„Můj muž je vtipný, což mi někdy jde na nervy,“ napsala o karikaturistovi a výtvarníku Jiřím Kalouskovi jeho žena Milena Lamarová ve sloupku pro Mladý svět. Vzápětí dodala, že „je to však lepší, než když vtipy vymýšlí. Tu je nerudný a ubližuje i kuřatům. Často jich vymyslí hodně (vtipů), nakreslí jich však jenom část, neboť na všechny pro vymýšlení nemá čas… Je zásadový. Když nepracuje, tak nejí. Jí proto při práci a při jídle čte. Když vymýšlí vtipy, zdá se tomu, kdo ho nezná, že spí. Já ho znám už 9 let, takže vím, že spí opravdu.“

Sloupek z počátku šedesátých let však podepsala jen jako „Jeho žena“. Bylo proto nutné ověřit, zda jej skutečně napsala historička moderního umění Milena Lamarová. Potvrzuje to e-mailem jejich syn Jakub, dnes 68letý muž žijící v Kalifornii: „Stylově to odpovídá textům mojí matky. Přesně takový byl její humor.“ Mimochodem, i o vztahu Kalouska k jejich synovi se ve sloupku jeho autorka zmiňuje: „Odpoledne hnán steskem po našem dítěti Kubovi přichází do jeslí ve čtyři.“

Čtvrt století nato Jiří Kalousek na otázku časopisu Dikobraz „Jaká nemá být karikatura?“ odpovídá: „Sterilní, opatrná a krčící se v koutku.“ Tehdy, v pravé polovině osmdesátých let, byl na vrcholu své obdivuhodně bohaté tvorby. Ale zbýval mu už jen necelý rok života. Některé rozpracované velké olejomalby, např. z cesty po USA, zůstaly nedokončeny, některé kreslené seriály pro dětské časopisy a večerníčky se nedočkaly dalších pokračování. I tak byl až neuvěřitelným rozsahem svého díla zcela výjimečný. Také rozmanitostí výtvarných stylů (a přesto rozpoznatelný v každé své kategorii) a šíří publika, které jeho tvorba zasáhla – od nejmenších čtenářů po dávno zralé konzumenty kresleného humoru. Před čtyřiceti lety tento svět opustil, vloni by oslavil sté narozeniny.

Jak se rodil humorista

Podobně jako svého času s oblibou vtipkoval Bolek Polívka, že každému svému dítěti dopřává vlastní matku, byl pro Jiřího Kalouska typický různorodý charakter kresby podle toho, jakému čtenáři či divákovi byla určena. A buďme si jisti, že s jeho obrázky se dříve či později setkal skoro každý z nás, leckdy, aniž bychom je spojovali s jeho jménem, protože se hodně lišily. Například pokud jsme znali Kalouskův rukopis z Mateřídoušky, nepoznali bychom jej ve večerníčcích a už vůbec ne ve vtipech pro Mladý svět, natož pro Dikobraz. Své tahy tužkou, perem či štětcem přizpůsoboval takřka každé věkové kategorii, pro každou cílovou skupinu volil docela jiný styl. Jedinečný byl Kalousek v tom, jak i „naučnou látku“ dokázal v kreslených seriálech a komiksech pojmout svým osobitým humorem.

Ač na svět přišel v Novém Bydžově, od dětství vyrůstal v Hradci Králové. Po studiích sice bydlel v Praze, pokud zrovna netvořil ve svém letním podkrkonošském ateliéru v Kohoutově, ale i tak jej mnozí Hradečáci berou za svého a nelenili mu uspořádat nejednu samostatnou výstavu, a to i v době, kdy už nebyl mezi námi. Jeho tatínek byl sice ajznboňák, konkrétně vlakvedoucí, ale amatérsky rád maloval podle pohlednic. Živě pak maloval hrady a zámky, po kterých vyvážel rodinu na výlety, samozřejmě že vlakem.

Syn Jiří na to šel z gruntu. Už od tercie, když v letech 1936 až 1944 studoval na klasickém gymnáziu v Hradci Králové, navštěvoval kurzy kreslení. Poté se věnoval studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Františka Muziky a Antonína Pelce, kde v roce 1950 absolvoval. Ale už v letech 1947 a 1948 byly jeho obrazy a kresby k vidění na členských výstavách Spolku východočeských výtvarných umělců v Městském muzeu v Hradci Králové. Jeho příslovečný humor se celoživotně projevoval nejen na papíře či plátně – už jako student UMPRUM se podílel na různých recesistických akcích, např. na hudebním happeningu uspořádaném na schodišti Rudolfina pod názvem Pražské podzimní jaro.

Profesionální kariéru zahájil jako výtvarný redaktor literárně uměleckého časopisu ministerstva národní obrany Československý voják. V redakci tohoto periodika, v němž publikovali i přední tvůrci, a proto jej překvapivě navzdory jeho názvu konzumovala nejen armádní, ale i širší veřejnost, působil do roku 1955.

Ale již dva roky předtím začala jeho externí spolupráce s nejrůznějšími časopisy a novinami především na poli kresleného humoru. Pak až do konce života pracoval „jen“ na volné noze, dnes by se řeklo jako freelancer. Jeho ilustrace a zejména kreslené vtipy, některé i politicky zabarvené, vycházely nejvíce v satirickém týdeníku Dikobraz (jeden čas byl jeho stálým spolupracovníkem), v populárním týdeníku Mladý svět, v deníku Mladá fronta, v rodinném týdeníku Květy, ale i v dalších tištěných médiích.

Více legrandy

Inspirováni nevídaným úspěchem československého pavilonu na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu, kde československý vynález polyekran jako „nová filmová podívaná“ obdržel Grand Prix, založili karikaturisté sdružující se kolem týdeníku Mladý svět tvůrčí skupinu Polylegran.

Kalousek byl jedním z nich. V současné době autoři novinových článků nebo textů na internetových zpravodajských serverech komolí název skupiny a téměř zásadně jej uvádějí chybně jako Polyegran, Polyecran i jinak. Jako důkaz správného znění přinášíme dobový plakát i se jmény vystavujících členů skupiny. Zatímco polyekran byl originální promítací systém více obrazů na více pláten v zorném poli diváků současně (s více projektory filmů a diapozitivů a vícekanálovým zvukem), Polylegran znamená především více legrandy neboli legrace.

Stránky Mladého světa v grafické úpravě Jaroslava Weigla (rovněž karikaturisty a člena Divadla Járy Cimrmana) a Miroslava Liďáka (důsledného politického karikaturisty s pseudonymem Haďák, který byl v roce 1964 za kreslený vtip odsouzen a v roce 1968 rehabilitován) sice protínaly v diagonálách barevné lichoběžníkové plochy ve stylu polyekranu. Ale to hlavní byl moderní kreslený humor na zadní straně obálky. Členové skupiny pořádali společné výstavy, vydávali společné publikace, dokonce v nakladatelství MF vycházela speciální ediční řada Polylegran. V lednu 1960 např. navštívilo jejich výstavu během tří týdnů ve výstavní síni ÚLUV téměř devět tisíc lidí, na obrázky se stály fronty a na besedu s jejich autory taky. Tak to šlo až do roku 1970. Pak zasáhla tvrdá ruka komunistických normalizátorů vynesených k moci ruskými okupačními tanky a skupinu Polylegran rozpustila.

Ve své diplomové práci o výtvarné publicistice (1969) na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK označil Ivan Hanousek působení autorů Polylegranu jako nástup „nové vlny“. Zkušený badatel v oblasti vizuální kultury Pavel Ryška ve své knize Karikaturisti s podtitulem Polylegran a obrazový humor 60. let (vydalo nakladatelství Paseka, 2018) zdůrazňuje význam skupiny pro českou karikaturu té doby, kterou tak nereprezentovala jen prorežimní propaganda. Představil charakter obrazového humoru šedesátých let právě prostřednictvím skupiny Polylegran, která podle něj přinesla nová i avantgardní a zapovězená témata a nová výtvarná řešení. Jak uvedl: „Náleželi k ní totiž ti nejvýraznější a nejproduktivnější karikaturisté sledovaného období.“

Sen stát se domorodcem

Zvláštní i dnes hojně oceňovanou kapitolou tvorby fantazií obdařeného Kalouska jsou jeho ilustrace, vtipy, kreslené seriály a komiksy pro dětské časopisy. Často docela poučné, ale s notnou dávkou specifického humoru, takže pro děti přitažlivé. Mateřídouška (mimochodem, ta je jediným časopisem pro děti u nás nepřetržitě vycházejícím už 81 let), Sluníčko, Ohníček, Sedmička pionýrů, Pionýr (v letech 1968–1970 pod názvem Větrník), Čtyřlístek – tituly, jejichž čtenáři ho milovali. Psali mu dopisy, mnohdy i velmi osobní, zvali ho na školní besedy, jimž se nevyhýbal, protože setkání s nimi bylo v mnohém inspirativní i pro jeho tvorbu. A když jim namaloval křídou na tabuli jejich oblíbenou postavu, s níž se znali ze stránek časopisu, a viděli na vlastní oči, jak vzniká, byl to pro ně silný zážitek.

Umění psát nebo kreslit pro dětského čtenáře tak, aby si ze svého kapesného místo zmrzliny koupil raději svůj oblíbený časopis, je svébytná královská disciplína, kterou nevládne každý, byť by byl dobrý novinář nebo výtvarník. Jiří Kalousek svým čtenářům rozuměl.

„Musím najít nějakou střední cestu mezi symbolikou, schématem a realitou,“ uvedl před lety v televizním pořadu Dětská knížka. „Poněvadž děti na jedné straně vnímají obrázky a samy kreslí abstraktně, oproštěně od jakékoliv reality, na druhou stranu tu realitu přísně vyžadují.“

Některé z jeho mnoha kreslených seriálů a komiksů vyšly a dosud vycházejí knižně. Původně pro Mateřídoušku kreslil od roku 1971 Obrázky z českých dějin a pověstí, v roce 1980 vyšly poprvé jako kniha, která se dočkala statisícových nákladů. A v roce 2022 vydalo nakladatelství Albatros její již 11. vydání. V recenzích čtenářů se například dočteme: „Náš syn nechtěl číst. Zlom nastal až s touto knihou. Teď se o ni přetahují naše vnoučata.“ – „Jako dítě jsem tuhle knihu s nádhernými obrázky milovala. Teď je z ní moje dcerka taky nadšená.“ – „Spouštěč mé celoživotní lásky – historie.“ – „Leželi jsme v ní s bráchou celé dny.“

Ze dvou dalších Kalouskových komiksových seriálů ze 70. a 80. let také pro Mateřídoušku – s dobrodružnými příběhy od Marka Pola po Emila Holuba a Jana Eskymo Welzla – vznikla kniha Obrázky z dějin zeměpisných objevů (a výletů), naposledy vyšla v roce 2021.

„Jako člověk vašeho věku jsem měl velký sen stát se domorodcem. Ale měl jsem si vzpomenout dřív,“ napsal mimo jiné Jiří Kalousek v předmluvě k dětské zeměpisné encyklopedii S malířem kolem světa, na jejíchž barevných ilustracích pracoval od roku 1965 až do roku 1983. A bylo jich
1 200. Sám toužil po vzdálených krajích a dětským čtenářům to svými obrázky umožňoval. Také vyšla několikrát. Evropskou část této encyklopedie přineslo vydání pod názvem S malířem kolem Evropy (2019, s dotiskem 2020).

Jedním z nejdéle u nás vycházejících komiksů je detektivní komiks Otazníky detektiva Štiky. Kalousek jej kreslil patnáct let (od 1971 až do své smrti) pro další dětský časopis Ohníček. Každý z 380 kriminálních případů má na konci hádanku. Rozluštění se čtenáři časopisu dozvěděli až v příštím čísle. Obtloustlého veselého detektiva s tlustými obroučkami a buřinkou, který řeší zapeklité případy – a úlohou čtenářů je odhalit jejich řešení – si oblíbilo hned několik generací. Výběr 111 případů vyšel knižně (poprvé 2012) v nakladatelství Albatros, další výběr Otazníky detektiva Štiky 2 pak roku 2024.

Všimněme si roku posledního vydání. Jaké to musí být kouzlo v Kalouskových ilustracích, když dokážou oslovit i současné čtenáře. A to v době chytrých mobilních telefonů. Obzvláště před tím klobouk dolů!

Pokud jde o knihy, má Kalousek na svém kontě více než sto titulů, které ilustroval. A zdaleka nejde jen o knížky pro děti. Některé vyšly i v zahraničí. Často jeho někdy svérázné knižní ilustrace kombinovaly humor a sociální komentář.

Sněžný muž Hugo a spol.

Nepřehlédnutelnou částí Kalouskovy spolupráce s médii je jeho tvorba pro film a televizi, kde se jím ztvárněné postavy a vůbec jeho obrázky rozpohybovaly. Představme si ji prostřednictvím archivu České televize. Jenom v něm se nachází jedenáct samostatných animovaných filmů, jichž byl výtvarníkem, a osm Kalouskem kreslených seriálů, převážně vysílaných jako televizní večerníčky. Jedním z těch samostatných je vtipný krátkometrážní film o dvou smolařských astronautech Kosmodrom roku 1999. Když v roce 1968 ve studiu Bratři v triku vznikal, byl považován za sci-fi film. Jiří Kalousek za něj obdržel Cenu novinářů na Festivalu animovaných filmů pro děti v Teheránu.

Na většinu jeho filmů a večerníčků se dá s potěšením koukat i půl století po jejich vzniku. Svědčí o tom i počet leckdy televizními diváky vyžádaných repríz. Například desetidílný seriál Dorotka, v němž dívčina papouška Koko hlasově ztvárnil Miloš Kirschner, byl reprízován sedmadvacetkrát. A osmidílný Sněžný muž Hugo šestatřicetkrát, naposledy letos v lednu.

Nabízí se otázka, patrně nezodpověditelná, kolik diváků mohlo kdy vidět alespoň některý z večerníčků či jiných animovaných filmů s obrázky Jiřího Kalouska. Připočteme-li k nim všechny ty čtenáře časopisů, novin a knih, je málo pravděpodobné, že by jeho bohaté výtvarné dílo někoho mohlo minout úplně.

A to tu ještě nebyla řeč o jeho obrazech a výstavách, doma i v zahraničí, anebo v lese, když se režimu zdála jeho volná tvorba příliš provokativní. Jako malíř se věnoval malbě obrazů, zejména se zaměřoval na filozofické a etické problémy. A leckteré z nich, dokonce i rozměrné oleje na plátně, lze zařadit do kategorie výtvarného humoru. Částečně to prozrazují i názvy některých: Turek v šálku, Jiří Washington pozorující hráče baseballu před Bílým domem, Paul Éluard vznášející se nad strašnickým krematoriem, Pocta chirurgovi, A. P. Čechov v lázních Badenweiler roku 1904, Lenin na procházce, Venuše vystupující z mořských vln s Rubikovou kostkou, Delirium vitae a další.

„Byl to workoholik v zajetí termínů,“ prohlásila o něm kunsthistorička, galeristka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro, znalkyně Kalouskova díla a života. „Jeho humor byl nenapodobitelný, vždycky měl v sobě alespoň jiskru filozofického podtextu.“ Tak zachytily její komentář mikrofony ČRo Vltava na vernisáži výstavy „Jiří Kalousek: Malá revize 1945–1985“ v Galerii Millennium na Malé Straně, kterou svému otci uspořádal jeho syn Jakub ve spolupráci se synem dalšího velikána české kultury Adamem Hoffmeisterem v roce 2016.

Při té příležitosti proběhl i křest knihy Jak Vratislav nekoupil Dejvice, kterou „ručně napsal a nakreslil Jiří Kalousek“, jak stojí na titulní straně. I o její první vydání se po letech zasloužil syn Jakub, rovněž úspěšný výtvarník. Snaží se o vydání i dalších otcových dosud nevydaných knih, třeba i jeho vlastních veršů či korespondence se zajímavými osobnostmi.

Zeptala jsem se Jakuba Kalouska do zámoří, čím to je, že komiksy, vtipy, ilustrace a animované filmy jeho otce pocházející z minulého století se setkávají s nadšením i dnešních dětských čtenářů a diváků, kteří už vyrůstají nebo se možná takřka narodili s chytrými telefony v ruce. Odpověděl, že jedním z důvodů, a nikoliv nepodstatným, může být fakt, že ilustrace jeho otce obsahují jistý druh černého humoru, který nebolí. „Vím od svých kamarádů, že vždycky obdivovali trochu drsnosti v otcových kresbách. Která ale probouzela dětskou fantazii,“ říká. „Myslím, že něco takového se v současné ilustrační tvorbě nevidí nikde ve světě, nebo zřídka. To platí i o komiksech Otazníky detektiva Štiky, kde lze sledovat i trochu cynismu, ale je nutno řešit záhady. V tom je Štika interaktivní podobně jako současné počítačové hry. Bohužel, je mezi nimi propastný rozdíl. V tom, že tyto hry jsou – až na malé výjimky – založeny na pouhé hrubé surovosti, nebo jsou infantilní a nedávají mozku co řešit.“

Odkaz fantazií obdařeného Jiřího Kalouska nám tedy zůstává. Byť zemřel náhle, doslova uprostřed tvůrčí práce, v roce 1986 ve věku 61 let. Zejména díky opakovaným vydáním knih a reprízám večerníčků však jeho nadčasové dílo rozdává humor a žije dál.