Ať už záměrně, nebo jen vlivem okolností tak svojí změnou přispěli k udržitelnosti. Výraz, který se v poslední době v důsledku změn klimatu skloňuje čím dál častěji, je dlouhá léta předmětem debat mezi ekonomy. Co je to udržitelný rozvoj? Může vytvářet pracovní místa, nebo dokonce snížit hranici chudoby? Nebo společnost zkrachuje, jakmile budou prosazovány cíle udržitelné politiky?

Asi nikdo nebude chtít podnikat jen proto, aby vytvářel a prodával trvale udržitelný produkt. Jeho hlavním cílem bude vždycky zisk a je jedno, zda se jedná o malý český startup, nebo velkou nadnárodní korporaci. Rostoucí trh firem, které se hlásí k trvale udržitelnému rozvoji, ale ukazuje, že kombinace obojího je možná. Řada z podniků dokonce o udržitelnosti uvažuje jako o nástroji ke zvýšení zisku. Podpora udržitelného podnikání přitom roste jak v rozvinutých, tak i rozvojových ekonomikách. Například hodnota britského trhu s eticky a udržitelně získaným zbožím vzrostla během posledních dvaceti let čtyřnásobně, na 41 miliard liber (údaj z r. 2019). A jak odhalila zpráva Economist Intelligence Unit na zakázku Světového fondu na ochranu přírody, za posledních pět let stoupla i globální poptávka po udržitelném zboží – a to o jedenasedmdesát procent. Zvýšený zájem ze zemí s méně rozvinutými ekonomikami dobře ilustrují čísla: Indonésie – nárůst o čtyřiadvacet, Ekvádor – dokonce o sto dvacet procent.

Zero Mass Water – voda ze vzduchu
Variace této technologie byly vytvořeny po celém světě. Některé vyžadují přístup k elektřině, jiné jsou napájeny solárními panely. Zero Mass Water používá dvojité solární panely instalované na střechách. Tato technologie zachycuje vzduch pomocí ventilátoru a hygroskopického pohlcování, které filtruje prach a znečišťující látky. Poté se přidají minerály, aby tato voda byla co nejvíce podobná vodě pramenité. Instalace každého panelu (obvykle dva panely) stojí dva tisíce dolarů a poskytuje výkon dva až pět litrů vody denně. Produkt byl nainstalován v 18 různých zemích, například v sirotčincích v Libanonu a sídlech v Kalifornii. Spolupracuje zejména s Jihoafrickou republikou a Austrálií.

Tlak na výrobky, které budou šetrné k přírodě, je patrný zejména u generace mileniálů. A protože právě z nich se za pár let stane hlavní kupní síla, bylo by od firem doslova ekonomickou sebevraždou udržitelnost do budoucna ignorovat. Jak v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl odcházející šéf jedné z největších tuzemských energetických společností, E.ON, Martin Záklasník: „Svět se zelená a firmám nezbývá než se měnit s ním. Je to ale pro všechny příležitost. A podniky, které se budou změnám bránit, prohrají.“ Pro řadu průmyslových firem se pak příklon k udržitelnosti stane doslova nutností. Nedávno schválená Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal) počítá s celou transformací průmyslu ve prospěch technologií šetrných k životnímu prostředí. Firmy tak budou muset stále častěji hledat způsoby, jak tyto závazky plnit. A nejen to. Ekologicky náročným a nešetrným firmám může už brzy hrozit, že jejich rozjezd či provoz nebude chtít nikdo financovat. Už dnes je prakticky nemožné sehnat výhodný úvěr například pro uhelnou společnost. Na druhé straně velké banky neváhají do „zelených“ projektů investovat ve velkém. Například banka HSBC hodlá podpořit své klienty v přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku částkou od sedmnácti do třiadvaceti bilionů korun. Environmentální kritéria jako hodnoticí faktor rizikovosti bilancí bank pak dokonce zvažuje Evropská centrální banka.

Tři roky stará zpráva Globální komise o hospodářství a podnebí vyčíslila množství peněz, které by lidstvo mohlo do roku 2030 získat posunem k udržitelnému rozvoji, na 26 bilionů dolarů.

Jak už jsem ale psala na začátku, k udržitelnosti může a měl by přispívat i každý sám za sebe. Pokud mu tedy není lhostejné, v jakých přírodních podmínkách budou žít příští generace. Určitě to neznamená odstěhovat se na samotu, jíst jen vlastní vypěstovanou zeleninu nebo se mýt jen dvakrát týdně. Stačí se jen zamyslet nad tím, co všechno kupujeme. Způsob, kterým dnes žijeme, se totiž nevyznačuje jen obrovskou rychlostí, ale také obrovskou nadspotřebou. Zvykli jsme si kupovat všeho příliš mnoho, od jídla přes spotřební zboží. Klasickou ukázkou jsou sezonní výprodeje oblečení. Jen málokdo jim odolá. Oděvní průmysl, který patří k největším znečišťovatelům životního prostředí (hned po petrochemickém průmyslu; připadá na něj deset procent všech emisí CO2, je odpovědný za třetinu úniku plastů do oceánu a pětinu znečištěné vody), si je současného trendu udržitelnosti dobře vědom. Ale spíše než by omezil množství produktů dodávaných na trh, rozšířil jejich řady o tzv. udržitelné oblečení. Ne vždy se navíc pod takovou nálepkou skrývá skutečně ekologičtější výrobek. Což, ke cti oděvního sektoru nutno zmínit, není jen jeho specialita. Obecně se způsobu, kdy firmy využívají udržitelnost pro marketingové účely a prezentují se „zeleněji“, než opravdu jsou, vžilo označení „greenwashing“. A právě obavy z něj podle posledních průzkumů tlumí poptávku po novém udržitelném oblečení velkých značek. Naproti tomu roste hlad po secondhandových oděvech.

Neustadt an der Weinstraße, Německo
Po 30 letech zdokonalování systému nakládání s odpady recykluje město Neustadt an der Weinstraße 70 procent svého odpadu. Recyklovaný odpad je zdarma, zatímco nerecyklovatelný odpad je zpoplatněn v závislosti na různé velikosti košů. Poplatek za sběr 60 litrů je 6,60 eur. Zbytek, jako jsou baterie, hračky, dřevo, cín atd., se dopraví do recyklačního skladu. Německo obecně od roku 2005 přestalo používat skládky.

Co znamená uskromnit se a žít udržitelně, se loni na podzim pokusili vyčíslit britští vědci. Podle této studie z univerzity v Leedsu by rodina mohla vlastnit jedno auto, s kterým by ale nesměla najezdit více než patnáct tisíc kilometrů za rok. Každý z rodiny by mohl mít jeden telefon na 10 let. Rodina by mohla mít dohromady jeden počítač, vařič a ledničku. Na jednu osobu v domácnosti by mohlo připadat max. patnáct metrů čtverečních. K tomu padesát litrů vody na osobu/den (+20 litrů ohřáté vody denně), čtyři kilogramy nového oblečení na osobu ročně, osvětlení o intenzitě 2500 lm po dobu šest hodin denně. Výživa 2000–2150 kcal/den. Při zachování takto decentního standardu kvality života by pak i v roce 2050 všem deseti miliardám obyvatel naší planety stačilo o šedesát procent méně energie než dnes.

Zrychlené investice do digitálních technologií a udržitelnosti by mohly do roku 2030 vytvořit v Evropě až 5,7 milionu nových pracovních míst. Tvrdí to studie společnosti Accenture.

Ať chceme, nebo ne, s „udržitelností“ ve všech možných formách se budeme setkávat stále častěji. Ne každý bude ochoten slevit ze svého standardu, změnit své stereotypy. I když podle výzkumu Masarykovy univerzity by víc než polovina Čechů (pětapadesát procent) byla ochotna vzdát se svého životního stylu. Ne ovšem za cenu toho, že by platili vyšší ceny za produkty nebo vyšší daně. Dnes je ale víceméně jisté, že náklady na přechod k udržitelnosti do budoucna na svých bedrech neponesou jen podniky, ale i domácnosti. Na druhé straně je na celém procesu transformace nutné vidět i pozitiva. Pokud začneme méně konzumovat, třeba začneme o to víc žít.