„Nedovedu si ji (nápravu jazykových zmatků, pozn. red.) představiti jinak, než že bude v pravopise odstraněn rozdíl mezi z a s, mezi délkou a krátkostí, mezi i a y, mezi ie, je a ě a mezi souhláskami zdvojenými a nezdvojenými všude tam, kde v jazyce dorozumívacím již vymizel a kde ho není potřebí pro srozumitelnost.“ Takto končí svou polemiku v roce 1931 o jazykových zmatcích v českém jazyce v Literárních novinách (číslo 12, s. 3n.) spisovatel Ivan Olbracht. Článek dle svých slov píše z Poloninských Karpat, daleko od všech mluvnic češtiny a pravidel českého pravopisu, a tudíž se obává, že se nějakým chybám nevyhne. Zároveň ale dodává, že pokud je čeština jazyk natolik živý, že se některá slova vyvíjí k alternativnímu způsobu transkripce, je třeba tyto alternativy akceptovat jako tvary spisovné a tolerovat dvojí podobu psaní.

Pokud se děti nebudou některé pravopisné jevy učit, nebudou je pochopitelně v budoucnu ani používat.

Autor Nikoly Šuhaje loupežníka by nám dnešní možnosti jistě záviděl – sporné tvary si při přechodu liduprázdných ukrajinských polonin můžeme vygooglovat (krásný, většinou lingvistů uznávaný novotvar!) nebo vyhledat na webu pravidla.cz. Ani po bezmála devadesáti letech živá polemika o českém pravopise neustala. Jazykovědci se přou o jazyk stejně vášnivě jako tehdy Olbracht. V některých případech mu mimochodem dali za pravdu. Například slovo vinník, které spisovatel uvádí jako příklad jazykového „zmatku“, se dnes píše pouze s jedním n. Diskuse, která čeří v současnosti stojaté vody českého pravopisu, je především o výuce češtiny na základních školách. Děti se do konce páté třídy musejí našprtat v teorii českého jazyka takové množství informací, že jim téměř nezbývá čas na jakoukoliv další práci s jazykem. A to je problém.

Jenže systém přijímacích zkoušek na osmiletá gymnázia donutil nešťastné češtináře na prvním stupni k osekání náplně jednotlivých hodin. Donekonečna procvičují y a i nebo hledají jednotlivé části slov. Maximálně párkrát za rok si děti stihnou napsat nějaký jednoduchý sloh. Na detailní práci s textem a jeho obsahem čas chybí. A na děti pak na dalších stupních ještě čeká bonbónek v podobě mimořádně složité skladby věty a detailní literární historie. Schválně – kdo ještě dokáže vyjmenovat všechny Macharovy sbírky? Nedá se nic dělat, státní maturita klepe na dveře a češtináři opět musejí studentům ono penzum učiva jednoduše nalít do hlavy. Koho zajímá, že mladí lidé vycházejí střední školy a správně česky psát ani mluvit vlastně neumějí. A proto odborné i laické kruhy opakovaně řeší, zda nezjednodušit pravopis. Nebo alespoň zda nepřestat děti mučit jeho detailní výukou. Co by to ale znamenalo pro češtinu samotnou? Pokud se totiž děti nebudou některé pravopisné jevy učit, nebudou je pochopitelně v budoucnu ani používat, a ony ty jevy tedy samovolně – jak naznačoval i Olbracht – postupně vymizí. A to řadu odborníků děsí. Tvrdí, že by tím náš mateřský jazyk nesmírně utrpěl a přišel o řadu výrazových možností.

Nejnovější polemiku rozpoutal letos v lednu sám Národní ústav pro vzdělávání (NÚV) který se, znaje situaci (ano, přechodník, o ty tu totiž právě jde!), snaží najít nějaký kompromis, jak situaci s výukou češtiny zjednodušit. První na ráně jsou právě přechodníky – jsou archaické a už se téměř nepoužívají. Ale když vypustíme z učiva přechodníky, můžeme vynechat třeba i časování těch nejtěžších a nejméně používaných zájmen, jenž a týž. NÚV se zatím ještě ani definitivně nerozhodl, zda se k takovému kroku vůbec odváží a v médiích se ihned objevily negativní i pozitivní reakce.

Ukazuje se, že čeština to nemá vůbec lehké. Například zrušení i/y na konci příčestí minulého (ženy zpívaly, muži zpívali, všechny ženy a jeden muž zpívali), sjednocení psaní velkých písmen třeba po vzoru angličtiny, zrušení rozdílu mezi mě/mně, zrušení přechylování ženských příjmení. Seznam samozřejmě nekončí. Ad absurdum jsou pak diskuse o větách jako „spadlo mu dobré bidlo“. Jedná se o střechu nad hlavou nebo tyč k pohánění lodi? Další typicky český jazykový oříšek: „Merkel navštívila May“. Navštívila v tomto případě německá kancléřka Angela Merkelová britskou premiérku Theresu Mayovou, nebo to bylo právě naopak?

Mnozí bohemisté samozřejmě s reformami nesouhlasí a argumentují tím, že lidé by nečetli starší knihy, protože by jim přestali rozumět. Strach nicméně není na místě. Pokud k úpravám dojde, budou relativně marginální. Například v podobě sjednocení koncovek příčestí minulého. I to je ale velmi nepravděpodobné.

Je pravděpodobné, že třeba už za dvě století nebudou naši praprapravnuci rozumět psané formě naší dnešní češtiny

Čeština není zdaleka jediným jazykem, ve kterém je pravopis často chápán jako posvátná kráva. Francouzi, jejichž ortografie je považována za jednu z nejkonzervativnějších, zažili poslední velkou diskuzi v roce 2016. V některých slovech jim totiž nová pravidla mimo jiné rušila accent circonflexe, takový ten obrácený háček nad samohláskami (ˆ), což zejména na sociálních sítích spustilo úplnou bouři nevole. Odpůrci nových pravidel se sjednotili pod heslem #JeSuisCirconflexe (já jsem circonflexe).

Paradoxní je, že tato pravidla byla schválena už v roce 1990, nikdo se jimi ale tehdy moc neřídil. V roce 2008 se je ministerstvo školství pokusilo připomenout, opět bez většího efektu. Až moc médií nakonec dokázala to, co se nedařilo úřadům. Když totiž francouzská televize TF1 odvysílala v roce 2016 o (staro)nových pravidlech reportáž, ve které mimo jiné zmínila i to, že cibule – oignon – se teď bude pro zjednodušení psát ognon (respektive že už by se tak vlastně měla 26 let psát), Francouzi téměř postavili barikády a krajně pravicoví politikové začali bránit „duši národa“. Takhle prznit jazyk Moliérův? A tak mají frankofonní školy zatím povolené obě varianty, s circonflexe i bez, oignon i ognon.

I mnozí Němci zrovna nejásali, když jim nová jazyková reforma v roce 2006 nahradila jejich specialitu – ß (ostré es) po všech krátkých samohláskách dvojitým ss (ich muss – musím). Reformu dokonce řešil Ústavní soud kvůli údajné „neústavnosti“. Žádné chyby ale neshledal a Němci se s ní museli smířit. Aspoň po dlouhých vokálech jim zatím ß zůstalo (schießen – střílet).

Zcela specifická je v tomto angličtina. Jakákoliv centrální kodifikace pravidel je v anglofonním světě geograficky vlastně nemožná, a anglický pravopis se proto mnohdy vyvíjí samovolně, v čase, za přispění médií a literatury. Řada nově vzniklých nebo alternativně psaných slov se nakonec po nějaké době spontánního používání objeví v některém významném slovníku a stane se novým územ. Zařadí se tak vedle už pevně zakotvené variantní transkripce americké a britské angličtiny (theatre, theater).

Akademici z Ústavu pro jazyk český před několika lety pomocí elektronického dotazníku začali zjišťovat, co si lidé o psaní velkých písmen myslí a co by se teoreticky mělo změnit.

A úplně zvláštní je norština. V Norsku totiž paralelně existují dvě rovnoprávné formy spisovného jazyka – bokmål (norština venkovského obyvatelstva) a nynorsk (norština obyvatel měst ovlivněná dánštinou). Děti se obě varianty musí učit ve škole, mají ale jednu výhodu, norština se totiž snaží alespoň o co nejbližší fonetický přepis.

Ale zpět k češtině. Její pravidla se v nedávné minulosti měnila několikrát. Někteří si možná ještě pamatují dobu před velkou reformou předložek s a z, kdy se předložka s/se používala mimo jiné ve významu s povrchu pryč – tedy po povrchu dolů? Seskočil s koně, slezl se střechy, vzal sešit se stolu. Taky totiž mohl vzít sešit ze stolu, což ovšem znamenalo odněkud z útrob stolu. O tuto drobnou pravopisně-lingvistickou nuanci jsme byli připraveni (dosud povolená sice je, je ovšem považována za zastaralou), přesto ale rozumíme jak starším knihám, kde hrdinové sestupují s hor a skáčou s koní, tak i moderním edicím, kdy seskočí ze střechy jedoucího vlaku.

Zatím poslední velká reforma Pravidel českého pravopisu je z roku 1993. Valná většina lingvistů i laiků se shoduje, že není zrovna nejvydařenější. Zmatek nastává například v psaní velkých písmen v místních názvech (ulice K Vodojemu apod.). Dokonce i akademici z Ústavu pro jazyk český před několika lety pomocí elektronického dotazníku začali zjišťovat, co si lidé o psaní velkých písmen myslí a co by se teoreticky mělo změnit. Novou reformu ale zatím nepřipravili. Ústav pro jazyk český je jediná instituce, která může českou ortografii oficiálně měnit. Její bývalý ředitel Karel Oliva nedávno připustil, že se možná v budoucnu dočkáme kodifikace tvarů by jsme/by jste a aby jsme/aby jste, které by byly zrovnoprávněny s dosud jedinými přípustnými tvary bychom/byste a abychom/abyste. Podle Olivy je totiž jedním ze zásadních kritérií vývoje jazyka situace, kdy nějaký tvar slova či nové slovo začnou postupně stále častěji používat i lidé, kteří jinak ovládají jazyk spisovný, což znamená, že toto slovo je životaschopné. A jazyk se rovněž musí vyvíjet, aby byl životaschopný, byť samozřejmě pomalu a v průběhu desetiletí a staletí. A jsme zpátky u Olbrachta a jeho polemiky.

Jakýsi začátek tohoto vývoje vidíme na nejstarší známé české větě, která pochází z počátku 13. století, kdy byla dopsána jako dodatek do zakládací listiny litoměřické kapituly: Pavel dal gest ploscoucih zemu Wlah dalgest dolas zemu bogu isuiatemu scepanu seduema dusnicoma boguceu a sedlatu. Za 800 let se čeština vyvinula natolik, že tuto větu bez soudobé transkripce asi nerozluštíme: Pavel dal jest Ploškovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú Sedlatú. Teď už je to výrazně jednodušší. Zlatý český pravopis! Význam je samozřejmě majetkový: Pavel věnoval kapitule půdu v Ploškovicích, Vlach v Dolanech. Tam navíc i se dvěma dušemi – nevolníky. Je pravděpodobné, že stejně tak – třeba už za dvě století – nebudou naši praprapravnuci rozumět psané formě naší dnešní češtiny. Ovšem bude-li ještě existovat. Její vývoj ale stejně nezastavíme.