Už pět let se potácíme v ekonomické krizi, šetří se, kde se dá, podniky propouštějí a lidé si utahují opasky víc a víc… Je podle vás naopak něco dobrého, co nám krize přinesla? Může se stát, že to pro nás bude nakonec očistný proces, a že se nám podaří díky tomu směřovat k něčemu dobrému, lepšímu?

Žádná krize nepřináší nic dobrého. Většinou, pokud tu není nápad, jak z toho ven, tak se pouze objevují ty horší prvky ve společnosti. Takže já si nemyslím, že by krize odhalila něco pozitivního. Kromě toho, že lidé začali víc rozumět ekonomice. Jako za minulého režimu lidé začali víc věřit divadlu, než novinám a televizi. Protože tam se vytvořila jiná společná řeč. A v tomto ohledu možná krize přinese ještě něco dobrého, ale ještě to chvíli potrvá.

Myslíte to tak, že lidé konečně pochopí, že peníze a trh nejsou všechno?

Přesně tak. Zaprvé: ten trh je deformovaný. Jsou to jen poučky. A podle těch se nedá žít. Praxe ukazuje, že trh nefunguje.  V okamžiku vstupu velkých společností se trh deformuje, protože volný trh funguje tam, kde jsou vyrovnaní partneři, kde je vyrovnaná nabídka a poptávka a to dnes není. Dnes si jedna firma koupí jinou, ne aby jí pomohla a obě prosperovaly, ale aby ji utopila. Pak zaniká spousta pracovních míst, politici se tím trápí, ale recept, jak z toho, nikdo nemá, protože vlastní ekonomiku už nedržíme v ruce. Takže pokud nepochopíme kořeny té krize, nepůjdeme do hloubky a nepoučíme se, tak se z krize nevymotáme. Já to studuju už dlouho, to není tak, že teď věštím jen tak ze vzduchu. Vždyť finanční systém je před zánikem, to přece musí každý vidět.

A co ho nahradí?

Jiný systém, který není založený na dluhu a úrocích. Vždyť dnes už žádný stát na světě není schopen splácet ani úroky ze svých půjček.

Takže myslíte, že se jednou vrátíme k systému známému z prvobytně pospolné společnosti: dej mi husu a já ti za to vyřežu stůl a židle? Zkrátka ke směně věcí a služeb?

Barterový obchod je samozřejmě taky dobrý, hlavně na místní úrovni to může fungovat, tam, kde už dnes chybí peníze a lidé jsou donuceni vrátit se ke směně. V čem však vidím budoucnost, je alternativní měna. Taková, která funguje jenom v jednom místě, a tam zůstávají vydělané peníze. Nikdo by si je nemohl shromažďovat, musely by kolovat, a pokud ne, pokud by si bankovky chtěl podržet někdo třeba déle než měsíc, tak by si musel koupit třeba kolek za pětikorunu a zaplatit tak vlastně negativní daň, která by šla obci a zůstala také v místě. Nutí to lidi konzumovat místní služby, peníze zůstávají v místě a je z čeho vytvářet pracovní místa.

Nad takovou místní měnou může být národní měna a nad tím ta nadnárodní, což je třeba euro. To už dnes v řadě míst ve světě takto funguje. Pomáhá to udržet peníze v jedné lokalitě. Jelikož je problém, že když si koupíte čokoládičku v supermarketu, tak vaše peníze putují na druhý konec světa, nezůstanou v tom regionu, kde se vydělaly. A tak tam není z čeho financovat život. Když k tomu přičtete, že se v místě ještě neplatí daně, tak politici vůbec nejsou schopni vytvářet pracovní místa, protože stát už o tom vůbec nerozhoduje.

Říkáte politici… To slovo je dnes už skoro nadávka.

To už dlouho. To proto, že jsou to lidé, kteří dělají to, co jim mocní nadiktují. Já jsem se kdysi, když jsem tam sama seděla, divila, kde se ty zákony berou. Teď je to veřejné tajemství, že je píší právníci těch velkých firem.

Setkala jste se někdy s úplatkem, když jste byla poslankyní?

Já ne (směje se). Za mnou opravdu nikdy nikdo nepřišel s penězi. Ale víte, ono stačí podívat se, jaký zákon se zrovna projednává, a už víte, že vyhovuje třeba ČEZu nebo někomu jinému.

Má šanci to nějak ovlivnit normální člověk, který to sleduje jen z televize a z novin?

Ne. Je totiž strašně těžké vidět do toho zvenku. Nemáte nikdy šanci dozvědět se ty detaily. Už proto, že i v novinách se o nich píše jen v těch nejkřiklavějších případech.

Není to moc pesimistické? Vždyť politikům už se začíná korupční chování hluboce nevyplácet. Vezměte si jen případ poslance Davida Ratha, který už rok sedí ve vazbě, další dva politici jsou před nástupem do vězení… Neposouvají se spíš věci k lepšímu, když se ukazuje, že společnost už takové chování nehodlá tolerovat?

Ne, já nejsem pesimistická. Jen popisuji systém, který už není funkční. A dovedu si představit, jak z toho ven a ta chvíle přijde. Zatím se ale policií nechají chytit jen ty ryby, které už jsou tak protřelé, že si ani nedávají pozor. Vždyť zrovna ten David Rath si připadal tak nedotknutelný, že si už ani nedával pozor. Z toho, co já vím, tak je to celý systém, který je takto vytvořený. Veřejnou zakázku už dnes nedostane slušný podnikatel, který se nespojí s těmi správnými lidmi. Říkají to všichni, s nimiž jsem se setkala. Podívejte se už jen na to, že zakázku vyhraje nejčastěji ta firma, která si to uměla zařídit, ale je to prázdná obálka. Pak se to přerozděluje další a další firmě, až to udělají Ukrajinci. To je přece zrůdný systém mnoha subdodavatelů, v němž si každý ukousne z veřejných peněz nějakou část a na závěr se ani nedá dohledat viník, který je zodpovědný za vzniklé chyby.

Říkáte, že víte, jak z toho ven. Tak jaké je řešení?

Těch věcí je hodně, a byli bychom tu až do rána. Takže jen základní principy. V prvé řadě je nutné zavést zákon o veřejné službě, který určí, že úředníci opravdu nebudou podléhat politikům. Ale budou mít zavedený kariérní řád. Pak zákaz anonymních akcií, nový zákon o veřejných zakázkách, zákon o střetu zájmů… Ten jsem velmi podporovala, když jsem byla ve Sněmovně, jenomže když prošel celým legislativním procesem, tak z něj byl takový paskvil, že jsem se nakonec zdržela hlasování. Takže abych se vrátila k otázce: stačilo by udělat některé tyto zákony poctivě, aby se stanovila pravidla hry.

Podle mě se společnost mění a začíná takové změny chtít taky. Vezměte si jen to, že když sečtu hlasy z prezidentské volby, které lidé dali v uvozovkách těm – jak já říkám – hodným a slušným, tedy panu Vladimíru Franzovi, vám, či Zuzaně Roithové, tak je to víc než patnáct procent hlasů. To je dost jasný signál, že tady přes milion lidí chce jiný model a jiný systém. Díky tomu jsem optimista. Jak vy vidíte Českou republiku v budoucnu, v horizontu pěti deseti let?

Stojíme na křižovatce dvou cest. Pokud zůstaneme v tom, co máme teď, tak to rozvrátí zemi úplně. Nezůstane tu kámen na kameni. Nebudeme mít peníze na veřejné služby, a lidé se ocitnou na ulici bez zdravotní péče a bez bytu. Nebo půjdeme tou druhou cestou. Je to na nás, kudy se vydáme. A opravdu už moc času není.

Vy jste si momentálně vydechla, že skončily prezidentské volby, co máte teď za prioritu?

Už v době mého působení ve Sněmovně jsem se svými spolupracovníky sepsala program, jak jít dál do budoucnosti, kam směřovat společnost. Takže chceme představovat ty myšlenky, ukazovat, že cesta z krize existuje a že to má řešení. A druhá věc je ucházet se o reálný politický vliv, abychom ty myšlenky mohli prosadit.

Tím myslíte kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny?

Určitě. Ne že bychom chtěli všechno rozbít napadrť. Naše hnutí by chtělo umožnit lidem dole, aby začali víc sami dýchat a tvořit. To je naším smyslem. Nikoliv je ovládnout a nařizovat jim, co mají dělat.

A v soukromí? Co tam je teď vaše priorita?

Samozřejmě syn.

Mluvila jste o něm před časem v televizním pořadu 13. komnata, protože je postižený. Přiznávám: neumím si to představit, že se mi narodí normální dítě a pak někdy v roce se zjistí, že už zůstane prakticky na této úrovni nadosmrti… Bylo to moc těžké, přijmout to?

To je vždycky těžké. Člověk na něco takového nikdy není připravený. Šlo to po malých krůčcích. Pomalu přijímáte, zvykáte si na drobné radosti, malé pokroky, až najednou zjistíte, že to dítě máte ráda právě takové a že je skvělé, co všechno vám právě takto dává. Je to ale proces, to není ze dne na den.

Vy jste kdysi řekla, že jste si tehdy sáhla na dno a že jste chvílemi přemýšlela, jestli má smysl pokračovat dál, a jak, protože jste v tom mimo jiné zůstala sama. Co vám tehdy pomohlo?

Ne, to nebylo tak, že bych chtěla spáchat sebevraždu, o tom jsem neuvažovala nikdy. Velký pomocník je víra. A pomohli mi také lidé, kteří se chovali jinak. Třeba si vzali dítě a ráno mě nechali vyspat. Což mi pomáhalo velmi. Můj syn když byl malý, tak nebyl nikdy spavý, zato já byla pořád nevyspalá. Takže bylo úžasné, když mi někdo řekl: nech nám ho tady a vyspi se… To byl největší dar.

Jaké chvíle se synem vám dělají největší radost?

Těch je strašně moc. To malé dítě, když nechodí a nemluví, a neumí se vyjádřit a najednou řekne hlásku a naučí se třeba „r“, tak máte obrovskou radost, protože tím překročil velkou propast. Nebo když se na mě poprvé vědomě usmál. To jsou krásné věci, které člověk dostává od života.

A jak se dá odpustit partnerovi, který v takové situaci nechá ženu s malým dítětem samotnou?

Dá se odpustit. Všichni jsme jen lidi. A my jsme navíc byli příliš jiní v mnoha věcech. On by ten společný život stejně nebyl šťastný. Takže myslím, že to tak mělo být.

Ale bolí to…

Bolí to, a trvá to dlouho, ale když to překonáte, tak zjistíte, že je to právě takto dobře. A že vám to otevřelo prostor svobody. Neztrácíte čas diskusemi o něčem, co nemůžete stejně změnit, a můžete místo toho naopak rozvíjet to, co chcete a co má smysl. Takže ono to paradoxně je cesta ke svobodě. Když nemůžete mít vedle sebe toho, s kým si v tom podstatném rozumíte. K tomu jsem došla nejen já, ale i dost mých přítelkyň, které si něčím bolestným prošly. Teď říkají: ale já jsem vlastně svobodný člověk. Neztrácím už čas pokusy změnit to, co může změnit jen ten druhý. Když takový život žijete, tak jste v neustálé každodenní pasti zoufalství, hádek, neporozumění.

Na stáří je ale dobré mít vedle sebe někoho, o koho se člověk může opřít, když mu je zle. Nebojíte se, že toto mít nebudete?

Ne, protože mám kolem sebe hodně lidí, kteří jsou kvalitní. A taky už vím, že když jde člověk čestně a správně životem, tak ony věci vždycky správně vyplynou. Jen se člověk nemá ničeho bát předem.

Taťána Fischerová
Nar. 6. června 1947 v Praze, vystudovala herectví a stala se členkou Činoherního klubu v Praze. Později působila i v Divadle Jiřího Wolkera či v Laterně Magice. Je členkou správní rady Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, s oběma se desítky let přátelí. Jako nezávislá za koalici Unie svobody‒DEU a KDU‒ČSL) byla v letech 2002‒2006 poslankyní. Od ledna 2008 je předsedkyní strany Klíčové hnutí, s níž se chce dostat do Poslanecké Sněmovny a začít měnit věci. Nyní kandidovala na prezidenta republiky a v prvním kole skončila sedmá z devíti uchazečů se ziskem 3,23 procenta hlasů. Má syna Kryštofa, který je postižen mozkovou obrnou. S jeho otcem, hudebníkem Petrem Skoumalem, však nežije.Takže se nebojíte ani toho, že byste znovu vstoupila do politiky?

Máte pravdu, že v politice je hodně negativní energie.  Jen za dobu, co jsem měla mandát, zemřeli čtyři kolegové poslanci na rakovinu a jeden na infarkt. Já jsem hodně citlivá na energie a tam je tedy hodně nashromážděné negace. Těžko se to říká, ale z některých lidí z ODS kolem Ivana Langera šel až mráz. Já se jich nebála, protože jsem herečka, takže jsem vždycky sehrála tak trochu šaška a řekla, že s nimi nesouhlasím a oni nevěděli, co se mnou. Takže jsem se s nimi pořád přetahovala. Zajímavé je, že když jsem natáčela v Indii, tak tam se hrozně klaní hercům. Zato se štítí politiků. Když jsem tam někomu řekla, že natáčím film a s kým, tak se s úctou klaněli. Zato když jsem řekla, že jsem doma politička, tak mi řekli, hm, tady bereme politiky tak, že jsou to lidé, kteří se do politiky šli zachránit před vězením. A my k tomu pomalu taky dospíváme.

Myslíte, že by vás to taky nesemlelo?

Víte, mám duši, a tu nezaprodám.

Jednoho politika to taky ani po letech nesemlelo. Byl to i váš přítel. Víte, ke komu mířím? Jak je možné, že on to ustál?

No jistě! Václav Havel měl v sobě něco hrozně lidského. Lidé ho měli rádi. Měl lidské prvky, nebyl pan studený a dokonalý, který používá politické ptydepe, jemuž nikdo nerozumí, a které stejně vůbec nic neříká. Povytáhl si ty krátké kalhoty a šel. Byl to člověk, který chodil do hospod, mezi lidi na festivaly, s lidmi se vždycky normálně bavil a nechoval se jako VIP. Byl si vědom nadčasovosti politiky. Proto byl schopen uhájit si sám sebe a nespadnout do té pasti. Rozuměl tomu, co je skutečný život. On už byl úspěšný před tím, než šel do politiky. On nepotřeboval použít politiku jako výtah k moci. A taky: zůstal mu smysl pro humor. Narozdíl od našich dnešních nejvyšších politiků.