Případ Milady Horákové je v českém prostředí opravdu výjimečný – její nezdolnost a hrdost, s nimiž prošla obludným politicky zinscenovaným soudním procesem v 50. letech, téměř vylučuje rozdělení společnosti na příznivce a odpůrce. V drtivé většině (tedy těch, kteří vědí, o co šlo) převládá obdiv k osobní statečnosti a hněv na strůjce státně nadiktovaného bezpráví. A v menšině nostalgických zapomětlivých příznivců minulého režimu hlavně těžko přiznávaný stud a zmatek: Jak by mohl nějaký spravedlivý systém odsoudit někoho zjevně nevinného? Je potřeba si vypomáhat absurdními tvrzeními typu: „něco přece provést musela“, případně ještě ignorantštějším kalibrem: „vždyť se přece přiznala“. Svým způsobem ale Milana Horáková zůstává záhadou. Odkud čerpala svou sílu a přesvědčení? A byla něčím víc než nadživotně dokonalou ikonou?

Stotřicetiminutový film režijně debutujícího Davida Mrnky, jenž vznikl v česko-americké koprodukci, však žádné mystérium nerozkryje a ikonu učiní ještě ikoničtější. Tím se mu skutečnou Miladu Horákovou dost pravděpodobně podaří zprotivit několika následujícím generacím, obzvlášť těm, které budou muset absolvovat povinná školní představení či promítání v hodinách dějepisu. V důsledku tak tento nevyjasněný pokus mezi hraným filmem a dokumentární rekonstrukcí zamezí i vzniku jakéhokoli dalšího filmu nebo seriálu na stejné téma, dokud pachuť nevyprchá.

Vyprávění celkově připomíná sled izolovaných biblických výjevů, kdy se zjevuje svatá mučednice a koná jakési blíže neurčené zázraky, dokud nenaštve vrchnost a ta ji veřejně neukřižuje.

Zklamání je opravdu na místě a nic nepomůže, že David Mrnka strávil přípravami snímku přes deset let a podařilo se mu do něj dostat i osobní dopis Milady Horákové určený její dceři Janě Kánské. Samotné čtení dopisu, jež tvoří finále filmu, je nefalšovaně dojemné, ale nedovede už napravit předchozí dojem. První zádrhel alespoň základně hladkého sledování děje spočívá v tom, že film byl natočen v angličtině, takže čeští herci tu porůznu zápolí s akcentem, aby se aspoň trochu dorovnali představitelce hlavní role, izraelské herečce Ayelet Zurer. Ta typově Horákové odpovídá, byť je typicky filmově krásnější a sošnější, hlavně ale díky jejímu jménu film může obrážet svět a nebýt určený jen českému publiku.

Jenomže právě to se ukazuje jako nesmyslné. Historický kontext začátku druhé světové války a pozdějšího komunistického převratu v roce 1948 není vylíčený tak, aby byl dostatečně srozumitelný pro cizince, ale dokonce ani pro Čechy. Leckdy i poměrně informovaný divák zaváhá, co je zač která postava a o profesní dráze Milady Horákové si také nejde učinit plastickou představu. Co dělala během mnichovské dohody v Londýně, v jaké straně působila po válce, co bylo její agendou v prosazování práv žen a podobně? Pokud to nevíme předem, film nás moc nenavede.

Mrnkova Milada je primitivně antikomunistický kýč, jenž by měl být předmětem výuky jedině na hodinách mediální výchovy, jak někdo může zjednodušovat pohled na dějiny a politiku.

Vyprávění celkově připomíná sled izolovaných biblických výjevů, kdy se zjevuje svatá mučednice a koná jakési blíže neurčené zázraky, dokud nenaštve vrchnost a ta ji veřejně neukřižuje. David Mrnka se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že mu nešlo o popis doby, ale o osobní příběh hrdinky. Tím se ovšem dopouští nešťastné tvorby mýtu, kdy se dějinné zvraty dějí z ničeho, a jedná se čistě o manichejský souboj dobra a zla. Myšlenková pokleslost tohoto přístupu přitom není v tom, že by šlo o metafyzické principy, ale zlo a dobro mají jasně danou fyzickou podobu. Kdo je hezký, je hodný, kdo je ošklivý, je zlý.

Jak se vůbec mohlo stát, že v nějaké zemi zvítězí komunismus, jak se podařilo postupně rozložit demokracii, na jaké straně stála Horáková? Filmu se podaří opomenout i to, že byla v jádru socialistka. Horáková se prezentuje jako tak dokonalý lidskoprávní kyborg, že ani nekonzumuje žádnou potravu a tekutiny, a když jí strhnou nehty, v následující scéně je má dorostlé i s pěknou manikúrou.

Mrnkova Milada je primitivně antikomunistický kýč, jenž by měl být předmětem výuky jedině na hodinách mediální výchovy, jak někdo může zjednodušovat pohled na dějiny a politiku. Nikdo nemůže zpochybnit to, že Horáková trpěla a že soudní proces, v němž měla být loutkou, byl politicky zmanipulovaný a právně nelegitimní. Ale proč aspoň tvůrci Horákové nedopřáli představit ji nikoli jen jako oběť, ale strategicky přemýšlející osobu?

Horáková se nezlomila ve vězení proto, že na ni zatlačili přes její rodinu, jak je tu naivně předvedeno. Takticky zvolila přiznání ke smyšleným obviněním s výhledem, že bude odsouzena na smrt, protože si myslela, že tím od trestu smrti zachrání ostatní obviněné, a sama díky svému mezinárodnímu renomé dostane milost. Její tragédií bylo, že se přepočítala, a přitom to nesnižuje její odvahu, neboť i na popravišti se chovala hrdě.

Když si ale filmová Horáková stěžuje, že nebyla moc dobrou manželkou a matkou, neboť kvůli politice zanedbávala rodinu, což uvádí jako svou jedinou chybu, může za to spíš film samotný, neboť se mu nepodařilo zachytit tuto postavu ve více dimenzích. Ano, Horáková tu není ani matka, ani manželka, ale bohužel ani politička. Pouze zaneprázdněná kariéristka, která byla shůry potrestána za svoji emancipovanost – i tak by se dal číst celý příběh. Po téměř třiceti letech od převratu v roce 1989 si zasloužíme podstatně lepší reflexi minulosti.