Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Olga Walló – Být či nebýt na Šumavě

Podle popisu trasy, který mi Olga Walló poslala mailem, jsem měl na cestě k ní dvakrát zbystřit. Dlouho jsem to slovo nepoužil, Olga v jednom textu hned dvakrát. Bystřili jsme společně s fotografem, za Lučenicí a pak až u kapličky a poštovních schránek ve Skříněrově, šumavské obci, kde spisovatelka, překladatelka a dabingová režisérka žije. Velký bílý dům na konci březové aleje přímo vyzýval k první otázce.

Bydlíte tady celoročně?

A mám být pod mostem? V Praze už byt nemám, penze 12 tisíc mi na patnáctitisícový nájem nestačila, je to vcelku jednoduché. Zatím to všechno zvládnu fyzicky obstarat.

Kupní smlouvu s předchozími majiteli jste podepsala 17. listopadu 1989. Jak jste našla dům v obci, která má 4 stálé obyvatele?  

Bylo to krátce po jednom z mých pokusů o emigraci. V roce 1988 jsem odjela do Francie a z ničeho nic jsem přestala mluvit francouzsky. Prostě jsem na to neměla. Po návratu jsem si říkala, že alespoň půjdu z Prahy. Naši mi tehdy – to ještě byl živ otec – hledali na inzerát všechna možná stavení.  Líbilo se mi tady. Kousek odtud je dráha, snadno se dalo jezdit do práce do Prahy. Časová shoda koupě domu s revolucí byla čistě náhodná, nemysleli jsme si tehdy, že to povolí tak rychle. Natrvalo jsem se ale nastěhovala teprve nedávno, strávila jsem tu tři zimy, ta letošní bude čtvrtá.

Galerie (9)

Šumavská zima pro člověka, který se tu nenarodil, to musí být síla!

Já jsem vždycky byla hodně venku. Tady je opravdu krásně, nebe, sníh, hodně jsme sem jezdili na lyže. Nešlo by to, kdyby tady nebyl internet, aby člověk mohl udržovat kontakty a fyzická práce, kterou ten dům obnáší. Jistě by bylo příjemné být v Praze a chodit do divadel častěji než chodím. Jezdím do Prahy každý týden, ale je to fyzicky namáhavé.

Na podzim vám vyjde nová knížka – Muž, který polykal vítr – inspirovaná mimo jiné vaší cestou do Mexika, ale narozená na Šumavě. O čem bude?

Je to pikareskní román s detektivní zápletkou á la Graham Green, jehož hlavní postavou je vzorný sirotek, který má možná něco málo společného s Viktorem Preissem, to byl za mlada taky vzorný sirotek. Vystuduje teologii, dostane se do blázince, pak vystuduje filozofii, dostane se do špitálu. Hledá svého otce, ale přitom se nechce dozvědět, kdo jím je. Má dost práce sám se sebou, aby žil. Dětem, kteří vyrostou v domovech a jsou mimořádné, to dá práci. Je trochu sociální autista a nemá přístup k vlastním emocím. Co opravdu cítí se dozvídá leknutím a vždycky je z toho nějaký průšvih.

Když jsem si procházel vaši bibliografii, našel jsem tam i několik průvodců, například Barma – pohled profesionálního průvodce s podtitulem Povídání pro ty, kteří o Barmě moc nevědí a chtěli by ji poznat. Jak Barmu přibližuje čtenářům?

Především je to také beletrie, což je na tom originélní. Je v tom příběh, ale zároveň je to průvodce. Teď jsem se k té knížce po čase vrátila, protože Joachim Dvořák z Labyrintu po mě chtěl nějaký článek o Barmě a jelikož jsem tam dlouho nebyla, musela jsem si to připomenout. Kupují si jí hlavně ti, kdo jedou do Barmy, ale myslím, že by se to docela pokojně mohla prodávat jako beletrie – jako příběh člověka, který se snaží přežít.

Na internetu jsem si přečetl, že v Barmě máte „adoptivní dceru“…

Nemám, možná jsem tak o ní psala a z toho to vzniklo. Je to zajímavý příběh. Ta žena je autorkou fotografií z Barmy, které jsou v mé knížce. Seznámila jsem se s ní v roce 2002 právě tam. Díky ní jsem toho dost nacestovala. Volala mi třeba, že má nějaké nesnáze v Nepálu, jestli bych tam nepřijela. Tak jsem se sebrala a vyrazila, byla jsem tam s ní měsíc a půl. Je to zajímavý člověk, nadaný, fyzicky zdatný a neurotický. Časem se dostala do depresí, nic se jí na světě nelíbilo, prostě to nešlo. Nedávno měla v Tibetu úraz hlavy, velmi vážný, téměř se nemůže hýbat. Naprosto jí to změnilo. Píše dopisy, které překypují štěstím, vděčností a laskavostí.

Pro řadu čtenářů je vaše jméno neodmyslitelně spojené s režií dabingu. Věnovala jste se mu čtyři desítky let, ale odchod z České televize prý nebyl zrovna harmonický…

Moje vztahy s dramaturgyní České televize nikdy nebyly harmonické. Přišla generační výměna, tak jsem šla. Dělala jsem dabing, jak nejlépe jsem uměla. V 90. letech se ho zmocnila vlna prvotního kapitalismu. Ta profese se zničila jako taková, všichni nad dabingem zívali. Dnes už tam jsou lidé, kteří tomu rozumí a umí to. Celé to souvisí s českou kulturou jako takovou. Dabing je jedna z forem překladu. A z jeho pohledu je čeština malý a nepraktický jazyk. Malý je i trh, který ten jazyk neuživí. Je otázka, zda nám češtiny bude líto, zda se chceme rozloučit s tím původním asociačním polem, se kterým je každý spjatý. Jestli chceme pěstovat tradice – ne tedy v Klausovském duchu – ale jako zvláštní hodnotu, která se neuzavírá světu. Dabing je částí té debaty. Je to o tom, zda chceme celostní českou kulturu, včetně herecké, divadelní, filmové…

Národní kulturu jako takovou…

Ano. Podívejte se třeba na překlady Shakespeara. To je věc, která mě na celé mé práci zajímala nejvíc. Teď knižně vychází docentská práce Pavla Drábka z Brněnské univerzity, který napsal historii všech českých překladů Shakespeara. Čte se to jako skvělá detektivka! Je na tom dobře patrné, jak si každá generace vždy znovu formuluje určitě věci, je to podstatný mezník, přes který ta kultura přechází. Vždy, když překládáte Shakespeara, vezmete si všechny předchozí překlady a položíte si je před sebe. Najednou se potkáváte se Shakespearem a lidmi, kteří žili v určité době a něco si o tom mysleli. A pak si o tom musíte něco myslet vy. U dabingu musíte být mnohem míň chytrý a mnohem víc pozorný. Vlastní inspirace se nežádá, vnímavost ano. Angličané totiž hrají Shakespeara v neproměnné slovní podobě, my máme každých dvacet let jiného. Oni hrají texty z roku 1605, ale kdo by dnes u nás hrál překlady Šedivého z roku 1810. To, co se tam přenáší, je interpretace, herecké umění a emoční kultura. Když něco prociťujete ve stejných slovech tak jako dědeček a pradědeček a není to čínské ritualizované divadlo, tak dosáhnete vysokého stupně kultury. Jiné než my, protože my vždy znovu hledáme ten smysl.

Jak se tohle projevuje v dabingu?

Když vám to herec zahraje, musí přijmout dechový rytmus, velice mnoho z vnitřku člověka, kterého dabuje. Je to velmi zajímavý přenos kultur, dabing tuto historickou úlohu bezesporu vykonal. V izolovaném socialismu 70. a 80. let minulého století, se začaly přenášet divadelní hry na videokazety. A jak to změnilo tvář divadelních inscenací! Říkáte malá sledovanost, ale divadelníci, kteří se na to měli dívat, se dívali všichni, velmi pozorně a brali si od toho. Způsob, jak je u nás interpretovaný Shakespeare se radikálně změnil a my, kteří jsme byli u toho, můžeme ukázat ty kořeny. Žádné divadlo na světě není původní, geniální je ten, kdo si umí vzít a přetransportovat, kultura se skládá z drobných krádeží, koprodukcí.

O české dabingové škole se vždy říkalo, že je na špičkové úrovni…

Tomu nevěřte. Dřív jsem říkala, že je to fáma, dnes říkám, že je to založené na skutečnosti. Můj otec, K.M.Walló, k tomu přišel dost pozdě, ale udělal pro dabing hodně, protože do toho dovedl dávat emoce. Bergman byl mistrem dabingu. Fany a Alexandr šly do světa ve třech autorizovaných verzích, v německé, anglické a švédské. Na všechny si dohlédl. Fellini byl opak. Měl nádherně napsané scénáře, ale o zvuk se nestaral. Často byl asynchronní, ale málokdo si toho všimne, protože obraz přebije zvuk. Česká škola byla od počátku samostatná, nikam jsme nemohli, nic jiného jsme neměli. Ale když dnes vidím staré filmy, můžu říct, že byly dobře dělané. Šlo tam o sdílení emocí, o opravdové hraní.

Nechybí vám to všechno? To  jste nad tím odchodem jen tak mávla rukou, po čtyřiceti letech?

A co jsem měla dělat? To víte, že mi to přišlo líto, pořád mi to přijde líto, stýská se mi po hercích. Byl to můj život. Strávila jsem ho celý v dabingu a o moc jsem tím také přišla. Pořád jsem byla ve sklepě. Texty děláte doma, nevidíte sluníčko, zato každou část filmu vidíte třicetkrát. Spoustu filmů jsem neviděla, protože jsem pak už nešla do kina. Víte, co já mám všechno dohánět? A teď jsem venku, můžu žít jako jiní lidé, flákám se a mám se dobře.

Jak vypadá váš den?

V zimě je to jednoduché, musíte topit. Pro mě je důležité psaní a psát můžete vždycky. Kromě potřebných věcí kolem domu je tak můj den strukturován počítačem. A když dá pán Bůh a je nějaká činnost, která je za úkol a za peníze, třeba nějaký překlad nebo článek, tak mám povinnost a nějak se k ní chovám. Mám takových věcí, které bych chtěla napsat, ale kdybych je uměla napsat!

Máte při psaní svůj rituál? Někteří spisovatelé píší třeba od 8 do 12, určitý počet stránek, po obědě si je přečtou a co se jim nelíbí, škrtnou nebo vyhodí…

To jsou šťastní lidé, ale já to tak neumím. Někdy nemůžu napsat ani řádku. Vím ale, že když si o tom s někým můžu popovídat, je to velký kus práce. Ty věci vznikají v dialogu. Nejsem prostě profesionální spisovatel. Ani by to nešlo. Trh neexistuje, je to vlastně hobby. Vyšly mi překlady v angličtině i čínštině, ale pořád je to jen koníček.

Napsala jste knihu Sekundární zisky, o rakovině prsu, kterou jste prodělala. Na internetu čtenářky se stejnou diagnózou píší, jak moc jim kniha pomohla, že jim byla průvodcem a oporou. A ptají se, jak se má Olga dnes?

Chodím na kontroly a myslím, že jsem v pořádku. Jezdila jsem i na pobyty s onkologickými pacienty. Všichni reagujeme stejně – vyděsíme se a pak nám odleví. Nějaký rok jsem tím byla zasažena víc, chodila jsem i na kurzy do Cesty domů, zajímala jsem se o charitu. Člověku udělá asi dobře, když vidí, že se bojí i druhý člověk. To je princip kolektivních pobytů. Je to jako když vám někdo umře – tady vám umírá důvěra ve vlastní tělo. Říkáte si, co si počnu, jsem na tom světě sama, ani to tělo mě neposlouchá a ještě můžu umřít. Je normální truchlit a je normální, že to přejde.

Olga Walló
Narozena 10. září 1948, překladatelka, spisovatelka a dabingová režisérka – snad každý zná větu: režie českého znění Olga Walló. Ač vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, celý život se věnovala dabingu a překladům. V roce 1997 získala cenu Františka FIlipovského v kategorii Cena za mimořádné dabingové zpracování hodnotného audiovizuálního díla za film Spartakus. Překládá z pěti jazyků, mimo jiné Shakespeara či díla Lenky Rainerové. Kromě jiného napsala rodinnou ságu Věže svatého Ducha. Jejím otcem byl režisér K.M.Walló.
Každopádně se vám asi zásadně proměnil pohled na život…

To ano, je to mnohem zábavnější. Důvěra v tělo se už zcela nevrátí, u vás by se asi vrátila, ale já zároveň stárnu. To jsem si poprvé uvědomila v Provence. Bylo mi něco přes padesát. Viděla jsem krásný strom, dub, rozeběhla jsem se k němu a chtěla jsem na něj vylézt, vyhodit nohu nahoru, ale v ten okamžik jsem pochopila, že to nepůjde. Tak jsem tam zůstala viset a řekla si, aha, tak jo, tak jsem začala stárnout. Od té doby vím, že se fyzické výkony zmenšují, ale je vám i tak dobře a řeknete si, no a co…. Co kdybychom se šli projít! Ukážu Vám Magdalénu, to je kostel s příběhem. Je to jen dva kilometry, zrovna včera jsem tam byla. Dá se tam i vyjet autem. Mám hodně starších kamarádu, tak pro ně hledám místa, kam se dá dostat autem a pak jít po pěkné cestě pěšky.

A tak jsme šli. Vlastně jeli. Olga Walló seděla na zadním sedadle a, opět, navigovala nás – doprava, doleva, pozor díra! Procházka byla nakonec  další, než jsem myslel. Kdybych ale napsal, že to tam a zpátky bylo deset kilometrů, Olga by se jistě smála, že nejsme zvyklí chodit. Než jsme došli k jednoduchému baroknímu kostelu sv. Magdalény, který před zkázou během druhé světové války zachránil kněz, jenž ho koupil za 50 tisíc jako chatu, naše průvodkyně nás v plenéru upozorňovala tu na zajímavý pařez, větev nebo mech, který miluje. Pohladili jsme si kropenaté koně, nepokousali nás dva hlídací psi – vlčáci, a když jsme se vrátili do Olžina bílého domu, připravila nám ještě před odjezdem do Prahy výborné lečo. Ještě váháte – být či nebýt na Šumavě?