Technika a technologie postupují a berou nám práci. Může to znít jako holá fikce, ale fakt je, že už době velké hospodářské krize ve třicátých letech John Maynard Keynes předpovídal takový pokrok, že lidé budou pracovat jen patnáct hodin týdně. Optimistickou vizi britský národohospodářský guru umístil ve své tehdejší perspektivě o sto let dopředu, tedy do roku 2030.

My už teď víme, že se John Keynes se vždycky ve všem nestrefil přímo na střed, ale jeho vize lenošného světa nejsou zcela nereálné. Ve Francii a jiných zemích se už objevily experimenty se zkráceným pracovním týdnem či pracovním dnem. S tím, jak computery přebírají kontrolu a všechny procesy se optimalizují k maximálním hodnotám, zdá se i naplnění této předpovědi přeci jen víc a víc na dosah.

Svět bez práce, svět v krizi?

Jaký by ale byl svět bez práce? Byl by světem sladkého nicnedělání a světem bezbřehého štěstí? Našli se i lidé a to i v Keynesově době, které takové vyhlídky děsily. Příliš optimismu nezahrnovaly například úvahy starosty amerického Palo Alto, který prezidenta Herberta Hoovera osobním dopisem varoval před průmyslovými technologiemi, které se v jeho očích mohly proměnit ve „Frankensteinovské zrůdy“ hrozící pozřít civilizaci.

Černé předpovědi ze Spojených států lze doplnit nám důvěrně známým dílem Hooverova a Keynesova současníka, českého spisovatele Karla Čapka. Mistrovské, nadčasové a fascinující studie lidské nenasytnosti, bezohlednosti a pohodlnosti, která se vždy obrátí v nekontrolovatelnou zvůli. Továrna na absolutno, Válka s mloky, RUR. Na začátku každého příběhu je zištná lidská snaha vymanit člověka ze zajetí dřiny, zbavit ho úmorné práce. Na konci ale přichází osudový pád.

Generace Čapka a Hoovera poznala svět bez práce, svět v krizi. Nesmírně tížívá zkušenost s následky tragickými pro celý svět. Dá se jistě namítnout, že za velké krize byl svět bez práce vpravdě nedobrovolně, neplánovaně ale hlavně, že hladověl, strádal a bojoval o holou existenci.

Jiný americký prezident John Fitzgerald Kennedy o třicet let později v roce 1962 řekl, že „pokud měl člověk talent, aby vynalezl nové stroje, které člověka zbaví práce, má také dost talentu na to, aby člověka opět zaměstnal“. Z podobných předpokladů pak vycházejí vize o světlých zítřcích bez námahy a potu, naplněných jen nutnou ale zároveň smysluplnou činností.

Stroje nám práci zatím nevzaly, ale to neznamená, že nám ji postupně neberou a pokud nám ji vracejí, vytvářejí nové příležitosti a profese jen velmi pomalu a nedostatečně.

Jako závěrečný a téměř nepřekonatelný argument v diskusi o tom, zda technický pokrok znamená neodvratný konec práce, bývá předkládán notoricky známý příběh britských tkalců, kteří v devatenáctém století rozbíjeli parou poháněné stroje ve snaze udržet si svou práci u manuálních stavů. Naivní a zbytečné, říkají generálově po bitvě. Ale ti prozíravější dnes dodávají: Pozor, jedna bitva nemusí nutně rozhodnout celou válku. A tato válka, zdá se zdaleka neskončila fiaskem anglických textiláků.

Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers se jako absolvent MIT zařadil po bok plamenných obhájců automatizace a technologického pokroku. Pro své oponenty a rozené pesimisty měl v sedmdesátých letech jediné označení – hlupáci. V roce 2013, ale prohlásil: „Ještě před pár lety jsem byl přesvědčený, že to není nějak zvlášť složitá otázka. Bořitelé strojů se mýlili a ti, kdo uvěřili v technologii a technologický pokrok, měli pravdu. Dnes už si tak úplně jistý nejsem.“

S Lawrencem Summersem bychom mohli říct: Stroje nám práci zatím nevzaly, ale to neznamená, že nám ji postupně neberou a pokud nám ji vracejí, rozuměj, vytvářejí nové příležitosti a profese, tak jen velmi pomalu v konečném důsledku nedostatečně.

Foto: Jan Bartoš

K nové práci dneška

Změny jsou pozvolné, nenápadné a na první pohled možná jen banální. Nahlédněme v krátké odbočce letmo fenomén zvaný česká vesnice, tedy entita, o které se všeobecně právem soudí, že je plná práce od slunka do slunka, od jara do zimy.

Vezměme v potaz jen jednu obyčejnou, prozaickou věc, malá stroj motorovou sekačku na trávu. To, co dříve trvalo den i dva je hotovo za pár hodin. Práce s kosu i péče o ni, sušení, shrabování to chtělo hodně fortele, fyzických sil a v neposlední řadě i času. Se sekačkou je všecko jinak. V čase, který nám ušetří, se dá určitě udělat ještě hodně a hodně jiné práce. A nebo taky ne.

Manažeři televizních stanic sice někdy naříkají nad klesající sledovaností, ale ještě nikdy nebylo k dispozici tolik televizních programů a ještě nikdy neměly stanice tak bohatou nabídku. Ba co víc, průzkumy ukazují, že lidé ještě nikdy netrávili u televize tolik času jako dnes. Nejen na české vesnici, ale na celém světě. Co všechno se děje v hlubokém tichu na české návsi, když se konečně odmlčí sekačky, křovinořezy a pily. Trochu pohody a něco málo lenošení nemůže nikdo nikomu vyčítat. Faktem ale je, že životní styl se v rozmezí jedné nebo dvou generací dramaticky mění a zdaleka nejen na venkově, kde je to pouze patrnější než jinde.

Digitální technologie a peníze vedou. Práce ale strádá. Soudružský pozdrav „čest práci“ by se tak dnes mohl aktuálně transponovat na „čest informaci“.

Pomalu ale nezadržitelně se, mění i změnila i naše práce. To, čím se živíme, to, co považujeme nejen za zaměstnání ale povolání. To, zda můžeme, anebo naopak, nejsme s to dělat práci, která nás nejen více méně živí, ale také posouvá a naplňuje. Nejde jen o zaměstnanost nebo nezaměstnanost. Tyto kategorie, tolik skloňované politiky zejména na televizních obrazovkách a zejména před volbami, v současnosti ztrácejí velkou část své vypovídací hodnoty.

Ve hře je pokles hodnoty mnoha profesí, která se postupně snižuje s tím, jak klesají nároky kladené na jejich vykonávání. Jinými slovy práce může být dost, ale otázka je, zda je dost dobrá. Negativní není v tomto smyslu jen nízké finanční ohodnocení, ale také to, jaké sebevědomí, uspokojení a růst garantuje konkrétní práce. Nemůžeme čekat moc zejména v případě, že jde o povolání bez větších nároků na zručnost, intelekt a výkon.

Stroje namísto lidí

Mnozí by mohli namítnout, že právě tuto mechanickou práci by měli přebírat a přebírají inteligentní stroje. Ale právě tento trend může představovat řešení stejně jako další problém. Ubývá sice úmorné a monotónní činnosti, ale nové zajímavější příležitosti se neobjevují, přesněji neuvolňují. Pomocí technologie se dá čím dál větší množství profesí lépe zvládnout s nižší mírou fyzické i psychické námahy a tak se v mohou lidé udržet mnohem delší dobu než dříve. Místa zůstávají obsazená mnohem déle než dříve, a těm, kdo teprve začínají, se neotevírá tolik nových příležitostí. I tato spirála se odvíjí pomalu, ale jistě. Svět o práci nepřichází nějakou hodinovou výpovědí, najednou, Spíš klouže, pomalu a po krůčcích.

Na této cestě ale nelze vyloučit ani nějaké ty skoky. Technologické firmy už dávno bezpečně otestovaly hromadnou i vlakovou dopravu bez strojvedoucích. To, že metro v Praze jednou bude jezdit zcela bez řidičů je fakt. V Americe právě testují flotilu taxíků, které zákazníka odvezou samy, kamkoli bude třeba. A až nebude třeba taxikářů, bude si v jen USA podle odhadů hledat novou práci na 5 milionů lidí. Až k tomu dojde, na poště už by nové zaměstnání možná nemuseli najít. Ve Švýcarsku i jinde se zkouší doručování zásilek prostřednictvím robotů nebo dokonce bezpilotních dronů. Podobně se budou ztráce i mnohé další obory.

Vedle předpovědí a hypotéz se dají postavit tvrdá data. V roce 1964 měl telekomunikační gigant AT&T, tehdy nejcennější firma na severoamerickém trhu hodnotu 267 miliard dolarů a zaměstnával 758 611 lidí. Současný softwarový hegemon Google má o ani ne o dvacet let později hodnotu 370 miliard, ale na jeho výplatní pásce je desetkrát méně než lidí než bylo u AT&T v časech její největší slávy.

Digitální technologie a peníze vedou. Práce ale strádá. Vousaté marxistické heslo a zároveň soudružský pozdrav „čest práci“ by se tak dnes mohl aktuálně transponovat na „čest informaci“.

V západních ekonomikách by měla být v příštích zhruba dvaceti letech computerizovatelná celá polovina profesí včetně těch intelektuálně náročnějších.

Obory takzvaných informačních technologií novou práci a nové profese vytvářejí jen velmi obtížně, pokud vůbec. Podle odhadů ještě v současnosti pracuje devět z deseti lidí v zaměstnáních, která v té či oné podobě existovala už před sto lety. V druhé polovině devadesátých let a na začátku milénia v době nejprudšího technologického boomu bylo naproti tomu v hi-tech sektoru vygenerováno jen pět procent z celkového počtu nových pracovních míst.

Experti průběžně srovnávají prudký růst celkové výpočetní kapacity s nabídkou práce a jen málokoho asi překvapí, že tyto linie se čím dál více rozcházejí. „Dříve nebo později, budeme bez pracovních míst,“ shrnuje tento trend pro americký list The Atlantic historik ekonomie Robert Skidelsky.

Kdo si myslí, že přeceňování digitálních technologií a strach z nich musí splasknout spolu s další technologickou bublinou, měl by vědět, že stroje neumějí nahradit zdaleka jen řidiče nebo pošťáky. Výzkumníci z Oxfordské univerzity v roce 2013 zveřejnili studii, která mimo jiné přepokládá, že počítač bez jakýchkoli problémů zastane například i psychology.

Strašidelným slovem se tomu říká, že tato profese je „computerizovatelná“. Popravdě, psychologové nejen podle expertů ale i podle zdravého selského rozumu přežijí ještě hodně dlouho. Lidé k úspěšné psychologické terapii přeci jen potřebují především lidský přístup a ne jen strojově přesnou dokonalost.

Foto: Jan Bartoš

Vedle psychoterapie by ale měla být v západních ekonomikách v příštích zhruba dvaceti letech computerizovatelná celá polovina profesí samozřejmě včetně těch intelektuálně náročnějších. Pokud se prognóza vyplní, můžeme se dostat se velkým obloukem až k hranici roku 2030 a tedy blízko ke Keynesově vizi o třetinovém pracovním týdnu.

Post-pracovní věk

Někteří intelektuálové, akademici a ekonomové, kteří sdílejí optimistický pohled na podobné trendy, tento fenomén nazývají post-pracovní érou. Najdou se i tací, kteří obecně rozšířenou víru v práci, jako sociální pojivo a hnací motor ekonomiky považují za iracionální překonanou. Všichni ale zároveň připouštějí, že hledání alternativy k současnému modelu je a bude velice těžké.

Typickým může být člověk, který ztratí zaměstnání. Podle statistiky má daleko větší tendence k uzavřenosti než k aktivitnímu společenskému kontaktu, kterému se bude paradoxně vyhýbat i přesto, že bude mít více volného času a tedy příležitostí. Na spánek, internet a televizi obvykle připadá největší porci dne. Za tím vším vidí psychologové zejména ztrátu sebevědomí a společenského statusu. Konec konců podobné potíže mohou provázet a provázejí i přechod do starobního důchodu. Ne nadarmo jsou penze a vyhazov velmi vysoko v žebříčku stresových životních situací.

Vyznavači post-pracovního trendu jsou, ale vidí pozitivní faktory v tom, že pokud práce bude ustupovat ve společnosti jako celku, zavedené kategorie úspěchu a neúspěchu přestanou platit. Jinak už nebude „povinné“ jen pilně pracovat.

Seberealizace může mířit zhruba do tří hlavních oblastí. První je komunitní práce a pomoc druhým. Ani dnes nejsou jedny z nejdůležitějších prací ohodnoceny vůbec a pokud ano, tak nesrovnatelně méně než jiné. Za všechny jen péče o děti a jejich výchova či asistence handicapovaným, pomoc nejstarším nebo starost o nemocné. Právě v těchto oblastech je lidský přístup a kontakt zcela nenahraditelný.

Další oblastí, kam bude možné napřít úsilí, je samozřejmě osobní růst. Poznání, vzdělání, zdraví a tvorba to jsou ideály, k nimž bude možné směřovat s větším soustředěním. Posledním post-pracovní alternativou může být práce samotná. Všechny profese samozřejmě nezmizí a, i když mnohé zbývající zaberou jen zlomek času, mohou si je notoričtí milovníci práce zkombinovat tak, aby pro sebe vytvořili co nejzajímavější profesionální mozaiku.

Příliš hezké na to, aby mohla být pravda? Dost možná, ale současné trendy jasně ukazují, že svět práce a práce ve světě budou určitě jiné. Doufejme, že dramatické zvraty vyprojektované v knihách Karla Čapka zůstanou jen v tomto případě jen na papíře, a že zvítězí přání J. F. Kennedyho o „člověku, který člověka zaměstná“.