„Víte, žiju tu od narození. S Magorem jsem se znal, pamatuji si ho úplně jinak, než jak se o něm mluvilo v televizi. Znám tu každého, a to až do jeho posledního dechu. Doslova. Chodíval jsem zvonit umíráček. Dozněl, když průvod došel na hřbitov. To bylo moje rozloučení.“

Poslouchám ta slova a vnímám to propojení s krajem, lidmi, životem i smrtí. Dýchá na mě z těch slov pocit jistoty v sobě samém, síla i hrdost vůči svému osobnímu prožitku. Ptám se, jestli to volající cítí podobně. Vlastně ano. Mluvíme spolu o manželce, která zemřela, o dětech, které vyrostly a odešly do města. Bilancujeme, jak dlouho to ještě půjde bydlet sám ve svém rodném domě. „Když se ohlédnu zpátky a spočítám všechny ty baráky, které jsem postavil, řeknu si, že to nebyl špatný život. A kam volám? Do Prahy!? Pražáci jsou nejhorší! Tak se tam držte!“ a zavěsil.

Já přemítám nad tím se smíchem proneseným soudem. A nad sebou samotnou. Jsem Pražák? Žiju tu už polovinu života. Stále z poloviny host.

Místo, kde jsme vyrostli, se nám otiskuje do duše, prvotní zkušenosti formují náš vztah ke světu. Mluvím s dalším volajícím, který bydlí na samotě v Jeseníkách. Samota v horách je místo, kde se spoléháte sami na sebe a zároveň musíte být k dispozici pomoct lidem okolo. Neptáte se, kdo jiný by to mohl či měl udělat, protože tam nikdo jiný není. Největším odpočinkem je dlouhá chůze v tichu lesa, kilometr žádná míra.

Ve velkém městě jsou lidé více zvyklí se seznamovat a potkávat, získat si nové přátele na malém městě a najít si člověka, se kterým si skutečně porozumím, je někdy těžké.

Volající řeší vážné rodinné problémy, volá, protože mu to doporučil kamarád, samotného by ho to nenapadlo. Kamarád je někdo, kdo mu může být oporou? Psychicky určitě, prakticky bohužel moc ne, odešel do Brna tehdy na vysokou a už tam zůstal. Mluvíme spolu o tom, co mu pomáhá vydržet a vše zvládnout. Pomáhá být připravený, nákupy na měsíc, kdyby přišla vánice nebo polom. Býval lesníkem, jen tak se něčeho nezalekne. Ale někdy je toho moc i na silného chlapa z lesa. Ukončuji hovor nabídkou dalšího zavolání a po položení sluchátka uvažuji, jak člověka formuje město. Nikdy nespí, rušné, pulsující. Nabízí tisíce možností, řada věcí je hned na dosah, důležité je být v obraze, prosadit se a být vidět. Domov a bezpečí mají zvuk ruchu ulice, cinkajících tramvají a houkajících sanitek.

Do mých úvah o tom, do jakého věku je ještě zdravé a únosné, aby byl člověk „přesazen“, se ozve zvonění dalšího telefonátu. „Tady Fryšták, jak mě slyšíte?!“ Slyším dobře, volající už tolik ne, asi proto se ptala. Zatímco volající pomáhám zjistit telefonní číslo na zastupující paní lékařku, uvědomuji si, jakou výsadu coby pracovnice linky mám. Skrze sluchátko se mohu ocitnout kdekoliv. Jak pravil klasik, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Když hovor skončí, myslím na to, jak to s tím štěstím a neštěstím vlastně je. A dle čeho poznávám, odkud volající je, byť se ne vždy trefím. Jiný kraj, jiný mrav, to platí i v hovorech a souvisí s tím i způsoby řešení krizových situací. Na jižní Moravě se ráno vítá se štamprličkou slivovice a cinknutím sklenky se stvrzují důležité dohody, Ostravsko se hlásí krátce a v hovorech se s volajícími často dostáváme rychle k jádru toho, v čem je problém. Mám tu zkušenost, že se tu moc neslyší na nabídku konzultace v rodinné poradně, ale když je potřeba opravit plot nebo něco přestěhovat, často je v okolí soused, kterému jde říci o pomoc.

Když zabrousím trochu do historie fungování naší linky, pamatuji si, jak se mně i kolegům často orosilo čelo, když volal někdo z Karlovarska, že potřebuje právní radu. Tehdy jsme tomu regionu přezdívali „bílé místo na mapě pomoci“ aneb „zde žijí lvi“. Dodnes si myslím, že tam žijí srdnatí stateční lidé se lvím srdcem. Mapa organizací nabízejících pomoc se naštěstí již trochu zaplnila.

Linka seniorů 800 200 007 je anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8 do 20 hodin. Obrátit se můžete také na e-mailovou poradnu linkasenioru@elpida.cz. Další možností je chatové poradenství Linky seniorů na portálu e-linka.

Rozdíly nejsou jen v dostupnosti pomoci, ale také v možnostech aktivního trávení volného času či intenzitě sousedských vztahů. Zatímco Praha má výhodu řady kulturních institucí, vysokých škol a jejich univerzitních programů pro seniory, menší města a vesnice umožňují více si udržet přátelství a intenzivní vztahy s okolím, a to jak lidmi, tak s přírodou. Ve velkém městě jsou lidé více zvyklí se seznamovat a potkávat, získat si nové přátele na malém městě a najít si člověka, se kterým si skutečně porozumím, je někdy těžké.

Vybavuji si svůj dávnější rozhovor se seniorkou, která se přestěhovala na Liberecko do domu k synovi. Své celoživotní přítelkyně a známé zanechala v Táboře. Přestože péče a zázemí, které jí syn poskytuje, jsou úžasné, její pocit osamělosti byl velice trýznivý. Mluvily jsme o tom, jak je náročné oslovit cizí lidi a jakou frází konverzaci otevřít. To, co fungovalo v Táboře, tady vyvolávalo rozpaky. Hledaly jsme tehdy nějaká lidsky univerzální témata. Něco, co spojuje a přitom to není na první dojem příliš zavazující téma ke konverzaci. Bylo jaro, pamatuji si, že jsme vymyslely péči o zahrádku a přírodu obecně.

Další takové téma, které snad má sílu spojovat, mi připomněla seniorka z Říčan. „Pěkné dopoledne vám vinšuji,“ ozve se ze sluchátka téměř rozverným hlasem. Seniorka potřebuje zjistit, jestli už zase fungují knihovny, nemůže se tam dovolat, a tak to zkouší u nás. „Víte, pomalu přicházím o zrak, ale zjistila jsem, že v knihovně mají CD, a chci si tam půjčit Mou vlast. Já už si přesně nepamatuji ty další části kromě Vltavy, ale nevadí mi to. Já si u té hudby představuji místa naší vlasti, která jsme s manželem navštívili. A dodává mi to sílu.“

Poznámka: Publikované příběhy byly upraveny tak, aby byla zcela zachována anonymita volajících.