Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Jan Bartoš

Václav Větvička – Okouzlující poutník dobrojitřní

Cestovatel Miroslav Zikmund jej oslovuje «Vaše učenosti!». Pro posluchače Českého rozhlasu je druhým Františkem Nepilem. Pro mě mým největším rozhlasovým omylem, za což se v příštích řádcích omluvím.

Nazval ses poutníkem okouzleným rodnou zemí. Kdo to vymyslel?

To já ne, to nakladatel. Já chtěl psát o Mrlině, ale jemu se to zdálo podezřelé, že by si čtenáři mohli kdovíco myslet, a že by si to kupovali jenom lidé z okolí Nymburka a Kopidlna. Tak mě umluvil, že jedna z knížek textů Dobrých jiter se jmenuje Poutník okouzlený rodnou zemí. A proč ne, je to pravda.  Původní název měl být ale Zámky na Mrlině, jako truc všem, kdo se nechávají unášet zámky na Loiře, a vůbec nevědí, co mají doma.

A to je hlavní motiv všech tvých Dobrých jiter, přednášek, besed i knížek?

Ano, všechno vychází z mých letitých zkušeností terénního biologa. Vděčím profesoru Janu Jeníkovi, u něhož jsem absolvoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, za mnohé, za biologický základ svého vědění a za to, že nás neustále táhl ven. My jsme museli stále být v terénu. Diplomku jsem psal o údolí Vltavy, a to se mi to pak v Dobrém jitru vyprávělo, když já celý tok Vltavy prošel pěšky! Myslel jsem si, že jsem byl druhý po Bedřichu Smetanovi, než jsem se dozvěděl, že on Vltavu viděl jenom z balkonu paláce Lažanských a jednou ho svezli Svatojánskými proudy.

Galerie (3)

Vaše učenosti, chrlíte fakta jako obvykle, dovolte orientovat se v nich. Profesor Jan Jeník, to je onen muž dekorovaný v roce 1993 cenou UNESCO za celoživotní práci v ochraně životního prostředí?

Ano, a on to u nás skoro nikdo neví! To je tak. V éře Nobelově znali chemii, medicínu, fyziku, literaturu a tak dále, ale o ekologii nikdo nemluvil. A pan profesor Jeník je absolutní světový ekolog, ale ne ten, který se přivazuje ke stromům, těm já říkám ekologisté. Přednášel na všech možných světových univerzitách a vymyslel teorii anemoorografických systémů, ergo jak převládající směr větrů a horský reliéf ovlivňuje složení vegetace v horských systémech, ať jsou to Alpy nebo Krkonoše. A ta cena od UNESCO je de facto ekvivalent Nobelovy ceny. Letos v lednu mu bylo pětaosmdesát let, je stále nesmírně angažovaný, on nemá ani čas být nemocný.

Ale ty nevyprávíš a nepíšeš pouze o kytičkách a rostlinstvu vůbec, o anemoorografických systémech, ale o lidech, historii, památkách i současnosti. Kde se zrodil tento zájem?

Potkával jsem skvělé lidi. Mým šéfem v Průhonicích byl doktor Ivan Klášterský, syn básníka Antonína Klášterského. Pan doktor byl jeden z posledních renesančních mužů u nás. Brával nás k sobě do bytu, učil, jak jíst vybrané pokrmy, jaká vína pít, jak je ošetřovat. S ním jsem prolezl zbytek republiky, kde jsem nebyl s profesorem Jeníkem, protože jsme mapovali rozšíření kytek. Tenkrát jsme cestovali bez auta, často vlakem, nechali jsme se třeba odvézt na Slovensko až pod Krupinu nebo až k Šahům, a pak jsme šli zpátky pěšky do Zvolena. A když přidám, že tetička byla češtinářka, autorka učebnice češtiny, svého času zemská inspektorka, jedna ze zakladatelek recitačního festivalu Šrámkova Sobotka, snad to vysvětlí mnohé. Tito tři lidé mě naučili všímat si každých božích muk, každého kříže, každého sólového stromu.

Ještě se vraťme ke jménu Klášterský. Ve vyprávění o Starých Hradech vzpomínáš na záchranu rukopisné pozůstalosti básníka Klášterského i Karla Sabiny, to byla jistě literární senzace. Jak se botanik k takovému pokladu dostane?

Antonín Klášterský byl sekretářem, tuším, že III. třídy, někdejší Akademie věd a umění, vlastně předchůdce, protože to bylo za c. a k., byl i jakýmsi tajemníkem Vrchlického. Z této polohy se pravděpodobně dostával k rozmanitým materiálům. Jeho syn Ivan, můj šéf, uspořádal celou pozůstalost Antonínovu, ale všechno nestihl a měl to uloženo v balících v kumbálu za koupelnou. Když Ivan zemřel, stal jsem se „vykonavatelem“ jeho pozůstalosti. Dokonce tak, že v Klášterských regálech mám teď své knihy, sedím u stolu Antonínova a Ivanova. S Ivanem bydlela jeho neteř Iva Tůmová, a když jsme zlikvidovali Ivanovu pracovnu, poprosila mně, abych odvezl do sběru nějaké balíky starých novin “či co to je”. Protože jsem zvědavá opice, tak než jsem ji poslechl, strčil jsem do každého balíku frňák. A spadla mi čelist, byl to dokonale zpracovaný materiál, včetně pozůstalosti Antonínovy, jehož dílo Ivan roztřídil a básně zkatalogizoval chronologicky, abecedně podle názvů a abecedně podle slov prvního verše. Jeden balík byla pozůstalost Sabinova, jeho rukopisy. Došel jsem do Památníku národního písemnictví. Po balících skočili jak diví, protože netušili, že se toho tolik zachovalo. Tehdy, byl to rok 1979, nabídli, že to odkoupí za cenu 80 000 Kčs. Tehdejších! Do posledního halíře to dostala Ivanova neteř Iva Tůmová. Za to mi věnovala Klášterského pracovnu. V jeho posteli už 35 let spím. Byl to největší kšeft mého života a nejvíc mě těší, že ta Iva, která se o Ivana starala v době jeho nemoci, a až do smrti, ty peníze dostala. Za pět balíků sběrového papíru to je docela slušné.

Vydejme se teď krajinou, okouzlující krajinou. To slovo má obsah, zdá se mi, příliš široký. Jaké má pro tebe konkrétní podoby?

Oživuji si neskutečné množství detailů, maličkostí, které jsem v rodné zemi prožil. Když jsem nedávno mluvil o Pšovanech, vzpomněl jsem si, jak jsem tam s kolegou z Průhonic chodil, mapovali jsme kytky, dodnes vidím před sebou mez, kde mi vysvětloval, že dobromysl a oregano nikdo od sebe nerozezná. Jsou úplně stejné, jenom jsou to biochemické rasy. Když si koupíš pytlíček se semeny oregana a vyseješ si to, vyroste ti dobromysl a žádné oregano. Kam vlezu, tam mi něco takového vyvstane.

Kde začíná tvé putování?

Vždy jdu nejdřív do regionálního muzea. Třeba v Humpolci jsem nebyl schopen muzeum opustit, okouzlila mě řemeslná výroba sukna, je to kraj soukenický, i to, jak štípali na mezi tu štětku soukenickou, jak z ní vyráběli válečky a vyčesávali vlákno. Z muzeí pak chodím na návsi a rozhlížím se. Sleduji rozlišení českých okrouhlic a německých ulicovek. A studuji z popisů regionální geografie, vedou v tom brněnští badatelé, mají to úžasně zpracované, kdo obec zakládal, kolonizoval, proč. A jména, toponyma obcí, to je úžasné. Když se tě zeptám, z čeho je Klení?

Když si koupíš pytlíček se semeny oregana a vyseješ si to, vyroste ti dobromysl a žádné oregano.

Zeptáš, nevím.

Ani spílání, kletba, ani klenba, ale původní český název všech javorů. Říkalo se jim klen. Od čeho je Vtelno, například Mělnické Vtelno?

?

Starý český název vrby.

A z návsi kam?

Na hřbitov. Koukám tam na místní jména. Na Křivoklátsku, na Rakovnicku jsou v jedné obci samí Levové, jednotné číslo Lev, množné Levové. Proč? Přemýšlím, pátrám, vyptávám se. A potom hledám určitý typický krajinný prvek – to může každý. Třeba když jdu do Polabí, Českobrodského, téměř žádné lesy, ale jen narazíš na čůrek vody, tak jsou tam nádherné galeriové porosty, vrbové, olšové – to je krajový fenomén. Když do krajiny přijdeš a pochopíš, co ji svazuje, tak jsi někdo jiný, rozumíš jí.

A do krajiny přijde člověk, zasáhne, změní ji. Chápeš i to libě? Nebo naopak?

Stopu člověka v krajině ještě stále beru pozitivně. Nevím, zda by se mi líbila krajina pračlověka Janečka, z Čapkových Apokryfů, tedy minus šest až osm tisíc let, kdy celá krajina byla krytá lesem. Až když člověk přestal být lovcem a sběračem, začal se usazovat, nastalo klučení a žďáření a přeměna krajiny – až do 19. století. Ale nebylo to jednoznačné a plynulé.  Například v baroku byla krajina mnohem odlesněnější než dnes. Třeba celé Vltavské údolí bylo holé, tam se páslo. Podívej se na středověké hrady nebo jejich torza – všechny byly na holých kopcích. Když jsem psal diplomku, našel jsem v časopise Vesmír z roku 1877, to se teprve Vltava začala zalesňovat, větu „Avšak láska, která vlastníky panství Vorlického k lesu víže, překonala všechny potíže, až i skály druhdy holé, staly se schopnými rozličné listnáče udržeti.“  Lidé tenkrát v loktuších, shora, nosili zem, sypali ji do rozsoch ve vltavském údolí a do toho seli borovici a akát. Je kuriózní, že až do poloviny dvacátého století u nás lesům zůstala třetina celého území. To platí teď, bylo to tak i za mých studií.  Krajinu před devastací zachránil její reliéf, na kopci se nedalo sedlačit ani nic postavit, kromě toho hradu. Mám dvě místa, kde zůstávám v němém úžasu. Kdo jede z Humpolce do Želiva, zastaví na náhorní plošině a dívá se k obzoru, nenajde jediný lidský zásah do krajiny. A také chodívám sednout si za hřbitovní zeď kostela svatého Víta v Havlíčkově Borové. Tam je vidět ještě dál. Na obou místech mě napadá, že tam někde vzniklo pohádkové rčení „za devatero horami.“ U té zdi vydržím sedět a hledět opravdu dlouho a posílám tam každého, kdo naříká, že je u nás zle…

Rozumím tomu správně, že počínání člověka v přírodě tě nepohoršuje?

Nepohoršuje.  Můžeme se sice dostat ke Stalinovým závodů v Záluží, k povrchové těžbě, kdy jedna z prvních zemědělských krajin u nás, Mostecko a Podkrušnohoří, osídlené ještě před Kelty, za Slovanů, zahynula povrchovou těžbou.  Ale já se ptám odpůrců: Čím vy jste krajinu chránili? Přestali jste svítit?  Přestali jste jezdit autem, aby se ve Stalinových závodech nevyráběl z hnědého uhlí benzin? Byl jsem svědkem rekultivace.  Dnes se na výsypky chodí na houby do lesa, pěstuje se tam vinná réva, protože podloží je úžasně propustné…

Následoval výklad, jak se skrývá povrch, kam se uloží kaolin, a jak se později využije. Vyslechl jsem a ptám se, odbočuje poněkud, na modřín, protože mě vylekala nedávná zpráva z Bruselu.

O modřín dnes ve školkách nezavadíš. Nikdo ho nekácí, ale nevysazuje se. To je záležitost Evropské unie a takých těch ekomilitantů, kteří usoudili, že modřín na našem území není původní, a tudíž se tu nemá pěstovat.  To je z téže hlavy, obrazně řečeno, která zakazuje zahrádkářům, aby si přes plot vyměňovali semínka. Modřín v pylových analýzách není z našeho území, ale třeba hrotovický modřín na Znojemsku, to je takový fenomén, že když ho neudrží, když ho zničí, tak zmizí fenotyp stromu, který má čtyřicet padesát metrů kmen, a ten se směrem vzhůru téměř nesbíhá. Byl na jižní Moravě pěstován proto, že to je jediné dlouhé dříví, kterým šlo zaklenout sály barokních zámků. I akátu hrozilo, že by se měl vyklučit, ale pár rozumných se zvedlo a doložilo, že armuje půdy, svými kořeny je drží, tam kde původní porosty už jsou pryč. Včelaři se semkli, protože akátový med je úžasně dobrý a voňavý. Akát byl, snad, zachráněn.

Modřín bychom tedy měli vyřešený, otázka tvého vztahu k Evropské unii v té chvíli a souvislosti se přímo nabízí. Eurohujer, euroskeptik…?

Václav Větvička
Narozen 1938, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor geobotanika. Diplomovou práci věnoval akátovým porostům v údolí Vltavy. Po vojenské základní službě pracoval jako stipendista v Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích, v letech 1989−1992 jako vedoucí Průhonického parku, 1992−2007 vedoucí Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK v Praze Na Slupi, od podzimu 2007 dodnes je vedoucím zámeckého parku ve Štiříně. Publikoval řadu odborných a populárně vědeckých prací, je autorem a spoluautorem 13 vědeckých publikací, za popularizaci vědy mu byla v roce 2004 udělena medaile Vojtěcha Náprstka. Knižní soubory jeho textů, např. Moje květinová dobrá jitra, Moje vzpomínková dobrá jitra, Poutník okouzlený rodnou zemí, patří mezi bestsellery. Zajímá se o výtvarné umění, i aktivně, sám si svoje knihy ilustruje, je kmotrem růže keltské. Letos v dubnu byl posluchači zvolen rozhlasovou Šaramantní osobností roku 2013.

Kdyby žil Masaryk, tak bych byl příznivcem tohoto uskupení za předpokladu, že by stál v čele. Tak jak se svět vyvinul po roce 1945 a jak některé státy si jsou rovné a jiné rovnější, začínám být skeptický, ale ne euroskeptický.  Kdyby současná ekumena, společnost, byla jiná a nesměřovala k sebezničení, bylo by podobné sdružení východiskem z nouze či spíš jediným řešením, jedinou protiváhou USA − ale zejména  protiváhou rozvíjejících se mocností mimo dnešní pořadí. Nesměl by ovšem stát v čele moloch nazývaný Brusel s přemírou moci a přemírou honorářů za evropské poslancování. EU by měla být služba, ne moc. Čím víc se snaží sjednocovat, tím víc rozděluje. Škoda. Idea, která vznikla v časech Jiříka z Poděbrad a po první válce obnovovaná, si nezaslouží takový osud.

Bojíš se budoucnosti?

Současnost, a nejenom naše, mi trochu připomíná říši Římskou po roce 470. Společnost v tomto složení a v tomto provedení se vyžila. Společensky, ne ve vztahu k přírodě. Samozřejmě budou problémy, bude nám například chybět voda, ale jsem přesvědčen, že centrální mozek lidstva, to kolektivní vědomí a vědění, se s tím vším dokáže vyrovnat. Věda je ve svém pokračování exponenciální. Mám ale obavu z morálních hodnot společnosti, která nemá jedinou autoritu. Obávám se, že ani současná církev není schopna jí být. Počínaje politiky a konče posledním kantorem, ztratili jsme ostych před jakoukoliv autoritou. Cítím nepříjemné šimrání, že jsme změnili starý zákon džungle Žer, nebo budeš sežrán, na Žer, neboť budeš sežrán!


Slíbená omluva, napřed vysvětlení. Svěřoval jsem svého času jako šéf Dobrého jitra na stanici Praha Českého rozhlasu ranní vysílání známým osobnostem. U mikrofonu byli čtyři, později tři hodiny sami, pouze v režii jim vybíral muziku hudební redaktor. Žádné telefonáty, žádní hosté, jenom prosté moudré lidské slovo. Začínal František Nepil, postupně přibývali další. Jednou mi doporučil kdosi Václava Větvičku. Váhal jsem až k ofrňování – celé ráno o kytičkách, ani hlas nemá nejlibější, kdo to bude poslouchat! František Nepil zemřel a v rozvrhu vznikla mezera. Tak jsem neochotně kývnul. Toho rána, kdy Václav vysílal poprvé, jsem jel do práce, jako každý den autobusem 173. Řidič poslouchal a halekal na každého nastupujícího: „Slyšíte to? To je Větvička od nás z Modřan, celé ráno vypráví o Vltavě, bere to od pramene, už je pod Vyšehradem! Paráda!“ Šofér občas málem zapomněl zastavit, kde měl. Od té doby usedá Václav Větvička k mikrofonu s ranním kuropěním dodnes. Lidé si nařizují budíky, aby o nic nepřišli. Kdo jste neokusili, možná po přečtení předcházejícího rozhovoru tušíte nebo přímo víte proč. Václave, promiň, jsem moc rád, že jsem se tenkrát zmýlil, a že si od té doby tykáme.