Foto © Jan Bartoš

Zpěvák a bubeník David Koller: Máme hodně času

S Davidem Kollerem, frontmanem skupiny Lucie a Koller Bandu, jsme si povídali o svobodě, tichu a životě mezi Prahou a Mikulovem. S Davidem si tykáme, zůstali jsme u toho i při rozhovoru.

Včera bylo 17. listopadu, co pro tebe to datum znamená?

Začátek něčeho, v co jsem nedoufal, že se někdy stane. Když mi bylo -náct a víc, chtěl jsem vzít roha, ale nikam mě nepustili. A když přišel listopad, byl jsem překvapený, jak hladce to prošlo. A od té doby mám určitě lepší náladu než předtím.

Měl jsi plán, že utečeš?

Těch bylo několik. Dva kámoši, Marek Vízner a Franta Chobot, se kterými jsem zakládal jednu ze svých prvních kapel, z níž pak vznikla Jasná páka, zdrhli. A já jsem si říkal, že pojedu taky. Uvažoval jsem o tom ale už dřív, požádal jsem o devizový příslib, který jsem dostal díky tomu, že máma mojí holky dělala v bance. Přesto mě policajti nepustili. Po několika odvoláních mi přišlo vyjádření, že moje vycestování není ve státním zájmu. Můj brácha totiž zdrhnul už v roce 1968.

A tím to skončilo?

Ještě před revolucí jsem se dostal do západního Německa, kde jsme hráli se Žentourem. Přišel tam za mnou Franta Chobot a říkal mi: „Tak co, vole, zůstaneš?“ Jenže my v té době čekali miminko, a kdybych to udělal kapele, úplně bych ji znemožnil. Takže jsem se pokorně vrátil.

Pamatuješ si, co jsi toho 17. listopadu 1989 dělal?

Chtěl jsem jít na Albertov, ale bál jsem se. Už předtím mě mnohokrát sebrali a párkrát zmlátili. Šli jsme jim s Jitkou Obzinovou, která v té době hodně fotila, naproti z druhé strany a ocitli se policajtům za zády. Pozorovali jsme, co se děje, a když vytahovali lidi z davu, řvali jsme na ně, že to jsou fašouni. Občas se za námi někdo rozběhl, ale jak byli těžce vyzbrojeni, blbě se jim běželo, takže to vždycky po padesáti metrech vzdali.

Letos ti bylo šedesát. Půlku života jsi tedy strávil ve svobodě, půlku v komunismu. Uvažoval jsi o tom, že je to nějaký předěl?

Jedině že bych zítra umřel. Třeba si dám ještě jednou třicet. To moje povolání, kapela, to je vlastně taková sociální buňka, ve které mají lidi na zásadní věci stejné názory, jinak by spolu nemohli hrát. Takže v naší kapele nikdy žádnej estébák nehrál. (Smích) Tou partou přátel a přáteli jejich přátel jsme byli chráněni před okolím. V rodině to bylo všechno jednoznačné. Člověk se tak nějak naučil pohybovat mezi tím. Už si ty pocity ani nedovedu představit, ale myslím, že jsem nebyl depresivní. Určitě mě ale komouši srali.

Foto Jan Bartoš

Byl jsi pořád ve střehu?

Byl. Když jsem je viděl, přešel jsem na druhou stranu. Když oni přešli na druhou stranu, tak jsem šel zase zpátky, a když začali běžet, běžel jsem rychleji.

Jak jsi v té době sháněl hudební vybavení?

Vzpomínám si, že jsem dal někdy v roce 1986 dohromady asi 120 tisíc. Za to byl barák. Pamatuju si to takhle přesně, protože v tom byla i část novomanželské půjčky. Moc jsem to doma nešířil. Koupil jsem si tehdy bubny Yamaha, které stály asi 90 tisíc. Dneska ty nejdražší stojí 300 tisíc. Tenkrát to byly nákupy naslepo, nemohl sis to vyzkoušet. Něco jsi koupit a pak jsi teprve zjistil, jestli to potřebuješ, nebo ne. Takže se z tebe stal zároveň vekslák, sháněl jsi marky nebo bony, měnil jsi peníze na tu dobu v docela velkém objemu a ty nepotřebný věci posílal dál.

Pojďme teď k současnosti. Jak moc velký průšvih pro kulturu je rok 2020 poznamenaný epidemií koronaviru?

To se teď ještě neví. Spousta lidí z kultury začala dělat jiná zaměstnání, aby se uživili. Já to ještě nějak zvládám, ale nepříjemné je to pro všechny. Uklízíme si ty byty a baráky, ale i ty šuplíky s nápady. Nechci teď dělat autorskou desku, spíš chytám nápady a hledám zajímavé texty. Oslovil jsem Jáchyma Topola, jestli by mi něco nenapsal, a on mi poslal hned čtyři texty. Měl jsem hroznou radost, že můžu s takovým básníkem spolupracovat. Teď vydáváme další písničku, kterou otextoval společně se svojí holkou Bárou Hankovou.

Přístup k pomoci ministerstva kultury a pana Zaorálka mě děsí. Je to člověk, který s kulturou nemá nic společného. Ta jeho trafika nás bude stát hodně. A to nemluvím o tom, že česká kultura je dávno nejchudší částí rozpočtu. Zaorálek je ikstý kulturtregr za posledních 20 let. Trapárna.

Mám pocit, že Jáchym Topol kromě Psích vojáků, Národní třídy a Načevy snad nikdy pro nikoho texty nepsal…

To nevím, ale je zajímavé, jak je život složený z náhod. Jáchym mi volal někdy na začátku roku, když přišla ta první vlna, že bychom udělali nějaký multirozhovor z Knihovny Václava Havla. Moderoval to Michael Žantovský, byl jsem tam já, paní Holušová z festivalu Colours of Ostrava, zástupci vydavatelů a nakladatelů. A Jáchym. Takhle jsem se s ním seznámil. Moje žena ho má hrozně ráda, tak jsem se osmělil a domluvil jsem si s ním schůzku. Přesně na den, kdy před sedmi lety zemřel jeho bratr Filip. Zjistil jsem to asi patnáct minut předtím, než jsme se měli potkat, a říkal jsem si, že teď už to nemůžu zrušit. Přijdu před tu hospodu a on tam stál v černém. Soukám ze sebe omluvu a on na to: A co se děje? No, před sedmi lety ti umřel brácha. A on: Aha. Vůbec to nevěděl. Šel na nějaké čtení, tak byl oháknutej. A já si připadal jako úplný debil.

Jak prožíváš to omezení společenského kontaktu?

Myslím, že všichni se tak trochu scházejí, načerno. Na druhé straně samozřejmě chápu, že je to období, kdy nějaká bezpečnostní opatření být musejí. Ježišmarjá, jak já bych šel do divadla!

Chybí ti živé hraní?

No jéje. Koncerty jsou muzikantský kyslík. Nehledě na to, že to je taky to jediné, čím se vydělají nějaké peníze. Desky v podstatě neexistují, cédéčka taky ne, tím se člověk neuživí. Nejde ale tolik o ty peníze. Říkám si, co když ti kluci půjdou do práce a pak už je to hraní nebude bavit. Může se stát cokoliv. Můj život od nějakých dvaceti je o tom, že pořád hraju koncerty. To mě baví a naplňuje. A když je dobrá parta, je to zábava.

Teď máš nový projekt, který se jmenuje QR. David Černý ti vymyslel takový fór, že se z tvého obličeje dá načíst QR kód

Ano, to napadlo Davida. A Michal Hořava, náš dvorní grafik, to tečku po tečce zprovoznil. Je to hrozně zajímavý nápad. Neděláme album, ale chceme vydávat jednotlivé klipy. Dokud nás to bude bavit. Píseň, která vyšla jako první, se jmenuje My se vám ozveme a je o tom, jak je dnes svět děsivě profízlovanej. Člověk a jeho obličej se nikde neschovají, všude jsou kamery.

Děláš ty sám něco proti tomu, abys byl takhle dohledatelný?

Jsem úplně mimo sociální sítě. Čas, který na tom lidi tráví, mi přijde moc drahý. Využívám to samozřejmě profesně, když něco vydám nebo chci něco oznámit, aby to trochu žilo, ale sám za sebe tam nejsem. Stará se mi o to syn.

Často se veřejně kriticky vyjadřuješ k současným společenským poměrům, speciálně ke komunistům. Vrací se ti to někdy „ve zlém“, že ti třeba někdo napíše, že máš zpívat a nemotat se do něčeho, čemu nerozumíš?

Vrací se mi to přesně takhle. Je to klasická komoušská praktika. Ale kdo jiný by měl mít možnost vyjadřovat svoje názory, než lidi, kteří jsou nějak slyšet a mají třeba přístup do médií. Argumenty, které zaznívají proti tomu, patří do doby totáče, komunisti byli dokonale školení na šíření polopravd. Skvěle to umí agent Falmer, to je vysoká škola marxismu-leninismu, jak používat věty, které lidi znejistí a dostanou je tam, kde vůbec nechtěli být. Čistý extrakt bolševickýho hnusu.

Nemáš strach z toho, co teď děje pod povrchem té epidemie? Mění se Rada České televize, řeší se dostavba Temelína, kanál Dunaj−Odra−Labe, všechno rychle a potichu…

Já asi nemám odpovědi na všechny otázky, ale myslím si, že dokud bude nezávislá policie a soudy, dá se to udržet. Jakmile to pomine − což se už někdy děje, ale ne v takovém rozsahu − půjde to těžko. Zatím soudy povolují jen vyvoleným, třeba Burešovi. Je vidět, jak přeskládal vedení tam, kde to potřeboval. Má na to samozřejmě jako šéf nárok, ale na druhé straně pobírá prebendy z těch svých Agrofertů, a to už by vadit mělo. Jemu to zatím vychází a je mu to jedno. Ale třeba ty poslední volby ukázaly, že to tak nemusí platit věčně a že světlo na konci tunelu existuje.

V roce 2012 jsi s Bárou Polákovou natočil protestsong Sami, který obsahuje i trochu expresivní popis situace, ve které se nacházíme – „jsme v prdeli“. Kde jsme teď?

Pořád v tý stejný prdeli. Když se podíváš na prezidenta, kterého do úřadu pomohli dosadit Rusáci a který má kolem sebe chlapce z ruského byznysu, a na jeho mluvčího, u kterého vlastně nevíš, co mu kdo kdy udělal, že může být tak zlej − protože takhle zlého člověka běžně prostě nepotkáš −, je to zoufalej pocit. Uvidíme, jestli se toho zbavíme.

Je důležité, aby se ta minulost připomínala i mladé generaci?

Určitě jo. Když jsem byl malý, odmítl jsem chodit do školky. Tak jsem musel na dva roky k babičce do Mostu. Byl jsem tam přes týden a na víkendy jezdil autobusem do Prahy na Florenc, kde mě vždycky někdo vyzvedl. Bylo mi pět a válka skončila jen dvacet let předtím. A pro mě to bylo něco nepředstavitelně vzdáleného, spíš taková povídačka.

Sám jsi už také dědečkem a zároveň máš roční dítě. Prožíváš teď otcovství jinak než dřív?

Jsem teď pořád doma, máme hodně času. Takže toho kloučka vidím dennodenně a vidím ty pokroky, které děti v tomhle věku dělají. Dá se říct, že si to víc uvědomuju. Tomu dalšímu v pořadí, Nikolovi, je dneska čtrnáct a vlastně si už ani nepamatuju, jaké to tenkrát bylo.

V čem hledáš osobní rovnováhu, když musíš být doma a vlastně neděláš, co jsi dělal celý život…

Naděje umírá poslední. Kollerband, kapela, kterou mám vedle Lucie, jsou hráči, kterým můžu kdykoliv zavolat a jdeme udělat, co je potřeba. Je to takový můj motor. Ale teď se stýkat nemůžeme, navrch náš basák je ze Slovenska. Ale věřím, že někdy, nevím kdy, zase nějaké koncerty budou.

Děláš teď taky hudbu k dokumentu o Kamilu Lhotákovi, který byl jedním ze zakládajících členů skupiny 42. Co tě na Lhotákovi oslovilo?

Moji generaci oslovoval už od dětství. Prostřednictvím té spousty dětských knížek, které jsme měli doma. Jsou to velice romantický věci, které vznikaly v padesátých letech, vůbec si to nedokážu spojit s tou hnusnou realitou, která tehdy venku byla. Je to zvláštní svět. Přišel za mnou Josef Císařovský, jestli bych mu k tomu neudělal basovou hudbu. To byla výzva! Nejdřív jsem mu poslal to, co dělám normálně. A to mi vrátil. Tak jsem to předělal a nakonec jsme v té muzice našli element, který mu vyhovoval. Musel jsem trochu změnit repertoár, ale myslím, že to v těch 5.1 kinech bude znít zajímavě.

Foto archiv

Chodíš k ušnímu?

Co říkáš?

Jestli chodíš k ušnímu?

Byl jsem párkrát, mám nějaký tinnitus, ale na to jsem si zvykl. Jednou mi při hře na bubny praskl bubínek. Práskl jsem do činelů a bylo to. Sluchové buňky jsou jediné, které se neobnovují, proto jsou všichni staří lidé hluší. Takže si o svém sluchu nedělám iluze, ale zatím dobrý.

Potřebuješ ticho?

Můj poslední ušní lékař mi říkal, že bych měl vyhledávat místa, kde není žádný zvuk. Byl jsem v takové té mrtvé komoře bez zvuku. Slyšíš tam nejen své srdce, ale měl jsem pocit, že i mízu, která ti protéká tělem. S expozicí to nepřeháním. Když cvičím na bubny, mám hluchátka. Na koncertech máme sluchátka s limitérem, který hluk nepustí přes nějakou hranici. Když hraju bez nich, kolikrát se divím, jak moc je to nahlas.

Jak se udržuješ v kondici, chodíš běhat?

V únoru jsem byl na operaci kolena. Vcelku to vyšlo dobře, nebyly potom žádné koncerty, takže se mi to dobře zahojilo. Předtím jsem chodil běhat s Hankou Dvorskou, která je i v našem novém videoklipu Planeta bez paměti. Teď jsem si domů koupil trenažér na veslování a chodíme s malým hodně na procházky. Ujít deset dvacet kiláků je úplně nejlepší.

Byl jsi někdy na nějaké zábavě a slyšel tam cover svojí písničky?

Měl jsem studio v Jinočanech u Prahy na sále sokolovny, pod kterým byla hospoda. Když jsem večer odcházel ze studia, slyším, že v hospodě hrají Černí andělé. Tak jsem se šel mrknout, co to je. Byli tam nějací pánové, zpěvákovi bylo přes devadesát. Když zpíval „sex je náš, dělá dobře mně i tobě“, připadalo mi to docela drsný. Ale když platí OSU, což jsem zrovna v tomhle případě nepředpokládal, tak je to dobrý.

David Koller
Narozen 1960. Rockový zpěvák, skladatel a bubeník. Autor mnoha klasických hitů, lídr rockové skupiny Lucie. Účinkoval a stále účinkuje i v dalších formacích Kollerband, Pusa, Žentour, Jasná Páka, Blue Effect, produkoval alba řady interpretů − Alice, Plexis, Oskar Petr, Walk Choc Ice, Lucie Bílá. S Michalem Dvořákem složili hudbu k filmu Amerika (1994), Poslední přesun (1995) a Mrtvej brouk (1998). Účinkoval ve filmech Pražákům, těm je tu hej (1990), Akumulátor (1994). Společně s výtvarníkem Davidem Černým a filmařkou Alicí Nellis stál za vybudováním kulturního centra MeetFactory otevřeného v roce 2007.

Nedávno na Facebook dávali lidé deset alb, která ovlivnila jejich vkus. Jaká jsou ta tvoje?

Těch je spousta. Mám rád třeba koncerty bubeníka Buddy Riche. Když jsem byl kluk, začal jsem hrát na bubny právě díky záznamu jeho koncertu z Lucerny, který komouši pustili v televizi. Poslouchal jsem i The Beatles, vnímal jsem hlavně jejich poslední alba. V současnosti se mi líbí třeba Billie Eilish, jak ona zpívá na dechu, to už není zpěv, ale jenom šepot. Je to hodně intimní, když někomu do ucha zašeptáš − miluju tě, je to něco jiného, než když to zařveš. Baví mě taky český rapper Smack one, není to jen o rappu, má dobré texty, perfektní češtinu, působí to mladě, je rychlej a vostrej, má to pěknou energii. A nebo Snoop dogg, je to takový neotřelý, texty jsou asi brutální, ale naštěstí všemu nerozumím.

Jak vnímáš stáří, věk a čas?

Kámoši muzikanti mi vždycky říkali, nedělej pop music, v pětadvaceti budeš starej, a co pak budeš dělat? Radili mi, ať si udělám konzervatoř, že pak můžu učit. Ale já nemám žádné pedagogické sklony a moje máma byla učitelka, to mi stačilo. Když mi bylo patnáct, byli pro mě třicetiletí staří. Ale v hlavě se ti pohled na svět a na sebe moc nemění, jen tělesná schránka dostane zabrat.

Říkáš, že nemáš pedagogické sklony, ale ve škole jsi pracoval…

Dělal jsem uklízečku. To je fakt. Ve škole, kde učila máma. Vzala si mě tam, protože se mnou byly problémy. Když mě vyhodili z učňáku, potřeboval jsem razítko v občance. Tak jsem byl na půl úvazku zaměstnaný ve zvláštní škole na Invalidovně. Měl jsem tam i bubny, když skončily hodiny, šel jsem tam cvičit. Pak jsem tam uklidil ten bordel a šel jsem domů nebo na zkoušku.

V Mikulově, kde napůl bydlíš, máš taky malý vinohrad. Máš i vlastní víno?

O vinohrad, který má v Mikulově za barákem skoro každý, se mi stará soused. Domy tam stavěli Novokřtěnci, kterým hanlivě říkali Habáni a které do Mikulova po Bílé hoře přivedli Dietrichsteinové. Všude mrtvo, válka. A v té době kolem Svatého kopečku začali stavět celou ulici, domy těsně u sebe, jeden vedle druhého, za nimi byl dvorek, zahrada a vinohrad. Jeden takový dům mám. Víno z vinohradu mám pro vlastní potřebu, ale teď vznikl i nápad na vlastní značku. Nechci to zakřiknout. Místní vinaři říkají, že dobré víno je nejen to prodané, ale hlavně to zaplacené.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.