Po odchodu z Beatles v roce 1970 stál svět proti němu a jeho druhé ženě, o sedm let starší Japonce Yoko Ono. Byla jí přisuzována vina za rozpad skupiny.

Jenže Lennon to viděl jinak. Otevřeně mluvil o tom, že Beatles dal ze sebe to nejlepší, čeho byl v daný, společně prožitý čas schopen, a ten čas se v něm jednoduše vyčerpal. Stál na místě, chtěl jít jinou cestou. Co se týkalo žen, dlouho nenacházel tu pro něj dokonalou esenci ženy, která by ho zasáhla.

Na hodinách uměleckého psaní v Liverpool College of Art poznal svou studentskou lásku Cynthii Powellovou. Byla jeho protipólem. Slušná spořádaná dívka z bohaté rodiny. Nepila, nekouřila, Johnovy násilnické projevy jí sice naháněly strach, ale zároveň jí imponoval. V roce 1958 se sblížili. O čtyři roky později, když otěhotněla, si ji jako správný gentleman vzal. Porodila mu syna Juliana.

Dvaadvacetiletý John byl v tu dobu na začátku kariéry, naprosto pohlcený hudbou. Během následujících let beatlemánie si dobře uvědomoval, že přichází o dětství svého syna, a v jednu chvíli mu bylo jasné, že ublíží i Cynthii. Tehdy, v listopadu 1966, se šel podívat na výstavu tolik diskutované japonské umělkyně do londýnské galerie Indica. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone řekl: „Nikdy dříve jsem nepotkal ženu, která by se mi rovnala. Zní to namyšleně, ale já snil o tom, že potkám umělkyni, dívku, která bude jako já. Myslel jsem, že je to přelud, ale když jsem potkal Yoko, přelud se zhmotnil.“

John Winston Lennon se narodil za druhé světové války v Liverpoolu. Prostřední jméno mu dali na počest premiéra W. Churchilla. Otec Alfred Lennon, námořník s irskými kořeny, ženatý s Julií Stanleyovou, vyplul den po svatbě jako stevard do Západní Indie a doma se objevoval zřídka. Než se vytratil úplně.

John vyrůstal v domě tety Mimi a strýce George ve čtvrti Woolton. Matka ho svěřila do péče starší zodpovědnější sestře a denně je navštěvovala. Všichni tři ho milovali a zahrnovali péčí. Lehkomyslnější Julie se spoléhala, že přísná Mimi výchovu jejího svérázného syna lépe zvládne. Snaha Mimi byla marná. Strýc na to šel chytřeji. Probudil u něj zájem o noviny, učil ho sledovat události ve vývoji. Jak skvělá inspirace pro autora písní a základ pro pozdějšího politického aktivistu.

Zdánlivě mu nic nechybělo, ale odchody matky neměl rád. Ani v dospívání. Kdykoliv opouštěli s Paulem McCartneym její byt – Paul toho býval svědkem – posmutněl.

Na základní i střední škole patřil k vyhlášeným ignorantům zavedených pravidel: K učitelům necítil respekt. Považoval se za inteligentnějšího, než byli oni. Jeho vědomosti a vzpurná povaha mu způsobovaly problémy.

Doma se uzavíral do sebe. Maloval, psal básničky, v deseti letech četl klasickou literaturu. Věřil, že je předurčen k něčemu velkému. Coby dvanáctiletý teenager si psal deník Daily Howl (Denní řev), hemžící se – k pobavení spolužáků – karikaturami učitelů. Kresby, novinky, zprávy o počasí, komentáře. Pod tím vším ironie, sarkasmus, základní rysy Johnovy povahy a jeho budoucí tvorby. Pro učitele byl „beznadějný případ“.
Zato rozhlas měl na něj magický vliv. Poslouchal celé hodiny hudbu i slovo, vlastní pohled na svět konfrontoval se scénáristy svých nejoblíbenějších pořadů stanice BBC. Tehdy už byla matka Julia naplno zpátky v jeho životě. Blízcí si svobodomyslností, sdíleli společné zájmy. Rozuměli si v hudebním vkusu, názorech na oblékání, dodávala mu sebedůvěru. Trpělivě ho učila prvním akordům na banjo, zatímco teta Mimi nesouhlasila. Nad Johnovou první kytarou pronesla památnou větu: „Je moc hezká, ale nikdy se s ní neuživíš.“

Nezmohla nic proti Lonniemu Doneganovi, králi skifflu (podžánr folku s vlivy jazzu a blues, předchůdce beatu a britského blues). Natož proti Presleymu. „Skoro přes noc se z něj stal flákač, jen kvůli Elvisovi“, zoufala si. Proti rock’n’rollu a skifflu, provázeným pocity svobody a rebelie, neměla šanci.

Ještě předtím, než se rozjel rychlík The Beatles, si dospívající John prošel peklem.

15. července 1958 srazilo Julii na autobusové zastávce auto. „Nic horšího v životě mě nepotkalo. Ztratil jsem matku dvakrát. Poprvé, když mi bylo pět a nastěhoval jsem se k tetě Mimi, a podruhé v sedmnácti, když fyzicky zemřela.“ Zahořkl. Hledal pomoc v alkoholu a drogách. Skrytý vztek a komplex méněcennosti pocity křivdy zesílily.

O to důkladněji si budoval tvrdou drsnou slupku. Navzdory tomu, jak ho vnímalo okolí, sám sebe považoval vždy za vyděšeného chlapce, který neuměl plakat. Kromě toho, že nežil s matkou, se na jeho neschopnosti projevovat city podepsala i rezervovaná teta. Ze všeho, čím procházel – z bolesti i konfliktů –, profitoval Lennon jako umělec. Jakmile začal skládat písně, neměl problém odhalovat své pocity otevřeně. Byl bolavě upřímný a přímý. V tom se lišil od Paula, který vždy maskoval, že píše o sobě. Balada Julia, napsaná pro matku, nejlíp ukazuje, jak jemný a něžný uměl být.

První skupinu Quarryman založil v roce 1956. Jeden z jejích členů, kteří se časem obměňovali, přivedl patnáctiletého Paula McCartneyho. Od té chvíle bez sebe ti dva neudělali ani krok. Skladatelská dvojice Lennon/McCartney dodnes zůstává nejúspěšnější v hudební historii. Paul poté Johnovi představil spolužáka George Harrisona. Jako poslední doplnil čtveřici bubeník Ringo Starr. V roce 1960 byli – nově coby The Beatles – kompletní.

Hamburk, vyprodaná turné po Evropě, první singl Love Me Do. Charisma každého z nich jim zaručovalo slávu. Manažer Brian Epstein měl napilno. První smlouvy, konečně i New York. A Hard Day’s Night. „Pecky“. Filmy. John Lennon s Beatles dobýval svět. Zúročil všestranné nadání i díky tomu, co prožil. Po deseti letech se postaral o zánik skupiny.
V červnu 1980 o sobě dal autor Imagine – jedné z nejuznávanějších skladeb vyjadřujících touhu po mírumilovnějším světě – po dlouhém mlčení vědět. Po řadě dalších uměleckých počinů a projektů s Yoko po roce 1970, kdy se oba angažovali i ve společenských protestech. Posledních pět let nevzal do ruky kytaru. Užíval si otcovské role. Nechtěl opakovat chybu s Julianem.

S Double Fantasy, novým albem s Yoko, dal naplno průchod své touze znovu skládat. Zvedla se velká vlna zájmu veřejnosti. První prosincové dny poskytovali jeden rozhovor za druhým.

8. 12. po půl jedenácté večer, cestou z nahrávacího studia, se rozhodli, že venku ještě povečeří. John se chtěl předtím podívat na syna Seana. Limuzína zastavila před vchodem newyorské budovy Dakota Apartments. Ve chvíli, kdy přecházel chodník a před Yoko se otevíraly dveře vestibulu, zaznělo pět výstřelů. Mentálně narušený mladík, kterému dal ráno podpis, zpěváka zavraždil.

Zatímco jméno vraha nestojí za to zmiňovat a málokdo si ho pamatuje, Lennon platí za génia, který výrazně ovlivnil hudbu 20. století a svět ho nepřestává poslouchat.