Dnes se hodně hovoří o klimatické změně, tedy celoplanetární změně dlouhodobého stavu atmosféry. Jak ji pociťujete tady u vás?

Změna klimatu, či dnes už můžeme říkat klimatická krize, není otázka budoucnosti, ale je to věc, která probíhá a která má dopady na zemědělské a lesnické hospodaření. Lidé na venkově se dnes obávají, že nebudou mít vodu. Jen od začátku roku mě tady zastavilo několik sousedů z okolních vesnic a stěžovali si, že jim ve studnách ubyla voda nebo že někde vyschla studánka. I zemědělci, když se spolu bavíme, mají obavy, co bude na jaře a v létě, že vzhledem k nebývale mírné zimě zažijeme věci, které jsme zatím nezažili. Takhle mírnou zimu nepamatuji. Prosinec a leden bez sněhu, pokud aspoň v únoru nenapadne sníh, je jasné, že letošní sezona bude velice suchá. Loni zjara bylo taky sucho, a přitom nějaký sníh byl. Ty posuny jsou znát. Potoky, které vždycky tekly, mají přes léto vyschlá koryta a v posledních dvou letech jsou od půlky jara do pozdního podzimu vyschlá, jsou v nich malé kaluže, na troud suchá koryta, kde je jenom kamení, které začíná zarůstat travou, mechy a lišejníky.

U nás v oblasti Českého středohoří máme jedinou kliku v tom, že je tu složení lesních porostů hodně přirozené. Jsou tu většinou listnaté stromy a trochu modřínu a borovice. Smrky, které dnes ve středohoří tvoří jen 13 procent porostu, velice rychle odcházejí a tímto tempem tu za pár let nebudou vůbec. Dokonce na některých jižních svazích, kam se slunce opírá velkou silou, začaly zasychat buky, a viděl jsem dokonce i suché duby. Pomalu tak dochází k rozpadu lesa a může se stát, že i na jižních stráních centrálního středohoří časem vzniknou přirozené stepi tak jako v jihozápadním středohoří, v místech jako jsou Oblík a Milá. Dříve jsme z našich luk sklízeli čtyři tisíce balíků za sezonu, dnes jen něco přes dva tisíce. Takovému výnosu odpovídá i vydatnost pastvin, proto po nich dnes musíme dobytek posouvat mnohem rychleji než třeba před deseti lety. Ta rychlost mě děsí.

Environmentální problematika a ochrana přírody dnes už nejsou jen o kytičkách a o žabičkách, ale hlavně o člověku, který potřebuje přežít.

Zmínil jsi úbytek sněhových srážek. Proč je sníh z hlediska sucha a zádrže vody v krajině tak důležitý?

Když z jara sníh odtává, voda se pomalu vsakuje a odtéká a její zásoba vydrží až do léta. Tuto zimu prší, nějaká voda se vsákne, něco odteče hned, takže na jaře to dříve velké množství vody bude chybět. Sněhová pokrývka samozřejmě také chrání půdu před vysycháním i poškozením porostu. Na semenáčky pod sněhem se tak dobře nedostane zvěř a i probírky v lesích se vždycky dělaly, když byl sníh. I pro naše hospodaření je sníh výborný, protože chrání půdu při jízdách traktorem a zpříjemňuje nám práci, protože je všechno čisté a nebrodíme se v bahně. Dneska jsme lítali s lopatami, abychom seškrabali bláto ze silnice. Takové problémy jsme dříve nezažívali.

Se změnou klimatu úzce souvisí také současná bezprecedentní kůrovcová kalamita, která postihuje zejména nepůvodní smrkové porosty. Smrk potřebuje vlhká stanoviště, má mělký kořenový systém a nedokáže si brát vodu z větších hloubek. Za současného dlouhodobého sucha většina smrků trpí značným vodním stresem, což oslabuje jejich imunitní systém a činí z nich snadnou kořist pro různé druhy kůrovců. Jaká je situace u vás?

Existují vegetační vzrůstové stupně, které se rozlišují podle hlavní dřeviny, jež v nich roste. Ty se dnes vlivem sílící změny klimatu posouvají do vyšších nadmořských výšek, kde před dvaceti třiceti lety buky a duby nerostly tak intenzivně Dnes je na takových místech masivní zmlazení a dub a buk jsou v těchto místech dominantní. Člověk z ekonomických důvodů začal od 17. století pěstovat smrčiny i ve vegetačních stupních a na stanovištích, kde tradičně nerostly, a proto postupně odumírají. Lesy se tu díky kůrovci rychleji obměňují. U nás ve středohoří máme hromadu náletů buku, dubu a javoru klenu, a proto rychle vzniknou čistě listnaté lesy. Nutno ale dodat, že v oblastech, kde nemají tolik listnatých stromů, není tak rychlá obměna žádoucí. Vznikají tam totiž ohromné holiny, na které teprve mají nějaká semena nalétnout. V současnosti smrk odchází už i v mladém věku, protože na něj nenalétává jen lýkožrout smrkový, ale i lýkožrout lesklý, který žere i mladé porosty. Dřív tu byl taky, ale protože nebylo takové teplo, neškodil kalamitně, sežral třeba jeden dva smrky. Třeba na Úštěcku jsou takhle sežrané několika hektarové plochy. Na vzniklé holiny pak nalétává bříza, která tyto průšvihové plochy dokáže v krátkém čase samovolně zalesnit. Chrání tak půdu před erozí a degradací, a protože pod sebou drží vlhkost a dává stín, chrání lesní mikroklima. Pod její ochranou pak vyrůstají stinné a polostinné dřeviny, třeba buky, duby, lípy, javory kleny nebo jedle. Krátkověká bříza jim pak postupně ustoupí a vzniknou porosty ve složení, které je pro tuto lokalitu původní.

Foto Jan Bartoš

Je to dobře, nebo špatně?

To se nedá říct. Skladba vegetace se přizpůsobuje té změně a oteplování. Jednotlivé druhy ztrácejí ideální podmínky, ale pro jiné se ty podmínky zase vytvářejí.

A máme se toho bát?

Určitě. Klimatologové, jako je například Hans Joachim Schellnhuber (přední světový klimatolog, který v otázce změny klimatu radí například kancléřce Angele Merkelové či papeži Františkovi – pozn. red.), říkají, že jsme rozkývali klimatickou stabilitu, která tu byla dvanáct tisíc let a která nám umožnila expandovat a zemědělsky hospodařit. Rychlé změny klimatických podmínek mají dopad na hospodářství a je možné, že si časem budeme muset hledat jiný způsob obživy. Musíme hledat cestu adaptace, abychom mohli fungovat s co nejmenšími ztrátami při nějakém rozumném způsobu života. Environmentální problematika a ochrana přírody dnes už nejsou jen o kytičkách a o žabičkách, ale hlavně o člověku, který potřebuje přežít. Takže ono nás to může postavit před takové rébusy, které budeme muset řešit, a bude to mít obrovské dopady. Stejně tak to platí pro další přírodní druhy, které musí řešit významnou změnu podmínek. Oteplováním ubývají i chladnomilnější druhy živočichů a posouvají se sem ty teplomilnější. Objevují se nové druhy komárů, pavouků, stěhují se sem šakali a ubývají třeba tetřevi, tetřívci, jeřábci. S tím už asi neuděláme nic.

Nemusel se člověk adaptovat už mnohokrát?

Adaptace a přizpůsobování je nekonečný běh, ale ty změny a přizpůsobování se měnícímu prostředí nebyly tak dramaticky rychlé jako dnes. Každopádně je vidět, že má příroda ohromnou sílu. Je dobré ji nechat samotnou pracovat a jen chytře využívat jejích různých adaptačních vlastností a nanejvýš jí chytře pomoci.

Jaký je skutečný zdroj takzvaného environmentálního žalu? Je to jenom nějaká nostalgie, že věci nebudou, jak byly? Že se mění status quo? Anebo je to skutečné ohrožení na životě, že čekáme na obrovské nebezpečí?

Čekáme na apokalypsu. Přiznám se, že termín environmentální žal slyším vůbec poprvé. Ale to já i další lidi, kteří se pohybují v přírodě, upozorňujeme na to, že situace se mění v náš neprospěch. Dosud jsme všeho měli obrovský nadbytek. Například jsme si vypěstovali tolik dřeva, kolik jsme chtěli. Dnes s tím začíná být problém, protože ten les, který bude vznikat, možná nebude schopen pokrýt naše potřeby. Kvůli větrné a vodní erozi půda na polích degraduje, zadržuje méně vody, zemědělská produkce začíná klesat a ceny potravin stoupat. Masa si dáváme, kolik chceme, jsme přežraní a tlustí. Dnes náklady na potraviny dělají třeba dvacet procent. A ceny potravin jdou nahoru, brambory, cibule, ovoce, obilí. Když jsme dělali čtyři tisíce balíků sena, prodávali jsme balík za tři sta padesát korun. V roce 2018 cena vylétla až na dva a půl tisíce za balík.

Foto Jan Bartoš

Když přijmu termín environmentální žal nebo deprese, tak je zažívám taky. Předznamenává to spoustu problémů, které bude možné řešit jen složitě a které pro nás mohou být fatální. Může to způsobit společenské pohyby, které si nedovedeme představit, vyvolat bouře nespokojenosti, občanské války, války o zdroje, o vodu. Hláška profesora Hejcmana je: od potravinového blahobytu k hladomoru je jen krůček. Stačilo by, aby si lidi v obchodních domech nemohli nakoupit to, na co jsou zvyklí. Okamžitě by se vzedmula vlna občanské nespokojenosti, začalo by se rabovat a přestala by platit zažitá společenská pravidla. Odmalička podvědomě vnímám to, co vyjadřuje věta: pestrost je stabilita a stabilita je základ života.

Od začátku svého hospodaření, čili už přibližně dvacet let, zakládáš rybníky a tůně a obnovuješ mokřady. Co tě k tomu vedlo?

S rodiči jsme se do Českého středohoří přistěhovali v mých šesti letech ze Šumavy. V době mého dětství tam byl přehršel vody. Líbily se mi močály a podmáčená místa, protože kolem vody je život vždycky pestřejší. Vrstevnatější. Vždycky se mi zajídaly lány polí, kde nebyly ani keře. Nebyla to ta krásná mozaika, která je nejfunkčnějším typem krajiny ze všech. České středohoří bylo vždycky sušší, protože je ve srážkovém stínu Krušných hor. Když je tam metr sněhu, tady je čtyřicet centimetrů ve stejné nadmořské výšce. Je tu navíc svažitý, kamenitý terén, který není ideální pro velká pole.

Úplně původně tu po vrstevnici byly pásy malých políček a vysoko položené sady. Za socialismu se staré sady vytrhaly a pole se zcelila. Tato unifikace krajinu narušila, takže když jsem tady začal nakupovat pozemky, přetvářeli jsme tato pole na trvalé travní porosty s velkým množstvím remízků a solitérních stromů. Buď jsme stromy sázeli, nebo jsme ponechávali ty, které byly přirozeným výsledkem sukcese (přirozeného šíření náletových dřevin a lesa – pozn. red.), probíhající od konce hospodaření místního JZD a státního statku. To byl první krok k tomu, aby krajina byla přírodnější, pestřeji strukturovaná. Tím se posílily její mimoprodukční funkce, které jsou ve finále přínosem pro funkci produkční. A do toho jsme začali tvořit i vodní plochy.

Za socialismu tu probíhal tupý a absolutně nevhodný způsob meliorování půdy (techniky na údajné zvyšování úrodnosti půd, u nás zejména realizované plošným odvodňováním pozemků zatrubněním – pozn. red.). Proto jsme se rozhodli, že v místech původních meliorací vodu začneme naopak zadržovat a potom pouštět na plochu, aby mohla v krajině pracovat. To bylo ještě předtím, než na nás začala dopadat klimatická krize, a vlastně jsme tím získali náskok v rámci adaptace. Na naše hospodaření proto krize nedopadá tak významně jako na hospodaření na velkých polích. Tady krajina funguje jako přirozená klimatizace, kdežto krajina průmyslové zemědělské výroby v parnech funguje jako varná deska, vodu nezadržuje vůbec, naopak ji ještě odpuzuje. V tomhle jsme tedy mnohem dál, nemáme žádnou vodní ani větrnou erozi a degradaci půdy.

Kvůli větrné a vodní erozi půda na polích degraduje, zadržuje méně vody, zemědělská produkce začíná klesat a ceny potravin stoupat.

Když jsme začali zakládat a obnovovat tůně, rybníky a mokřady, objevily se všechny druhy, které jsou vázané na vodní prostředí a takzvané litorály, tedy pobřežní oblasti vod a podmáčená územní. Bahňáci, bekasíny, objevují se sluky lesní, které tyto podmáčené plochy také využívají během jarních letů, kdy do nich za soumraku přistávají a zapichují svoje zobáky do těchto podmáčených míst a chodí si pro sem potravu. Všichni zpěvní ptáci tato místa využívají v suchých obdobích jako napajedla. A objevují se samozřejmě vodní ptáci. Když jsme dělali kroužkování ptáků a měli jsme natažené ornitologické sítě, tak jsme našli třeba i ledňáčka říčního. Vlaštovek a jiřiček v těchto místech uvidíte celá hejna, berou si tam bláto, které pak používají na stavbu hnízd.

Objevuje se veškerý hmyz vázaný na vodu: vodoměrky, znakoplavky, potápníci, vodomilové. Na něj jsou samozřejmě navázání konkrétní ptačí druhy. Ale i další druhy, jako jsou volavky, kachny, černí čápi. Používá to jako napajedla veškerá zvěř, tak tam chodí srnčí, dančí, chodí tam zajíci, uvidíš tam lišky a jezevce. A samozřejmě naše hospodářská zvířata. A objevují se i vodní kytky, které tam dříve nebyly. A kolikrát je vše úplná záhada, jak se to tam objeví. Žáby, čolci, užovky obojkové, užovky hladké, zmije obecné, líni.

Mám hodně kamarádů, kteří jsou odborníci v různých oborech přírodních věd. Každou chvilku sem někdo z nich přijede na návštěvu, společně se procházíme, díváme se, co je tady zajímavého pro jejich konkrétní obor, a děláme monitoring. Všichni se shodují v tom, že tady žijeme v ráji. Že tu máme všechno, co chybí většině území České republiky, kde je krajina industrializovaná.

Proč vás, zodpovědných hospodářů, není víc?

Limity hospodaření si uvědomuje stále více lidí. Právě kvůli tomu v roce 2017 vznikl program Pestrá krajina, který jsem dostal na starost. Zapojila se do něj Česká zemědělská univerzita a osobnosti, které jsou ve svých oborech vážené a dávají mu punc odbornosti. Třeba rektor ČZU prof. Petr Sklenička, profesoři Bedřich Moldan a Jakub Hruška z Karlovy univerzity a celá řada doktorů přírodních věd. Společně jsme stanovili patnáct kritérií pro hospodáře, mezi kterými je třeba množství organické hmoty v půdě, způsob hnojení, diverzifikace zemědělské výroby, přítomnost krajinných prvků na zemědělských plochách, sociální vazby s širokou veřejností atd. Když taková kritéria hospodáři splní, obdrží bronzový, stříbrný nebo zlatý certifikát Pestrá krajina. Na statky jezdíme na přelomu července a srpna, probereme s majiteli všechna kritéria a pak se jdeme podívat přímo na hospodaření. Na podzim k tomu máme sezení, komise poznatky vyhodnotí a v prosinci vyhlásíme Farmu roku. Mělo to velký úspěch, tak jsme se po druhém ročníku rozhodli udělat konferenci, protože při vyhlašování v Divadle ABC na to není čas a hlavně je to jen pro členy asociace, takže to divadlo bývá narvané sedláky. Reakce byly velmi pozitivní.

Tito sedláci tedy vytvářejí pestrou krajinu?

Ano, tímto způsobem udržují stabilitu prostředí. My je pak jednotlivě prezentujeme jako příklady dobré praxe, které jsou hodné napodobení. Ukazujeme tak veřejnosti, že zemědělství není jen o velkých agrárních podnicích s rozsáhlými poli, ale že právě menší rodinné farmy dokážou hospodařit ohleduplným způsobem, který se adaptuje na klimatickou změnu a umí špatnou situaci mírnit.