Tak jo, tati, mám to rozdělené na pár kategorií. První je o novinařině a médiích. Jsou to otázky, na které jsi odpovídal už tisíckrát, ale stejně: Kdybys teď maturoval a rozhodoval se znovu, šel bys studovat žurnalistiku?

Nevím, nechce se mi říct ne, ale to proto, že vím až příliš mnoho o tom, jak se vyvíjel. Asi by mě lákala, ale mladším lidem bych doporučil, aby studovali něco jiného. Neznamená to, že nemůžou skončit v žurnalistice, ale ať něco pořádně znají.

Co tě na novinařině po všech těch letech pořád baví a co tě naopak nejvíc unavuje, kromě porad?

Za těch 34 let prošel velkým množstvím rolí v žurnalistice a různými médii. Dělal jsem v týdeníku, v deníku, online, video, podcasty, televizi. Pořád je to něco nového. Základ je stejný – podáváš zprávu o světě kolem, ale mění se způsob, jakým to děláš, a to je na tom zábavné. Co mě nebaví? Občas si říkám, že někteří mladší kolegové berou některé věci trochu moc vážně, ale to není výtka. Jen vím, jak to časem dopadne. Už bych taky nechtěl dělat klasické novinářské směny do večerních uzávěrek. A speciálně co bych nemohl dělat, je každodenní zodpovědnost za vedení něčeho.

Jak se podle tebe změnila role novináře od doby, kdy jsi začínal? Myslíš, že je dnes těžší být dobrým novinářem? A co bys poradil začínajícím novinářům?

Začínajícím novinářům bych poradil trpělivost. Už nejsou v situaci, kterou jsme měli my. To byla naše nezasloužená výhoda, že jsme přišli do pole, které bylo po bitvě nezorané a v podstatě prázdné. Tehdy bylo potřeba hodně novinářů a byl o to zájem. Dnes je novinářů dost a zdá se, že jsou čím dál míň potřeba – veřejností i politiky. Aby se člověk prosadil, musí být ochotný přijmout, že nějakou dobu bude dělat věci, které nejsou úplně nejzábavnější.

Jindřich Šídlo
Novinář, politický komentátor a moderátor. Veřejnost ho zná především jako tvůrce satirického pořadu Šťastné pondělí na Seznam Zprávách. Působil v redakcích Respektu, MF DNES, Hospodářských novin i České televize a dlouhodobě se věnuje české politice a veřejnému dění. Je také otcem tří dětí.

Jak se změnila ta role novináře?

Úplně zásadně. Začínal jsem na začátku 90. let v obrovském hladu po informacích, kdy i prestiž toho povolání byla úplně jiná a kdy bez médií společnost nemohla fungovat. Dnes je naopak tendence, aby maximálně fungovala bez médií. Technologie daly každému hlas, což je na jednu stranu dobré, na druhou to nese obrovské množství smogu a odpadu. Navíc nás politici v zásadě vůbec nepotřebují k tomu, aby své sdělení posílali dál, protože si to řeknou sami na sociálních sítích. Totéž mi říkali kamarádi z hudební publicistiky – hvězdy dnes nepotřebují, aby novináři chodili exkluzivně na jejich koncerty nebo psali recenze. Mají sítě a tam mají daleko větší dosah než v jakémkoliv médiu.

Jaký je tvůj názor na slovní spojení „novináři jako hlídací psi demokracie“?

Myslím, že novináři mají hlídat principy, pravidla i hodnoty. Ale mají být ochotní připustit, že ty hodnoty mohou hájit různí politici. Jsem kritický vůči Andreji Babišovi, ale nemám problém přiznat, když udělá něco dobře. Základní schopností novináře by měla být nepředpojatost. Dodržovat základní pravidla – když o někom píšeš ošklivě, dát mu prostor k vyjádření. Média jsou první průběžný nástřel dějin. My jsme generace budovatelů, která po roce 1990 pomáhala stavět tuhle společnost i média. Udělala se spousta chyb, ale ty dobré věci je potřeba hájit.

Ema Šídlová
Studuje magisterský obor Mediální studia na FSV UK a ve volném čase vede dětský přírodovědný oddíl. V Elpidě ji běžně potkáte na studijním oddělení. Je prostřední dcerou Jindřicha Šídla.

Co považuješ za svůj největší kariérní úspěch?

Šťastné pondělí. Je to můj vlastní formát, který jsem si vydupal. Totéž platí o podcastu s Honzou Dobrovským, to jsou věci, které děláš od nuly. Ale nejvíc jsem pyšný na to, že jsem přispěl ke zbourání prasečáku v Letech. To téma jsem od roku 1994 nenechal usnout, i když lidé říkali, že jsem blázen. Považoval jsem to za své osobní vítězství.

A co Cena Ferdinanda Peroutky?

Ceny jsou fajn na poličku, udělají radost, ale nezaručí ti, že za týden budeš stejně dobrý. První půlku kariéry pracuješ na jméno, druhou by mělo jméno pracovat na tebe. Ale ani se jménem nevystačíš věčně.

Studuju média na stejné škole jako ty. Co by sis přál, aby nás ve škole opravdu naučili, ale myslíš si, že neučí?

To je složitá otázka. Nevím, protože nemám vhled do toho, co vás opravdu učí. Je lepší, že tam už funguje mnohem víc lidí z praxe. Myslím, že by bylo dobré, kdyby vás naučili sebevědomí. Sebevědomí a zároveň uvědomění si, že žurnalistika je řemeslo, nikoliv věda. Chce to zkušenost a trpělivost. Na to přijdete i bez školy, jakmile dorazíte do jakéhokoliv média, tam vám to dají najevo.

Jak jsi vlastně vnímal, že jdu studovat média? Máma mě od žurnalistiky hodně odrazovala.

Taky nestuduješ žurnalistiku, ne? Mě to hrozně překvapilo. Dodnes nevím – jak tě napadlo v roce 2022 jít studovat média?

Věděla jsem, co nechci dělat – přírodní vědy, fyziku, matematiku. Bavil mě zeměpis, dějepis a základy společenských věd. Měli jsme seminář Média a novodobá historie. To mě hrozně bavilo a bylo mi líto, že o tom, jak fungují média, jsme mluvili jen jednu hodinu. Zajímalo mě, jak se tvoří informace a jak to působí na publikum. Ale dnes už bych si asi vybrala jiný obor.

 

Dítě, co řve, aspoň dýchá

Tak teď o dětství a rodině. Jak tě ovlivnilo, že tě vychovávala hlavně babička jako samoživitelka a co jsi z toho odnesl do vlastního rodičovství?

Tehdy jsem si to moc neuvědomoval. Svého otce jsem v podstatě nepoznal, tak jsem nevěděl, že to může být jinak. Jsem své mamince neskonale vděčný, že to v 70. a 80. letech v Praze se mnou tak úžasně zvládla. Co mi to dalo do rodičovství, nevím. Vy jste moje děti, vy z toho musíte mít nějaký dojem. Já se to neodvážím hodnotit.

Máš pocit, že dědova nepřítomnost ovlivnila to, jak ses snažil být tátou ty?

Je to možné. Zkoušel jsem to metodou pokus-omyl, neměl jsem vzor. Na druhou stranu roli otce u mě deset let zastával můj dědeček. Ale dědečkové a otcové, to je zásadní rozdíl. Žádný návod na to stejně není, ty životy jsou natolik individuální.

Je něco, co sis jako dítě slíbil, že budeš jako rodič dělat jinak, a povedlo se ti to?

Myslím, že ne. V mnoha věcech jsem podobný babičce. Takové ty věci, že ti v 18 nebo 20 rodiče nerozumějí, tě pak brzo přejdou. Nic takového jsem nikdy neměl.

Když se ohlédneš, v čem ses jako táta změnil mezi výchovou mě a Majdy a výchovou Pepinky? Co dnes děláš jinak?

Ten rozdíl je zásadní. Vy jste byly dvě holky narozené rychle po sobě v mém relativně mladém věku. Bylo mi 28 a 30 let. Když se narodila Pepinka, bylo mi 43. To už tě vybaví zkušeností. Už máš nadhled a víš například, že dítě, které hodně řve, aspoň dýchá. Spousta věcí, které mě v mládí rozčilovaly, jako noční buzení, jsem si u Pepinky uvědomoval jako bonus toho dětství. V obou případech jsem byl a jsem trochu přecitlivělý otec, mám obavu vás někam pouštět. Nechápu, jak muži v mém věku běžně mají teď ještě malé děti, přijde mi to riskantní.

Zajímá mě ještě rozdíl v tom, že v době, kdy jsme byly malé my s Majdou, jsi kariéru rozjížděl. Teď už jsi na kariérním vrcholu. Dělá to nějaký rozdíl?

Rozdíl je samozřejmě v životní úrovni. Kariéru jsem hodně startoval právě v době, kdy jste se narodily. Josefína se narodila v roce 2016, kdy jsem přicházel do Seznam Zpráv a začínal trochu jinou kariéru na internetu a videu. Navíc na jedno dítě se soustředíš jinak než na dvě. S Josefínou a Terezou jsme navíc prožili dramatické chvíle kvůli nemoci Terezy. Ale rodičovská láska je zázrak a je nedělitelná. Svoje děti zbožňuju stejně.

Je něco, co bys jako rodič udělal jinak, kdybys mohl vrátit čas? Lituješ něčeho?

Asi ne. Nemá to cenu, protože i kdybych litoval, tak to nezměním. Spíš vím, co jsem dělal za chyby, a ty se snažím neopakovat.

Na co jsi na nás s Majdou nejvíc pyšný?

Já si vážně myslím, že jste citlivé, empatické a dobře vychované, což je zásluha maminky. Jste zodpovědné, vnímavé a chytré. Ta empatie, kterou máte obě, je hrozně cenná. K tomu dítě nedonutíš, to je vzácná vlastnost.

Která dcera ti je nejpodobnější charakterem?

Majda a Josefína po mně podědily vlasy, ty ne. Vlastnosti nevím. U Josefíny spíš vím, co má po Tereze. Možná jste po mně vtipné, ale to si teď trochu fandím. Ale je to dobrá otázka, budu nad tím přemýšlet. Čím si myslíš, že jste mi podobné vy?

Bavila jsem se o tom s mámou. Ta říkala, že jsem stejně sarkastická jako ty. Čím jsem starší, tím víc. A že když byla Majda mladší, byla ti víc podobná ona. Co nám jinak chceš do života předat?

Je to možné, ale mně tak sarkastická nepřijdeš. Co vám chci do života předat? To hlavní jsem vám už předal. Byl bych rád, abyste si byly vědomé rodiny. Ten náš „klan“ je docela unikátní a zajímavý. Byl bych rád, kdybyste do něj rády patřily. Pak si myslím, že jsem vám snad předal svůj liberální pohled na svět, toleranci a otevřenost. Vy už jste hotové osobnosti, po dvacítce už se těžko předává něco dalšího.

Změnilo se po tvé operaci srdce a plicních emboliích něco zásadního v tom, jak přemýšlíš o životě?

Asi trochu ano. Začal jsem o sobě víc přemýšlet, víc se o sebe bát a žít uměřenějším způsobem. Svou roli v tom hrála i nemoc Terezy, obě ty věci přišly krátce po sobě. Po padesátce už člověk ví, že není nesmrtelný. Začal jsem řešit i „work-life balance“, kterému jsem se dřív smál. Své roky v žurnalistice nepovažuji za uzavřené, ale už před sebou nemám kariérní vrcholy, na které bych čekal. Jsem spokojený. Odmítám pracovat 12 hodin denně, i když jsem toho schopen. Tahle profese tě dokáže úplně sežrat. Už nechci dělat denní zpravodajství, organizovat přenosy a plnit stránky, na to už nemám sílu.

Měla nemoc vliv i na to, jak přemýšlíš o rodině a vztazích?

To ani ne. Nejsem na první pohled „family man“, ale v zásadě jsem. Člověk je rád, že tu rodinu má. Teď žiju velkou část času bez manželky Terezy a dcery Josefíny, protože momentálně bydlí v Londýně, kde Tereza vede České centrum. Před 15 lety bych si ten volný čas užíval v hospodě, dnes se spíš těším, až holky přiletí nebo až poletím za nimi.

Napadají tě někdy myšlenky na smrt?

Napadají, ale snažím se to plašit. Jsem na to ještě mladý.

Na co jsi v životě nejvíce hrdý?

Na vás, moje dcery.

Lituješ něčeho v životě?

Spousty věcí, ale nejsem připravený to sdílet. Spíš se snažím ty chyby neopakovat.

Jakou radu bys dal svému dvacetiletému já v roce 1992?

Nauč se ještě jeden jazyk a odjeď na delší čas intenzivně do světa. Svět tehdy v roce 1992 byl optimistický a otevřený způsobem, který už se nebude opakovat. Teď se zeptám já: Mně v tvém věku bylo všechno jasné. Ty víš, co chceš dělat?

Absolutně ne. Vím, co nechci dělat. Chci dělat něco s lidmi, pomáhat jim a komunikovat s nimi. Hlavně chci, aby mě to bavilo.

Elpida je úžasná a nejvíc cool organizace pro seniory. Jak ses k ní dostala?

Hledala jsem si třetí práci, protože jsem po tobě podědila workoholismus. Potřebuju pořád něco dělat. Ale když na to kouknu zpětně, tak mít tři práce a být student bylo vlastně docela náročné. Našla jsem si inzerát na Jobs.cz. Elpidu jsem předtím ani neznala. Šla jsem na pohovor a zjistila, že náplň té práce bude lehce odlišná, než jsem si původně myslela. Ale lidé jsou tady strašně fajn a baví mě to, i když je občas vysilující mluvit s lidmi osm hodin denně. Naučilo mě to trpělivosti a nebrat si věci osobně.

To se ti bude hodit. Jaký cítíš největší rozdíl v pohledu na svět mezi tvou generací a generací tvých rodičů?

U tebe cítím určitou nostalgii po 90. letech. U babiček a dědů byl svět hrozně malý, neměli tolik na výběr, tak se upnuli na jednu věc, jako babička na Beatles. My máme strašně moc možností, všechno je rychlejší. Je pro nás těžší se upnout na jednu věc.

My jsme byli generace, která mohla po listopadu vycestovat a poznávat svět. To je hrozně důležité a jsem rád, že to děláte taky. Na druhou stranu moje mládí v nespoutaných 90. letech bylo unikátní.

Unikátní je to i teď díky technologiím a internetu. Taky je to divoké a taky to změnilo svět.

Co je podle tebe největší názorový rozdíl mezi námi?

Rozcházíme se v konkrétních tématech, třeba Blízký východ. S mámou zase řeším LGBT, v tom jsem mnohem otevřenější. Chápu, že jste žili v uzavřené zemi. Ale v základních principech se shodneme. Máme štěstí, že jste s mámou oba liberální.

Naše generace měla štěstí, že se ta témata ve světě teprve objevovala. Třeba feminismus – Tereza je feministka a já jsem na to citlivý, protože mám tři dcery a vyrůstal jsem se samoživitelkou. Změnil se způsob prosazování žen a jejich sebevědomí. To se i za mého života zásadně změnilo, stejně jako požadavky na muže.

Mě hrozně baví ty mladé poslankyně ve sněmovně. Ti chlapi kolem padesátky na ně vůbec neumějí reagovat. Často jim vytřou zrak. Jsou drzé a vědí to. Ti chlapi jsou pak bizarní, protože s nimi neumějí a nedokážou reagovat. Mě ta změna baví. Tak se snažte a běžte do politiky. Dřív měli chlapi blbé řeči, dnes už vidíš, že to dělat nemůžou. Svět se tím posunul k lepšímu.

Jsem ráda, že už jsme jinde.

Někdy je ale jazyk znásilňovaný mladou generací, třeba slova jako „kamarádstvo“.

Dřív nebylo slovo „doktorka“ a taky si na to všichni zvykli.

Já v podcastu používám slovo „hostka“. Tobě se líbí?

Je na tom něco špatně? Lidi si na to zvyknou. Vývoj jazyka je přirozený, moc to řešíš. Máš ještě něco?

Myslím, že ne. Ten závěr mě bavil nejvíc. Díky za rozhovor.