Baví mě nová kniha Michaela Třeštíka Hodně jsem nikde. Mám ráda jeho nadhled, humor a schopnost precizně popsat zdánlivé maličkosti a neviditelné životní procesy. Při čtení jeho knih mívám pocit, že je všechno tak nějak v pořádku.

Radost mi dělá první knížka mojí drahé kamarádky, herečky a režisérky Petry Nesvačilové Skutečná. Mám ráda Petřin šarm, to, s jakou pokornou samozřejmostí dokáže říct: „Jsem na sebe hrdá.“ i humor, který je středobodem každého našeho setkání a důležitou hodnotou našeho přátelství. A smála jsem se i u její knížky, která je plná příběhů z jejího života, který má Petra ráda se vším všudy.

Obdivuji Báru Baronovou, majitelku nakladatelství Wo-men. Její knihy jsou nádherné, do detailu dotažené a zdánlivě drahé. Do momentu, než si člověk uvědomí, že i za jejich cenou je Báry promyšlená filozofie. Kniha jako věc, která se v rodině dědí z generace na generaci. Kniha, u které si člověk rozmyslí, jestli po ní opravdu touží. Kniha, do které když promyšleně investujete, získáte k ní daleko hlubší vztah a neskončí zapomenutá vzadu v knihovně. Líbí se mi, že jde Bára svou vlastní cestou, líbí se mi její víra a odvaha. A koupila jsem si od ní knihu Děvčata první republiky. Nádherná grafika, kouzelné fotky, ale především zajímavé životní příběhy osmi žen, které se narodily v době, kdy byl prezidentem TGM, a prožily dvacáté století plné zvratů. O jejich osudech s nimi rozmlouvá Jana Poncarová.

V létě jsem na Vltavě poslouchala výběr z deníků Jana Zábrany ve skvělém přednesu Lukáše Hlavici. A jeho hlas slyším i teď, když čtu Básně a povídky Jana Zábrany.