Jako obzvlášť ohrožená skupina jsou v souvislosti s pandemií covidu-19 nejčastěji označováni senioři. A podle smutných statistik o tom, u koho si nemoc vybírá tu nejvyšší daň, je zřejmé, že minimálně fyzicky „ohroženým druhem“ jsou. Jak je to ale po stránce psychické?

Dopadají na seniory okolnosti spojené s riziky onemocnění a opakovanými lockdowny více než na mladší generace? Nebo už za svůj život zažili mnohem náročnější chvíle? Pomáhají jim zkušenosti z dřívějších krizí lépe zvládat pandemický marasmus? Nebo je to naopak kvůli starým šrámům těžší?

Foto Bet Orten.

Zdeněk

Vzpomínat na nejtěžší období pro mě stále není snadné. Byl to čas, kdy mi po 48 letech společného života vzala moji paní těžká nemoc. Bylo to hrozné. Odmítáte tu skutečnost přijmout, nevěříte tomu a nenávidíte všechny lidi kolem sebe jenom proto, že žijí, chodí, povídají si, když vy máte takovou bolest. A co mi pomohlo tyto těžké chvíle překonat? Byl červen a obě moje dcery s rodinami měly zaplacenou dovolenou v Chorvatsku. Rozhodly se, že mě vezmou s sebou. Každý večer jsme si o jejich mamince povídali a vzpomínali na ni. Neumíte si představit, jak tato terapie pomáhá. Zbytek prázdnin jsem strávil na chalupě a tam mi pomohly hlavně včely. Je obrovsky uklidňující pozorovat, jak je jejich činnost účelná, jak to jejich hemžení má smysl a řád.

Foto Bet Orten.

Alois

Moje zkušenost je zdravotní, ale není o covidu. Při lyžování v Krkonoších jsem před lety utrpěl vážný úraz − frakturu lebky. Odvezli mě helikoptérou do nemocnice, nemohl jsem mluvit a nikoho jsem nepoznával. Skvělému týmu lékařů a sester v Hradci Králové a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze se podařilo vrátit mě zpět do života. Ohromně mi pomohla moje žena a syn, kteří mě stále navštěvovali v nemocnici a psychickou sílu mi dodali také přátelé a známí. Po téhle zkušenosti se celkově změnil  můj pohled na život a míru hodnot. Začal jsem mít radost i z věcí, které se mi dříve zdály nepodstatné.

Foto Bet Orten.

Zora

Já mám se svou rodinou těžké chvíle snad pořád. Někdy jsem z toho tak rozčilená, že si musím vzít prášky, abych usnula. Co mi pomáhá, je cestování, ráda vzpomínám třeba na výlet s kamarádkami na Island. Byl zrovna červen a v té krásné krajině kvetla záplava fialových lupin. V poslední době bohužel kvůli pandemii cestovat nešlo, a tak se místo toho věnuju svým bylinkám. Na chalupě pěstuju šalvěj, různé druhy máty, meduňku, sbírám heřmánek a chrpu. Baví mě poznávat a zkoumat léčivé síly rostlin.

Foto Bet Orten.

Monika

Opravdu těžkých chvil jsem zažila víc. V roce 1968 nám emigrovala půlka rodiny. A pak v osmdesátých letech, bez jakéhokoliv předchozího varování zmizel náš syn. Nenechal žádný vzkaz, nevěděli jsme, kam odjel, dokud nám nezavolal jeho kamarád, že je v pořádku ve Francii. Já jsem se v takových náročných obdobích vždycky ponořila do práce − hraní v divadle nebo do nějaké nové aktivity. Teď se toho ale moc dělat nedá. Tohle naše focení pro mě bylo krásným vytržením z pandemické nudy doma. Bez kultury a společnosti je to pro mě těžké.

Foto Bet Orten.

Pavla

Nejhorší pro mě byl rozchod s manželem po 25 letech. Uvrhlo mě to do depresí, ze kterých jsem se léčila a na které dodnes beru léky. Odešla jsem z práce, kterou jsem do té doby dělala, a začala jsem šít v chráněné dílně. Zjistila jsem, že klidná práce rukama mi pomáhá a díky ní mě zase těší život. I když už dílna nefunguje, moc ráda se s děvčaty z dílny dodnes vídám. Přivydělávala jsem si pletením ponožek, které jsem sama prodávala na burze na Kolbence. Pak jsem narazila na Elpidu a od té doby patřím do týmu pletařek Ponožek od babičky. Pletení je skvělé v tom, že ho můžu dělat kdykoliv a kdekoliv, covid necovid. Co mi ale v lockdownu chybělo, byl lidský kontakt. Chodila jsem aspoň na procházky, abych si popovídala se sousedy.

Foto Bet Orten.

Otakar

Nejtěžší ze všeho pro mě byly ztráty nejbližších členů rodiny, ke kterým došlo už před lety. S předčasným odchodem své sestry a jejího syna jsem se dodnes nevyrovnal, nemůžu se podívat na jejich fotky, aniž by mě to nerozesmutnilo. Mám ale naštěstí skvělé přátele, se kterými se pravidelně vídám. Chodíme na procházky, brigádničíme a sportujeme. Kvůli pandemii to na podzim a v zimě bohužel nešlo, ale teď zase začínáme hrát s kamarády tenis. Vždy se spolu moc nasmějeme a v šatnách pak probereme všechno možné. Řada mých přátel je i o pár generací mladší. S těmi si povídám o počítačích, které mě baví sbírat a opravovat, nebo si třeba zajdeme na pizzu.

Bet Orten
Tvorba současné mladé fotografky Bet Orten osciluje na pomezí módní fotografie, dokumentu, portrétu i krajinné tvorby. Její fotografie působí jako poetické obrazy. Bet fotí kolekce pro české i zahraniční časopisy a značky, například pro Jakuba Polanku, Zoryu nebo Pavla Brejchu. Zkušenosti sbírala převážně v zahraničí, žila a studovala v Londýně a v New Yorku, kde mimo jiné pracovala jako asistentka v týmu slavného amerického fotografa Stevena Kleina. V současné době žije a tvoří v Praze. Výstava Ohrožený druh? je jejím sedmým autorským projektem, který v rámci mezigenerační kampaně OLD’s COOL připravuje s Elpidou.

Veronika Ruppert
Novinářka, dramaturgyně a moderátorka Českého rozhlasu, Radia Wave. Autorka podcastového seriálu Svatebky o příbězích zašitých do svatebních šatů mileniálovských nevěst. Jejím nejnovějším projektem je podcast Šatníky, ve kterém nahlíží do osobních skříní a šaten zajímavých osobností. Vedle Českého rozhlasu spolupracuje s tištěnými a online médii. Věnuje se art direkci a stylingu módních editorialů a kampaní, hlasuje o české módě v porotách Akademie designu České republiky a Diploma selection na Designbloku. S Elpidou spolupracuje již sedmým rokem, vedle mezigeneračních módních přehlídek a výstav se podílí i na realizaci módních workshopů a dalších společenských událostí.

Ohrožený druh?
15. června − 14. srpna 2021
Náplavka, Rašínovo nábřeží, Praha 2
Pořadatel a iniciátor výstavy: Elpida, o. p. s.
Koncept: Veronika Ruppert a Bet Orten
Fotografie: Bet Orten
Texty, kreativní produkce a styling: Veronika Ruppert
www.elpida.cz/oldscool