Vzpomenete si na dobu, když jste to tu po restituci začala zařizovat?

To byly dobré časy. O těch mluvím raději než o tom, jak je složité zámek udržovat.

Původně jste měla představu, že si na sebe zámek vydělá …

Přesně tak, ale nedokázala jsem to. Je to finančně náročné. Také proto, že na práci, na kterou bych kdekoliv jinde na světě potřebovala jednoho člověka, tady potřebuji pět. A já navíc neumím dávat instrukce, raději to udělám sama. V mém věku už to ale nejde tak snadno. Stále někomu říkat, jak má co dělat, to je strašná nuda.

Chcete říct, že jsou zde lidé nesamostatní?

Ne, ale téměř každý zde musel po generace dělat něco jiného, než chtěl. Z toho tu možná zůstal ten pocit, že práce je něco nepříjemného, co se musí dělat, aby z toho člověk žil. Pořád svým lidem říkám: můj zámek to není, ten čas, kdy tu bydlela celá rodina a jezdili sem příbuzní, to je pryč. Mám zámek jen na starost. Vy tu pracujete, a proto je víc váš než můj. Je to o tom, že když je nějaký malér, nemůžou jít lidi hned domů. Žila jsem dlouho v Anglii a řekla bych, že lidé tady jsou chytřejší, ale také složitější. Když se má vyjít z bodu A do bodu B, nejde to přímo, všechno se musí komplikovat. Ale mám tu pár skvělých zaměstnanců, a to je pak moc fajn.

Z Častolovic jste s rodiči odešla v létě 1948, vrátila jste se po padesáti letech. Prý to byl pro vás návrat bez sentimentu.

Častolovice byly bez sentimentu. Ale první léta po sametové revoluci byla báječná. Lidé mi často říkají, jak báječné to muselo být, vrátit se po takové době na místo, kde jsem vyrůstala. Jenže já už si to skoro nepamatuji – během války jsme bydleli v Praze, kde jsem chodila do školy a pak už jsme tu prožili jen jedny studené Vánoce a uprostřed následující léta jsme odjeli do Francie. Všechno, co přišlo potom, bylo pro dvanáctileté dítě mnohem dobrodružnější, než sedět na zámku, kde ani nebyla žádná strašidla, na která jsem pořád čekala.

Ani černá paní?

Ani ta! Jednou jsme před tím obrazem seděly s kamarádkou, klepaly se a čekaly. Odbila půlnoc a nic se nestalo.

V jakém stavu byl zámek, když jste se sem po revoluci vrátila?

Nádvoří bylo strašné. Expozice tu existovala, ale všechno to bylo studené. Musela jsem začít úplně znova.

Což pro vás nebyla úplně nová situace …

Ne, jen o dost větší. V Anglii jsem pracovala jako bytová architektka, vždycky jsme se s naší partou nastěhovali do nějakého zchátralého domu, dali ho kompletně dohromady a prodali. Proto jsem mluvila o tom sentimentu – zámek byl jen práce, která mě čekala. Myslela jsem si, že nebude stát moc peněz, aby se zde povedlo vytvořit něco zajímavého, obzvlášť ze zbytků rozbitého nábytku, co jsem zde měla. Dělalo mi to radost.

A dnes? Pokračujete stále v rekonstrukci?

Zámek má 220 pokojů, to je nekonečná práce. Pan Bednář, který je náš správce majetku, mi pořád říká, že bych měla začít dělat i jiné věci, které jsou důležitější.

Prý jste se do rekonstrukce interiéru pustila jen sama s kamarádkou …

Tou kamarádkou byla Olga Havlová. Pomáhala jsem jí s interiéry na Hradě i v Lánech. Na Častolovicích jsem začala s tím, že jsem sháněla látky, kterými bychom potáhli nábytek a stěny, ale všechny, co mi nabízeli, byly škaredé a drahé. Začala jsem tedy objíždět továrny, kde vyráběli látky na košile a pyžama. Tam jsem uspěla.

Do Československa jste se jednou podívala i před listopadem. Co vás sem přivedlo?

Byla jsem na návštěvě za dcerou v Rakousku. Tam jsem se setkala s Karlem Schwarzenbergem, který mi kromě jiného řekl, že druhý den odjíždí do Československa. Popichoval mě, že je hanba, že už nemluvím pořádně česky a že o Československu nic nevím. Měl pravdu  – v té době jsem cítila, že o něm moji angličtí přátelé vědí víc než já. Tak jsem jela s ním.

Jak na vás zapůsobila totalitní realita?

Přátelé mě varovali, abych s sebou na hranicích neměla žádné adresy, prý bych je jinak musela před přejezdem sníst, aby je u mě nenašli. Vzpomínám si, že jednou z návštěv, které jsem v Československu podnikla, byla ta na Hrádečku. Václav Havel tam měl domácí vězení. Bylo to někdy v květnu 1989. Všichni, co za ním přijeli, mu jako dárek přivezli svou knihu. Také já jsem mu jednu přivezla – vyšla ve Spojených státech a jmenovala se Jak levně a hezky bydlet. Po prezidentské volbě mě Olga požádala, zda bych interiérové úpravy, které popisuji v knize, mohla udělat na Hradě.

Poté jste se vrátila zpátky do Anglie, ale v roce 1992 přišla restituce. Rozhodovala jste se dlouho, než jste se sem natrvalo přestěhovala?

Říkala jsem si, co tady budu dělat, vždyť ani neumím řídit auto. Navíc v Anglii jsem měla příjemný život i práci. Ale Olga mě přesvědčila, abych o restituci zažádala – tím jsem vlastně učinila i rozhodnutí o stěhování. Byly mi vráceny zámky v Častolovicích a Zásmukách. První léta tady byla fantastická, práce šla dobře od ruky. Myslím, že jsme tu za tu dobu udělali dost, ale údržba je nuda a vitalita se vytrácí. A trošku se vytrácí i optimismus, protože kolem sebe pořád slyšíte negativní věci.

Jezdí za vámi z Rakouska dcera s vnoučaty?

Každý den s ní mluvím po telefonu, ale moc nejezdí. Ani nechci, aby jezdila. Její manžel má v Rakousku také zámek a podniká s vínem, což je víceméně stejná péče, jakou tady věnuji Častolovicím a vím, kolik to stojí času. Můj osmnáctiletý vnuk se učí česky, ale zrovna nedávno mi říkal, že už to asi nevydrží, že je to pro něj strašně těžký jazyk. Příští rok tu ale bude chodit na americkou školu.

Vaše rodina v Rakousku tedy nemá k České republice žádný vztah?

Nemá, ale doufám, že se mi ho podaří vybudovat. Nemůžu přeci vnukovi říkat, že se Sternbergové dobře chovali a že o tom musí něco vědět – z toho by moderní kluk omdlel. Chtěla bych, aby to tady měl rád. Byla bych moc nerada, kdyby to tady jednou prodali …

Na druhou stranu je to obrovská zodpovědnost a spousta práce …

Pan Bednář a já pracujeme od rána do noci. Vstávám tak v půl sedmé, vyvenčím psy, udělám snídani, někdy vběhnu do zámecké restaurace, abych kuchařům vyměnila olej ve fritéze – to oni moc nehlídají – pak jdu do naší zoo nakrmit a vyměnit vodu zvířatům, také k rybníku, kde musím vyndat první prkno u propusti, aby nepřetekla voda, odpovídám lidem na maily, kde se ptají, zda se tu mohou ubytovat či uspořádat svatbu, a to pořád nejsem u konce…Tohle nikdo jiný dělat nebude.

Jaká vaše očekávání se nenaplnila?

Moji přátelé z Anglie a Ameriky mi říkali: Česká republika je krásná, Prahu zná každý, ale na venkově není kde se ubytovat. Před patnácti lety jsem tak začala pronajímat část pokojů skupinkám zahraničních turistů. Skoro vždy se něco přihodilo, vystřídala jsem osmnáct kuchařů, jednou jsem taky musela vařit pro čtyřicet hostů. Očekávali samozřejmě standart, na který jsou zvyklí ze zahraničí: večer stažené závěsy, malé čokoládky na polštářích, prostě takové ty maličkosti. Před pěti lety jsem s tím skončila, protože jsem za celou dobu nenašla člověka, který by to byl schopný zvládnout. A abych hrála u večeře hraběnku a pak si naoko musela odskočit a zkontrolovat, v kterém pokoji nesvítí žárovka a kde nejsou stažené závěsy, to už bylo nad mé síly.

Vaše maminka, Cecílie Sternbergová, napsala o svém životě román Cesta, kde popisuje odjezd z Československa a život ve Francii, Americe i na Jamajce. Prý jste z knihy zpočátku neměla radost …

Protože jsem byla toho názoru, že je zbytečně moc osobní. Dnes jsem ale moc ráda, že ji napsala, protože je to dobrý obraz časů, které už nejsou. Zároveň ukazuje, že šlechtici – to slovo nemám ráda – jsou všichni obyčejní lidi, o jejichž rodinách se náhodou někde něco napsalo.

Franziska Diana Sternbergová
PhippsNarodila se roku 1936 ve Vídni u své babičky, ale už po pěti dnech s matkou Cecílií odjela do Častolovic. V zámku žila do druhé světové války, kdy majetek zkonfiskovali Němci. Do Častolovic se vrátila po válce. 31. července 1948 odešla s rodiči do exilu – narychlo, takřka bez peněz. Usadili se v Kalifornii, posléze na Jamajce.  V roce 1957 se vdala za Američana Harryho Phippse, kterého poznala během svého pobytu v Evropě.  Její manžel po šesti letech manželství umírá na předávkování drogami. S matkou a dcerou Alexandrou se poté stěhuje do Anglie, kde se prosadila jako bytová architektka. Ve Spojených státech vydala knihu o bytové architektuře, která se stala bestsellerem. V Častolovicích žije od roku 1992.Proč nemáte ráda označení šlechtic?

Neslyším na to, stejně jako neslyším na Francizsku Sternbergovou. Sternbergová jsem byla dvacet let, pak jsem padesát let byla Diana Phipps. Nikdy jsem nebyla žádnou hraběnkou. Je mi jedno, jak mě lidi oslovují, ale hraběnka se prostě neslučuje s mým charakterem.

Určitě se s ním ale slučuje chuť pomáhat ostatním, s Olgou Havlovou jste založila Výbor dobré vůle. Jak ta myšlenka vznikla?

Měla jsem velmi movitou a rasantní tchýni. Když jsem se provdala, řekla mi, že každý týden budeme chodit do domova za dětmi, které spáchaly nějaký trestný čin. Měla jsem z toho trochu strach, ale ona mi poradila, ať si s nimi povídám a vyprávím jim třeba něco o Čechách. Prostě pro ni bylo naprosto samozřejmé, že když má pohodlný život, musí pro někoho něco udělat. Dneska si každý, kdo se chce nějak zviditelnit, založí nadaci. Na západě se z charity stala módní záležitost. Myslím si však, že by to mělo být především o té pomoci, že by se to nemělo dělat takto veřejně.

Cítíte se dnes v Častolovicích doma?

Jen muži se cítí doma, ženy mohou udělat hnízdo kdekoliv. Všude, kde jsem žila, jsem chtěla zůstat. Vždycky jsem viděla nějakou zříceninu, koupila ji, dala dohromady a prodala. Z takto vydělaných peněz ostatně dodnes částečně platím provoz zámku. Měla jsem dobrý život, nebyl by ale takový, kdybych ho celý strávila na jednom místě.

Litovala jste někdy, že jste nezůstala v Anglii?

Kdyby šel vrátit čas, chtěla bych tu zažít jen těch prvních pět let a pak bych odjela. Teď, když už jsem do toho investovala tolik energie, se toho vzdát nechci.