Kam až je možné se dostat? To bývá jedna z prvních otázek, kterou lidé v souvislosti s rodokmeny často pokládají. A já odpovídám, že matriky se v českých zemích nejčastěji začínaly psát po třicetileté válce, tady zhruba v druhé půlce 17. století, a jen tu a tam narazíte na starší gruntovní knihy či urbáře, tedy soupisy poddanských povinností, které si vedla vrchnost. Předkové se jistě vyskytovali i dříve, ale nejsou o nich záznamy. Pokud nemáte pech na dávné požáry či exotický původ, doputujete obvykle proti proudu času bez větších problémů někam k roku 1700. V 19. století jsou cesty díky josefínským reformám dobře značené a jde to jedna radost, 18. stoletím se musíte trochu prodírat a 17. století, to už bývá močál, cesta se objevuje a zase ztrácí a někdy nezbývá než odhadovat, jestli vůbec ještě sledujete původní tok, nebo jste zabloudili do cizího povodí. Stopy neurozených předků z dob před třicetiletou válkou většinou nemilosrdně smyl čas a jen nemnozí mají to štěstí, že objeví prastaré mapy v podobě šlechtických rodokmenů, které je mohou dovést ještě o pár staletí hlouběji. 

Je to ovšem dobrodružství sedavé povahy. Dříve museli badatelé obrážet zaprášené archivy, dnes se dá většina cesty podniknout od obrazovky počítače, protože staré české matriky jsou už prakticky kompletně digitalizované a postupně přibývají jen ty novější, kterým vyprší lhůta na ochranu osobních údajů. Kromě matrik, které obsahují všechny záznamy o křtech, svatbách a pohřbech, a jsou tedy pro genealogické bádání naprosto zásadní, teď zvolna přibývají i další naskenované materiály, jako jsou soupisy obyvatel a poddaných, gruntovní knihy a urbáře, různé cechovní a městské knihy a mnohé další. Pátrání zkrátka nikdy nebylo tak snadné – ale pořád to není nic pro zelenáče, kteří se leknou prvního zápisu kurentem. Nečitelné písmo totiž není tou největší nástrahou a těžiště genealogické práce spočívá spíše v trpělivém hledání a propojování jednotlivých dílků. Specifickým úskalím a svodem jsou dnes zvláště pro začátečníka genealogické weby, kam nejrůznější lidé vkládají svoje rodokmeny už sestavené – v těch se dá vyhledávat na pár kliknutí, ale jsou bohužel plné chyb a fabulací, které pak uživatelé bez rozmyslu a uvedení zdroje kopírují jeden od druhého. Jejich použití by tak mělo být spíš jen orientační.  

Já sám jsem se rodokmenům roky věnoval ve volném čase a v posledních letech jsem je začal sestavovat i na zakázku. Vždycky jsem měl rád hlavolamy a tajemné příběhy a tahle práce v sobě tak trochu spojuje obojí. Některé příběhy jsou ovšem spletitější než jiné…

Tempo jedna ves za sto let

Vezměme si třeba mé vlastní předky, kterým jsem se pochopitelně věnoval nejvíc a dohledal jich zatím něco přes pět stovek, což je pořád jen zlomek toho, co bych ještě teoreticky dohledat mohl. Předkové totiž mají tu vlastnost, že se s každou generací exponenciálně množí. Nejčastějšímu typu rodokmenu, tedy takovému, ve kterém dohledáváte všechny předky ve všech liniích, se říká vývod. Vývod má jediného střena neboli probanta, čili osobu, ke které se vztahuje, a směrem do minulosti se postupně rozšiřuje jako pyramida. Člověk má zpravidla dva rodiče, ale čtyři prarodiče, osm praprarodičů – a v období třicetileté války už se dostáváme někam ke čtyřem tisícům předků na jedinou generaci. Průměrný obyvatel českých zemí má tak slušnou šanci dostat se k rodokmenu čítajícímu tisíce předků. Jen by jeho sestavení chvíli trvalo. Nejspíš roky.  

Pokud je na mých vlastních předcích něco zvlášť zajímavého, pak snad paradoxně právě to, že nebyli obzvláštní cestovatelé. K trojici těch dosud dohledaných, kteří se nejspíš narodili ještě před třicetiletou válkou a u nichž by slovu dědeček předcházelo desetinásobné „pra“, patří například jistý Martin Krejcar. Podle urbáře z roku 1648 měl ve Vsi u Kostela, dnešní Velké Vísce, 60 záhonů. Tedy žádný velkostatek, byl to chalupář. Za pozornost stojí především skutečnost, že (10×pra)dědeček Krejcar bydlel jen asi deset minut chůze od místa, kde jsem se o tři a půl století později narodil já – v jeho době ovšem hořovická nemocnice v katastru Velké Vísky ještě nestála.  

Martinova vnučka se narodila ve Rpetech, což je v podstatě přes pole, a vzala si Jiřího Vyštejna, načež se rod Vyštejnů závratnou rychlostí jedna ves za sto let přesunul přes Podluhy do Záluží, kde se narodila moje babička. Asi polovinu mého genofondu z uplynulých čtyř století byste našli na pár kilometrech čtverečních. Sedláci, domkáři a chalupníci, mezi nimiž největší honoraci představovali vesničtí rychtáři, hospodští a nějaký ten fořt. 

Jsem přesvědčený, že šlechtičtí předci z nikoho nedělají lepšího člověka – přesto mám radost, když na ně v rodokmenu narazím.

Jinak řečeno, patřili mezi poddané, kteří tehdy tvořili drtivou většinu společnosti – a kteří na rozdíl od svobodných obyvatel, měšťanů, či dokonce šlechty většinou moc necestovali a stěhovali se zpravidla jen na krátké vzdálenosti. Nejspíš jedinou výjimkou z poddanského údělu jsou v mém rodokmenu Altmani, původem královští svobodní sedláci z dalekého pohraničí, ze kterých se před dvěma sty lety stali hospodští na Bouchalce (to je taky přes pole ze Záluží) – ale i oni záhy zakořenili a jejich potomci mají tu hospodu dodnes. 

Pokud se sestavováním rodokmenu začínáte, vyplatí se dovést vývod ve všech liniích alespoň kousek před rok 1848, tedy před zlomový rok, kdy bylo poddanství zrušené. Takový rodokmen obvykle obsahuje nižší desítky osob a společenské rozložení, které v tomhle období u svých předků naleznete, bude nejspíš dost jasně odrážet i postavení v předchozích generacích. Během 20. století se propustnost sociálních vrstev zásadně zvýšila, ale narážíte-li v první půlce 19. století na samé chalupníky, stěží o sto let dříve najdete hrabata. 

Jen občas se stalo, že se někdo během jediné generace vymkl svému původu. Nejdál to asi z naší rodiny dotáhl bratr mojí (5×pra)babičky Josefy Jirkovské rozené Jungmannové. Jak dosvědčuje hudlická matrika, Josefin dědeček umřel roku 1745 nepříliš hrdinskou smrtí – udusil se v noře při vykuřování jezevce. Její bratr Josef se ale vypracoval a přes lingvistiku a obrozenectví se jako autor pětidílného Slovníku česko-německého dostal až do názvů řady českých ulic a náměstí. Taková kariéra však byla naprostou výjimkou. 

Pátrání po podobných předcích je napínavé jen v omezené míře – cítím se spíš, jako bych zvolna sestavoval puzzle, které se nakonec složí do obrazu nápadně připomínajícího krajinu mého dětství. Je to vlastně pozoruhodné a člověku to chtě nechtě dává pocit sepětí s rodnou hroudou. Překvapivých zvratů je ovšem nemnoho. 

Největší detektivkou je zatím pátrání přímo v otcovské linii. K té badatelé zpravidla upírají největší pozornost, protože se po ní dědívá příjmení. Nicméně právě moji Kadlecové byli v několika po sobě jdoucích generacích mistři polní, neboli ovčáci, a s těmi je ta potíž, že neustále někde trajdají. Zatímco po selsku usedlé Vyštejny, Brotánky a Moutelíky poutaly rodné grunty, Kadlece služba nejednou zavedla do vzdálených farností: dokonce až do 50 kilometrů vzdáleného Postřižína, a to už byl kraj světa! 

Laikovi to hned nedojde, ale otázka, kterou si genealogové nejčastěji kladou, není „kdo?“ nebo „kdy?“, ale „kde?“. Matriky jsou uspořádány podle farností, a pokud nevíte, ve které farnosti se váš předek narodil, oženil či zemřel, můžete hledáním jediného záznamu strávit roky. V novějších zápisech, řekneme z 19. století, většinou najdete informace, které napoví, odkud kdo přišel. Ty starší však bývají skoupé na slovo a zcestovalejší předci vám mohou pěkně zamotat hlavu. 

 

Rytíři jako vzácní brouci 

Pokud jsem ovšem líčil svůj vlastní rodokmen, dělal jsem to jen proto, aby vynikl kontrast s rodokmenem mé ženy, spisovatelky Ivany Myškové. To je totiž jiné kafe. Vlastních předků jsem zatím dohledal něco přes pět stovek a manželčiných jen lehce přes tři sta, jde však o sbírku daleko pestřejší. 

Studovat matriky je trochu jako chodit na houby a podle plodnic roztroušených po lese odhadovat spletitou myceliální síť příběhů skrytou pod povrchem. Strohé úřední zápisy vyprávějí mnohogenerační dramata, jejichž detaily si můžeme jen domýšlet. Ivana se narodila v žírném Polabí, ale její rodové podhoubí je rozprostřené přes všechny kouty země české, s příspěvkem z Bavor, Vídně, Kladska i severní Itálie. 

Mezi nejstarší Ivaniny dohledané předky patří nejspíš Jan Smrčka z Mnichu, který dělal v letech 1407–1412 purkrabího na větším hradě v Příběnicích (těch „pra“ by bylo v jeho případě asi 15) a Petr Sudek, který pár let nato dostal podobný džob v Krumlově. Ti urození pánové by se asi divili, že o mnoho generací později se jejich rytířská krev smísila s Nešvary, Kolingery a Majbusy, pohodnými, kteří byli sice na rozdíl od mých předků úpících pod jhem poddanství papírově svobodní, ale tenhle status využívali především k tomu, že uklízeli psí zdechliny a prodávali kůže: ideální východisko k tomu, aby jejich potomci v 19. století nastartovali podnikání. Připočtěte ctihodné sudetské i jihočeské mlynáře, staroslavné svobodníky z Táborska, nějakého toho řezníka, hrobníka, jircháře, flusaře a šenkýře, dále myslivce, lesníky, důstojníky od infanterie, různé velevážené rady, solní úředníky a vizitátory, správce panství, četné právníky a lékárníky a pochopitelně taky sedláky Myšky z Novobydžovska, kteří kolem roku 1900 vyrazili do Prahy obchodovat s uhlím, a máte moji manželku. 

Jsem přesvědčený, že šlechtičtí předci z nikoho nedělají lepšího člověka – přesto mám radost, když na ně v rodokmenu narazím. Je to ale spíš radost entomologa, který najde vzácného brouka. A nebo, abych se vrátil k metafoře již použité, radost houbaře, který najde nezvyklou houbu. Šlechtici jsou zkrátka vzácní, historicky v českých zemích představovali jen asi jedno procento obyvatelstva, a navíc bývají příslibem toho, že se podaří najít archivní dokumenty i v temné propasti času, kde dějiny o prostém lidu většinou mlčí. 

V manželčině rodokmenu se mi urozenou krev povedlo vystopovat hned ve dvou liniích. Za obě Ivana vděčí svojí babičce Martě, narozené v roce 1919 do vážené měšťanské rodiny. Pradědeček Vilém Formánek byl drážní inženýr, syn právníka, pardubického primátora a poslance zemského sněmu. Prababička se jmenovala Marta stejně jako jejich dcera, byla rovněž z právnické rodiny a proslýchalo se, že její babička Gregorová (manželčina 3×pra – stíháte sledovat?) pocházela z rytířského rodu. 

  Když jsem před lety začal s pátráním, vybaven jen několika rodnými listy z šuplíku a zlomkovitým rodokmenem z jednoho rodinného srazu, nevěděl jsem o mnoho víc. Základ jsem ovšem měl: dobré je dostat se hned v prvním kroku s pomocí rodinného archivu alespoň k první světové válce, a tím i k archivům již zveřejněným, protože pozdější často ještě podléhají zákonům o ochraně osobních údajů, pátrání v nich je trochu složitější a zahrnuje dopisování s úřady, které si člověk přes veškerou vstřícnost úřednictva většinou rád odpustí. 

Brzy jsem zjistil, že přes šikovné lhenické měšťany, velkoševce a poté právníky Gregory se do rodiny skutečně vlila rytířská krev Guolfingerů ze Steinsbergu a s ní i nějaké ty krvinky nižší jihočeské šlechty s ještě staršími kořeny. Guolfingerové zřejmě do Čech přišli koncem 16. století ze severoitalského Steinsbergu – dnes Ardezu v jihozápadním Švýcarsku – a šlechtictví a erb, který údajně dostali od papeže už asi o 200 let dříve, jim byly potvrzeny roku 1631. 

Někdy tou dobou si také Martin Guolfinger ze Steinsbergu vzal Annu Sabinu z rodu Sudků z Dluhé, a protože šlechta si rodokmeny na rozdíl od prostého lidu sestavovala už dávno před nástupem digitalizace, mohl jsem navázat na genealogii starých českých rodů, jako jsou už zmiňovaní Sudkové, Smrčkové z Mnichu či Ojířové z Protivce. 

Protože Guolfingerů ze Steinsbergu na rozdíl třeba od takových Kadleců nikdy nebyly tisíce a všichni byli nějakým způsobem příbuzní, pokouším se u tohoto rodu sestavit i takzvaný rozrod – to je další typ rodokmenu, rozšiřující se tentokrát od minulosti směrem k přítomnosti a zahrnující tedy potomky jednoho společného předka. Sestavovat rozrod je vždycky o něco těžší než sestavovat vývod právě proto, že člověk postupuje v souladu s tokem času. V matričních zápisech se totiž málokdy dozvíte něco o budoucnosti – a kam osud koho zavál, to se obtížně odhaduje. 

V tomto případě jsem zatím dohledal asi 150 členů rodu, kteří si se mnou opět poťouchle hrají na schovávanou, jelikož rytíři ze Steinsbergu často sloužili jako lesníci u vyšší šlechty, především u Buquoyů a Martiniců, a v této službě se stěhovali sem a tam.  

 

Hořovická stopa

Neméně zajímavá je další šlechtická stopa, která mi ovšem zprvu pořádně zamotala hlavu. Větev už zmiňovaného manželčina pradědečka, drážního inženýra Viléma Formánka, mne totiž zavedla obloukem zpátky do mého rodiště. 

Vilémova babička Matylda se stejně jako já narodila v Hořovicích, jen o nějakých 150 let dříve. Přišla na svět do rodiny místního lékárníka a pozdějšího starosty Josefa Schallera. V době, kdy se moji předci Vyštejnové plahočili na polích kolem Hořovic a Kadlecové pásli v Hostomicích ovce, se Ivanin (4×pra)dědeček Josef Schaller vrátil ze studií ve Vídni a po krátké zastávce v Berouně koupil v Hořovicích lékárnu u Černého orla. Nenechte se zmást, manželčin rodokmen se mým rodným městem jen na jednu generaci letmo mihnul a zas chvátal dál, konkrétně přes Prahu do Pardubic. U mých předků byl přesun o 50 kilometrů maximum, její se na padesátce teprve zahřívali. A nutno zdůraznit, že Ivanini měšťanští předci se s těmi mými, vesnickými, rozhodně nemísili, to by byla mezaliance a k té se její rod dopracoval až za dalších sto let, kdy už se na třídní původ hledělo docela jinak. 

Ale náhoda je to pěkná – a proto se u Schallera na chvíli zastavím. Hned jak jsem v matrice našel zápis o Matyldině křtu z roku 1836, zaujaly mne dvě věci: jednak skutečnost, že její otec pocházel z Konopiště, a jednak příjmení babičky Anny z matčiny strany. To bylo psáno ozdobným písmem, odlišným od okolního textu, a znělo „Schimani de Namberg“. Nebo snad „Varnberg“? Každopádně bylo jasné, že matrikář chtěl už samotnou volbou písma naznačit urozený původ – škoda jen, že přitom poněkud zkomplikoval čitelnost predikátu. 

Matyldina matka Rozálie byla rozená Patzeltová a její otec byl podle všeho také vážený pán: Jan Patzelt, vrchní solní úředník z Prahy. A to byla potíž. V Praze se totiž obzvlášť špatně hledá, farností tu byly desítky, a když člověk neví, ve kterém kostele se odehrál křest či sňatek, najít příslušný zápis je někdy nadlidský úkol – zvlášť když ani nemáte jistotu, že skutečně máte hledat v Praze. Jako by to nestačilo, jméno Patzelt se mohlo psát asi padesáti způsoby, od Paclta po Pazzeta, a ani rodným příjmením Anny jsem si nemohl být jistý. 

Nakonec jsem musel přiznat dočasnou prohru a tuhle tajemnou šlechtičnu na několik let odložit. Konopišťská stopa ovšem nebyla méně zajímavá: Někdo už možná zbystřil, protože Konopiště je svázané s působením dvou Schallerů, kteří se zapsali do dějin i jinak než jen krátkou zmínkou v matrice. 

Prvním z nich je Jaroslav Schaller (1738–1809), pedagog, zakladatel české historické topografie a autor mnohosvazkového díla Topographie des Königreiches Böhmen. Hned z kraje mi bylo jasné, že Jaroslav předkem lékárníka Josefa a mojí manželky nebude, protože působil jako piaristický kněz a žádné potomky – přinejmenším žádné přiznané – po sobě nezanechal. 

Jeho starším bratrem byl Jan Ignác (1730–1786; často chybně uváděn jako Josef Ignác či Jan Josef). Ten zdědil povolání po tatínkovi a stal se správcem, neboli direktorem konopišťského panství – do historie se však zapsal spíš nechvalně, a sice potlačením selského povstání v roce 1775, při kterém dal střílet do nevolníků. Na rozdíl od Jaroslava měl dětí spoustu, jen těch zapsaných v matrikách jsem později napočítal šestnáct. 

Ale to trochu předbíhám.

Na začátku jsem totiž věděl jen to, že lékárník Josef Schaller byl synem c. k. berního Jana. Pátral jsem v konopišťských a benešovských matrikách a zde jsem skutečně našel Josefův křest. Otcem byl Jan Schaller, povoláním nápojní visitátor císařského bankálního úřadu čili úředník, který dohlížel především na výběr daně z alkoholu. Měl jsem podezření, že Jan byl synem nechvalně známého správce, ale důkaz dlouho chyběl. V zápise o narození vizitátorových dětí, ba ani v zápise o jeho sňatku totiž nebyl vizitátorův vlastní otec uveden. 

Pátrání tedy zabralo dost času a je to jeden z mála případů, kdy se moje genealogické bádání přímo prolnulo s dějinami, takže se na Konopišti na chvilku zastavím… 

 

Palte!

Nejprve trocha kontextu: Události roku 1775 jsou vám nejspíš známy především prostřednictvím rčení „dopadnout jak sedláci u Chlumce“. K nepokojům tehdy docházelo na mnoha místech Českého království a k porážce povstání v příslovečné bitvě u Chlumce pak došlo koncem března, zhruba čtyři měsíce před událostmi na Konopišti. V obecném povědomí kupodivu příliš nezůstal rozsah pohromy, která nepokoje zažehla. Následkem neúrody totiž počátkem 70. let v Čechách vypukl hladomor, kvůli kterému zemřelo více než 250 tisíc, podle některých odhadů však až 480 tisíc lidí, jinak řečeno zhruba každý šestý až desátý obyvatel Českých zemí. Například v hořovické matrice zemřelých jen za leden 1772 přibylo tolik nebožtíků jako jindy za celý rok. Situaci zhoršovala neúnosná robotní povinnost a právě proti ní se poddaní obyvatelé nejvíc bouřili. Císařovna Marie Terezie robotní povinnosti následně skutečně upravila a hladomor nakonec vedl až k josefínskému „Patentu o zrušení nevolnictví“ a k tomu, že se v Čechách začaly jíst brambory. 

Ale nepředbíhejme. Je 18. července 1775 a rozlícení poddaní táhnou na Konopiště. Na panství se rozšířila fáma, že císařský patent zmírňující či rušící robotu již vyšel, ačkoliv ve skutečnosti se teprve chystal. Správce je na zámku sám, protože jeho šéfová, hraběnka O’Kelleyová, odcestovala. Venku je asi 300 až 800 naštvaných venkovanů s holemi a vidlemi, na zámku jen pár panských myslivců, hajných a čtyři narychlo přivolaní vojáci. Vzbouřenci posílají do direktorské kanceláře dvanáctičlennou delegaci, která žádá vydání císařského patentu – Schaller jim ho pochopitelně dát nemůže, protože ještě nevyšel. Teoreticky by se snad mohl řídit zatím tajnými instrukcemi z vyšších míst, které vybízejí ke snížení týdenní robotní povinnosti na tři dny s potahem a tři dny pěšky – ale nechce rozhodnout sám a odkazuje delegáty na nepřítomnou hraběnku, pro kterou už prý poslal a která se prý brzy vrátí.

Vzbouřence to neuspokojí. Delegace odchází, dav však před zámkem zůstává, žádá, aby neoblíbený správce vyšel ven, a dobývá se dovnitř. Když konečně dorazí vojenská posila, není příliš početná – tvoří ji pouze tři vojáci. Dav si z nich moc nedělá a začne je tlouct.

To už znervóznělé osazenstvo zámku nevydrží a zahájí z oken palbu, nejprve naslepo. Dav ovšem reaguje posměchem a panští myslivci tedy začnou pálit naostro. Pět vzbouřenců je na místě mrtvých a dva z tuctu těžce raněných umírají později. Mrtvé dodnes připomíná křížová cesta a sousoší v konopišťském parku.

Dav se stahuje, povstalci přenocují opodál a povstání ukončuje následujícího dne rota Callenbergova pluku ze Sedlce.

Tolik velká a vcelku známá historie.

Co se v učebnicích nedočtete, to se ovšem dočítáme v matrikách. Například skutečnost, že správci Janu Ignácovi necelé dva měsíce předtím zemřela žena. Jmenovala se Barbora a byla to mojí manželky (6×pra)babička. Zanechala po sobě více než půl tuctu dětí. Nejstaršímu Janu Václavovi Lukášovi bylo 16 let, nejmladší Terezii Veronice teprve půl roku. Netvrdím, že správce Jan Ignác by prokázal více rozvahy, kdyby byla Barbora ještě živa a zdráva a do křiku vzbouřenců se nemísil dětský pláč, ale kdo ví…

Ostatně správce zřejmě netruchlil moc dlouho a už v listopadu téhož roku se znovu oženil – s Annou ho oddal v Praze jeho bratr Jaroslav. Nebylo to ovšem v oné době nic nezvyklého – vdovci s malými dětmi se někdy ženili i rychleji. Maličká Terezie Veronika i tak v dubnu následujícího roku umírá, v září pak po deseti měsících manželství umírá i Anna a zanechává po sobě desetidenní dcerku Marii Annu Terezii. Správce se tedy žení potřetí – manželka Terezie (dcera pivovarníka Cimrmana) mu porodí dalších šest dětí a konečně ho přežije.

Direktor Jan Ignác – zapisovaný v matrikách též trochu sympatičtěji jako Jan Hynek – zemřel roku 1786 na souchotiny. Jeho nejstarší syn Jan se do ženění příliš nehrnul a Terezii Veselou, dceru benešovského měšťana a mistra ševcovského, si vzal až v téměř čtyřiceti letech, roku 1796. Ani zápis o téhle svatbě by mi ovšem nebyl moc platný, kdyby zhruba dva týdny před Janem neměla v Benešově svatbu i jeho sestra Barbora. A tady jsem konečně našel, co jsem hledal: Jan šel totiž Barboře za svědka a v jediném zápisu se tak potkaly dva důležité údaje – jméno a povolání otce nevěsty, direktora Schallera, a povolání svědka, tady „Tranksteuer Visitator“. Řetězec nepřímých důkazů se tím uzavírá. Konopišťský správce Jan Ignác byl skutečně otec vizitátora Jana a tedy dědeček hořovického lékárníka Josefa, jinak řečeno (6×pra)dědeček mojí manželky. 

 

Italské šlechtičny a solní úředníci

Ale zpátky k hořovické lékárně u Černého orla. Jak to bylo s tou vzácnou paní s tajemným šlechtickým přídomkem? Několik let jsem se zabýval jinými větvemi rodu a teprve poměrně nedávno, krátce poté, co jsme se s manželkou přestěhovali z Prahy do Litoměřic – tuhle informaci si tu nechávám pro pozdější užití –, jsem se rozhodl k nedořešenému případu vrátit. A ejhle: Archiv hlavního města Prahy mezitím doplnil digitalizovaný soupis pražských obyvatel, a to dokonce soupis digitálně indexovaný, což je věc, nad kterou srdce genealoga pokaždé zaplesá. Mezi nesčetnými Patzelty a Paclty jsem tentokrát objevil nenápadný kartotéční lístek z roku 1843 se jménem Johann Patzelt (narozen 1767). Johann byl v té době už vdovec, takže podle manželky jsem ho identifikovat nemohl, ale v kolonce povolání jsem zahlédl slovíčko „Salzversilberer“ (tedy, popravdě, jistý jsem si byl jen první půlkou slova, ale to stačilo). Johann podle všeho působil jako solní úředník, nyní na penzi. Stejně jako otec Rozálie Schallerové a tchán našeho hořovického lékárníka. A co mě zaujalo ještě víc: tou dobou s ním byl zapsán jeho dospělý syn Alois (poručík c. k. armády) a u toho bylo uvedeno i místo a datum narození: 30. října 1806 v Litoměřicích. 

To se podívejme! pomyslel jsem si v Litoměřicích, opravdu jsem se podíval do litoměřické matriky z roku 1806 – a trefa! Aloisova matka zde byla (čitelně) zapsána jako „tit. frau Anna Chymany von Mannberg“, dcera titulovaného pána Josefa „Chymanyho von Mannberg“, kapitána c. k. infanterie, a titulované paní Barabary, rozené „de Pocotrapi aus Babia in Italien“. Dalším pátráním jsem pak poměrně snadno zjistil, že rod Chimaniů pochází z Vídně a Josefův otec Josef Filip dostal šlechtický titul s predikátem „von Mannberg“ roku 1777, patrně za věrné služby v císařské armádě. Ostatně vojenská služba byla rodinnou tradicí, Rozáliin strýc Anton to dotáhl až na generála, a byl dokonce povýšen mezi vyšší šlechtu. Šlechta to tedy byla, na rozdíl od Guolfingerů, pouze takzvaně „nová“, ale kdo by se ofrňoval, že? 

Horší je to zatím s paní de Pocotrapi – podezírám matrikáře, že jméno opět zapsal trochu nestandardně, původně se psalo snad Pocodrappi a záhadná „Babia“ je asi ve skutečnosti italská Pavia, která se v příslušném období shodou okolností nacházela pod vládou Habsburků. Našel jsem dokonce, že v Pavii žil rod jakýchsi Pocodrappů, z něhož pocházel i jeden slavný tiskař, ale víc se mi zatím zjistit nepodařilo. Role tajemné šlechtičny se tak jen posunula o generaci do minulosti.

Co se týče Patzeltových, i ti dle zápisu patřili k honoraci. Rozáliin dědeček Mathias Leopold Patzelt byl guberniální rada a bankální administrátor, čili v podstatě jeden z nejvyšších zemských úředníků, a také on měl nejspíš šlechtický titul, ač bez predikátu, tedy bez onoho typického „von“. Pocházel z Rakouska a za manželku si vzal urozenou paní Marii Annu Veselou z Brna. 

Narození samotné Rozálie jsem našel o pár listů dříve: narodila se 18. února 1804 v domě č. 15. Pokud trochu znáte Litoměřice, je to ten barák na litoměřickém náměstí s kalichem na střeše. Na informační tabuli na jeho průčelí se zvídavý turista může dočíst, že ještě počátkem 19. století tu sídlil – hádejte – inu solní úřad. 

Zatímco já jsem se narodil v Hořovicích a manželka mě zavlekla do Litoměřic, Rozálie Patzeltová se tedy narodila v Litoměřicích a provdala se za Schallera z Hořovic. 

A další náhodička: Když jsem si prohlížel zápis o křtu Aloise Patzelta z roku 1806, můj zrak náhodou zabloudil na protější stranu dvojstránky a tam uzřel povědomé jméno. Jedenáct dní poté, co děkan Václav Anders pokřtil Aloise, Ivanina (5×pra)strýce, pokřtil na témže místě i Františka Martina – syna Josefa Jungmanna, patriarchy českého obrození, který tou dobou učil v Litoměřicích na gymplu. 

Jak už víte, Josef Jungmann byl můj (6×pra)strýček. Pocházel z prosté rodiny ševce a kostelníka, z Hudlic u Berouna to dotáhl opravdu daleko a z hesla na Wikipedii i ze zmíněného matričního zápisu se dá vyčíst, že se také přiženil do urozené rodiny: jeho choť Johanna pocházela ze starobylého rodu Světeckých z Černčic. Mezi přímými předky tedy sice žádnou šlechtu nemám, ale urozená byla alespoň jedna moje praprapraprapraprateta.

Napadá mne, že je to zvláštní věc, s těmi předky. Osoby v rodokmenech, jejichž životy si skládáme z útržků dávných zápisů a které od nás dělí mnoho generací a stovky let, se zdají někdy hrozně vzdálené. Jako bychom s nimi neměli zas tolik společného. A přitom tvoří řetěz, ve kterém si každé dva navazující články byly minimálně v jednu chvíli vždy tak blízko, jak jen si mohou lidé být.