Léta lámou teplotní rekordy, sucha se prodlužují a fosilní energie zdražuje dvojím způsobem – poprvé na účtenkách, podruhé jako odložený účet za klimatické škody. Klimatická a energetická krize se přitom navzájem posilují. Pomalá proměna výroby elektřiny znamená horší přizpůsobení klimatické změně, a horší přizpůsobení zase prodražuje i zpožďuje nutnou proměnu energetiky. Řešení, na kterém se dnes shoduje prakticky celý obor, proto zní jednoduše: posílit obnovitelné zdroje, a to rychle.

Česko na tuhle naléhavost dlouho reagovalo odklady a přešlapováním, teď se ale snaží řešit problém pod tlakem. Chce zrychlit povolování větrných elektráren tak, aby jedna stavba neputovala úřady deset let, ale jeden. Nástrojem k tomu se od loňska staly takzvané akcelerační zóny – předem vytipovaná území, kde má výstavba větrných a solárních elektráren projít zjednodušeným řízením. Zavádí je český zákon (č. 249/2025 Sb.) reagující na evropskou směrnici RED III, která zvyšuje závazný cíl EU pro podíl obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2030 na 42,5 %, s ambicí přiblížit se 45 % a zavádí také povinnost členských států zrychlit povolovací procesy pro obnovitelné zdroje. 

Návrh zón, který ministerstvo pro místní rozvoj zveřejnilo letos v dubnu, ale narazil na odpor obcí i ekologů. Kritizovali netransparentní výběr lokalit a to, že s nimi nikdo předem nejednal. Ministerstvo proto rozsah zón v průběhu jara a léta výrazně omezilo, a to zhruba na polovinu, a přidalo podmínky jako výškový limit turbín nebo ochranu zemědělské půdy. Právě na pozadí sporu o to, kde bude mít poslední slovo stát a kde obec, se odehrávají následující příběhy obcí Milín a Bystrá.

Dvě obce, dvě různé odpovědi

Sedíme v zasedačce milínského obecního úřadu, kde je při pátečním odpoledni ticho, prázdniny právě začaly a atmosféru dokresluje legendární píseň s filmu Kouř s chytlavým refrénem „Je to fajn, fajn, fajn, fajnový…“, která odkudsi hraje. Starosta příbramské obce Vladimír Vojáček je rád, že rozhodování, o kterém bude řeč, konečně skončilo: „Jsme asi všichni v obci vděční, že se to nebude opakovat,“ říká.

Šlo o dubnová referenda, která byla reakcí vedení obce na nabídku společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje vystavět na okraji milínského katastru dvě větrné elektrárny. Otázka v prvním referendu mířila na větrné elektrárny obecně – tedy, jestli se vůbec mají v budoucnu nějaké na území obce stavět. Občané se zároveň rozhodovali, jestli by obec měla případně jednat o výstavbě těchto elektráren, pokud by byla potvrzená výstavba větrníků na území nedaleké obce Višňové.

 „Když máte fanoušky Sparty a Slavie, když máte volbu prezidenta, když je to ano, nebo ne – jakmile jsou dvě volby, tak se to v podstatě musí vždycky střetávat,“ popisuje Vojáček, proč taková otázka v obci nevyhnutelně vyhrocuje sousedské vztahy.

Lidé řekli ne v obou případech. A to i k pouhé diskusi, přestože elektrárny by tak jako tak stály na dohled a Milín by z nich neměl žádný přímý užitek. Že padne nesouhlas jako takový, Vojáček čekal, překvapila ho však jeho razance. Zápornou odpověď na druhou otázku si vysvětluje spíš komunikačním deficitem než odporem k debatě samotné: „Od lidí jsem dostal zpětnou vazbu, že radnice příliš nekomunikuje tu druhou otázku a nevysvětluje ji. Že možná nebyla pochopena.“

Bystrá nad Jizerou šla opačnou cestou. Před dvěma lety dala ve veřejné anketě zelenou třem turbínám firmy NOHO energy. Z 55 zúčastněných ji podpořilo 44 lidí. Dnes je ale situace jiná. Investor zjistil, že původně dohodnutá výška turbín 207 metrů kvůli větrným podmínkám nestačí, a tlačí na výstavbu turbín vysokých 250 metrů. Starosta Lukáš Nesvadba na původní výšce trvá: „207 metrů je pro nás maximální strop, nic vyššího u nás nemůže vzniknout.“ Proti projektu se navíc zformoval Spolek pro krajinu sdružující hlavně lidi z okolních obcí znepokojené vizuálním dopadem, a sbírá podpisy pod žádost o referendum.

Nesvadba věří, že by hlasování podporu potvrdilo, přiznává ale, že tajná volba je jiná disciplína než veřejná anketa. A lituje, že obec neudělala referendum hned na začátku: „Kdybychom udělali referendum už před dvěma lety, mohli jsme si dnes ušetřit problémy, protože by to vzalo argumenty odpůrcům.“ Vedení obce teď pro případ, že referendum skutečně vypíše, plánuje aktivně přesvědčovat. Mimo jiné výlety k turbínám do obcí, kde už fungují, aby si lidé mohli promluvit o výhodách i záporech s místními.

Debata o penězích bývá v podobných sporech nejmlhavější, přitom má jasná pravidla. Zákon obcím garantuje poplatek padesát korun za každou vyrobenou megawatthodinu, což u jedné šestimegawattové turbíny znamená nejméně tři čtvrtě milionu korun ročně. U tří takových elektráren jde tedy zhruba o 2,25 milionu korun do obecního rozpočtu za rok. A k tomu ještě samostatný smluvní příspěvek, na kterém se obec s investorem může domluvit nad rámec zákona. Podle odhadů oborového svazu se u projektu tří šestimegawattových turbín může souhrnná kompenzace pro obec, spolky a domácnosti za třicet let provozu vyšplhat až ke 170 milionům korun, přičemž jednotlivé domácnosti s číslem popisným mohou dostávat patnáct až sedmnáct tisíc korun ročně. V Bystré k tomu mluví ještě o garantované ceně elektřiny na dvacet let, která lidem umožní plánovat investice do vytápění, a o penězích na přestavbu bývalé školy na byty. Obec se navíc nemusí spokojit jen s poplatkem. Nový zákon o komunitní energetice jí umožňuje investovat do vlastního zdroje a využívat elektřinu například pro školu nebo obecní úřad, a ušetřit tak za nákup silové elektřiny.

Poryvy dezinformací

Podle Jana Rovenského z ekologického Hnutí Duha stojí za dezinformační vlnou kolem větrníků z velké části tytéž menší skupiny, které šíří nepravdy o válce na Ukrajině nebo dříve o očkování proti covidu. Nejčastěji se opakují dva mýty.

Prvním jsou zdravotní dopady infrazvuku. Je pravda, že větrné elektrárny infrazvuk vytvářejí a že současná česká hluková legislativa ho prakticky nezohledňuje. Popis Státního zdravotního ústavu, opřený o desítky mezinárodních studií i o dvouletý finský vládní výzkum, je ale střízlivější. V běžných vzdálenostech od obydlí je infrazvuk hluboko pod prahem lidského vnímání a spolehlivý důkaz o přímém fyziologickém poškození zdraví neexistuje. „Infrazvuk, který vzniká ve větrných elektrárnách, je z hlediska fyzikální intenzity násobně nižší než hranice, která by opravdu mohla být jakkoliv zdraví škodlivá,“ shrnuje Rovenský. Odpůrci se přitom často odvolávají na švédského vědce Kena Mattssona; ten ale zkoumá pouze šíření infrazvuku v krajině, ne jeho vliv na lidské tělo, a sám žádný důkaz škodlivosti nepředložil.

Druhým mýtem je obava o spodní vodu. Betonové základy turbín jsou sice masivní, ale v půdorysu mají jen desítky metrů, takže voda kolem nich prostě protéká jinudy. V krajině je navíc mnohonásobně víc betonu z běžné dopravní infrastruktury, než kolik by ho vzniklo, i kdyby se postavily všechny technicky možné větrníky v Česku, k čemuž ale reálně nikdy nedojde.

Pod oběma mýty se přitom skrývá námitka, která se do žádného zákona nevejde a se zdravím ani s vodou nemá nic společného: lidem se turbíny prostě nelíbí. Je to pochopitelné. Rozlehlý park o třiceti stožárech na obzoru rušivě působit může. Jenže drtivá většina obecních sporů se netýká třiceti turbín, ale tří nebo pěti, a to je estetický problém jiného řádu, zvlášť ve srovnání s tím, co lidem v krajině dlouhodobě nevadí a proti čemu neprotestují, jako jsou hnědouhelné doly, asfaltové pásy dálnic, skladové haly podél nich, nákupní zóny s rozlehlými parkovišti nebo města zahlcená billboardy a jiným vizuálním smogem.

Nejbližší srovnání nabízí Polsko, země s podobnými klimatickými i větrnými podmínkami jako Česko. Dlouho tam platilo takzvané pravidlo 10H, které vyžadovalo, aby turbína stála od obydlí ve vzdálenosti alespoň desetinásobku své výšky. V praxi to však rozvoj větrné energetiky téměř zastavilo. Novela z roku 2023 umožnila obcím snížit tento odstup místním územním plánem až na 700 metrů, další návrh počítá se snížením celostátního minima na 500 metrů. Výsledkem je razantní nárůst instalovaného výkonu a ambice dosáhnout na pevnině desítek gigawattů do konce dekády. Klíčové přitom je, že o konkrétní vzdálenosti rozhodují obce samy prostřednictvím územního plánu. Mají tak v rukou nástroj, jak si vyjednat podmínky, aniž by musely projekt buď přijmout, nebo úplně odmítnout. Podle ředitele Svazu moderní energetiky Martina Sedláka mají díky podobnému rozvoji Polsko i Německo dnes levnější silovou elektřinu než Česko.

Referendum jako slepá ulička

Jak se s podobnými dilematy a veřejnou debatou vyrovnává stát, se zabývá Martin Abel z AMO Klima. Jde o expertní klimatický tým Asociace pro mezinárodní otázky pražského zahraničněpolitického a analytického institutu, který se věnuje klimatickým politikám, energetické transformaci a souvisejícím dopadům (v roce 2023 získal Cenu za komunikaci změny klimatu v Česku). Abel dříve působil ve Výzkumném ústavu pro krajinu a přímo se podílel na přípravě akceleračních zón pro Ministerstvo životního prostředí, takže mluví i z pozice někoho, kdo proces spoluvytvářel. 

Když se ho ptám na námitku milínského starosty Vojáčka, který státu vyčítá především špatnou komunikaci nebo přímo mlčení, odpovídá Abel, že z evropských fondů bylo na osvětovou kampaň o akceleračních zónách vyčleněno přes deset milionů korun. Jenže ministerstvo je za minulého vedení nevyužilo. „Měli takovou taktiku, že když se o tom nebude mluvit, tak to nějak projde,“ popisuje Abel – sám k tomuto přístupu byl vždy kritický. Nové vedení pak záměr opustilo úplně: „Viděl jsem i nějaký interní dokument, kde se kritizovala osvěta o obnovitelných zdrojích,“ dodává.
Jan Rovenský z Hnutí Duha k tomu doplňuje, že polské ministerstvo životního prostředí má na rozdíl od českého Oddělení pro boj proti dezinformacím: „A to Polsko rozhodně není žádná sluníčková progresivistická woke velmoc,“ komentuje ironicky.

Starosta Vojáček ale zmiňuje ještě jinou námitku – vadí mu, že investoři vyjednávají s obcemi každý zvlášť, aniž by stát rozvoj obnovitelných zdrojů jakkoli koordinoval. Jako alternativní model uvádí Abel Estonsko: „Tam řekli: potřebujeme tolik a tolik větrných elektráren na souši a máme tady tolik a tolik státních pozemků. Pojďme se podívat, které z těch státních pozemků mají vhodné podmínky, a potom tam třeba uděláme výběrové řízení, kdo nám tady postaví větrnou elektrárnu.“

Na pozadí mlčení českého státu a chybějící koordinace pak vyvstává otázka, co si od svého referenda vlastně Milín slibuje. Starosta Vojáček se obává, že výsledek investora ve skutečnosti nezastaví. Zavazuje jen samosprávu, ne stát, který může stavbu povolit i proti vůli obyvatel. Efekt referenda navíc může být paradoxní: „Jediný spolehlivý efekt, který místní referenda mají, je, že odeženou slušnější investory, kteří názory místních respektují a jsou ochotni se s nimi domlouvat,“ říká Rovenský. Obec si tak podle něj referendem nejčastěji jen zavře dveře seriózním partnerům a otevře je někomu, komu na místních nezáleží. Podle Abela sice k prosazení projektu proti vůli obce v Česku téměř nedochází a odmítavé referendum v praxi obvykle znamená konec záměru. Jenže právě to je poslední slovo, které referendum v systému má. Co totiž přebít nedokáže, je stát: pokud ten na území obce vyhlásí akcelerační zónu, občané o ní hlasovat nemohou. Její vyhlášení ale v žádném případě neznamená automatické povolení výstavby a ani její samotné zahájení.

Čím budeme svítit 

Rozvoj větrné energie přitom nabírá na naléhavosti s tím, jak Česko postupně opouští uhlí, kterého se chce vzdát do roku 2033. Podle Davida Hansliana z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, který to uvedl na semináři Komise pro životní prostředí a Komise pro energetiku Akademie věd ČR, by vítr mohl pokrýt až necelou třetinu tuzemské spotřeby elektřiny. Přesto má Česko mezi zeměmi EU nejnižší podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů – 12,7 procenta oproti unijnímu průměru 45,5 procenta. Vojáček to shrnuje jako otázku, na kterou zatím nikdo neodpovídá: „Jako občan si říkám, čím budeme za dvacet, třicet let svítit? Nechceme větrné elektrárny, nechceme větší solární parky – všemu rozumím. Končíme s uhlím, tomu taky rozumím. Jaderné elektrárny Temelín nebo Dukovany budou dostavěné za dvacet let plus. Všichni budou potřebovat energii a my ji mít nebudeme.“

Stojíme spolu u milínského Památníku vítězství. Odtud, asi tři kilometry daleko, měly podle plánu ČEZ vyrůst dva větrníky, kterým obec řekla ne.