Modrotisková dílna rodiny Danzingerových sídlí v Olešnici v nenápadném venkovském stavení s bílou fasádou, modrým nápisem ve štítě a několika drobnými motivy, které dávají tušit, co se odehrává uvnitř. Ve dveřích mě vítá Jiří Danzinger mladší, pátý z generace Danzingerů a celkově dvanáctý z generace olešnických barvířů, započítáme-li i původní rodinu Weissů. Ta v Olešnici působila už od 16. století a v roce 1849 se do ní přiženil prapraděda Danzinger. V logu olešnické manufaktury je sice uveden rok 1816, ale ten odkazuje k datu, kdy byla výroba přesunuta do stávajících prostor.

Samotná provozovna je překvapivě malá. Vstupujeme přes nevelkou prodejnu s výrobky z modrotisku a pokračujeme do dílny, kde probíhá podstatná část výroby. Hned za dveřmi se nachází dva metry hluboká dřevěná káď s indigovým nálevem, ve kterém se zrovna máčí jedna denní dávka plátna, tj. třicet metrů. Pan Danzinger pečlivě sleduje hodinky, aby ji včas vytáhl, a kontroluje, jestli je látka správně navěšena na rámu a jednotlivé pruhy se navzájem nedotýkají, aby na ní nevznikly mapy. 

Káď je přes 160 let stará a je na ní více než patrný zub času; zasloužila by důkladnou opravu. Pan Danzinger se však větším zásahům brání: „Neustále tady něco opravujeme, ale do tohoto se mi fakt nechce. Byl bych rád, kdyby mě přežila.“ Vedle kádě stojí mandl, který – jako jediný z vybavení – je poháněn elektřinou. I ten byl původně ruční a roztáčel se klikou. Má tři válce a plní tak tři funkce: přítlak, teplo a vlhkost, díky kterým funguje podobně jako napařovací žehlička. Pod oknem je umístěna litinová perotina, mechanický tiskařský stroj, který umí tisknout na celou šířku role (80 cm) a díky tomu může zpracovat až 120 metrů plátna za hodinu. Perotinu kdysi pořídil dědeček Danzinger s úmyslem výrobu rozšířit, ale po znárodnění dílny zůstal její potenciál nevyužit a dnes slouží jako exponát. Posledním rozměrným vybavením je dřevěný tkalcovský stav, který sice s modrotiskem nesouvisí, ale jedná se o 150 let starou repliku stavu, jaký se na Olešnicku používal už v 15. století, a tak se jej pan Danzinger rozhodl zachránit.

Ve vedlejší místnosti se tiskne. Pan Danzinger zkušeně předvádí, jak se rezerva nanáší na podložku, z podložky nabírá na formu a následně přikládá na pečlivě vyžehlené plátno. „Na první pohled to vypadá jednoduše, ale po každém položení je třeba formu znovu namočit a pomocí tří bodů, tzv. raportů, umístit na plátno, aby vznikl souvislý vzor. Je to docela fyzicky náročné a mně samotnému trvalo několik měsíců, než jsem se naučil pracovat se všemi formami, které tady máme.“ 

Zanechat stopu

Danzingerovi vlastní kolem tří set tiskařských forem. Nejstarší jsou celodřevěné, později se vyráběly polokovové a celokovové, které umí tisknout jemnější, často až filigránské vzory. Nových forem mají v Olešnici jen pár, většinou vznikly pro nějakou zvláštní příležitost nebo na zakázku. Pan Danzinger po nových vzorech nijak zvlášť neprahne a spíše pečuje o ty stávající, aby je mohly používat i další generace. Ačkoli připouští, že možná by po sobě měl „zanechat nějakou stopu“.

Při dodržení tradičních postupů a za ideálních podmínek, jako jsou tlak, teplota a vlhkost, trvá zpracování jedné dávky plátna čtyři dny. „Jde to pomalu,“ konstatuje pan Danzinger. „Já samozřejmě vím, že spoustu věcí lze dneska řešit jednodušeji a možná i levněji, než to děláme, ale snažím se držet původních technologií a ukazovat lidem, jak to bylo na začátku. To je moje vnitřní přesvědčení a za tím si stojím.“

Modrotisk Danzinger je rodinná firma. Jiří Danzinger mladší v ní vyrostl a jeho slova dokazují, že má k řemeslu hluboký vztah. Stejně jako jeho dědeček, který olešnický modrotisk v podstatě zachránil. Když komunisté v roce 1948 dílnu zavřeli, podařilo se mu ukrýt část vybavení a většinu forem. Jako kádrově nevyhovující musel pracovat v nedaleké továrně jako noční hlídač, ale odmítl se s tím smířit. Později se dozvěděl o existenci ÚLUVu (Ústředí lidové umělecké výroby) a rozhodl se jednat… a především se nenechal odbýt. V roce 1954 byla výroba obnovena pod hlavičkou státního podniku, kde pracoval jako zaměstnanec.
„Díky tomu nám mohl předat své vědomosti. Revoluce se sice nedožil, ale když nám v roce nám 1991 dílnu vrátili, mohli jsme navázat na rodinnou tradici,“ vzpomíná pan Danzinger.

Firmu převzal po svém otci jako velmi mladý a už téměř třicet let se mu ji daří držet při životě. Překonal těžké období krize, kdy firma přežívala jen díky přidružené kavárně, ale pak se rozhodl situaci řešit aktivně a vytvořil nové portfolio, které nabízel i v zahraničí. 

Ve firmě pracuje i jeho manželka, která má na starosti šicí dílnu a koordinuje práci sedmi šiček. Část produkce tak tvoří tradiční výrobky z modrotisku – šátky, zástěry, ubrusy, vedle nich vznikají i netradiční dekorativní a užitné předměty – tašky, hračky, doplňky. Základem produkce však zůstává metráž, určená spíše pro tradiční okruh zákazníků a další zpracování. Mimoto se olešnická manufaktura stará o osvětu v oblasti modrotisku a nabízí exkurze do dílny, během nichž se návštěvníci mohou seznámit s celým procesem výroby zblízka. 

Co se týče budoucnosti, má pan Danzinger jasnou představu: „Přál bych si, aby to se mnou neskončilo. Chtěl bych umět předat to, co mi předali mí předkové, a to nejen ty technické a ekonomické záležitosti, ale i určité osobní nastavení, protože bez něj to nejde. Modrotisk není práce na osm hodin pět dní v týdnu. S modrotiskem musí být člověk v souladu.“ JAK SE DĚLÁ MODROTISK

Modrotisk je tradiční způsob barvení textilu přírodním barvivem indigem, které se získává ze stejnojmenné rostliny Indigovník neboli modřil barvířský (latinsky Indigofera tinctoria). Jedná se o tzv. negativní tisk, kdy se na předem připravené plátno nebo jiný přírodní materiál (vysrážený, naškrobený a vyžehlený) nanáší speciální směs kaolinu, arabské gumy a dalších přísad (přesnou recepturu si jednotlivé dílny přísně střeží), tzv. rezerva neboli pop/pap, která brání proniknutí barvy do míst, jež mají zůstat bílá. Rezerva má podobu husté kašovité hmoty světle zelené barvy a nanáší se ručně pomocí dřevěných, ručně vyřezávaných forem, přičemž manipulace s formami vyžaduje velkou zručnost a přesnost, aby na sebe vzor navazoval. Potištěná látka se potom nechá minimálně jeden den vyschnout a vytvrdnout.

Následuje samotné barvení v temně modré indigové lázni, která je předem připravena v zapuštěné dřevěné kádi, tzv. kypě. Barvení probíhá zastudena a plátno je při něm upevněno na kovovém rámu – barvící koruně nebo též ráfu –, který se opakovaně spouští do kádě. Po vytažení má látka zelenkavou barvu a teprve na vzduchu barvivo oxiduje a postupně modrá. Tento postup se provádí až sedmkrát podle požadovaného odstínu – každý region má svou „typickou“ modrou. Nakonec se látka vypere ve vodě se slabým roztokem kyseliny sírové, která rozpustí rezervu a stabilizuje barvu, poté se vymáchá, usuší a nechá znovu projít mandlem, aby získala hladkost a lesk.

Láska na první tisk

Jeho slova potvrzuje Gabriela Bartošková, mladá pokračovatelka strážnické modrotiskové manufaktury, která v letošním roce oslaví 120 let své existence. Dílnu založil její prapradědeček Cyril Joch v době, kdy už modrotisk pomalu ustupoval průmyslové výrobě. Na jeho práci pak navázal syn František. Naštěstí ve Strážnici měl folklór silnou tradici, a tak dílna přečkala i těžká válečná léta a do blízkého i vzdálenějšího okolí dodávala metráž s regionálními vzory, ze které si ženy šily tradiční kroje. 

Dramatický zvrat – podobně jako u Danzingerů – přinesl rok 1951, kdy byla činnost dílny přerušena. „V rodině se traduje, že dědeček tu dílnu vlastně nikdy nezavřel a tajně ve sklepě tiskl látky, které pak vyměňoval za potraviny,“ upřesňuje vnučka Gabriela. 

Po roce 1954 byla výroba obnovena, i zde sehrál důležitou roli ÚLUV. Podílel se jednak na vývoji nových receptur a modernizaci technologií, ale především podporoval spolupráci s výtvarníky, kteří vytvářeli nové vzory a výrobky reagující na tehdejší trendy. Spolupráce byla oboustranně výhodná – dílna měla zajištěnou existenci a ÚLUV získával zajímavé produkty, které mohl využívat k vlastní propagaci, například na Světové výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958. 

Sedmdesátá léta přinesla další generační výměnu a v roce 1982 se výroba přesunula do nové budovy v téže ulici. V ní byla zřízena také prodejna ÚLUV Krásná jizba a šicí dílna. Po revoluci se dílnu podařilo zprivatizovat pod názvem Arimo a od roku 2020 ji vede zatím nejmladší zástupkyně barvířské generace Jochů, Gabriela Bartošková.

Na rozdíl od Jiřího Danzingera mladšího to pro ni nebyla jednoznačná volba, přestože byla jediná z osmi vnoučat, kdo měl k oboru blízko. Odmala prý milovala umění a textil. Vystudovala oděvní design a jejím snem bylo propojit oba obory a vycestovat do zahraničí. 

„Dokonce už jsem měla domluvený pobyt jako au-pair. Modrotisk jsem považovala za přežitek,“ směje se. „Ale před odjezdem se mě mamka zeptala, jestli to nechci aspoň zkusit, abych věděla, co jsem odmítla. No, byla to láska na první tisk. Dodnes si pamatuju, který vzor jsem tehdy tiskla.“

Kromě barvířského řemesla musela postupně zvládnout také role manažerky, obchodnice, koordinátorky výroby, kvalitářky, návrhářky, píáristky, lektorky a dalších. V současné době firma zaměstnává dalších zhruba patnáct lidí.

Přestože výrobní postup zůstává stejný, organizačně je mnohem složitější. Jednotlivé kroky neprobíhají lineárně, jak je tomu v Olešnici, ale paralelně; v jedné části dílny se tiskne, v druhé suší, jinde pere, žehlí, šije. Je třeba zohlednit také aktuální poptávku a ekonomiku provozu.

Samostatnou kapitolou jsou formy. Ve Strážnici jich mají něco přes dvě stovky a pečlivě se o ně starají. V České republice dnes působí pouze jedna formířská dílna – Milan Bartoš a Jaroslav Plucha ze Dvora Králové –, která umí formy vyrábět a opravovat. Díky dotacím z Jihomoravského kraje se podařilo opravit některé historické formy, které se používají například při rekonstrukci krojů.

Zde celý proces končí, ale příběh modrotisku tím nekončí. V přízemí nenápadné dvoupatrové budovy se nachází obchod, kterému vládne paní Bartošková starší, Gabrielina maminka. Sortiment tvoří zhruba z jedné třetiny metráž, dvě třetiny pak v dílně proměňují ve vlastní produkty – od tradičních zástěr a šátků přes bytový textil až po originální oděvy a doplňky. Jednotlivé kolekce se vyvíjejí přímo v dílně a přirozeně kombinují tradiční motivy s moderními formami, případně vznikají ve spolupráci s módními návrháři. 

Modrý osud

Zápis na seznam UNESCO v roce 2018 s sebou logicky přinesl zvýšený zájem o modrotisk. Objevily se nové příležitosti, ale také úskalí. Vedle rostoucí poptávky po produktech vzrostl i zájem o workshopy a možnost seznámit se s řemeslem na vlastní kůži. Na druhou stranu se objevila spousta levných napodobenin, které nemají s původní technologií nic společného. Rozlišit mezi pravým modrotiskem a jeho imitacemi není vždy snadné, ale nízké ceny těchto výrobků devalvují trh i hodnotu ruční práce. 

Gabriela Bartošková i Jiří Danzinger se shodují, že by dílnám pomohla systematičtější podpora, ať už ve formě grantů, podpory vzdělávání nebo ochrany samotného řemesla. Zajistit ochrannou známku na každý vzor je administrativně i finančně náročné, navíc pouze dočasné řešení.

Letos na jaře vyhlásila firma Arimo crowdfundingovou kampaň, která měla pomoct stabilizovat provoz dílny a modernizovat tvář značky. Vybraná suma téměř dosáhla cílové částky, což svědčí o tom, že osud modrotisku není veřejnosti zcela lhostejný.

Navzdory všem těžkostem se Gabriela nevzdává: „V práci trávím i šestnáct hodin denně, vzdala jsem se koníčků a v podstatě nemám žádný osobní život. Mým snem je si o dovolené přečíst knihu nebo třeba jít o víkendu do lesa na houby. Ale ne, o víkendu vedu workshop. Po dvanácti letech jsem fakt unavená, ale jsem za tu práci vděčná. Pochopila jsem, že jediný důvod, proč jsem na světě, je modrotisk. Je to můj osud.“

 JAK ŠEL ČAS S MODROTISKEM

Technika modrotisku má své kořeny na dálném východě, především v Číně, kde se datuje už v druhém tisíciletí před naším letopočtem. Do Evropy pronikla na počátku 18. století díky mořeplavcům a zpočátku se jednalo o luxusní zboží určené bohatším vrstvám. V průběhu 19. století se modrotisk rozšířil i mezi venkovské obyvatelstvo, pro které byl praktickým způsobem úpravy oděvů i nositelem tradic. S rostoucí poptávkou vznikaly modrotiskové manufaktury na mnoha místech i v českých zemích, zvláště tam, kde byla zároveň rozvinutá tkalcovská tradice. 

S průmyslovou revolucí se však objevily nové, jednodušší, a hlavně levnější způsoby barvení textilu. Barvířské dílny postupně zanikaly a modrotisk se udržel pouze v tradičním venkovském prostředí, kde byl součástí krojů a lidové kultury.

Další rány přineslo 20. století: dvě světové války a nástup nového režimu, kdy byla většina soukromých dílen uzavřena. Pro záchranu modrotisku bylo klíčové spojení s organizací ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby), která usilovala o ochranu a uchování tradiční rukodělné práce, a tak – byť v podmínkách socialistického státu – podporovala její pokračování a zajišťovala odbyt prostřednictvím sítě vlastních prodejen Krásná jizba. Díky tomu se podařilo zachovat tradiční technologické postupy, vybavení i řemeslné zkušenosti, na které mohli po roce 1989 navázat potomci původních barvířských rodů v Olešnici a ve Strážnici.

Dnes modrotisk znovu hledá cestu k současnému publiku. Vedle tradičního folklórního prostředí se objevuje například v módě, interiérovém designu nebo autorské tvorbě. Oslovuje zejména ty, kteří mají rádi kvalitu a poctivou práci. Určitým potvrzením jeho hodnoty byl rok 2014, kdy byl zařazen na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje, a rok 2018, kdy byl zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. K popularizaci modrotisku přispěla mimo jiné putovní výstava a stejnojmenná kniha Apolenka z modrotisku Romany Košutkové z Galerie umění Hodonín, doprovázené zdařilými ilustracemi Veroniky Vlkové a Jana Šrámka z roku 2020. Do širšího povědomí se modrotisk zapsal díky Letním olympijským hrám v Tokiu v roce 2021, kde se česká výprava představila ve speciální „modrotiskové“ kolekci návrhářky Zuzany Osako