Foto © Jan Bartoš

Ilustrátorka Lichožroutů Galina Miklínová: Bohyně neklidného moře

S režisérkou a výtvarnicí Galinou Miklínovou, autorkou filmu Lichožrouti a desítek knih pro děti o jiných světech, období fiží a Kudrnáčově stezce.

V jednom rozhovoru jsi zmínila, že ses původně jmenovala Nora, ale jen týden po narození. Jak to vzniklo?

Maminka měla ráda Ibsena, proto mi vybrala jméno Nora. Když přijel dědeček, prohlásil, že se mi budou ve škole posmívat, protože nora je i díra pro lišky. Po týdnu mi tak našli jméno Galina, máma měla ráda také ruskou literaturu. Když jsem někdy v patnácti našla svůj očkovací průkaz na jméno Nora, trochu mě to vyděsilo. Myslím, že kdybych se jmenovala Nora, byla bych jiná, jméno nás přece určuje.

Víš, co jméno Galina znamená?

Se dvěma el je to slepice. Nebo také mír… Samozřejmě to nebylo jméno, které chceš. Je to ruské jméno, v roce 1992 ho vyškrtli z kalendáře a dali tam Olivii, takže jsem najednou ztratila svátek. Teď je to tak, že mám svátek 16. září, kdy má svátek také Havel. Nedávno mi přál k svátku někdo ze Slovenska, protože tam má Galina svátek v květnu. Je v tom trochu guláš.

Foto Jan Bartoš

Označuje ale také obyvatele Galie, z řečtiny je to pak bohyně klidného moře…

Tak to vůbec neplatí! Klidné moře mám ráda, ale já taková nejsem ani trochu. Když jsem dneska jela s dcerou Rózou autem, říkala, že ze mě cítí divokou energii. Syn si totiž ve škole pořezal ruku a já nevěděla, jak moc je to vážné. A tak ta moje energie neklidného moře bouřila autem, až se tam nedalo skoro dýchat.

Už přes dvacet let žiješ ve středočeském Klučově, kde vznikla většina tvých kreslených postav, ale dětství jsi strávila v Beskydech, v Hukvaldech. Jak na to vzpomínáš?

Měli jsme chalupu ve starém řeznictví, na kterou jsme jezdili z Ostravy. Leoš Janáček tam prý chodil za řezníkovou dcerou. Byla tam nádherná místnost, které vévodil obří mramorový řeznický stůl, kolem dokola secesní kachlíky. Za ní byla chladírna, už méně honosná, a pak ještě jedna temná a té jsme se jako děti bály. Byla to taková komora. Když jsme dům prodávali, dědeček chtěl mramor z pultu na hrob. Ale nakonec to dopadlo jinak a mramor skončil u nás v Klučově v naší letní kuchyni.

Jak na dětství vzpomínáš? Kreslila jsi už tehdy?

Kreslířsky jsem nijak nevyčnívala. Bavilo mě to, asi mi to i šlo, ale nebylo to ničím zvláštní. Tu vášeň jsem našla až na střední škole. Nešla mi matematika ani fyzika, bavila mě čeština a dějepis, proto jsem spíš směřovala k příběhům a řemeslu. Vždycky jsem si ale představovala, že budu ilustrovat knížky. Byla jsem průměrné dítě s ředitelskými důtkami a dvojkou z chování. Kreslení je taková osamělá záležitost, přípravu na samotu jsem měla už od dětství. V Hukvaldech nebylo moc dětí, se kterými bych si mohla hrát, takže jsem spoustu času trávila sama. Jezdila jsem na kole, kam to šlo. Projela jsem všechny ty vesnice, louky, řeky, splavy a lesy.

Potřebuješ mít pro svoji práci konkrétní místo, nebo můžeš kreslit kdekoliv?

Samozřejmě místo, kde teď žiju… Tohle místo miluju. Vždycky říkám, že odtud půjdu nohama napřed. Vybudovali jsme to tady s manželem vlastníma rukama, oba Moraváci, já severní, on jižní, ale máme to tu rádi. Když jsme se přestěhovali z Prahy, tak mě ta krása venkova obtěžovala. Chtěla jsem ven, do přírody, ale jakmile jsem šla, všechno mě rozptylovalo. Trvalo mi deset let, než jsem se naučila, že můžu pracovat, i když je venku hezky. Do práce se potřebuju ponořit a ideálně nevědět, co se děje kolem. Třeba že děti sjíždějí v ateliéru schody v koši na prádlo. Ale vždycky říkám, že vydržím všechno, mám ruské jméno a jsem z Ostravy. To je nejlepší kombinace k přežití.

Foto Jan Bartoš

Ovšem když jste před lety přišli do Klučova, visel nad ním stín nevyřešené vraždy tří žen. Jak to na vás působilo?

Jsem hodně pověrčivá, kdybych to tenkrát věděla, nenastěhovala bych se sem. Samozřejmě se to nestalo v tomhle domě, ale už to místo by mi bylo nepříjemné. Tehdejší atmosféra ve vsi mi připomínala film Kdo chce zabít Sekala. Viselo to ve vzduchu. Teď už je to úplně jiné. S místní knihovnicí a jejím manželem jsme tady začali dělat koláčové soutěže, vánoční zpívání, příchod Barbor do vsi. Byli jsme ze začátku jen čtyři, ale postupně se přidávali další. Teď tu funguje pěkná komunita, která se zapojuje a na kterou se můžeme spolehnout.

Nebudu dělat, že nevím, na čem teď pracuješ, protože jsme společně s Petrou Dusilovou a Kristýnou Šlajchrtovou tvořili naučnou Kudrnáčovu stezku, která starou úvozovou cestou spojuje Klučov s Poříčany. Je to něco, co bude přítomné v místě, kde žiješ. V čem byla ta práce pro tebe jiná?

Byl to větší závazek, než jsem zvyklá. Pro některé kolegy nepochopitelný. Když jsem nadšeně vyprávěla, že dělám něco neuvěřitelného, stezku ve středních Čechách, kývali a říkali: aha, my jsme mysleli, že děláš další film. Pro mě to ale byla větší výzva, než dělat druhý díl Lichožroutů. Mám pocit, že život je příliš krátký na to, abych dělala pokračování něčeho, co má konec. Stezka je skvělý nápad, pořád mám potřebu lidi spojovat, takže to byl projekt přesně pro mě. Když jsme se sem přistěhovali, chodila jsem do Poříčan a říkala si, kdo asi bydlí v tomhle domě a kdo obývá faru? A teď se s těmi lidmi znám. A spojuje nás něco důležitého. Nebo když jsem tě potkala v Poříčanech ve školce, přišlo mi to legrační. Znala jsem tě přes bráchu, se kterým děláš Vital, a říkala si: jé, tak ten pán, co dělá Vital, chodí taky do školky jako já. Pořád mě něco okouzluje. Jsem taková Alenka v říši divů. Ta naše stezka bude prubířský kámen. Můžeš uspět na soutěži v Chicagu, ale to na vesnici nic neznamená. S mou povahou by mě asi trápilo, kdyby Kudrnáčovu stezku dělal jiný výtvarník. Když se kvůli koronaviru začal zužovat prostor, kam jsme mohli jít, přišlo mi jako skvělý nápad mít cestu, která spojí dvě vesnice. Člověk se najednou otočí ke svému prostoru a chce, aby byl hezký. Navíc ten kopec nad Klučovem, kde bylo významné slovanské hradiště, které v minulém století objevil archeolog Jaroslav Kudrnáč, má zvláštní magii. Přišla jsem tam a cítila tu energii, krajina našich předků. Rostla tam třezalka, dobromysl, bylo mi tam hrozně dobře. Kouzlo, které jinde nenajdeš.

Jak se vlastně rodí postavy z dětských knih? Inspiruje tě text, nebo potřebuješ mluvit s autorem?

Jsem radši, když dostanu svobodu, když mě nechají autoři dýchat. Potřebuju ale jasné zadání. Takže s nimi chodím na pivo nebo na víno. Chvíli mluvíme o textu a pak o něčem úplně jiném. Jdu domů a pracuji a už se jich na nic neptám. Když jsme ale hledali podobu Kudrnáče, měla jsem několik verzí − kluk z padesátých let, pankáč, atd… Museli jsme o tom mluvit, abychom se pak vrátili k normálnímu desetiletému klukovi.

Kreslíš ručně? Jak ten proces vypadá?

Kreslím ručně i na počítači. Počítač je pro mě zrádný v tom, že se můžeš nořit stále hlouběji a hlouběji do pixelů, ale vlastně si zvětšuješ svět, který je při ruční kresbě 1 : 1, a utápíš se v něm. Při ruční práci se mi taky líbí, že když uděláš chybu, tak tam prostě je. Musíš si s ní nějak poradit. Nemůžeš udělat krok zpět jako v počítači.

Jak tě jako člověka z kultury zasáhla epidemie koronaviru?

Ta první vlna mi přišla při veškeré té hrůze, strachu a náročnosti pro naši rodinu hezká. Mohli jsme být hodně s dětmi a bylo to pěkné. Dělali jsme společné věci, pletli ploty, sázeli, potahovali lehátka… Když to ale trvalo dlouho, cítila jsem, že nutně potřebuju prostor pro sebe. Najednou jsem měla doma tři cizince. Nemyslím to nijak pejorativně, ale v tu moji pracovní dobu to byli cizinci v mém prostoru. Najednou jsem nebyla schopná se koncentrovat. Měla jsem jet do New Yorku, do Chicaga, do Polska a Bulharska, najednou nebylo nic. Zavřela se i nainstalovaná výstava ve Ville Pellé připravovaná téměř rok.

Foto Jan Bartoš

Řeklo ti to taky něco o tobě?

Jo, že jsem stará a že potřebuju klid. A že mám lidi ráda kolem sebe, ale že na druhé straně potřebuju mít možnost odejít do toho svého jiného světa. Taky jsem měla delší, asi tříletou pracovní krizi. Přestala jsem cítit radost z toho, co dělám. Před Vánocemi jsem dostala koronavirus. Těžký průběh. A paradoxně díky tomu, že jsem se z toho dostala, jsem znovu našla energii a radost z práce a hlavně z cesty, po které jdu.

Jak se změnila dětská knížka a vztah dětí ke čtení?

Myslím, že se změnila kvalita. Je spousta dobrých, ale taky spousta špatných knih. Dříve to bylo vyrovnanější. Děti čtou méně a vždycky když narazím na nějakého vášnivého čtenáře, jsem z toho u vytržení. Ilustrace na svých dětech nezkouším, myslím, že jim do toho vlastně nic není. Vždycky si říkám, že musím být spokojená já sama, že mě to musí bavit. Proto se mi velmi vyplácí pracovat s lidmi, kteří nedělají jen dětskou tvorbu. Tam pak nehrozí žádné ťuťuňuňu. Jinak si myslím, že děti jsou pořád víceméně stejné. Je důležité, aby tam byl humor a abychom je moc nepoučovali.

Film Lichožrouti vznikal sedm let, knihy, výstava… Máš to tak, že už ti ty postavy trochu lezou na nervy?

Ten film mě začal štvát. Viděla jsem ho třeba třistakrát. Účastníš se projekcí, ze kterých už pak odcházíš, když to dávají v televizi, nepustím si to. Byli jsme spolu s postavami dost dlouho. Ale lidi se mě na to pořád ptají, což je logické, to je přece ta zkratka, že tě lidi potřebují mít v nějaké škatulce − jsi Lichožroutka nebo třeba autorka ilustrací k Harrymu Potterovi. Moc se neohlížím po tom, co už jsem udělala, ale pořád si za tím stojím. Než dělat dvojku, trojku, čtyřku Lichožroutů, radši nakreslím Kudrnáčovu stezku nebo udělám kresby pro dětské stomatologické oddělení Vinohradské nemocnice. Posouvám se tím dál. Jak mi umírají starší přátelé, třeba Pavel Šrut nebo Tomáš Pěkný, uvědomuju si, co je v životě důležité a co mi má být jedno.

S Pavlem Šrutem jsi léta spolupracovala. Byl to on, kdo tě v profesním životě nejvíc ovlivnil?

Byl to Pavel a taky Tomáš Pěkný, dlouholetý editor Respektu a signatář Charty. On byl můj guru. Měl židovské kořeny, maminka skončila v koncentráku, on po roce 1968 v maringotce bez možnosti publikovat. Měsíčník Roš Chodeš, kde pracoval, měl redakci na Olšanech, a tak jsme chodili na procházky na hřbitov. Naučili mě netlačit na pilu tam, kde je to úplně zbytečné. Srovnat si, co za to stojí a co ne. Samozřejmě mi tihle lidé chybí, ale když se mi po nich stýskalo už dlouho, přetavila jsem ten stesk v obrovské štěstí, že jsem je mohla potkat a jít s nimi kus cesty.

Tvůj táta, Jiří Hůla, založil před revolucí v Kostelci nad Černými lesy slavnou Galerii H…

No, a já tam nebyla. Jsem rozvedené dítě, zůstala jsem s maminkou v Ostravě a o Galerii H nic nevěděla. Vztahy mezi rodiči se vyostřily, a tak jsem tátu na pár let ztratila. Když mi bylo sedmnáct, potkal se v hospodě s klukem, se kterým jsem tenkrát chodila. Nějak se shodli, že oba znají Galinu a že to není tak obvyklé jméno, aby to byla náhoda. Ten kluk pro mě tehdy přijel do Uherského Hradiště a odvezl mě do Kostelce na vernisáž. To bylo někdy v roce 1987. Vystavoval tam Vokolek svoji Zeď z písmen, Ivan Wernisch k tomu napsal báseň a hrál tam Jimmy Čert, o kterém tehdy nikdo netušil, že je konfident. Z rodiny jsem byla zvyklá, že se na vernisáž chodí slušně oblečená, takže jsem si od nějaké holky na koleji půjčila sukni, vzala si halenku s fiží a nakráčela jsem tam − mezi dvě stě mániček. Blbka s fiží. A tam jsem po letech uviděla tátu.

Galina Miklínová
Režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor užitá grafika, a v letech 1991–1997 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér filmové a televizní grafiky u prof. Miroslava Jágra a prof. Jiřího Barty. V roce 1995 studovala animovaný film na Humberside University ve Velké Británii. Zabývá se jak filmovou tvorbou, tak knižními ilustracemi. Je autorkou celovečerního filmu Lichožrouti, večerníčku O Kanafáskovi, ilustrovala desítky knih, mimo jiné české vydání Harryho Pottera.

Jak takové setkání probíhá, když je tam ta přerušená kontinuita? Jedna věc je, když nevíš, kdo je tvůj rodič, ale takto…

Já jsem taky nevěděla, kdo je můj rodič. Dostala jsem kusé informace od maminky, která z toho vztahu byla zraněná. Táty jsem se hrozně bála. Máš informace, které mohou být pravdivé, ale jen pro toho druhého. Nechci se ale ani jednoho z nich dotknout, protože nikdy nevíš, co se v tom vztahu děje. Někdy to nevědí ani ti dva… S tátou jsme teď vlastně přátelé. Sourozenci mi říkají, že je to proto, že jsem s ním nevyrůstala. Určitě mají pravdu, ale to mi nezkazí tu radost, že jsem ho našla a máme se.

Bráchu Martina jsi taky potkala až v dospělosti…

Uvědomuji si ho až dva roky poté, co jsem potkala tátu. Přestěhovala jsem se do Prahy a začala jezdit víc do Kostelce. Martin byl milej, hrozně fajn. Když jsou děti malé, je pro ně těžké, když jim najednou někdo sebere pozornost jejich rodiče. Táta se mi tenkrát snažil vynahradit všechno, co už ani nešlo. Jsme si hodně podobní, a i když jsem s ním nevyrůstala, geny nepřečůráš. Když na sobě vidím nějakou dobrou vlastnost, říkám si, ta je po něm. A špatnou, ta je taky po něm! A jsem šťastná za obě.

S knihami i filmem cestuješ také do zahraničí. Jak tam tvoji práci přijímají?

Asi největší bizár jsem zažila v Tokiu. Japonskému humoru nerozumím, takže jsem byla úplně mimo mísu. Byla jsem na nějaké projekci čtyř celovečeráků z celého světa, mezi nimi Lichožrouti. Po projekci se sešli čtyři filmoví kritici a hovořili o těch filmech. Jako autor u toho můžeš být, ale nesmíš do toho vstupovat. Měla jsem překladatelku a já se nestačila divit. Říkali, že Češi jsou hrozně divný lidi a že by se vůbec nedivili, kdybychom ty ponožky opravdu jedli. Ptala jsem se překladatelky, jestli to je legrace, a ona, že ne, že to myslí vážně. Tehdy jsem opravdu nevěděla, co si mám myslet. Jinak si to ale k sobě moc nepouštím. Mě vlastně ze všeho nejvíc zajímá, co si myslí autor.

Možná by stačil respekt k tomu, že něco vzniká…

Jenže musíš se podívat, co vzniká. Jakože někdo píše a někdo kreslí? Tak to umí už děcka ve škole. To mi totiž jednou ve vlaku vysvětlili takoví východňári ze Slovenska. Jela se mnou kamarádka, která studovala na VŠUP písmo. Ptali se jí: a čo ty děláš? Studuju písmo. Veď čo je to také? Písmo, to vie každý. A čo robíš ty, ptali se mě. Já dělám animovaný film. Čože, ty robíš kašpáriky, no dobre, to vie tiež každý. Vždycky budou lidi, kteří budou říkat, že se jim nelíbí, co děláš, že je to jednoduchý, málo barevný, drahý, takový a makový a tak dále. Přesto je dobře, že věci vznikají.

Jak vnímáš stáří? Jak jsi ho vnímala ve 20, ve 30 a teď?

Když jsi malej, tak jsou všichni starý. V období fiží jsou starý a mladý, máš rodiče, jsi pořád mladej, tak to moc nevnímáš. V pětatřiceti mi stáří přišlo atraktivní, protože jsem měla štěstí, že jsem potkala lidi, kteří stárli dobře, byli zábavní a volní. Revoluce přišla, když jim bylo padesát a oni byli dychtiví. Trochu mi to asi zromantizovalo představu o tom, jak stáří vypadá, což může a nemusí být na škodu. Uvidíme. A teď stárnou rodiče, což nesu velmi nelibě, naštěstí se ale všichni drží − říkám všichni, protože mám takovou patchworkovou rodinu, mám jich hodně. A mě samotnou stáří moc netěší. Po padesátce už jedu z kopce a vidím tu konečnost, což se mi stalo kolem osmačtyřiceti. Asi by to pro mě mělo znamenat, že bych se měla nějak zkoncentrovat a začít o stáří přemýšlet, ale mám malé děti a nemám na to prostor. A možná na to zatím nemám, zamýšlet se nad tím. Budu ale ráda, když přijde čas se s tím nějak srovnat. Jsem ráda, že dělám tuhle práci, že můžu utíkat do těch dalších světů a věřím, že mi to pomůže i ve stáří.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.