Jste velký sportsman a budeme se bavit o aktivitě a pohybu, ale teď sedím u vašeho nemocničního lůžka v ortopedii v Motole. Co se stalo?

Měl jsem plánovanou reoperaci kyčle na 17. dubna, ale stav se razantně zhoršil a tak jsem musel jít dřív. Už jsem nemohl trénovat. Poslední trénink jsem měl zkraje prosince, 3200 metrů kraul. Druhý den jsem se už nehnul. Týden jsem ležel doma, tahal gumicuky v sedě, nemohl jsem ani do své posilovny, kterou mám ve sklepě. Před rokem jsem měl nehodu na kole. Někdo přede mnou upadl, já prudce zabrzdil a taky upadl. Přímo na operovaný kyčelní kloub. Přitom mi praskly srůsty mezi dříkem a kostí.

Takže se dá říct, že se takové věci nevyhýbají ani trénovanému tělu…

Je to sportovní úraz. Není to nemoc, že bych byl zchátralý špatným režimem nebo imunitou. Je to mechanická věc.

Co bude dál?

Začínám s rehabilitací. Učím se chodit s berlemi. Příští týden jedu do rehabilitačního centra na Slapy. Vybral jsem si ho proto, že je tam pětadvacítka bazén, posilovna a rotopedy. Po rehabilitaci následuje rekondice, na jaře se chci vrátit do formy.

Jiří Král, *1951

V roce 1975 absolvoval FTVS UK, kde taky působil na katedře plavání a atletiky jako asistent. Jako učitel tělesné výchovy se věnoval mládeži na SOU Zelený pruh a soukromém gymnáziu Altis. Je odborníkem v aplikaci funkční anatomie na pohyb člověka a sportovní i kondiční trénink. Mnoholeté zkušenosti s prací s mládeží i s dospělými má predevším v oblasti atletické a plavecké přípravy. Jako kondiční trenér se podílí i na přípravě vrcholových plavců a dalších špičkových sportovců ČR.

Před dvaceti lety jste založil Tarzan klub, který sdružuje sportovní nadšence, se kterými vyrážíte do hor, na kolo… Proč zrovna Tarzan?

Napadlo mě to naprosto spontánně. Mezi tělocvikáři a sokoly se to ve slangové mluvě používalo: to je pořádný tarzan! To je chlap! To je bourák! S kamarádem Petrem Pospíšilem jsem se domluvili, že zkusíme přejet za dva dni celou Šumavu tam a zpátky. Celkem 224 kilometrů. Trasa vedla z Přední Zvonkové po Schwarzenberském kanálu, přes Nové údolí a celý hlavní hřeben Šumavy až do Železné rudy. Druhý den jinou cestou zpět. S Petrem jsme z toho byli nadšení, spali jsme za pár šupů v karavanu na zahradě u jednoho chlapíka v Přední Zvonkové, byl to úžasný zážitek. Říkali jsme si, že by na tohle chtělo trénovat a pak se s kamarády domluvit a alespoň jednou za měsíc s nimi na takovou akci vyrazit. Mít cíl a motivaci. Chtěli jsme, aby to byly drsné akce, abychom nebyli změkčilí, proto jsme klubu dali jméno Tarzan. Kvůli té odolnosti a také proto, že Tarzan byl syn přírody. Čili návrat k přírodě a outdoorové akce.

Nutno podotknout, že to není nic pro padavky. Prý na kole nedovolíte svým svěřencům dát si ani tyčinku, pořád musí makat…

Musíme si předem říct, že to jedeme jako tréninkovou akci Tarzan klubu. Žádný školní výlet. Já to jel třeba na jednu tyčinku a pití. To je povolené bez omezení. U dlouhých tras by energetické zásobování mělo být každé dvě hodiny – třeba ta tyčinka. Já to jel jen na jednu. Musíte se znát, vědět, co si můžete dovolit, abyste se nedostali do hypoglykemie. To se mi stalo zrovna při tom přejezdu Šumavy. Když jsme to jeli podruhé, Petra napadlo, že pojedeme bez jídla. Tarzanská výzva! Ve Strážném si dal Petr jablko, já nic, a pak jsem při sjezdu do Želežné Rudy málem omdlel. Spadl jsem z kola, vytáhnul tatranku a narval jsem si ji do pusy. Rychlé cukry. To by se ale stávat nemělo, těžko se z toho hrabe, ještě druhý den jsem se cítil unavený.

Motto Tarzanklubu: „Podstatné je užít si krásy přírody, dobré party kamarádů a dát si přiměřeně do těla.“

Před dvěma lety jsme dělali na Dukle rozhovor s vaší nejslavnější svěřenkyní, snowboardistkou Evou Adamczykovou. Říkala, že jste z trenérů jediný, který s ní opravdu sám trénuje. A taky, že jste úkaz a že, když se jí kluci na vás ptají, říkají: Kde máš dědu…

Jsem mezi těmi mladými sportovci starej, to je jasný. A sportovci jsou vždycky vtipálci. Ale děda jim ještě kolikrát ukázal! Myslím si, že trenér, učitel tělocviku, má být sám pohybově aktivní a tím své svěřence motivovat.

Kde se vlastně vzala vaše láska ke sportu? Vedli vás k němu rodiče?

 Máma i táta byli špičkoví lékaři. Oba primáři. Máma internistka, táta chirurg. Když mi bylo asi deset, poslala mě máma do Sokola. Samotného. Chytlo mě to tak, že jsem se stal i cvičitelem, dělal jsem rozcvičky od žáků přes dorost až po dospělé. Od patnácti let jsem si dělal i vlastní gymnastické sestavy.

Lákala vás profesionální sportovní dráha?

Lákala mě všestrannost, pěti- a desetiboje. Bavilo mě vzpírání, plavání, atletika. Ve všem jsem chtěl dokázat co nejvíc. Za největší úspěch považuji sedmé místo ve vzpírání na mistrovství republiky, v atletice jsem měl na úspěchy na krajské i republikové úrovni. Nebyl jsem žádná světová špička. Vždycky jsem byl takovej druhej slet. Házel jsem diskem čtyřicet metrů, to byly tréninkové hodnoty světových atletů. Běchovice jsem zaběhl za čtyřicet jedna, patnáctistovku za 4:42. Nevynikal jsem v žádné disciplíně. Tím, že jich děláte víc, omezuje se možnost v nějaké vynikat. Ale to mi nevadilo, věděl jsem, že na víc nemám, jen v tom disku a na patnáctistovce jsem se přiblížil výkonu dobrých desetibojařů.

Máte dva syny, vedl jste je ke sportu?

Hned jak se narodili. Bydlíme na sídlišti v Písnici a tam byl bazén Policejní akademie. Měli jsme to k němu z domova tři sta metrů. Na fakultě jsem vystudoval druhou specializaci plavání a samozřejmě jsem chtěl kluky naučit plavat. Plavání se mi hrozně líbilo jako sport na celý život. Ještě dnes učíme v naší plavecké škole kurzy plavání, 150 dětí ročně, kolem toho jejich rodiče, soustředění, velmi bohatý program, děláme to už 33 let.

A kluci to dotáhli až k závodům…

Ano, ale vždycky byl pro mě důležitější sport, než úspěch. Můj kolega, trenér Bohemians, říká, že úspěch musí být vedlejší efekt. Sportovec by měl udělat výkon a ani o tom skoro nevědět. U kluků vznikla otázka, co dál. Dobře plavali, což byl základ, za polem byli koně a běžecké terény, ve sklepě jsem jim udělal střelnici na vzduchovou pistoli. A tak začali s pětibojem. Roman to dotáhl až k výhře v závodě olympijských nadějí v Plzni, Filip přešel jen na plavání a byl druhý na mistrovství republiky na patnáctistovce ve starších žácích. A mám radost, že sportují dodneška.

Ale u sportu nakonec profesně nezůstali, že?

Roman udělal přijímačky na FTVS, ale žena nechtěla, aby šli kluci v mých šlépějích a stali se z nich tělocvikáři. Říkala: koukejte, táta je furt v trenýrkách a nic nemáme. Roman šel si nakonec vybral jadernou fyziku, ale ta ho nebavila, tak šel na ekonomku na informatiku a řízení. FIlip šel na zemědělku a vystudoval environmentální modelování. Pět let pracoval v Oxfordu v Hydroekologickém institutu. Roman dostudoval ve Phoenixu v Arizoně. Jsem na kluky pyšnej.

Jak jste tehdy řešil ten nedostatek peněz?

Jako tělocvikář jsem neměl prachy vůbec na nic. Manželka byla věčně naštvaná. I proto jsem založil kurzy plavání. Trénování mě bavilo, ale potřeboval jsem jím taky něco vydělat. Můj kamarád, tělocvikář, se mi chlubil, že má nového citroena. Chodil lisovat sběr do sběrny kovošrotu. Po hodinách tělocviku. Říkal jsem si, doprčic, člověk tady studuje fakultu na univerzitě a pak půjde dělat do sběrny, aby se uživil? Nakonec jsem si udělal živnosťák a postavil kurzy komerčně. Dělal jsem to souběžně s prací ve škole. Když jsem šel do důchodu, kurzy jsem si nechal a dělám je vlastně dosud.

Prý jste ale dělal i výkopové práce?  

Dělal jsem brigádičky. Bavilo mě to jako drsárna. Jako trénink. Třeba začišťovací výkop po bagru, sto osmdesát metrů okolo kostela. Ve vedru. Manželka mi nosila kastrůlky, seděla tam u mě, já kopal. Pak jsme si za to koupili benzín do trabanta. S kamarádem běžcem jsme jindy kopali základy pro plynárenské potrubí, osm hodin, pili jsme jen vodu. Se vzpěrači jsme jindy stěhovali dva hudební skladatele, vyměnili si byty a potřebovali v rámci domu přestěhovat pianina. Do výtahu se to nevešlo, museli jsme po schodech. Stěhovali jsme to do dvou do rána. Dostal jsem za to osm stovek. Koupil jsem za to našemu Filipovi tenisovou raketu.

Kteří další sportovci prošli vaším tréninkem?

Z plavců je to třeba reprezentantka Anna Kolářová, mistryně republiky, které utekla olympiáda v Riu asi o 7 setin sekundy. Říkal jsem jí, Ančo, probůh, to jsou blbě ostříhaný nehty! Další byl sprinter a několikanásobný mistr České republiky Michal Lédl, nebo sáňkařka Markéta Jeriová. Tu jsem připravoval na olympiádu v Turíně. Všechno to byly úžasné zážitky!

Největších úspěchů ale dosáhla snowboardistka Eva Adamczyková, které jste pomáhal v návratu po zranění, kdy si zlomila oba kotníky…

Viděl jsem ty rentgeny a pamatuji si, jak po zranění skoro po čtyřech dolezla na první kondiční trénink na Duklu. Byla obava, jak bude vůbec chodit. Lékaři to ale udělali tak dobře, že se mohla vrátit. Začala hned závodit, jenomže já už to nepovažoval za rozumné. Říkala mi, trenére, když mě to pořád baví. Mladý člověk to vidí jinak, motivace něco dokázat je velmi silná. Vyhrála už všechno, kvůli úspěchu to nedělala. Nakonec ještě uspěla v taneční soutěži Stardance. Když jsem s ní dělal kondiční přejezdy Krkonoš na kole – to jedete po sjezdovce dolů z Míseček do Špindlu – pustila to tak, že jsem všichni čuměli. Já si to s ní vždycky rozdal do kopce ze Strážného na Výrovku a zatím pokaždé jsem ji porazil. Ale dolů byla nepolapitelná.

Sportovní špička je hodně vyrovnaná, je ten tenký rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem v hlavě?

Určitě. Dneska už víme, jak vytrénovat sílu, obratnost a tak dále. Vědecký trénink. V Tour de France prvních padesát tvoří špičku, každý z nich může vyhrát. Rozdíl je v psychice, ta to řídí.

Co byste doporučil našim čtenářům, kteří třeba nemají žádnou velkou fyzickou průpravu, ale cítí, ze by se měli začít hýbat?

Začátečníci, kteří předtím nesportovali a jsou v seniorském věku, musí začít od nuly. Zevrubným lékařským vyšetřením. Pokud z něj vyjde, že se může pohybovat bez omezení, podle svého pocitu, doporučoval bych, aby nejdříve začali prodlužovat chůzi, v týdnu střídali silovou a vytrvalostní přípravu. Co to vlastně znamená být fit pro starého člověka? Ne, že udělá salto mortale a uběhne stovku za deset vteřin, ale že je pohyblivý, zaváže si tkaničku u bot, oblékne si normálně kabát, vyjde do schodů, může jít na pořádný výlet a užít si ho a že má základní svalovou hmotu, která je zdrojem energie pro život a je součástí zdraví a vitality. Největší problém u nesportovců je sladění tréninkového režimu s dosavadním režimem života. Většinou to vydrží chvilku po Vánocích, kdy chtějí shodit – to platí i pro mladé – ale důležité je vytvořit trvalý životní návyk. Pro mě je pohyb jako čištění zubů.

Většinou se říká, že ten návyk lze vytvořit po 21 dnech… 

To je také věčná diskuze. Jestli je ten pohyb droga nebo ne. Dokonce je popsán abstinenční syndrom sportovce. Platí to pro neurovegetativně labilnější lidi. Z plného pohybu najednou stopka. Po třech týdnech začíná bušit srdce, nervozita, poruchy spánku, trochu jako abstinenční příznaky. Ne každému se to stane, mně se to třeba nestalo, musíte mít spoustu jiných zájmů a těmi to rozbít, je to psychická záležitost. Čili já se teď tady učím angličtinu, luštím křížovky a myslím na to, jak budu sportovat, až se uzdravím. Doporučuji, ať si čtenáři klidně návyk vytvoří, ale pozvolna, obden, aby se nepřetrénovali a neodradilo je to..

Jak by takový pozvolný návyk mohl vypadat?

Pondělí, středa, pátek domácí posilovací gymnastika, jeden z těch dnů třeba zajít do fitka. Úterý, čtvrtek, sobota vycházky, dlouhá túra nebo si jít zaplavat. Dlouho jsem se tím zabýval a na základě tepové frekvence došel k tomu, že hodina běhu je ekvivalentem k třem hodinám na kole v mírném terénu, dvě až dvě a půl hodiny na běžkách nebo hodina patnáct plavání. Výborný je také nordick walking.

Jak si dobře na začátku nastavit tréninkové cíle?

Základem je z toho mít vždycky dobrý pocit. Nejen při tréninku, ale hlavně po něm a následující den. Na tom poznáme, jak rychle regenerujeme a jestli jsme to nepřehnali. Je to jako když stavíme dům. Postupně přidáváme cihličku po cihličce, postupně roste zeď. Když jsem mladí, jdeme po sinusoidě nahoru. Není dobré dělat lineární trénink, to se přetrénujeme. Musíme jít kousek nahoru a pak zase dolů. Když jsme starší, jdeme po sinusoidě dolů. Mám za rok třeba šest tréninkových cyklů, na začátku každého začínám s lehkými činkami, postupně přidávám váhy a vidím progres. Na každý pád má cvičení smysl samo o sobě, jen tak.

Jak důležitá je strava? Jsou potraviny, které bychom měli z jídelníčku úplně vynechat?

Žádný extrém není dobrý. Nevadí ani špetka alkoholu. Ideální je středomořská strava a vyvarovat se přemíry sladkostí. Mezi večeří a snídaní by mělo být alespoň deset hodin. Nejhorší je chodit se po večeři dojídat do ledničky. Je to věc vůle a kázně, mít radost z toho, že jsem to dokázal.

Jirkovi v Tarzan klubu nikdo neřekne jinak než Trenér. Pojí se s tím i hezká příhoda jednoho ze členů, který se do klubu dostal tak, že si při plavání v bazénu všiml muže, který ho ze břehu bedlivě sleduje. Když k němu doplaval, muž mu řekl: Plaveš to blbě, tu ruku musíš protahovat víc. Pojď ukážu ti to. Prostě trenér.

Když jsem u těch neřestí, jak je to třeba s kouřením?

To už nepatří do stravy, kouření bych zcela vyloučil. U silných kuřáků je známo, že nikotin poškozuje vedení vzruchu po nervu, čili zpomaluje pohyby člověka. Když už nedokážete přestat, je dobré to alespoň omezit.

Jste u sportu celý život, vidíte nějaké rozdíly ve zdatnosti mladší generace?

Pozoroval jsem to ve škole. Velkým nešvarem je, jak děti používají elektroniku. Mobil a počítače jsou bezvadná věc, ale nepoužíváme je ve zdravé míře. U dětí je to obzvlášť hrozné. Pamatuji se, že se tercie na gymnáziu vůbec nedokázala sejít na nějakou akci, protože všichni spolu byli jenom na mobilech. Kluk mi na soustředění pořád čumí do mobilu, a když mu v restauraci přinese číšník pizzu, čumí do něj pořád, ani nepoděkuje. A když pak jde přes ulici, málem ho přejede auto. Jindy na lyžáku po příchodu z lyží, všichni zapadnou do pokojů a je úplné ticho. Já pamatuju že za půl hodiny byl už zase bordel, všichni se oklepali, všichni si sedli, hrálo se na kytaru, vyprávěli se vtipy nebo hráli scénky, bavili jsme se. Dneska se v metru lidi ani nepodívají do očí, neusmějí se. I ten největší introvert přecie potřebuje společenský kontakt!

Jak vnímáte stáří? Jak jste ho vnímal ve třiceti, padesáti, jak teď?

Z třiceti jsem ještě hodně závodil, na staří jsem nemyslel, říkal jsem si, že vydržím všechno. Když chcete něco dokázat, nemůže být měkkej. Zdraví, síla, krása, to byla moje motta. V padesáti to jde hůř, ale pořád jsem se cítil dobře. Můj postoj byl dožít se co nejvyššího věku v kondici, v kvalitě života. Ne se doplácat do stovky tak, že mě budou od osmdesáti ošetřovat. To by mě nebavilo. Rozhodl jsem se, že smrt nechám, ať si mě vezme sama. Smrt nebolí a nemá cenu na ni myslet. Do života patří i starosti a problémy, záleží ale na tom, jak se s tím člověk srovná. Každý den, který prožiju v dobré náladě, v pozitivních emocích, má smysl.