Zkuste si představit, že máte uprostřed čela fixem namalovanou černou tečku. Ale ještě podivnější bude, když s touto tečkou pojedete autobusem do práce, strávíte den v kanceláři mezi kolegy a pak půjdete odpoledne nakoupit. Po celou dobu na vás budou ostatní lidé zírat. Přesto se však něco změní. Vy si dřív nebo později zvyknete na jejich nechápavé pohledy a zvyknete si na to být odlišný. Nepříjemný sociální tlak okolí na vás časem přestane působit. Přesně takto americký profesor Philip Zimbardo popisuje cestu k tomu, jak se stát hrdinou. Podle práce tohoto psychologa, který nemalou část svého profesního života věnoval právě výzkumu hrdinství, se člověk hrdinou nenarodí, ale stává se jím, a to právě díky každodennímu tréninku postaveném na „vystupování z komfortní zóny“.

Jestli chceme něco dokázat, vystoupení z komfortní zóny nás nemine.

Komfortní zóna je něco jako pomyslná bublina našich zvyků a rituálů, ve kterých se cítíme dobře. Nemusíme se příliš snažit ani překonávat sami sebe. Nebudíme nežádoucí pozornost okolí, což je obvykle fajn. Jednoduše zapadáme mezi ostatní a více či méně spokojeně fungujeme. Jenže pokud ve své komfortní zóně zůstáváme pořád, vlastně nemáme důvod se příliš měnit ani růst. Mnohdy proto, že cítíme obavy už jen z pomyšlení na to, že opustíme „svoje jistoty“. Náš vlastní strach je pak tím, co nás limituje. Sám Zimbardo, emeritní profesor americké Stanfordské univerzity, svými výzkumy nabourává obvyklou představu, že hrdina je někdo výjimečný, kdo strach takřka necítí. Naopak „hrdinou všedního dne“ může být podle něj úplně každý bez ohledu na to, zda je při vnějším pohledu vybaven nějakými „super schopnostmi“. I proto založil mezinárodní nadaci Heroic Imagination Project, která se se snaží rozšiřovat myšlenku, že každé hrdinství může začít představou, že právě já to můžu dokázat. Když člověk trénuje toto vystupování ze své komfortní zóny, je pro něj snazší udělat to, co ostatní běžně neudělají. Třeba zastavit u dopravní nehody ve chvíli, kdy ostatní auta projíždějí, a poskytnout pomoc. Hrdina je ten, kdo umí vystoupit z davu a zasáhnout bez ohledu na udivené pohledy okolí.

Povinnost, nebo odvaha?

K vystoupení ze zažité a pohodlné komfortní zóny nás v zásadě mohou přinutit dvě skupiny motivů – vnitřní a vnější. „Proto, abyste vystoupili ze své komfortní zóny, vás může něco přinutit – ať už životní okolnosti, nadřízení, nebo třeba rodina. Každý z nás pod vlivem těchto vnějších motivů ze své komfortní zóny vystupuje. Daleko cennější ale je, pokud najdeme svou vnitřní motivaci, protože se chceme zlepšit nebo něco překonat,“ popisuje profesor Radek Ptáček, který působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

V prvním případě ale podle něj jen splníme svou povinnost. Ráno vstaneme, jdeme do práce nebo vyřídíme něco na úřadech. „Pokud se ale rozhodneme vystoupit z komfortní zóny na základě své vlastní motivace, můžeme jen získat. Zlepšíme své dovednosti, získáme nové nebo „jen“ posílíme svou vůli. Dočasně sice ztratíme své pohodlí, ale získáme mnohem víc,“ dodává psycholog. Podle něj nám nejčastěji ke změně brání lenost, pohodlí, nízké sebevědomí i strach. „Jestli ale chceme něco dokázat, vystoupení z komfortní zóny nás prostě nemine,“ říká profesor Ptáček. A přidává doporučení, jak své obavy překonat. Nejsnazší je najít si parťáka, který vás bude motivovat ve chvíli, kdy se vám samotným příliš nechce, a zároveň vás podpoří, když budete cítit zklamání. Zde funguje i jednoduchý trik. Můžete se „hlídat“ navzájem. Vždy je snazší kontrolovat a podporovat druhého člověka než přesvědčovat sami sebe.

Nevím, jak dlouho tu budu. No a?

Vystupováním z komfortní zóny – překonávání sama sebe – je každodenním chlebem pro pětačtyřicetiletého Petra. Narodil se se spinální svalovou dystrofií, což zjednodušeně znamená, že mu postupně odumírá nervové spojení. Tedy ví, že pohyb bude pro něj těžší a těžší. V průběhu let zcela ochrne, až nakonec zemře. Není ale jasné, kdy k tomu dojde. „Je to zvláštní. Původně jsem si myslel, že umřu tak do dvaceti a umřu jako panic. Tenkrát za komunistů nebylo moc možností, jak se dostat k informacím, co mi vlastně je a jaký to bude mít průběh,“ konstatuje. Každý den jsem tak trávil s pocitem blízké smrti. Dobré na tom je, že si člověk moc neplánuje svou budoucnost a nebojí se zkoušet nové, i když třeba trochu nebezpečné věci. Prostě vím, že nemám co ztratit a že všechno, co zažívám, je vlastně navíc,“ vypráví. Nepůsobí vůbec zoufale nebo nešťastně, ale jako člověk, který si dobře uvědomuje, že jeho čas utíká, byť není zatím zcela přesně zřejmé, jak rychle uteče. „Nikdy jsem si nemyslel, že se vůbec dožiju čtyřicítky, budu mít úžasnou ženu a dvě zdravé děti. Ale stalo se,“ usmívá se. Říká, že se neodvažuje odhadovat, kolik let tu ještě stráví. „Je jisté, že to nebude dalších dvacet let a nejspíš ani deset. Moje nemoc postupuje, to nyní řeším nejvíc. Přemýšlím nad tím, co se všemi mými blízkými bude, až tu nebudu. Jak to vezmou kluci, co na ro moje žena. Moc bych si přál, aby i potom byli šťastní, ale nějak tápu v tom, co pro to můžu udělat,“ shrnuje.