Foto © Jan Bartoš

Petr Janda: Asi se mi nebude chtít

S frontmanem Olympiku Petrem Jandou o době, kdy se nehrálo, vyprahlé studni a důležitosti přátelství.

S Petrem Jandou jsme se potkali u něj doma na Propasti, den po koncertu Pražského výběru k třicetiletému výročí vyhnání Rusů z Československa. Michael Kocáb mu nabídl, aby si s nimi zazpíval Zubatou. „Koupil jsem si tričko se smrtkou, abych zapadl. Dali jsme Zubatou a Pražákům, těm je tu hej. Složení Kocáb, Pavlíček a Český národní symfonický orchestr bylo skvělý! A přišly asi dvě tisícovky lidí,“ líčil ještě předtím, než jsme si začali povídat.

Jak se Olympiku dotkl koronavirus?

Nehráli jsme devět měsíců. Nic horšího nepamatuju. Byl to pro mě hroznej stres. Přeci jen mi je už poměrně hodně a měl jsem strach, že to už nenastartuju. I když jsem denně cvičil, skládal, prostě jel jsem v tý muzice, měl jsem strach, že se, až přijde první koncert, sesypu. Že to prostě nezazpívám. Nikdy jsem neměl čtecí zařízení, vždycky jsem to zpíval z hlavy a teď jsem najednou znejistěl. Tak jsem si ho nechal postavit. Stejně do něj ale nekoukám. První koncerty jsem si vůbec neužil. Měl jsem pocit, že nejsem úplně ve svý kůži. A trvalo to určitě deset koncertů, než jsem se vrátil v plný formě.

Řada muzikantů musela jít dělat něco jiného, aby se uživila…

To já nemusím. Mám důchod, který mě samozřejmě neuživí, ale mám taky nějaké tantiémy, i když to šlo všechno hrozně dolů. Mám mladou ženu, dvě nové děti, tak je musím nějak nakrmit. Ale zase jsme ušetřili za oblečení a vešli se do financí, do kterých jsem myslel, že se nejsme schopni vejít. Takže z toho bylo takové poučení, že když půjde do tuhýho, naše rodina to přežije.

Spotřební společnost a určitý blahobyt, který tady máme, nás bohužel donutil k tomu, že začínáme hromadit. Ale to není jen můj problém, je to obecný problém, dokonce i u chudších lidí.

Zjistil jste, že spoustu věcí nepotřebujete?

To je největší problém. Když otevřu skříň, všechno na mě vypadne. Říkám si, ksakru, proč jsem si koupil tohle sako, a ještě tohle a tamto. Proč mám tolik kalhot, bot? Já to vůbec nechápu. Ale když jsem šel na nákup a líbily se mi boty, koupil jsem si je. Najednou jsem zjistil, že je vůbec nepotřebuju. Spotřební společnost a určitý blahobyt, který tady máme, nás bohužel donutil k tomu, že začínáme hromadit. Ale to není jen můj problém, je to obecný problém, dokonce i u chudších lidí. Já mám tolik trik, že už je nemám kam dát. Dostávám je i jako dárky a vždycky tu hromadu vezmu a odvezu na náš penzion, který máme na hranicích se Slovenskem. Ale ani tam se to už nevejde. Jednou za čas uděláme obrovský balík a hodíme ho do toho oranžovýho kontejneru. Potřeboval bych tam ale jezdit častějc.

Jak jste vnímal chování Čechů v té krizové situaci?

Chovali jsme se tradičně blbě. Nezodpovědně. Odpůrci roušek… nakonec jsme to v parlamentu viděli, jak se chová poslanec, který dal příklad dalším týpkům. Vymýšlely se různé konspirační teorie – ty nechápu vůbec. Když mi někdo pětkrát tvrdí, co se stane, a ono se to nestane a pak přijde pošesté, pošlu ho do háje. Snad se už lidi poučili, že tyhle pitomosti nemá smysl brát na vědomí. Jede v tom hodně lidí, i někteří moji blízcí. Dokonce je to až tak vyhrocený, že máme někdy v příbuzenstvu docela dusno.

Foto Jan Bartoš

U oběda jsou tedy některá témata tabu?

V blízké rodině jsme v pohodě, i u oběda. V té širší je to někdy horší. Musím se tomu smát. Probíhá to vždy stejně: říká to nějaký profesor, tak to musí být pravda. No a když si pana profesora chcete najít na Googlu, zjistíte, že neexistuje. Je to problém, který společnost brzdí. Kdyby tyhle konspirační teorie nefungovaly, už jsme z toho byli venku. Je ale otázka, zda návrat do „normálu“ chceme, jestli chceme všude zase plno lidí, narvaný letadla. Já byl teď na dovolené v Bulharsku, letiště prázdné a mně bylo dobře.

S koronavirem máte smutnou osobní zkušenost, zemřel vám na něj bratr…

Po mrtvičce byl v domově důchodců, nemohl chodit, ale byl v podstatě zdravý. Vozil jsem ho tady u nás na vozíčku do hospody, měl rád pivo, kolikrát tam seděl sám, protože v zimě tam nikdo nechodí. Vozil jsem ho i na tu naši sousedskou kapelu, se kterou tu každý čtvrtek hrajeme. Před koncem roku jsem mu volal, vzal to, ale vůbec nemohl mluvit. Byl už v nemocnici, volala mi to jeho dcera. Druhý nebo třetí den nato zemřel. Prostě se udusil. A pak vám někdo řekne, že je to chřipka.

Pojďme zpátky k muzice. Příští rok slaví Olympic 60 let. To je kus historie, za tu dobu se změnilo snad úplně všechno. Jak se ty změny prolínají do vaší hudby?

Ve skládání se to projevuje, muzika se mění taky. I texty. Když si přečtu ty staré, už mi nevyhovují. Ten slovník je prostě zastaralý. Proto chodím na koncerty a poslouchám novou muziku. Momentálně mám pocit, že není co poslouchat, ale to může být i mým věkem. Snažím se ty nové věci vstřebávat, poslouchat nové kapely, se všemi se kamarádím, protože se potkáváme na akcích. Rockově to už moc neklokotá, nemusíte házet penízky na činely, aby to udělalo ten správný zvuk, jako to dělala skupina Queen ve filmu Bohemian Rhapsody. Už se neexperimentuje, všechno už je vyexperimentovaný. Stačí zmáčknout čudlík na počítači a máte to. Ale já to takto nedělám, nekopíruju, potřebuju si ty nový trendy zažít, a až se to trochu posune, až to vstřebám, teprve potom se mi to třeba prolne do nějaké melodie. Jsem vyučený skladatel. Čtyři roky jsem chodil k Macourkovi na skladbu a k Neumannovi na teoretické předměty. Škola mi dala hrozně moc, takže se v tom orientuju. Vím, o co jde, a předávám zkušenosti mladým, kteří o tom nevědí nic. Ale někdy je ta intuice důležitější. A samozřejmě také talent a nápady. Když nemáte nápad, můžete mít sto škol a je vám to prd platný.

Foto Jan Bartoš

Potřebujete pro skládání nějaké konkrétní rozpoložení?

Ne. Já prostě chodím do práce. Mám tady zkušebnu, kde je všechno, co potřebuju – kytary, nahrávací zařízení, mikrofon. Teď mám zase zapnutý stroj, co myslíte, každej den… Ráno po snídani si přečtu noviny a jdu do práce. Zavřu se v pracovně, a když ne, tak mě manželka hned zabouchne, aby neslyšela, jak tady vyhrávám. Složil jsem asi tisíc písniček a někdy si říkám, že už nic nesložím, ale vždycky se to nakonec povede. Nazval jsem to vyprahlou studní, je už opravdu prázdná, ale vždycky se snažím aspoň nějaký vlhko vyrejpnout. Dřív mi trvalo napsat písničku snad pět minut, dneska je to týden. Je to taková zlatokopecká práce.

Spisovatel Arnošt Lustig mi jednou řekl, že další knihu musí napsat vždycky lepší než tu předchozí, jinak by byl srab. Máte to podobně?

Nikdy si nemůžete říct, že už to nejlepší bylo. To by člověk ztratil motivaci. Myslím, že mě největší šlágr ještě čeká. Moc tomu nevěřím, ale říkám si to. Někdy jsem v takovém rozpoložení, že mám pocit, že se mi to povedlo. A pak z toho třeba nic není. Nebo ta písnička nedostane šanci, nepustí ji do rádia. Já totiž neumím dělat písničky pro rádio, ani se o to nesnažím. Chci být svobodný, neomezovat se. Nikdy jsme si v kapele neřekli: tohle bude hit. Takhle prostě neuvažujeme.

Hit má většinou ty pověstné čtyři akordy…

Říkám tomu čtyřakordové šílenství. Odborně se tomu říká čtverec, sled čtyř akordů, taková klec, kam se skladatel dostane a nemůže ven. Takových písniček je v rádiu osmdesát procent. Říkám tomu ajťácká hudba. Nic jiného neumí, než že si najdou nějakou pitomou melodii, nějaký vzorec a pak to jedou furt dokola. Nejstrašnější na tom je, že mají úspěch. A ty chudáci muzikanti, kteří celý život dřeli, chodili do škol a strávili u toho nástroje tisíce a tisíce hodin, jsou prostě druhý.

Zmínil jste Bohemian Rhapsody, Queen. Freddie Mercury, to byl přeci Bohem políbený muzikant!

To je jediný naše zadostiučinění. Historie ajťáckou hudbu spláchne do hajzlu a dobrý věci zůstanou. Jsem rád, že ten film natočili, protože tam i laik pochopí, co je to dobrá muzika. Já jsem generace Beatles, ale Queen, to byla samozřejmě skvělá hudba. Beatles ale takový skvělý film nemají. Chtěl bych vidět, jak začínali v Hamburku, to by mě zajímalo…

Vy jste si s Olympikem s takovou legendou zahrál, předskakovali jste Rolling Stones…

Teď to bylo třicet let, co tu byli poprvé. Stouni jsou fenomén jinýho typu, než jsme my. Vyrůstali ve svobodné společnosti, nikdo je nezakazoval, nemuseli dělat přehrávky, nemuseli chodit na kvalifikační zkoušky, dělali si, co chtěli. Byli svázaní jen komerčně. Tyhle kapely měly v 60. letech smlouvy na dvě alba ročně! Jaro – podzim. My když děláme jedno za rok, lidi si říkají, co blázníte! Ten zásadní rozdíl je v tom, že my jsme vyrůstali za železnou oponou. Není to jen náš problém. Všimněte si, že žádná z těch východní kapel se nedostala do světa. Okrajově možná Omega. Dokázali se prosadit jen jazzmani, kteří emigrovali.

Foto Jan Bartoš

Jak se vlastně stalo, že jste si s nimi zahráli?

Slavili jsme tehdy třicet let, oni taky. Zavolal jsem tenkrát do agentury a říkám: hele, hrál s nima Mišík, Lucie, rád bych, abysme to tentokrát byli my. V agentuře mi slíbili, že nás Stounům pustí – to si dovedu představit, jak jim to pouštěli (smích). Je jim to úplně jedno, nám je to taky jedno, kdo hraje před náma, je to fuk. Ale vyšlo to. Byla to zkušenost. Jste tam sice za béčka, ale tak to prostě je. Ten servis, který mají… no, my máme taky nějakej ten českej servis, chlebíčky v šatně, pivo, víno, většinou všechno teplý, mám svýho kluka, kterej se stará o kytaru, vyměňuje struny. No, ale pak jsou funkce, který oni mají a my ne. Třeba šéfa jeviště, šéfa koncertu, techniky, manažera, produkce, kostýmů, dvacet kamionů, restaurace pro šoféry. Vidět to zákulisí bylo ohromující. Bydleli v útrobách Sparty, my tam na ně po koncertě čekali, měli jsme domluvený focení. Vylezl neskutečně otrávený fotograf, naštvanej, že musí fotit nějaký pitomce z Východu, a oni už nastupovali do toho autobusu. A my: počkej, my už tady na vás hodinu a půl čekáme! Tak se zase vrátili, udělali ty veselý ksichty, fotograf to jednou cvaknul a řekl: dobrý, odjezd. Říkali jsme si: no ty vole, teď se mu to nepovedlo a je po… Fotku nám poslal asi za půl roku s přípisem, že ji nesmíme nikomu ukázat, že je to majetek Rolling Stones.

Až na pár výjimek hrají ale ve stejné sestavě. Olympic těch změn prožil víc…

Začalo to v roce 1968, kdy jsme byli dlouho v Paříži. Ponorka. Od ženy, od lidí, od rodičů, od přátel… vypuklo to tam dost silně. Takže jsme si vybrali tu oběť, Chrastinu, který nám lezl strašně na nervy, a nakonec jsme ho vyhodili. To byl první zásah, který se zdál být nepřekonatelný. Protože on psal se mnou ty do určitý míry geniální texty… Zdeněk Rytíř byl jistě zručnější textař, ale neměl ten Chrastinův pel, psal ptákoviny, na které nikdo neměl žaludek – všechny ty želvy, rosomáky a kamenožrouty. Druhý zásah byl, když Jeník Pacák, tehdy asi nejslavnější člen Olympiku, vystudoval malířinu a řekl, že chce malovat a že nebude hrát. Pak už to bylo jedno, hlavně že jsem tam zůstal já. Nejdýl je s náma Milan Broum, 46 let , a pak kluci, co jsou s námi osm let, respektive rok.

Problémy jsme začali mít až začátkem osmdesátých let. Byli jsme už moc slavní, museli nás zkrouhnout. Bral jsem tehdy větší honoráře než ti papaláši

Jak to mezi vámi – v podstatě mezigeneračně – funguje?

Všiml jsem si, že Eláni se fotí zásadně tři. Lucie kupodivu zůstala v originálním složení, ale někdy ta nechuť spolu pracovat je tak silná, že máte jen dvě možnosti: buď to rozpustit, nebo vyhodit toho, kdo tam dělá ten problém. Nám to teď funguje úžasně. Pavel Březina ale bydlí ve Zlíně, tak ho tady mám před koncerty ubytovaného, ale zatím si nestěžuje. Je to skvělý kluk. Víte, člověk je ochotný slevit z toho muzikantství, ale není ochotný slevit z přátelství. To tam prostě musí být. Jinak je to problém.

Když jste byli v roce 1969 v Paříži, neuvažoval jste o tom, že tam zůstanete?

Byli jsme v srpnu 1968 na dovolené, k nám přijely tanky. My tedy odjeli do Paříže. Měli jsme ročního syna, který zůstal u rodičů v Československu. Nevadilo mi, že ho nevidím, ale žena vůbec nemohla být, říkala, já jsem maminka, já nemůžu být bez něj. Scházeli jsme se v Paříži v takovém příbytku, kde jsme dostali najíst, když bylo nejhůř. Jednou se tam žena zeptala: Není tady někdo, kdo má lístek do Prahy na vlak? A jeden kluk řekl, že má, ale že zpátky nejede. Za stovku jsme ho od něj koupili a žena druhý den odjela. Předtím jsme se bavili o tom, že si necháme nějak přivézt syna do Paříže. Ale říkal jsem si, co tam budu dělat, opravovat telefony? Francouzsky jsem neuměl, a že bych se tam živil jako muzikant, to zpočátku nevypadalo, i když to nakonec tak bylo… Francie není zaslíbená bigbítu, to bychom museli do Holandska nebo do Anglie. Všichni jsme se ale nakonec vrátili.

Tady jste ale mohli hrát celkem v pohodě, ne?

Problémy jsme začali mít až začátkem osmdesátých let. Byli jsme už moc slavní, museli nás zkrouhnout. Bral jsem tehdy větší honoráře než ti papaláši. To nedokázali překousnout. Vzali nám studio, dva roky jsme nemohli točit desku a sundali nám o třetinu honorář, což vydrželo až do revoluce.

Jaký k tomu měli důvod?

Agentury řídil tehdy soudruh Miroslav Miller, můj úhlavní nepřítel. Občas řekl: toho netočte. A tak ho netočili. A to se stalo bohužel nám. Dostával svodky, kdo kolik vydělal. Dostal jsem se tam dost nahoru, možná úplně nejvýš, prodali jsme tehdy třeba půl milionu desek. To bylo strašně peněz. No a tak přišel zákaz: netočit a nehrát v rádiu. Po telefonu. Bylo to jednoduché. Dneska by ho poslali do hajzlu.

Petr Janda (nar. 1942), rockový zpěvák, skladatel, kytarista, majitel nahrávacího studia a vydavatelství, frontman skupiny Olympic. S kytarou začínal v roce 1959 ve skupině Sputnici. Pak hrál ve skupině Big Beat Quintet (B.B.Q.), kde byli jeho partnery Pavel Chrastina a Jan Antonín Pacák. Od roku 1963 hrál v kapele Olympic ve stejnojmenném klubu v Praze ve Spálené ulici. Ve skupině hrál na sólovou kytaru a působil jako skladatel, zpěvák a od druhé poloviny šedesátých let jako vedoucí skupiny. V letech 1974–1976 se umístil v populární anketě Zlatý slavík časopisu Mladý svět na 8.–10. místě a ještě lépe se umisťoval Olympic, když v tehdy velmi populární anketě dokonce dosáhla trojnásobného vítězství v letech 1981–1983 a další tři vítězství získala v letech 1996–1998 v nástupnické soutěži Český slavík.

No vidíte a někomu se třeba po těch dobách stýská!

To nechápu. Jediné, po čem se mi stýská, je, že jsem byl mladej a měl jsem krásný holky. Ale jinak se mi nestýská po ničem. Nikam jsme nesměli, já ani nejsem úplatkářský typ, neumím to. Jednou mi někdo poradil, že v jedné bance sedí nějakej Franta, že za ním mám zajít a dá mi příslib. Tak jsem tam zašel a on mi ho dal. Říkal jsem si, ty vole, to bylo tak jednoduchý! Druhý rok jsem za ním šel znovu, požádal a on mi ho nedal! Prý už jsem byl. Tak jsem to říkal svému známému, že mě vlastně vyhodil. A on na to: tys mu asi nic nedal, viď? A já se divil, co jsem mu měl dát a proč? Tak jsem radši nikam nejezdil.

Vždycky mě zajímaly texty písní. Jak to máte vy?

Je to pro mě naprosto zásadní. Když někdo napíše blbej text, tak se mi do té písničky nechce. Ani se mi nechce nechat psát nový. Ta písnička je prostě odepsaná. Stalo se mi to už několikrát. Proto většinou dávám témata, abysme se trefili.

Takže napíšete skladbu, pošlete ji textaři a řeknete, chci, aby byla o…

Přesně. Ale bohužel to téma někdy nemám. Všechno se většinou motá kolem lásky. Dělám teď v pořadí třetí sólovku, ke svým osmdesátinám, už asi poslední. Napadlo mě, že se to bude jmenovat Asi se mi nebude chtít. Jako odejít. Přemýšlel jsem o tom a napadlo mě, že by to senzačně otextoval Nohavica. Zavolal jsem mu a on celej nadšenej, jasně Petře, to uděláme, dej mi čtrnáct dní a pošlu ti to. Tak se na to teď těším. On je přeci jen lepší básník než já.

Jak se udržujete ve formě?

Třikrát týdně chodím na tenis. Když teď nebyl, běhal jsem doma na páse. Moje žena ráda cvičí, je vymakaná, mladá, hezká holka. Tak jsem se jí snažil vyrovnat a každý den poctivě běhal. Ale mě sport musí bavit. Běhat na páse mi přijde stupidní. A běhat v přírodě taky. Ale tenis má smysl, je tam soutěživost, vítězství.

Jak se mění životní styl rockera, snídáte ještě plzeňské?

Pravidelně si dělám vajíčka se slaninou, k tomu žampiony, ty teda umím parádně, pažitku, i když se mi pro ni někdy ven nechce, jednu housku a plzeňské. Před tenisem si ale plzeň nedávám. Ale jak třeba někdo jí takový ty křupínky v mlíce, tak to já teda nemůžu. Asi generační problém.

Foto Jan Bartoš

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve dvaceti, ve čtyřiceti, jak ho vnímáte teď?

Mě se zatím tolik netýká. Žiju pořád ve středním věku. Děti, rodina, nejsem ničím omezen. Dobře vidím, trošku hůř slyším, bezvadně se mi pohybuje, ještě umím běhat. Chápu, že kolegové v mém věku kulhají, někdo má žaludeční neurózu… Já mám trošku vysokej tlak, ale nijak moc. Takže zatím to stáří beru, jako že se nic neděje. Dvakrát jsem teď měl žlučníček, teda já už ho nemám, ale občas se mi ucpe žlučovod – tak to mi bylo dvakrát blbě. Občas jdu na nějakou operaci, jdu si lehnout na den dva do nemocnice, ale to je všechno. Špatně jsem vnímal, když umřel Karel Gott. On byl sice o tři roky starší, ale byl to kolega, slavnej a nic tomu nezabránilo. Ani jeho prachy. Ze smrti mám pořád trošku strach. I když to pak neovlivním. Ale snažím se mít všechno hotový, závěť napsanou, jsem připravenej.

Umíte si představit, že byste přestal hrát?

To zatím neumím. Úplně jsem syknul, když jste to řekl. To by bylo blbý. Včera jsem byl na tom Výběru, Michal Pavlíček si furt mnul ruce, tak mu říkám: ty máš v prdeli šlachy, vid? Byl s nima už na operaci. Mě to taky bolí, ale jsem starší a zatím jsem vydržel. Úplně jsem na něm při hraní viděl tu bolest. Mně řekl doktor, že mám na to jít jen v nejkrajnějším případě. To je třeba věc, která by mohla přiblížit konec hraní. Víte, ono se to těžko vypráví, ale jak už tady chvíli sedíme, já jsem celej netrpělivej, že už bych si potřeboval zahrát.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.