Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑

Ještě není tma, ale stmívá se

Když se teď na Vsetíně zavíralo knihkupectví a s ním odešla i jakási buňka určená k tomu, aby se kolem ní potkávali lidé, kterým nějak nestačilo jen tak provegetovat svůj život, ale chtěli v něm taky nějak být a něcos o něm dozvědět, bylo moc a moc kondolencí.

Skoro se zdálo, jako kdyby to snad měla být dlouho zadržovaná sice, více než dvacetiletá, ale přece zřetelná cesta do zapomnění a ekonomického neúspěchu. Rozuměl jsem a rozumím smutku nad Knihkupectvím Dalibora Maliny, nad večírky Textů a hromadou výstav a jiných uvedení autorských textů, ale nechápu to jasné vidění. Nebylo to tak, věřte mně, že nebylo. Vím to, protože jsem u toho byl blízko a jediné, co mě mrzí je, že moje děcka už si to budou pamatovat jen z několika kusých (přesto ale, jak dobře vím, silných) zážitků a už se na ničem podobném nestihnou podílet, zkrátka – bylo to místo dobré radosti, takového zvláštního šťavnatého pobytu v jakési vytrvalé slavnosti. Co na tom, že ty slavnosti se dnešníma očima mohou zdát banální, cosi sakramentsky důležitého znamenaly a taky ještě pořád znamenají, nu a dá-li Pán Bůh, i znamenati budou. Ale od začátku.

Knihkupecký stůl

Knihkupectví začalo v prostoru kamrlíkovitém – malá úzká nudle na jednom ze vsetínských sídlišť, na Trávníkách. Ale co se do té nudle vlezlo knih, kolik obrazů se mohlo vytrčit všude po stěnách a hlavně – kolik lidí se tu mohlo potkat a taky potkalo. A nezapomeňme – v zadní části prostoru, odděleného nikoli dveřmi, ale jen do prostoru vystrčenou knihovnou, se vlezl veliký, dvojdomý stůl vsetínských knihkupců. Byl a je pořád majestátný. Takový ten stůl, za kterým cítíte nejen určitou jistotu vašeho usazení, ale i odpovědnost za všechna ta předcházející pokolení. Na tom stole odehrálo se toho dost.

Dva výjevy: jsou Vánoce, knihkupectví praská ve švech, doslova není k hnutí, pendluje se mezi balením, poradou, vybíráním a doporučováním knih, mezi jejich hledáním. Nevím přesně, kolik titulů bylo v těch nejméně třech geologických vrstvách na dlouhém stole a v minimálně dvou řadách v policích, ale jisté bylo jedno: „Když, Jakoubku (docela rychle, a dodnes to užívám se vší hrdostí a taky dojetím, mně začal nejprve pan Malina a posléze i Dalibor říkat podle českého spisovatele Jakoubka ze Stříbra), chceš prodávat knížky, musíš je taky umět najít, musíš vědět, kde jsou. A taky bys měl vědět, kolik jich máme, kde se dají případně objednat, a co v nejbližší době vyjde nového.“ Znělo to zpočátku jako šílenství, ale poměrně rychle jako jakási přirozená samozřejmost. Nebylo tak těžké prohrabat a osahat si ty knížky, o každé trochu něco vědět. Ale! Uprostřed toho času největšího vydělávání a vytváření ekonomických zásob na časy chudší, porušuje pan majitel pravidla všech ekonomických příruček s klidem Indiána, který ví, že nikdy se nespěchá tolik, aby se nemohlo chvilku počkat: „Zajdi nahoru pro pět piv.“ A opravdu – vyběhl jsem nahoru do patra, mezi učnice, ukázal známé číslo prstem, seběhl a dál nabízel knihy, když se stal zázrak – Vánoce se skutečným zjevením ne nepodobným tomu náboženskému odehrávaly se v knihkupectví Malina vždycky trochu dřív – uprostřed těch nakupujících lidí, šustění bankovek a tlumených slov vplul do prostoru člověk, z něhož zbyl jen obraz – malý oválný tác a na něm pět zázraků, pět poselství, že ještě je to všecko nějak dobré, že ještě tady se můžeme radovat, protože za chvíli bude svět na chvíli zachráněn. Byla tam a plula ta piva dozadu, k tomu knihkupeckému stolu. Zůstala tam, pro zákazníky pak už neviditelná, ale pro nás zcela hmatatelná. Nikdy si je Dalibor Malina neuzurpoval pro sebe, nestalo se, že by si sám upil a čekal, až se prodejna trochu vyprázdní a my si dojdeme, vždycky se to nějak udělalo a zbyl čas i na to ťuknutí, na těch pár vteřin, ve kterých jsme byli strašlivě spolu. Blízko. Dost lidí se tam i vystřídalo, ale hlavní osou byl vždycky Dalibor, a pak bratři Růžičkové, z nichž dominantní postavení měl Růžička Luboš. Luboš Růžička byl mistr vět, třeba: „Ludé sú pušky!“

A tím se dostáváme k obrazu druhému – je sobotní ráno, padá hustý sníh, nebo je břečka, ale dvoukolák je nachystaný – pomalu se do něj kladou pečlivě nabalené knihy a jede se na polikliniku, budeme tam dneska s Lubošem prodávat. Vždycky na čas, s přesností, se rozbalují skládací pulty, cenovky, krabice s drobnými – a Luboš mizí. Jenže! To není ten běžný úprk od zaměstnání, to je zas jakési souručenství s těmi knihami a jejich dočasným majitelem. Luboš Růžička se totiž vrhá do nemocničního bufetu a pak se vrací, za ním takový chvějivý, ale pevně posazený hlas a pak taky dámy – jdou, protože chtějí vidět, o jakých krásách se to tu vlastně mluví. A jsou to vesměs elegantní sestřičky bez ohledu na věk, a je u toho i dobrá řeč. To všecko je dělané s jakýmsi neutuchajícím zápalem – protože víme, co a proč prodáváme, a protože z toho máme radost. Luboš umí být i muž ostré věty, když se například večer vytírá, stojí, mlčí, a když už to skoro mám, tak jen: „Kde je mokré, tam eště není vytřené.“ Ale pamatuju taky na jeho větu záchrannou: měl jsem tehdy malované doktoráky, na krku houpal se mně takový kostlivec a do obchodu vstoupil nervní pán dožadující se nějakého zákona. Odkázali jsme ho do jiného obchodu, ale on se začal rozčilovat, že je samozřejmé, že takovýto personál rozhodně nemůže nic vědět a už vůbec ne o právních dokumentech a sbírkách zákona a že tu jistě jsou, jen ať se podívám, nebo raději ať se podívá někdo kompetentní, trpělivě vysvětluju, že tu opravdu sbírku zákonů nenajde, když v tom Luboš: „Pane, nejste nejaký nervózní?“ Ten člověk se rozhlédl ještě nervněji, vyplašeněji a – zmizel…

Hrabala ne, toho já…

Nu a pak ještě jeden obraz – balíky. Přijíždějí balíky. Je radost je rozbalovat, když víte, že tady už určitě musí být Vaculík, nebo Topolova Sestra, nebo – některý Hrabal od Mati, ze Sebraných spisů. Knihkupecký nůž už se mocně vzrušen dotýká papírů, a: „Jakoubku, Maťu ne, tam bude Hrabal.“ Zase to člověk nestihl, ale vlastně je rád, že to nestihl. Protože ten o tolik starší pán, který by mohl být otcem (a vlastně jím i trochu je, zejména ve věcech literárních), se raduje úplně stejně. To jsou takové ty roztržené oči – půlka ještě tady, v rozkoši nad knížkou, druhá půlka ale už ve věčné radosti ze čtení. Mám odtud ty Sebrané spisy kompletní a taky notně očtené, ale dobré taky je, že vím, že nejsu sám – Dalibor je má očtené též, ale ještě několik kompletů dodneška čeká na své adresáty – dcery. Tolik univerzit si po letech vzpomnělo, že by chtěly mít ve svých knihovnách komplet českého klasika, a ejhle, on není, není, a kdo ví, jestli ještě někdy bude – nu a kuk – na Vsetíně těch kompletů několik. Aby ne, když v jurodivosti sobě vlastní objednával se komplet po dvaceti kusech i v době, kdy už majitel nakladatelství Pražská imaginace Václav Kadlec nechápavě a s velikým smutkem snižoval náklad na žalostných a trapných tisíc kusů a ze Vsetína šla stále stejná objednávka: Dvacet kusů od každého svazku. To je potom jiná radost, když ráno přijdete do práce a víte, že tam někde za zády se nachází ten nezastupitelný a podmanivý Hrabal, a že tu určitě ještě nějakou dobu bude.

Tož na náměstí

Dalo by se toho o bečevské fázi knihkupectví (to místo se totiž nacházelo v přízemí areálu s hospodou a restaurací Bečva) napsat dost, skoro na román by to bylo, ale je doba radostí a s ní i stěhování, tož na náměstí! A zase: bratři Růžičkové, Luboš aj Fanyn, samozřejmě dirigují převoz regálů, stolu, a dalších věcí, Dalibor dohlíží nad skladem knih a jejich šetrným převozem, všecko se to podaří a je tu náměstí, nejprve na rohu a pak ještě jedno stěhování, do středu Dolního náměstí na Vsetíně. Tady získává knihkupectví svoji tak dlouho hledanou podobu, a je to jak ze starých dobrých smysluplných časů – v dolní části knihkupectví, poctivě členěné na žánry, ve kterých nechybí současná poezie a próza, eseje, filozofický oddíl obstarává téměř kompletní produkce nakladatelství OIKOYMENH, historie zejména ta nejnovější, jak ji představují nově překládané a s vášnivostí čtené dějiny soustředné na každodennost člověka. A nahoře potom galerie a pracovna, ve které zase trůní ten knihkupecký stůl. Ale taky už tu musí být víc místa i na sezení, protože k životu se stále vehementněji hlásí literární časopis, dělaný šestnáct let furt stejně – tak, jak si to myslíme, tak to i předkládáme – poezie, próza, nějaká ta recenze, rozhovor, ať je možnost podívat se na to, co se děje tu, i za hranicemi. A tak tu býváme. Změnila se obsada, knihkupci jsou dva stabilní, Dan Šicho a Honza Slyš (který se později proslaví fenomenálními výkony v oblasti kulinářství, převážně z masa vepřového), ale stále častěji tu zahlédneš i nás od Textů – nejčastěji Pavla Kotrlu, jako šéfredaktora Textů i jako chlapíka, který se rychle učí sázet a je tak u výroby většiny knih z nakladatelství Malina, Juru Hrabala, Reného Kočíka, a dnes stále častěji našeho „mladého“, Martina Lukáše. A přichází další – sochař Mirek Machala, archeolog Laďa Štěpánek, Daliborovi kolegové z učitelské praxe a proslulí profesoři vsetínského gymnázia Josef Lustyk a Mojmír Zetek, který se proslavil slavnou historií už v Bečvě: uprostřed klidu obědů zazní hvizd, do nastalého ticha se zvedne holá, leč nesmírně impozantní hlava páně profesorova: „Co je, greenhorni, platím!“

Chybí místo

Je těch lidí víc. A tak tu sedáme, pak sedáme jinde, ale hlavně se rodí první knihy, první výstavy, večírky časopisu a s ním i příjezdy autorů. Myslím, že tím nejvěrnějším nám zůstal Petr Hruška, byl snad od čtvrtého, či pátého večírku a pak už jezdil pořád, ať už v pozici kmotra sbírek básní, nebo prostě jen jako bratr přinášející zdravici. Když jsme se společně veselili naposled, byla řeč i o tom konci. Petr to definoval tak, jak umí jen on, přesně: bude mně scházet to místo. Bohužel, toto zdá se být obecnější problém, nesouvisející jen s jedním knihkupectvím v jednom valašském městečku – jakoby z měst a společně sdílených prostorů mizela místa, ty tajemné zastávky vytrhující nás z každodenního chvatu slev a rychoobědů, ty meandry, do kterých se nemusí vstupovat bezhlavě a každý den, ale které jsou tu jaksi neodmyslitelně připraveny pro chvíli, kdy člověka každodenní rachotina znaví. Udržme si je, kde to jde. A kde už, bohužel, ne, aspoň je nezjednodušujme. Prostě si přiznejme, že nám bude chybět cosi sakra podstatného nejen ve chvílích, kdy jsme tam byli spolu (to ostatně, zdá se, ještě dlouhou dobu budeme), ale právě ve chvílích, kdy jsme spolu nebyli a jen věděli, že tam, tam v tom prvním patře, sedí někdo, s kým se dá prohodit pozdrav, nebo taky zajít na jedno dvě piva, ale vždycky z toho byla, je a bude dobrá řeč. To supermarkety ani internetové obchody neumí. Prostředkovat obyčejnou lidskou blízkost ne jako nezbytnost určenou ke každodenní spotřebě, ale jako lákavou a trvalou možnost.