Foto © Pixbay CC

Čas truchlení

Na Linku seniorů volají tisíce lidí se stejným trápením. Vzpomněl jsem si na americkou psycholožku Elisabeth Kübler-Ross, která pro to vytvořila model pěti fází. První je šok, následuje hněv a zlost, že tato situace potkala právě mě.

Ještě ráno jsem byl za ním v nemocnici. Už mě nevnímal. Měl zavřené oči a těžce dýchal. Sednul jsem si k posteli, držel ho za ruku a polykal slzy. Byl jsem tam s mámou. Hladila ho po vlasech. Když odešla na chodbu, naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha: mám tě rád, kamaráde. Pak jsem vstal, ještě naposledy se na něj ohlédl a vyšel z nemocničního pokoje. Nevěděl jsem, že ho vidím naposledy, ale lékaři mi při každé návštěvě říkali, že stav je vážný. Věřil jsem v zázrak, který se nestal. Odpoledne v půl čtvrté volala máma. Ota zemřel. Oba jsme brečeli do telefonu. Už tu není. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Asi proto, že Ota tu vždycky byl. Celý můj život. Byl to můj strejda, mámin brácha. Když jsem se narodil, čekal před naším domem, když se mnou máma přijela z porodnice. Bylo mu osmnáct, měl před vojnou a ještě netušil, že si pro život vytáhl tu nejkratší sirku. Od malička byl nemocný. Po narození měl oboustranný zápal plic a žloutenku. Domů se se svojí mámou, mojí babičkou, dostal, až když mu byl rok. Sledovali ho až do jeho patnácti. Vyučil se, nastoupil do práce a šel na vojnu. Pamatuju si, jak si do svého malého pokoje na sídlišti v Českém Brodě, kde bydlel s babičkou, vodil holky. Vždycky mi něco přinesly, auto nebo modelínu. Babička mě často hlídala a já se vždycky těšil nejen na ni, ale i na Otu. Po vojně dostal angínu. Aspoň mu to říkali doktoři. Nepoznali, že má zápal mozkových blan. Bylo mu něco přes dvacet, když mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Ten vysokej a svalnatej kluk začal najednou chodit o hůlce.

Když jsem se jednou vrátil z tábora, Ota byl v nemocnici. Měl už být doma, ale poslední noc šel na záchod a na vytřené chodbě si zlomil stehenní kost. Vrátil se se dvěma vysokými berlemi a špatnou prognózou. Dostal invalidní důchod a zůstal doma. Jen s mámou, která se o něj celý život starala. Jezdil jsem k nim často, skoro každý víkend. S Otou jsme nahrávali na kazety písničky z rádia, chodil jsem mu do města pro knížky a taky pro cédéčka. Hudba, to byl jeho svět. Bavili jsme se o ní hodiny. Vlastně jsem ho bral jako svého staršího bráchu, kterého jsem nikdy neměl. A tak šly roky, Ota chodil ven před bytovku na lavičku, kde si povídal s každým, kdo šel okolo, všechny znal. Nemoc se zhoršovala. Nejdřív chodítko, pak invalidní vozík. Den za dnem tu změnu skoro nepostřehnete. To až na fotkách. Vyrostl jsem a bavili jsme si i o tom, zda by pro něj nebylo lepší, aby pravidelně vyhledával ústavní péči nebo rehabilitaci. Nechtěl. Cvičil doma. Nohy mu hubly, ale ruce sílily. Všechno dělal rukama. Když přišly mobily, volali jsme si každý den dvakrát. Ráno, když jsem jel do práce, odpoledne, když jsem se vracel. Desítky minut rozhovorů. O čemkoliv. Zvykli jsme si na to. Byl to náš rituál. Na vozíku dál jezdil ven a vyprávěl mi, koho potkal a o čem se bavili. Až do letošního roku. V dubnu ven nevyjel. Ani si nenechal seřídit vozík. Říkal, že ho bolí rameno. Přesvědčoval jsem ho, ať to zkusí, ale nechtěl.

O měsíc později se u něj objevily proleženiny. Seděl celý den na gauči a po těch dvaatřiceti letech se to prostě stalo. Začal k němu docházet chirurg, sestry na převazy, prý se to zvládne. Věřil tomu. Nelepšilo se to. V létě to došlo tak daleko, že byl převezen do nemocnice. Za minutu dvanáct. Měl infekci v celém těle. Všeho jsem v práci nechal a jel hned za ním. Stav byl vážný. Ale i na JIP dělal fórky o sestřičkách. To ho bavilo. Jezdil jsem za ním dvakrát třikrát týdně. Pokecat, oholit, umýt hlavu, ostříhat nehty na rukách i na nohách. Plánoval, co bude, až se vrátí domů. Po pár týdnech poprvé řekl, že se už nevrátí. Přesvědčoval jsem ho, ať to nevzdává. Ale tušil jsem, že může přijít konec. Chtěl umřít doma, ale jeho stav to neumožňoval, i když jsme se to snažili všemožně zařídit. Dál jsme si několikrát denně volali. Pak si začal stěžovat na bolest v krku. Týden před smrtí přišel o hlas. Občas něco zašeptal, ale mluvit s námi už nemohl. Už jsme si nevolali. Ze zvyku jsem jeho číslo párkrát vytočil, ale byl vybitý. Poslední dny jsem tam byl denně. Jen kýval hlavou, že rozumí, co mu říkám. Hodně zhubl. Ruce měl jen potažené kůží, tváře se mu propadly. V sobotu jsem jel pracovně do Bratislavy, tak jsem se s ním v pátek rozloučil. Nevěděl jsem, zda vydrží do neděle, než se vrátím. Vydržel, čekal na mě. Zemřel až odpoledne.

Linka seniorů 800 200 007
Anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8:00 do 20:00 hodin. Obrátit se můžete také na e-mailovou poradnu linkasenioru@elpida.cz.
Byl to šok. Najednou nebyl a já nevěděl, co mám dělat. Vím, že nejsem první ani poslední, kdo prožívá takovou věc. Na Linku seniorů nám volají tisíce lidí se stejným trápením. Vzpomněl jsem si na americkou psycholožku Elisabeth Kübler-Ross, která pro to vytvořila model pěti fází. První je šok, následuje hněv a zlost, že tato situace potkala právě mě. Třetí fází je smlouvání a pak deprese a zoufalství. Poslední je smíření. Vím, že se to teď týká i mě, i když třeba na přeskáčku. Vím, že se nesmím bát vybrečet a hlavně, že se musím soustředit na svou psychickou podporu: abych došel k onomu zmíněnému smíření.

Jenže on mi chybí a nedokážu si představit, že už si nezavoláme. Hned v pondělí jsem šel pro jeho věci do nemocnice. Ručníky, pěna na holení a jeho mobil. Podepsat protokol a nashledanou. Vlastně formalita. Jako by tu nikdy ani nebyl. Vzal jsem si jeho telefon. Chtěl jsem ho, protože díky němu jsme spolu mohli pořád mluvit. Věděl jsem, že mu to pomáhá, že to potřebuje. Když jsem ho doma zapnul, zapípalo několik nepřijatých hovorů. V galerii fotek jsem našel několik západů slunce focených přes žaluzie jeho okna v pokoji. Zas mě to dojalo. Ta touha po kráse. Nenaplněná. Tři dny jsem byl v absolutním smutku. Bolelo to. Pak střih. Hlava se najednou zklidnila. Nebylo možné to vrátit. Poprvé v dospělém životě mi někdo blízký zemřel. Ztráta a bezradnost. Bolest a slzy. Nepřenosná zkušenost.

Ahoj, Oto.

Osobní údaje v příběhu byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.